Kapitola 6

„Blíž zajet nemůžete?“ Robert Langdon zjistil, že řidič parkuje na První ulici, skoro půl kilometru od Kapitolu, a znervózněl.

„Bohužel ne,“ odpověděl řidič. „Bezpečnostní důvody. Dneska už se u významných budov parkovat nesmí. Omlouvám se.“

Langdon se podíval na hodinky a překvapeně zjistil, že už je za deset minut sedm. Zdržely je stavební práce podél parku National Mall a jeho přednáška měla za deset minut začít.

„Začíná se to nějak mračit,“ prohlásil řidič, když vyskočil z auta a podržel Langdonovi dveře. „Ještě budete rád, že musíte pospíchat.“ Langdon sáhl pro náprsní tašku, aby řidiče odměnil, ale řidič ho zarazil. „Váš hostitel už k účtu přidal velice štědré spropitné.“

To je celý Peter, pomyslel si Langdon a vzal si své věci. „Tak dobrá. Díky za svezení.“

Ve chvíli, kdy Langdon dorazil ke schodišti elegantně splývajícímu dolů ke vchodu do nového návštěvnického centra, právě spadly první kapky deště.

Návštěvnické centrum Kapitolu byl nákladný a kontroverzní projekt. Tenhle prostor bývá popisován jako podzemní město, které se snaží soupeřit s Disneylandem. Údajně poskytuje téměř padesát tisíc čtverečních metrů výstavních prostor, restaurací a konferenčních sálů.

Langdon se těšil, až stavbu uvidí, jen nepočítal s tak dlouhou procházkou. Nebe se tvářilo, že se každou chvíli protrhne, a tak se dal do běhu, ale v mokasínách se od mokrého betonu skoro nemohl odrážet. Oblékl jsem se na přednášku, ne abych běhal čtyřstovku po schodech a v dešti!

Dole pod schody už byl celý schvácený. Prošel otočnými dveřmi, ve foyer se chvilku vydýchával a střásal ze sebe dešťovou vodu. Přitom se rozhlížel po nově dokončených prostorách před sebou.

No, povedlo se.

Návštěvnické centrum Kapitolu bylo něco úplně jiného, než čekal. Jelikož šlo o podzemní prostor, Langdon do něj vkročil s obavami. Po dávném zážitku z dětství, kdy strávil noc na dně hluboké studny, mu dodnes zůstala téměř ochromující averze k uzavřeným prostorám. Ale tohle místo, ačkoli pod zemí, působilo... jaksi vzdušně. Bylo světlé. Prostorné.

Strop tvořila rozsáhlá plocha skla a pozoruhodných svítidel, která zalévala světlounce šedý interiér tlumeným přísvitem.

Langdon by tu za normálních okolností vydržel obdivovat architektonické pojetí třeba hodinu, ale protože mu do vystoupení zbývalo sotva pět minut, sklopil hlavu a vyrazil halou k bezpečnostní kontrole a eskalátorům. Klid, říkal si. Peter ví, že jsi na cestě. Oni bez tebe nezačnou.

U bezpečnostní kontroly před mladým, hovorným Hispáncem vyprázdnil kapsy a sundal si staré hodinky.

„A hele, Mikymaus,“ prohodil strážný lehce pobaveným tónem.

Langdon přikývl. Byl na tyhle poznámky zvyklý. Hodinky ze sběratelské série s Mikymausem dostal od rodičů k devátým narozeninám. „Nosím je, aby mi připomínaly, že je dobré zvolnit a nebrat život tak vážně.“

„Moc to teda nefunguje,“ usmál se strážný. „Vypadáte, že jste v jednom kole.“

Langdon mu úsměv oplatil a pustil tašku do rentgenového tunelu. „Kudy se dostanu do Síně soch?“

Strážný ukázal k eskalátorům. „Pak už je to značené.“

„Díky.“ Langdon popadl tašku z pohyblivého pásu a pospíchal dál.

Cestou vzhůru po jezdících schodech se Langdon zhluboka nadechl a pokusil se srovnat si myšlenky. Deštěm kropenatou skleněnou střechou se zadíval na ozářenou kupoli Kapitolu, která se nad ním tyčila jako hora. Byla to úchvatná budova. Vysoko za její střechou z devadesátimetrové výšky shlížela do mlžného šera jako nehmotný strážce socha Svobody ve zbroji. Langdonovi připadalo odjakživa jako ironická hra osudu, že dělníci, kteří vyzvedli celou tu šestimetrovou sochu na podstavec, byli otroci – to bylo jedno z těch tajemství Kapitolu, na která se v osnovách středoškolského dějepisu moc často nedostane.

Ostatně celá tahle budova byla hotovou pokladnicí kuriozit, mezi které patřila „vražedná vana“, jež mohla za to, že viceprezident Henry Wilson zemřel na zápal plic, schodiště s neodstranitelnou krvavou skvrnou, na které už zakoplo nehorázné množství návštěvníků, a zapečetěná sklepní místnost, v níž dělníci v roce 1930 objevili dávno mrtvého, vycpaného koně náležejícího generálu Johnu Alexandru Loganovi.

Nejvíc zažité byly ale pověsti o třinácti strašidlech, která touhle budovou obcházejí. Často býval spatřen duch autora plánů města Pierra L’Enfanta, žádajícího zaplacení svých účtů, které se o dvě stě let opozdilo. Duch dělníka, který během stavby spadl z kupole, bloudil po chodbách i s nářadím. A ve sklepeních Kapitolu bylo vídáno nejslavnější zjevení, mizející černá kočka, která se plíží strašidelným labyrintem chodbiček a kójí v základech budovy.

Langdon sestoupil z eskalátoru a zase se podíval na hodinky. Tři minuty. Vyrazil širokou chodbou podle šipek k Síni soch a v hlavě si přehrával úvodní poznámky. Peterův asistent měl pravdu, to se muselo nechat: tohle téma se bude k večeru, který ve Washingtonu pořádá prominentní zednář, dokonale hodit.

Bohatá zednářská historie města Washington není žádným tajemstvím. I základní kámen samotné této budovy položil George Washington osobně právě při zednářském obřadu. Město založili a jeho plány vytvořili zednářští mistři – George Washington, Benjamin Franklin a Pierre L’Enfant, mužové velkého ducha, kteří obdařili nové hlavní město zednářskou symbolikou, architekturou i uměním.

Lidé v těch symbolech samozřejmě vidí všelijaké nesmysly.

Mnohé konspirační teorie hlásaly, že zednářští zakladatelé po celém Washingtonu skryli mocná tajemství a do plánu městských ulic uložili skrytá symbolická poselství. Langdon těmhle zvěstem nikdy nevěnoval pozornost. O zednářích kolovalo tolik zkreslených informací, že dokonce i vzdělaní studenti Harvardu měli o tomto bratrstvu překvapivě pomýlené představy.

Loni jeden prvák s očima navrch hlavy přiběhl na Langdonův seminář se stránkou vytištěnou z internetu. Byl to městský plán Washingtonu, na kterém byly některé ulice zvýrazněné a vytvářely nejrůznější symboly – pentagramy, zednářské kružidlo a úhelník, hlavu Bafometa –, což měl být zřejmě důkaz, že zednáři, kteří Washington založili, byli zapletení do nějakého temného a mystického spiknutí.

„Zábavné, leč nepřesvědčivé,“ namítl Langdon. „Když na jakoukoli mapu nakreslíte dostatek čar, které se budou různě protínat, najdete v nich všechno možné.“

„Ale tohle přece nemůže být náhoda!“ vykřikl ten kluk.

Langdon studentovi trpělivě předvedl, že tytéž tvary se dají najít i na plánu Detroitu.

Hocha to zjevně hořce zklamalo.

„Neklesejte na mysli,“ chlácholil ho Langdon. „Washington i tak skrývá dost neuvěřitelných tajemství. Prostě jen žádné z nich není na téhle mapě.“

Mladý muž ožil. „Tajemství? A jaká?“

„V letním semestru pravidelně otvírám seminář s názvem Okultní symboly. Tam o Washingtonu mluvím hodně. Tak se do něj zapište.“

„No prosím, okultní!“ Prvák už zase nasadil zanícený výraz. „Takže se ve Washingtonu symbolika ďábla vyskytuje!“

Langdon se usmál. „Je mi líto, ale přestože slovo okultní vzbuzuje představu vzývání ďábla, ve skutečnosti znamená ‚skryté‘ nebo ‚nezřetelné‘. V dobách náboženského útlaku musely být vědomosti, které neodpovídaly ofi ciálnímu učení, drženy v tajnosti, byly tedy ‚okultní‘, a jelikož je církev chápala jako hrozbu, dala slovu ‚okultní‘ nový, zlověstný význam – a tenhle předsudek přetrval.“

„Aha,“ přitakal chlapec zase schlíple.

Když se ovšem na začátku letního semestru v Sandersově aule na Harvardu – starém, jako sluj hlubokém přednáškovém sále s rozvrzanými lavicemi – postrkovalo pět set studentů, seděl ten prvák hned v přední řadě.

„Dobré ráno,“ zahalekal Langdon z rozlehlého stupínku. Zapnul projektor a za jeho zády se zhmotnil obrázek. „Než se usadíte, kolik z vás poznává tuhle budovu?“

„To je Kapitol!“ vykřikly unisono desítky hlasů. „Ve Washingtonu!“

„Ano. Na tuhle kupoli padly čtyři tisíce tun železa. Na polovinu devatenáctého století to je ukázka nevídaného architektonického umu.“

„Mazec!“ zahulákal kdosi.

Langdon protočil panenky. Proč tohle slovo někdo nezakáže? „A kolik z vás ve Washingtonu někdy bylo?“

Zvedla se hrstka rukou.

„Jen takhle málo?“ zeptal se Langdon s hraným údivem. „Kolik z vás bylo v Římě, v Paříži, v Madridu nebo v Londýně?“

Skoro všechny ruce šly nahoru.

Jako obvykle. K iniciačním rituálům amerických vysokoškoláků, vykonávaným, než na ně dolehne tvrdá životní realita, patřilo mimo jiné i léto vyplněné cestováním po Evropě. „Tak se mi zdá, že v Evropě byl už skoro každý, kdežto v našem hlavním městě skoro nikdo. Pročpak to, co myslíte?“

„V Evropě nalejvaj od osmnácti!“ vykřikl někdo zezadu.

Langdon se usmál. „Jako kdyby si někdo z vás dělal hlavu s tím, od kolika vám nalijou tady.“

Všichni se rozesmáli.

Byl to první školní den a studentům trvalo déle než jindy, než se usadili a přestali se v rozvrzaných lavicích ošívat a poposedávat. Langdon v tomhle sále přednášel mimořádně rád, protože podle toho, jak moc se studenti v lavicích vrtěli, poznal, jestli je přednáška zajímá.

„Ale vážně,“ pokračoval Langdon. „Ve Washingtonu najdete některé z největších klenotů světové architektury, umění i symboliky. Proč nenavštívit naše hlavní město dřív, než pojedete za moře?“

„Historický památky jsou lepší,“ řekl někdo.

„A historickými památkami,“ upřesňoval si Langdon, „máte zřejmě na mysli hrady, krypty, chrámy a podobně?“

Studenti zakývali hlavami.

„Dobrá. A co kdybych vám řekl, že ve Washingtonu všechny tyhle věci najdete taky? Hrady, krypty, pyramidy, chrámy a tak dále?“

Vrzání ustávalo.

„Přátelé,“ ztišil Langdon hlas a přikročil až na kraj stupínku, „během následující hodiny zjistíte, že náš národ tajemstvími a skrytými dějinami přímo překypuje. A přesně jako v Evropě jsou všechna ta nejlepší tajemství ukrytá všem na očích.“

V lavicích nastalo hrobové ticho.

A mám vás.

Langdon ztlumil osvětlení a pustil druhý diapozitiv. „Kdo mi poví, co na tomhle obrázku dělá George Washington?“

Na obrázku byla slavná nástěnná malba zobrazující George Washingtona v kompletním zednářském úboru, jak stojí před podivným zařízením – ohromnou dřevěnou trojnožkou s kladkostrojem, z něhož na provaze visí mohutný kamenný kvádr. Kolem postávala skupinka dobře oblečených přihlížejících.

„Že by vytahoval ten kámen?“ zkusil to někdo.

Langdon nic neříkal, protože byl radši, když se studenti pokud možno opravovali navzájem.

„No,“ ozval se další student, „já si tedy spíš myslím, že Washington ten kámen spouští. Je v zednářském. Už jsem viděl obrázky zednářů, co pokládají základní kameny. A při tom ceremoniálu se ke spouštění kamene vždycky používá něco jako trojnožka.“

„Výborně,“ řekl Langdon. „Tahle freska zobrazuje naše Otce zakladatele, jak pomocí trojnožky a kladky pokládají základní kámen Kapitolu. Bylo to 18. září 1793 mezi čtvrt na dvanáct a půl jednou.“ Langdon se odmlčel a rozhlédl se po studentech. „Kdo mi řekne, co tohle datum a čas znamená?“

Ticho.

„A co kdybych vám prozradil, že tu hodinu vybrali tři slavní zednáři – George Washington, Benjamin Franklin a Pierre L’Enfant, původní architekt města?“

Pořád ticho.

„Vždyť je to zcela prosté. Základní kámen byl položen právě tehdy, protože v tu šťastnou chvíli byla mimo jiné Dračí hlava v Panně.“

Studenti na sebe vrhali udivené pohledy.

„Moment,“ ozval se někdo, „to mluvíte... o astrologii?“

„Přesně tak. I když je to trochu jiná astrologie, než jak ji známe dneska.“

Zvedla se ruka. „Vy chcete říct, že naši Otcové zakladatelé věřili v astrologii?“

Langdon se potutelně usmál. „A jak. Co byste řekli, kdybych vám sdělil, že architektura celého města Washington skrývá víc astrologických symbolů než jakékoli jiné město na světě – znamení zvěrokruhu, hvězdné mapy, základní kameny položené v přesných astrologických datech a hodinách? Mezi tvůrci naší Ústavy byla více než polovina zednářů, lidí, kteří při vytváření nového světa pevně věřili, že hvězdy jsou propojené s osudem.“

„No dobře, tak byl základní kámen Kapitolu položen, když byla Dračí hlava v Panně. A co je na tom? Třeba je to jenom náhoda.“

„To by byla vskutku fenomenální náhoda. Uvědomte si, že základní kameny všech tří staveb tvořících Federální trojúhelník – tedy Kapitolu, Bílého domu a Washingtonova památníku – byly položeny sice v různých letech, ale vždycky to bylo pečlivě načasováno tak, aby k tomu došlo za úplně stejných astrologických podmínek.“

Langdonův pohled narazil na sál plný vytřeštěných očí. Několik hlav se sklonilo, studenti si začali psát poznámky.

Vzadu se jeden student přihlásil. „Proč to dělali?“

Langdon se zasmál. „Tak odpověď na tuhle otázku je téma na celý semestr. Jestli vás to zajímá, můžete chodit na můj seminář z mysticismu. Ale upřímně řečeno si myslím, že vy tady ještě nejste na odpověď zralí.“

„Cože?“ ohradil se nahlas dotyčný. „Tak to schválně zkuste.“

Langdon předstíral, že o tom uvažuje, a pak zavrtěl hlavou. Hrál si s nimi. „Je mi líto, ale nejde to. Jsou mezi vámi i studenti prvních ročníků. Mám obavy, že by vám z toho praskla hlava.“

„Řekněte nám to!“ vykřikla posluchárna sborově.

Langdon pokrčil rameny. „Možná byste měli vstoupit k zednářům nebo do Řádu Východní hvězdy a zjistit si informace přímo od pramene.“

„Tam nás nevezmou,“ ozval se nějaký mládenec. „Vždyť zednáři jsou přece supertajná organizace.“

„Supertajná? Opravdu?“ Langdonovi se vybavil masivní zednářský prsten, který jeho přítel Peter Solomon hrdě nosil na pravé ruce. „Tak proč zednáři nosí nápadné zednářské prsteny, spony a jehlice do kravaty? Proč jsou zednářské budovy jasně označené? Proč se časy jejich zasedání oznamují v novinách?“ Při pohledu na ty udivené tváře se Langdon usmál. „Moji milí, zednáři nejsou žádná tajná společnost – zednáři jsou společnost, která má tajemství.“

„To je prašť jako uhoď,“ utrousil kdosi.

„Vážně?“ pokoušel je Langdon dál. „Schválně, řekli byste, že Coca-Cola je tajná společnost?“

„Samozřejmě že ne,“ odvětil student.

„Tak co kdybyste zkusil zajít na fi remní ředitelství a poprosit je, aby vám nadiktovali recept?“

„Ten v životě neprozradí.“

„Vidíte. Abyste se obeznámil s fi remním tajemstvím, musel byste do fi rmy nastoupit, pracovat pro ni spoustu let, získat si důvěru a postupně stoupat po fi remním žebříčku až na pozice, kde by vám tuhle informaci možná mohli svěřit. A pak byste se musel zavázat přísahou mlčenlivosti.“

„Takže vy tvrdíte, že svobodné zednářství je něco jako velká firma?“

„Jen do té míry, že má přesnou hierarchii a že tajemství bere velice vážně.“

„Můj strýc je zednář,“ ozvala se pisklavým hláskem jedna studentka. „A tetu to strašně štve, protože strýček s ní o tom nechce mluvit. Teta tvrdí, že zednářství je prostě jenom takové divné náboženství.“

„Tak to je obvyklý omyl.“

„Ono to není náboženství?“

„Vyzkoušíme si to,“ řekl Langdon. „Kdo z vás chodil k profesoru Witherspoonovi na kurz srovnávací religionistiky?“

Zvedlo se několik rukou.

„Prima. Tak mi řekněte, jaké tři předpoklady musí ideologie splňovat, aby se dala považovat za náboženství?“

„Musí slibovat, věřit a obracet na víru,“ vzpomněla si jedna studentka.

„Správně,“ přikývl Langdon. „Náboženství slibuje spásu, věří v konkrétní teologii a obrací nevěřící.“ Odmlčel se. „V téhle hře zednáři nedají ani jeden bod. Žádnou spásu neslibují, žádnou zvláštní teologii nevyznávají a nesnaží se nikoho obracet na víru. Abych byl konkrétní, v zednářských lóžích jsou hovory o náboženství zakázány.“

„Takže... zednáři jsou protináboženští?“

„Právě naopak. Jednou z podmínek, které musíte splňovat, abyste se stali kandidátem zednářského zasvěcení, je víra ve vyšší moc. Rozdíl mezi zednářskou spiritualitou a organizovaným náboženstvím je ten, že zednáři této vyšší síle nepřipisují žádnou zvláštní defi nici či jméno. Místo jednoznačných teologických identit, jako je Bůh, Alláh, Buddha nebo Ježíš, hovoří v obecnějších pojmech, například Nejvyšší bytost či Velký architekt Všehomíra. Proto se také mohou společně sdružovat zednáři nejrůznějších vyznání.“

„To zní trochu praštěně,“ řekl někdo.

„Nebo že by osvěžujícím způsobem otevřeně?“ nadhodil Langdon. „V naší době, kdy se kultury navzájem vyvražďují, aby dokázaly, čí defi nice Boha je lepší, se zednářská tradice tolerance a otevřenosti dá považovat za chvályhodnou.“ Langdon přešel po stupínku. „A navíc je zednářství otevřené lidem všech ras, barev a vyznání a obnáší duchovní bratrství, které nikoho žádným způsobem nediskriminuje.“

„Jak to, že nediskriminuje?“ zvedla se studentka, která byla členkou univerzitního Ženského centra. „Kolik smí mezi zednáře vstoupit žen, pane profesore?“

Langdon kajícně zvedl ruce. „Tak to je dobrá poznámka. Svobodné zednářství vzešlo z evropských kamenických cechů, a byla to proto mužská organizace. Před několika sty let, někdo tvrdí, že již v roce 1703, vznikla ženská odnož zvaná Východní hvězda. Má víc než milion členek.“

„I tak jsou ale zednáři vlivná organizace, do které ženy nemají přístup,“ trvalo si děvče na svém.

Langdon si nebyl jistý, zda jsou zednáři ještě dnes doopravdy tak vlivní, a do úvah na tohle téma se nechtěl pouštět: vnímání moderních zednářů oscilovalo mezi představou neškodných staříků, kteří se rádi strojí do bizarních kostýmů, a tajným kabalistickým sdružením kšeftařů s mocí, kteří šéfují světu. Pravda byla nepochybně kdesi uprostřed.

„Pane profesore,“ ozval se kudrnatý mladík z poslední řady, „co tedy zednářství je, když to není ani tajná společnost, ani fi rma, ani náboženství?“

„Kdybyste se na tohle zeptal zednáře, nabídl by vám tuto defi nici: zednářství je etický systém v alegorickém hávu, ilustrovaný symboly.“

„Tak tohle mi zní jako eufemismus pro ‚pošahaná sekta‘.“

„Pošahaná, říkáte?“

„No a ne?“ Student vstal. „Slyšel jsem, co dělají v těch svých tajemných barácích! Ujetý rituály se svíčkami na rakvích, oprátky, pití vína z lebek. Neříkejte, že to není pošahaný!“

Langdon se rozhlédl po posluchárně. „Ještě někomu to taky tak přijde?“

„Ano!“ ozvalo se sborem.

Langdon si s předstíraným smutkem povzdechl. „Tak to mě mrzí. Jestli je na vás tohle příliš, tak to se určitě nikdy nepřidáte ke kultu, který vyznávám já.“

Nastalo ticho. Ona studentka z univerzitního Ženského centra se na něj rozpačitě zadívala. „Vy vyznáváte nějaký kult?“

Langdon přikývl a ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „Nikomu to neříkejte, ale každý týden v pohanský svátek slunečního boha Ra poklekám před starodávným mučicím nástrojem a pojídám rituální symboly krve a masa.“

Studenti se vyděsili.

Langdon pokrčil rameny. „A kdyby se ke mně někdo z vás přece jen chtěl přidat, stavte se v neděli v univerzitní kapli, poklekněte před krucifixem a přijměte Svátost.“

Ticho trvalo.

Langdon na studenty mrkl. „Přemýšlejte, moji milí. Bojíme se toho, čemu nerozumíme.“

Kapitolem se rozlehlo odbíjení hodin.

Sedm.

Teď už Robert Langdon běžel. Tak tomu říkám dramatický nástup. Proběhl spojovací chodbou, to už zahlédl vchod do Síně soch a zamířil k němu. Jak se blížil, zpomalil do nonšalantně rázného kroku a několikrát se zhluboka nadechl. Zapnul si sako, maličko zvedl bradu a s posledním úderem hodin zahnul za roh.

Představení začíná.

Profesor Robert Langdon vstoupil do sálu, zvedl oči a vlídně se usmál. Za okamžik jeho úsměv pohasl. Strnul na místě.

Něco tady hodně nehrálo.

Ztracený symbol (The Lost Symbol)
Dan Brown
Nakladatel: Argo
Překlad: Michala Marková a David Petrů
Počet stran: 462
Vázaná vazba
Cena: 398 Kč

Román Dana Browna vychází ve středu 10. února 2010.

Další ukázku z knihy brzy naleznete na www.danbrown.cz. Na mikrostránkách knihy si můžete zahrát několik drobných her, které vám odkryjí další ukázku z románu.

Ukázku k publikaci na Sardenu poskytlo nakladatelství Argo.