Když nám Calebani poprvé poslali jeden ze svých obřích kovových „balonů“ a prostřednictvím tohoto zařízení nám nabídli možnost využít k cestování mezi planetami transportály, mnozí v Konfederaci senzitivů začali tento dar z hvězd tajně využívat pro vlastní pochybné účely. „Stínová vláda“ i někteří z Gowachinů už tehdy viděli, co je dnes zřejmé: možnost bleskurychlého přesunu neomezeným prostorem s sebou nese i hrozbu izolace a podřízení početných populací.

Tento postřeh z počátků experimentu Dosada přišel dávno předtím, než zplnomocněný sabotér Jorj X. McKie zjistil, že hvězdy viditelné v našem vesmíru jsou buď Calebani, nebo odrazy Calebanů ve vesmírném prostoru KonSenzu. (Viz Mučená hvězda, zpráva o McKieho objevu, chabě maskovaná za literární fikci.)

Podstatné je však to, že McKie, agent Úřadu pro sabotáž, objevil Calebana zvaného „Fanny Mae“ v podobě viditelné hvězdy Thyone. Tento objev identity Thyone čili Fanny Mae podnítil nový zájem o calebanskou otázku a tím přispěl k odhalení experimentu Dosada – který mnozí dosud považují za nejodpornější zneužití senzitivů senzitivy v celé historii KonSenzu. Rozhodně jde o nejnechutnější psychologický test, jaký kdy vnímavé bytosti provedly, a problém informovaného souhlasu zatím nebyl vyřešen ke všeobecné spokojenosti.

Z první veřejně publikované zprávy, Soud soudů

Spravedlnost náleží těm, kdo se jí domáhají. Žadatel si však musí dát pozor, aby svým zásahem nevytvořil novou nespravedlnost a tím nespustil neúprosný chod krvavého kyvadla pomsty.

– aforismus Gowachinů

„Proč jsi ve svých vztazích tak chladný a přízemní?“

Jorj X. McKie se nad tou otázku Fanny Mae mohl pořádně zamyslet až později. Snažila se ho snad upozornit na experiment Dosada a varovat před tím, co by mu jeho vyšetřování mohlo způsobit? V tu dobu ještě o Dosadě ani nevěděl a zabýval se spíš tlakem calebanského komunikačního transu a vyčítavým tónem, který použila.

Přesto ho to trápilo. Nezamlouvala se mu představa, že je objektem jejího zkoumání lidského druhu. Odjakživa tohoto Calebana považoval za přítelkyni – pokud se dá uvažovat o přátelení s tvorem, který se v tomto vesmíru projevoval coby žluté slunce čtvrté velikosti, viditelné z Centrály, sídla Úřadu pro sabotáž. A komunikace s Calebany nebyla nikdy nic příjemného. Člověk upadl do roztřeseného křečovitého transu a oni mu promlouvali přímo do podvědomí.

Ale pořád si nebyl jistý: nepokoušela se mu snad sdělit ještě něco víc, než znamenala ta slova?

Když tvůrci počasí zkrátili obvyklý večerní déšť, vycházel McKie s oblibou hned po něm ven a procházel se v okolním parku, který Úřad zařídil pro své zaměstnance z Centrály. Jako zplnomocněný sabotér se tam směl pohybovat naprosto volně. Líbilo se mu, jak park po dešti čerstvě voněl.

Park se rozkládal zhruba na třiceti hektarech půdy hluboko v budovách Úřadu. Byla to pestrá změť rostlinstva, rozčleněná širokými stezkami, které se klikatily mezi exempláři ze všech obydlených planet známého vesmíru. Nikdo se nezabýval rozčleněním parku do oblastí pro jednotlivé rasy vnímavých bytostí. Existoval-li tu nějaký plán, pak to bylo jen rozdělení rostlin do zón podle nároků na podobné podmínky a péči. V jednom zákoutí se na pahorku tyčily obří harpunové pinie ze Sasaku, obklopené kopečky ohnivých šípků z Rudirie. Byly tu rozlehlé travnaté plochy i skryté kousíčky trávníku a pár ploch zarostlých zelení, která ve skutečnosti nebyla trávník, ale pohyblivé dravé listoví, uvězněné za úzkými příkopy se žíravinou.

McKie si ale nade vše potrpěl na květiny, ozdobené kapkami deště. Rostl tu jediný exemplář lilie obrovské a její rudé květy, dvakrát tak vysoké jako on sám, vysílaly dlouhé stíny na rozvlněný koberec modrého šeříku s miniaturními kvítky, otevírajícími se a zavírajícími jako drobná ústa, lapající po dechu.

Někdy ho květinová vůně až zastavila v chůzi a držela ho na chvilku v zajetí, zatímco se pokoušel vysledovat její zdroj. Květiny byly většinou nebezpečné – masožravé či jedovaté, pak je střežily varovné nápisy ve slangové galaštině. Klikaté stezky na mnoha místech lemovaly sonické zábrany, příkopy a silová pole.

McKie měl v parku své oblíbené místo, lavičku před fontánou, kde mohl sedět a pozorovat stíny, tancující na bujných žlutých keřích z plovoucích ostrovů planety Tandaloor. Těm keřům se zde dařilo, protože jim kořeny omývala podzemní voda fontány. Pod keři se objevovaly slabé záblesky fosforeskujícího stříbra, obklopeného silovým polem a označeného drobnou tabulkou:

Zpěvavka stěhovavá, krvežíznivá trvalka z Bisaje. Nanejvýš nebezpečná všem senzitivním druhům. Nenarušujte žádným způsobem silové pole.

McKie seděl na lavičce a uvažoval nad tou cedulkou. Vesmír často míchal dohromady krásu a nebezpečí. Tady v parku to byla promyšlená směsice. Žluté keře, voňavý a neškodný zlatý iridens, dohromady se zpěvavkou stěhovavou. Ty dva druhy se navzájem podporovaly a oba prospívaly. Vláda Konfederace, které McKie sloužil, často tvořila takové směsi… někdy náhodou.

A někdy úmyslně.

Naslouchal zurčení fontány, zatímco stíny houstly a podél stezek se rozsvěcovala drobná světélka. Vršky budov za parkem se proměňovaly v barevnou paletu, na níž si soumrak chystal své poslední denní představení.

V tom okamžiku ho zachytil kontakt s Calebanem a on cítil, jak se jeho tělo neúprosně poddává komunikačnímu transu. Okamžitě rozpoznal ty mentální úponky – Fanny Mae. A stejně jako častokrát předtím si pomyslel, jaké je to prapodivné jméno pro hvězdného tvora. Zvuky neslyšel, ale sluchové ústrojí reagovalo stejně jako na vyslovená slova a tu vnitřní zář by si nikdy nespletl. Byla to Fanny Mae a její způsob vyjadřování se oproti dřívějším kontaktům nesmírně zdokonalil.

„Obdivuješ jednoho z nás,“ komentovala jeho pohled na slunce, které právě zapadalo za budovy.

„Snažím se nechápat hvězdy jako Calebany,“ odpověděl. „Překáželo by mi to ve vnímání přírodní krásy.“

„Přírodní? McKie, ty nerozumíš ani vlastnímu vnímání, natož tomu, jak je využít!“

Takhle začala – obviněním, útokem. Nepodobalo se to žádnému předchozímu kontaktu s tímto Calebanem, kterého považoval za přítelkyni. Vyjadřovala se dnes obratněji, skoro jako by se předváděla, dávala najevo, jak ovládla jeho jazyk.

„Co chceš, Fanny Mae?“

„Uvažuji o tvých vztazích se ženami tvého druhu. Vstoupil jsi do manželského svazku více než padesátkrát. Není to tak?“

„Správně. Ano. Proč ale…“

„Jsem tvá přítelkyně, McKie. Co cítíš ke mně?“

Rozmýšlel o tom. V její otázce se skrývala jakási naléhavá žádost. Tomuto Calebanovi s prapodivným ženským jménem vděčil za svůj život. Ostatně, platilo to i naopak. Společně zvládli problém Mučené hvězdy. Nyní už mnoho Calebanů poskytovalo transportály, díky nimž se mohli jiní tvorové jediným krokem přesunout z planety na planetu. Kdysi ale ovládala všechny tyto brány Fanny Mae a její život visel na vlásku kvůli zvláštnímu smyslu pro čest, s nímž Calebani udržovali své smluvní závazky. A McKie jí zachránil život. Stačilo mu jen pomyslet na tehdejší vzájemnou závislost a zaplavil ho vřelý pocit přátelství.

Fanny Mae to vycítila.

„Ano, McKie, to je přátelství, to je láska. Chováš takový cit i vůči lidským souputnicím?“

Ta otázka ho rozzlobila. Proč tak slídí? Do jeho soukromých sexuálních vztahů jí nic není!

„Tvá láska se snadno promění ve zlost,“ vyčetla mu.

„Existují hranice, jak hluboko si může zplnomocněný sabotér dovolit se s někým zaplést.“

„Co přišlo dřív, McKie – postavení zplnomocněného sabotéra, nebo ty hranice?“

V její reakci se skrýval zřejmý výsměch. Vybral si snad Úřad právě proto, že nebyl schopen vřelého vztahu? Ale Fanny Mae měl doopravdy rád! Obdivoval ji… a ona ho dokázala ranit, právě protože ji obdivoval a cítil… cítil přesně tohle.

Ozval se rozzlobeně a ublíženě: „Bez Úřadu by neexistovala Konfederace senzitivů a nebylo by třeba Calebanů.“

„Přesně tak. Lidem stačí jen podívat se na děsivého agenta z Úřadu a už se bojí.“

Bylo to nesnesitelné, ale nedokázal uniknout podvědomé vroucnosti, kterou cítil vůči této zvláštní calebanské entitě, k tomuto tvorovi, který se mu dokázal nestřeženě vplížit do mysli a mluvit s ním tak, jak by si to nedovolila žádná jiná bytost. Kéž by někdy našel ženu, se kterou by mohl sdílet tak důvěrný vztah…

A právě tato část jejich rozhovoru se mu teď vracela do vzpomínek a sužovala ho. Proč si po řadě měsíců bez jakéhokoli kontaktu vybrala právě tuto chvíli – jen tři dny předtím, než na Úřad dopadla krize případu Dosada? Fanny Mae obnažila jeho ego, jeho nejhlubší pocit identity. Otřásla tím egem a pak ho probodla tou jízlivou otázkou:

„Proč jsi ve svých vztazích tak chladný a přízemní?“

Nemohl si nevšimnout její ironie. Kvůli ní si sám před sebou připadal směšný. Cítil vroucnost, to ano… dokonce i lásku vůči Calebanovi, ale ne vůči lidské ženě. Tak zranitelný cit jako k Fanny Mae vůči žádné ze svých manželských družek nikdy necítil. Fanny Mae v něm nejprve vyvolala vztek, pak ho proměnila na sebeobviňování a nakonec na mlčenlivou bolest. Láska v tom však zůstávala pořád.

Proč?

Lidské ženy pro něj znamenaly společnice do postele. Byla to těla, která ho využívala a která využíval on. To s tímto Calebanem nepřicházelo v úvahu. Fanny Mae byla hvězda, planoucí atomovými ohni, jiní vnímaví tvorové si ani nedokázali představit, kde sídlí její vědomí. A přesto z něj dokázala vyždímat lásku. Dával tu lásku svobodně, a ona to věděla. Před Calebanem, který vyšle své mentální úponky do lidského vědomí, se cit zatajit nedá.

Jistě věděla, že McKie pochopí tu ironii. Zřejmě i proto na něj tak zaútočila. Ale Calebani zřídka jednali z jediné pohnutky – to patřilo k jejich kouzlu a tvořilo podstatu jejich nejdráždivějších debat s jinými senzitivními tvory.

„McKie?“ ozvalo se mu tiše v hlavě.

„Ano.“ Reagoval vztekle.

„Teď ti předvedu nepatrnou ukázku svých citů vůči tvému uzlu.“

Cítil, jak ho zaplavuje pocit zájmu, lásky, který k němu vyslala, naplnil ho stejně prudce, jako když se balon nafoukne náporem plynu. Utápěl se v tom pocitu… chtěl se v něm utopit. Celé tělo mu sálalo tím doběla rozžhaveným vědomím pozornosti a zájmu. Planul jím ještě celou minutu poté, kdy nápor pominul.

Tohle že má být nepatrná ukázka?

„McKie?“ Starostlivě.

„Ano.“ V posvátné úctě.

„Ublížila jsem ti?“

Připadal si opuštěný, prázdný.

„Ne.“

„Plný rozsah mé nodální náklonnosti by tě zničil. Někteří lidé si to myslí o lásce.“

Nodální náklonnosti?

Mátla ho, stejně jako to dělala při jejich prvních setkáních. Jak mohou Calebani popisovat lásku jako… nodální náklonnost?

„Označení závisí na úhlu pohledu,“ vysvětlovala. „Sledujete vesmír příliš úzkou škvírou. Někdy si z vás zoufáme.“

A už to tu bylo zas, útočila.

Stáhl se k dětinské obraně.

„Jsem, co jsem, a nic jiného nejsem.“

„Možná se brzy poučíš, příteli McKie, že jsi víc, než si sám myslíš.“

A těmi slovy přerušila kontakt. Probral se do vlhké mrazivé tmy, v uších mu hlasitě zněla fontána. Další spojení s Fanny Mae se mu nedařilo navázat, ani když utratil část osobních kreditů a pokusil se s ní spojit pomocí Taprisiota.

Jeho calebanská přítelkyně se před ním stáhla.

Vytvořili jsme monstrum – nesmírně cenné a dokonce i užitečné, avšak též nesmírně nebezpečné. Naše monstrum je krásné a hrůzné zároveň. Netroufáme si nasadit ho v jeho plné síle, ale nedokážeme se ho ani vzdát.

– gowachinské zhodnocení experimentu Dosada

Kulka pleskla přímo do okna za stolem Keily Jedrikové, odrazila se a odletěla kamsi do hlubin ulice pod její kanceláří. Jedriková byla na sebe hrdá, že sebou ani necukla. Elektorovy síly se o toho ostřelovače postarají. Hlídky, které každé ráno procházely ulicemi města Chu, se zorientují podle zvuku výstřelu. Bez valného zájmu zadoufala, že ostřelovač unikne zpátky mezi lůzu na Periferii, ale uvědomila si, že taková naděje je slabost, a pustila ji z hlavy. Dnes ráno měla mnohem důležitější starosti než nějakého vetřelce z Periferie.

Experiment Dosada
/The Dosadi Experiment/
Herbert, Frank
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Dana Chodilová
Obálka: Jan Ungrád
Redakce: Jiří Chodil
Rok vydání: 2009
Počet stran: 328
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 269 Kč