26.9.2016 | Svátek má Andrea






UKÁZKA: David Weber a Steve White, Křížová válka

21.8.2007 0:05

TOPlistKřížová válka David Weber Steve White   Superdreadnought Alois Saint-Just rozechvěly jemné vibrace, jak technický úsek prováděl poslední zkoušky pohonné soustavy, a kapitán s hlubokým uspokojením sledoval údaje na svých displejích. Velet třeba i té nejmenší jednotce Prvního operačního svazu je čest, ale velet vlajkové lodi…!
   Obrátil pohled k taktickému displeji. Nablízku se nacházely pouze Saint-Justovy družky z eskadry Helen Borkmanová a Wu Hsin, avšak tečky ostatních lodí se vznášely v trojrozměrné sféře jako zrnka prachu opatřená tlustým povlakem údajových kódů a mezi minovými poli a opevněnými asteroidy pulsovaly navigační majáky vyznačující mimoprostorovou zkratku. Zachvěl se hrdostí, ale přiměl se v klidu sedět a sledoval, jak chronometr odtikává několik posledních hodin.
   
   „Kapitán na můstek. Kapitán na můstek.“
   Počítačová nahrávka zněla klidně a neuspěchaně, nicméně o kvílení sirén neplatilo ani jedno, ani druhé. Nejmenší dráp Khardaniš se vyřítil ze své ubikace a ještě si přitom zapínal kosmický oblek. Nešťastný řadový příslušník údržby narazil do přepážky, když kapitán vrazil přímo do něj a s tichým, avšak procítěným klením pádil dál do centrální chodby. Měl Znamae v lásce, i když to byla stará loď, ale rozmístění vnitřních úseků musel navrhovat zarkotga se všemi čtyřmi tlapami levými. Na torpédoborcích se muselo šetřit hmotností i místem, takže si nemohly dovolit palubní dopravní kabinky, a jeho ubikace ležela na opačném konci trupu než velitelský můstek. Dost zlé bylo už to, že mu tak dlouho trvalo, než se dostal na své stanoviště; nedůstojný spěch, který to od něj vyžadovalo, navíc nemohl mít dobrý dopad na morálku posádky.
   Když před sebou uviděl dveře na můstek, prudce zpomalil. U nich už se pohyboval odměřenou cílevědomou chůzí válečníka.
   Když Khardaniš dosedl do velitelského křesla a odložil přilbu na stojánek, chánův syn Yahaarnow’ziltakan, výkonný důstojník Znamae, vzhlédl se zjevnou úlevou. Kapitán si kysele všiml, že přišel poslední. Tentokrát ho předstihla i Johansenová, jejíž kabina byla umístěna téměř stejně nepříhodně jako ta jeho.
   „Podejte hlášení!“ vyzval posádku rázně.
   „Neznámá pohonná pole, pane.“ Zkušenost prvního pozorovatele Hinarou’frikish-ahn se odrážela v precizně formulovaném hlášení. „Azimut nula sedm dva vodorovně na nula tři tři svisle. Vzdálenost přibližně tři celé dvě desetiny světelné minuty. Odhadovaný základní kurs dva čtyři devět na nula nula tři. Údaje jsou sice stále hrubé, pane, ale databáze je nepoznává.“
   „Jste si tím azimutem jistá, pozorovateli?“ ujišťoval se Khardaniš.
   „Jednoznačně, pane.“
   Nejmenší dráp vrhl letmý pohled na Yahaarnowa a na poručíka Johansenovou a spatřil v obou tvářích odraz vlastního překvapení.
   „Astrogační, extrapolujte zpětně odhadovaný základní kurs udávaný pozorovacím úsekem.“
   „Ano, pane. Zadávám výpočet.“ Nastala chvíle ticha, a když astrogátor znovu promluvil, znělo to užasle. „Pane, pokud předpokládáme, že pozorovací úsek udal správný kurs a azimut, vypadá to, že vylétli z mimoprostorové zkratky číslo šest!“
   Khardaniš zastříhal ušima na znamení, že rozumí, ale v duchu byl nesmírně zmaten. Mimoprostorovou zkratku číslo šest pokřtili lidští objevitelé Lorelei ‚Charónův přívoz‘, a jestli nepřežila žádná průzkumná loď, která do ní vlétla, jak, u Valcha, mohlo něco vylétnout z ní?
   „Neznámí jsou nyní dvě celé devět pět setin světelné minuty daleko, pane. Objeví se ve vnější zóně vašeho taktického displeje… teď.“
   Khardaniš se zadíval do holotanku. Lidští konstruktéři dávali přednost kompaktnějším plochým displejům, ale pro oči Orioňanů nebyly takové systémy vhodné. Díval se, jak se rozsvěcují volně plující světélka zářící setrvalou žlutou barvou neidentifikovaných plavidel. Potom znovu zamrkala a náhle byl na každém nalepen malý kód označující odhadovanou tonáž.
   Je jich dvanáct, všiml si, zatímco zatínal vysunuté drápy do čalouněných loketních opěrek velitelského křesla. Většina nebyla větší než jeho torpédoborce, ale největší byl těžký křižník.
   „Přejít na stav Jedna,“ rozkázal. „Připravit kurýrní sondy a průběžně do nich stahovat údaje.“ Počkal na potvrzení rozkazů a přinutil se uvolněně opřít. „Dobrá. Spojovací – standardní alianční výzvu.“
   „Ano, pane.“
   Vzdálenost činila stále dvě a půl světelné minuty – pro Znamae třicetiminutový let na plný výkon – a pětiminutové čekání se zdálo být nekonečné.
   „Odpovídají, pane. Nepoznávám… okamžik! Teď to přišlo z databáze.“ Spojovací důstojník se odmlčel a potom hluše pokračoval: „Kapitáne, zdá se, že používají předalianční terranské komunikační protokoly.“
   Khardaniš prudce vzhlédl. Předalianční? Ty jsou nejméně padesát terranských roků zastaralé!
   „Spojovací centrála to potvrzuje, pane. Jejich protokoly se shodují s těmi, které používalo Námořnictvo Terranské federace během První války hanby.“
   „Poručíku?“ pohlédl Khardaniš na styčnou důstojnici a Johansenová rozhodila rukama lidským gestem bezmocné nevědomosti. To nám teď hodně pomůže, pomyslel si kysele.
   „Umíte to rozkódovat, spojovací?“
   „Ano, pane. Nemáme sice obraz, ale zvuk už pouštíme.“
   Spojení nebylo příliš zřetelné a hlas podbarvovalo syčení šumu, ale zkreslená slova byla přesto srozumitelná.
   „Neznámá plavidla, tady je terranský křižník Kepler. Identifikujte se.“
   „Khepaahlaar?“ Khardaniš si na tom slově málem zlomil jazyk. Zamračil se na Johansenovou. „Mně to jméno není známé, poručíku. Vám ano?“
   „Ne, pane.“ Zaťukala do kláves na svém pultu, aby si vyvolala seznam lodí TFN. „Ani v mých materiálech není žádná loď toho jména, pane.“
   „Aha.“ Khardaniš si chvilku probíral vousky. Samozřejmě může existovat jedno vysvětlení, neboť jedinec si nikdy nemůže být jistý, že zmapoval všechny mimoprostorové zkratky v soustavě. ‚Jednosměrné‘ mimoprostorové zkratky jsou nedetekovatelné; dají se odhalit jenom průletem z opačného normálního vyústění. Je možné, že se průzkumné flotile Federace povedlo právě tohle – že nevylétla z Charónova přívozu, ale z nově nalezené jednosměrné zkratky na zhruba stejném azimutu. Jenže to nevysvětluje neznámé frekvence pohonů nebo zastaralé spojovací kódy. Anebo proč se Kepler nenachází v databázi Johansenové.
   Ještě chvilku uvažoval, ale existoval jenom jeden způsob, jak to zjistit.
   „Dejte jim naši identifikaci a zeptejte se, jestli jim můžeme být něčím nápomocni, spojovací.“
   „Ano, pane.“
   „Manévrování, zpomalit na třicet procent.“ Nemělo smysl se k sobě přibližovat příliš rychle. Vzdálenost nyní činila necelé dvě světelné minuty a jeho staré torpédoborce byly pomalé. Kdyby se musel dát na útěk, chtěl mít k dispozici veškerý náskok, jaký jen bude možný. Nastalo další rozčilující čekání, než signály překonaly vzájemnou vzdálenost, a potom—
   „Jste v terranském prostoru, Znamae!“ štěkl hlas z reproduktoru a Khardaniš potichu zavrčel. Tohle začíná být směšné!
   „Pane!“ Hlas prvního pozorovatele Hinarou zazněl ostřeji. „Objeveny další pohony. Dvě nové formace. Označili jsme je skupiny Dva a Tři. Skupina Dva na azimutu jedna šest čtyři na nula tři tři, vzdálenost tři celé dvě desetiny světelné minuty. Skupina Tři na Azimutu nula dva osm na nula tři dva, vzdálenost tři celé jedna desetina světelné minuty. Obě na sbíhavých přepadových kursech!“
   Khardanišovi se zúžily zorničky do štěrbin. Takové rozmístění sil nasvědčovalo jedinému: útočná formace. První skupina musela být předsunutá clona a druhé dvě se za svými průzkumníky rozptýlily a mimo dosah jeho skenerů se rozmístily tak, aby dostihly jeho eskadru bez ohledu na to, co Khardaniš udělá.
   Ale proč? Jestli to jsou skutečně Terrané, jsou to spojenci, a jestli to nejsou Terrané, jak to, že používají terranské komunikační protokoly – třebaže tak zastaralé? To nedává smysl! Pokud ovšem…
   Z Charónova přívozu se ještě nikdo nikdy nevrátil, avšak záznamy v archivech flotily vypovídaly o tom, že přinejmenším část tehdy zde zničené kolonizační flotily do něj vlétla v zoufalém pokusu o únik. Bylo by možné, aby přežili?
   Znělo to fantasticky, ale vysvětlení to být mohlo. Přece jen od té doby uplynulo více než devadesát terranských roků. Těm, kdo přežili, se mohlo podařit zachovat si svou úroveň techniky. Ale jak kolonizační lodě přežily to, co průzkumné přežít nedokázaly? A jak mohly zajistit dostatečně velkou populaci na to, aby postavili tolik lodí? A proč tak dlouho otáleli s návratem? Jestli…
   „Máme odhad klasifikace skupiny Dva, pane,“ ozvala se napjatě Hinarou. „Posílám vám to na displej.“
   Khardaniš se opět zahleděl dolů a útroby se v něm sevřely. Nejméně sedm těch lodí patřilo k těžkým třídám; tři byly superdreadnoughty.
   „Manévrovací, přejít na jedna osm nula stupňů. Maximální výkon.“ Znamae se stočila v tak prudké změně kursu, že to bylo cítit navzdory pohonnému poli, a Khardaniš se obrátil k Johansenové. „Poznámky, poručíku?“
   „Pane, oni možná tvrdí, že jsou Terrané, ale neodpovídají žádnému z mých záznamů. Nevím, co jsou zač.“
   „Mohli by pocházet z kolonizační flotily z roku 2206?“
   Johansenová zamrkala a potom se zamračila. „Nejspíš to možné je, pane, ale pokud je tomu tak, kde byli celou tu dobu zalezlí?“
   „To nevím, ale jestli je tomu tak, nemohou vědět, co se odehrálo od té doby. Mohou dokonce věřit, že stále válčíme.“
   „Pane,“ vmísila se do hovoru opět pozorovatel Hinarou. „Zachycujeme další senzorové emise. Bojový úsek předpokládá, že to jsou zaměřovací systémy.“
   „Rozumím, pozorovací.“
   Pronásledovatelé byli sice daleko mimo dostřel, ale to se změní. Těžké lodě na kursu přetínajícím kurs jeho eskadry nabíraly rychlost jen pomalu, avšak jejich doprovod byl o dvacet procent rychlejší něž jeho lodě. Na dostřel řízených střel se dostanou za něco málo přes dvě hodiny a první skupina se nacházela ještě mnohem blíž. Ta se dostane na dostřel za necelých osmdesát minut a k nejbližší mimoprostorové zkratce to bylo třicet hodin.
   Khardaniš pokynul a Johansenová k němu přistoupila. Naklonil se k ní a tiše promluvil:
   „Buď jsou ty lodě skutečně terranské, ať už přilétly odkudkoliv a jakkoliv, a nebo nejsou. Ani v jednom případě jim neuletíme. Jestli zaútočí, budeme bezpochyby zničeni, a to může mít pro naši Alianci katastrofální následky.“
   „Rozumím, pane,“ řekl poručík, když se Khardaniš odmlčel.
   „Ale třeba se téhle možnosti vyhneme. Zatím s nimi mluvili jenom naši spojaři, a to jsou Žeeerlikou’valchannaieee. Vy jste člověk. Musíte mluvit za nás a přesvědčit je o skutečném stavu věcí.“
   „Pokusím se, pane.“
   „Já vím, Saahmaantho.“ Gestem ji odeslal zpět k jejímu pultu a obrátil se ke spojovacímu důstojníkovi. „Připojte poručíka k vaší lince.“
   „Hned, pane.“ Spojovací důstojník stiskl klávesu, zastříhal ušima na Johansenovou a ta se zhluboka nadechla.
   „Keplere,“ promluvila zvolna a zřetelně. „Tady je poručík Samantha Johansenová z Námořnictva Terranské federace, na palubě orionského torpédoborce Znamae. Nenacházíte se v terranském prostoru. Tato soustava byla přiřknuta chanátu na základě Tychonské smlouvy. Federace není – opakuji, není – ve válečném stavu s chanátem. Jsme spojenci. Opakuji, Terranská federace a Orionský chanát jsou spojenci. Potvrďte, prosím, příjem této zprávy.“
   
   Slova poručíka Johansenové přelétla prostorem na křižník Kepler a ohromený spojovací důstojník je převysílal dál na superdreadnought Saint-Just.
   „Cože to říkala?!“ Velící admirál Prvního operačního svazu nevěřícně hleděl na kapitána své vlajkové lodě.
   „Že federace a Orioňané jsou spojenci,“ opakoval kapitán otřeseně.
   „Svatá Země!“ zamumlal admirál. „Je to horší, než jsme se vůbec obávali.“
   Kapitán mlčky přikývl, zatímco se snažil vyrovnat se s tou rouhačskou možností, a posléze sebou trhl.
   „Odpovíme jim, pane?“
   „Počkejte,“ nařídil admirál a zadumaně si zamnul velký nos. Několik vteřin byl zticha a potom chladnýma očima opět vzhlédl. „Nařiďte Kepleru, aby odpověděl, kapitáne. Zdůrazněte, že jsme nebyli v kontaktu mnoho let. Řekněte tomu poručíkovi Johansenové—“ to jméno z jeho úst znělo jako nadávka „—že musíme její tvrzení prověřit. Ať zdvořile požádá, aby Orionské lodě zastavily a umožnily doprovodné cloně přiblížit se k nim.“
   „Rozkaz, pane.“ Kapitánův hlas zněl nesouhlasně hluše a admirálovi se zablýsklo v očích chladným pobavením.
   „Jestli nevěřící bude souhlasit, zastavíme zbytek operačního svazu, než se clona přiblíží, a potom…“
   
   Dlouhá prodleva mezi vysíláním Johansenové a odpovědí byla mučivá, ale odpověď nakonec přišla a všechny oči na můstku Znamae se nevtíravě otočily k nejmenšímu drápovi.
   „Poznámky, Saahmaantho?“ otázal se tiše.
   „Mně se to nelíbí, kapitáne,“ řekla bez vytáček. „Nemám z nich dobrý pocit, jenže oni mají dost velkou rychlost na to, aby nás dohonili, když se dáme na útěk.“
   „Mám stejný názor jako poručík, pane, a musím zdůraznit, že pokud se přiblíží na tak krátkou vzdálenost, jejich zbraně…“
   „Já vím, Yahaarnowe,“ přerušil ho Khardaniš. „Jenže nemám příliš na vybranou a aliance slouží ku prospěchu federaci i chanátu. Riskováním životů pro její záchranu neděláme nic než svou povinnost.“ Zadíval se výkonnému důstojníkovi do očí, dokud ten nezastříhal ušima na souhlas, a potom se obrátil k Johansenové.
   „Dobře, poručíku, informujte je, že poslechneme.“ Obrátil se zpět k výkonnému důstojníkovi. „Udržujte stav Jedna, ale nechci spouštět žádné aktivní zaměřovací systémy.“
   
   Orionská Desátá eskadra torpédoborců visela nehybně v prostoru a pozorovala hrstku skenerových teček ve své blízkosti. Zbytek ‚Terranské‘ flotily zastavil daleko mimo oblast možného útoku a Khardaniš doufal, že je to dobré znamení, ale krev mu vřela neklidem a bylo těžké zdržet se poškubávání drápy. Jeho protějšek bez tváře na druhém konci spojovací linky odmítal další komunikaci, dokud nedojde k setkání, a jeho mlčení Khardanišovi drásalo nervy.
   „Vzdálenost šest světelných sekund,“ ohlásila pozorovatel Hinarou.
   „Poručíku, vyžadujte, aby se víc nepřibližovali, dokud nenavážeme vizuální spojení.“
   „Ano, pane.“ Johansenová opět zapnula svůj komunikátor. „Keplere, tady poručík Johansenová. Náš velitel požaduje, abyste se už víc nepřibližovali, dokud nebude navázán vizuální kon—“
   „Zahájili palbu!“ houkl Yahaarnow a displej prudce ožil stopami řízených střel.
   „Opětovat palbu!“ Khardaniš bouchl pěstí do boční opěrky. „Hlavním cílem je nepřátelská vlajková loď!“
   „Ano, pane. Zahajuji palbu!“
   Desátá eskadra vychrlila samonaváděcí střely, ale ta odpověď vedle smrště, která se na ni řítila, vypadala žalostně a nepřátelská pohonná pole ještě zesílila, jak se lodě vrhly na zteč.
   „Úhybný manévr!“ zavelel Khardaniš a jeho lodě také nasadily plný výkon. Zmítaly se v divokých úhybných obratech a Znamae se otřásla, když jí na štítech vybuchla první bojová hlavice. Střelcům energetických zbraní chvíli trvalo, než uvedli v činnost zaměřovací systémy, ale nyní už zahájily palbu i výkonové paprsky a bušily do nepřítele elektromagnetickými pěstmi.
   „Vypustit kurýrní sondy,“ řekl Khardaniš tiše a posádka můstku věděla, že jejich velitel už celou jejich eskadru odepsal.

Brož., 432 str., překlad Jiří Engliš, obálka David Mattingly, cena 259 Kč, vyšlo v nakl. Polaris 2.8. 2007

Křížová válka
/Crusade/

Weber, David - White, Steve 

Nakladatel: Polaris
Překladatel: Jiří Engliš
Obálka: David Mattingly
Redakce: -
Rok vydání: 2007
Počet stran: 432
Rozměr: 105 x 175
Provedení: paperback

David Weber a Steve White


Dýňové rizoto
Dýňové rizoto

Zdravé a rychlé jídlo pro celou rodinu.













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...