27.8.2016 | Svátek má Otakar






UKÁZKA: Dan Abnett, Smrtící náklad

28.1.2008 0:05

Smrtící náklad Dan AbnettTOPlist   Za denního světla nebyla Díra dovnitř kopce nic, co by stálo za pohled – jeskyně ve vápencovém útesu nad Kolíkovou ulicí. Její ústí bylo zvětšeno stříškami z plesnivé plachtoviny, pod kterými byly rozestavěny stoly a stoličky. Ale po stemění ožívala. Vzplály se ohně v železných sudech, lucerny a pochodně zavěšené na tyčích, které podepíraly plátěnou střechu nebo na hácích ve stěně útesu. Nad jámami se žhavým uhlím v jeskyni se na rožni otáčela prasata a drůbež, pokrytá zčernalými medovými puchýři. Plameny zbarvovaly plachty do zlatova. Hospoda se zaplnila horkým kouřem, smíchem a zápachem dýmek, chmele, škvařícího se vepřového sádla a potu.
   Té noci vyhrával slepý hráč na niněru gigy a rejdováky za doprovodu opilého hráče na violu. Baculaté číšnice, jak to měl Grecco rád, roznášely korbele kalného piva nebo proutím opletené lahve vína pro ty, co neměli tak hluboko do kapsy. Jedna z dívek tančila a vířila rozedranou spodničkou. Zákazníci jí občas zatleskali a hodili stříbrné mince.
   Grecco sám byl v jeskyni, a jeho mohutné tělo špinavé od sazí se lesklo potem, jak otáčel rožni. Spokojeně sledoval, jak jdou obchody. Červený ara popocházel a přešlapoval na bidýlku nad jeho hlavou mezi zavěšenými naběračkami a vidlicemi na maso. Jednoho dne z něj bude dobrá pečínka, říkalo se v hospodě. Až chcípne, už bude předuzený.
   U hlavního stolu pod plachtou jedli, pili a hráli kostky Lehkoprsťáci. Bylo jich asi čtyřicet, samí starší a vysloužilci. Dalších sto dvacet, najatí námořníci a plavčíci, seděli dole v přístavu v levnějších hospodách.
   Lehkoprsťáci, dumal Grecco. Tohle jméno nemají dlouho, nanejvýš rok. Ještě se moc nevžilo. Předtím to byli Nájezdníci, což podle jeho skromného názoru bylo mnohem mužnější. Ale jména se objevují a zase se ztrácejí, stejně jako pověst a majetek, číšnice a životy. Tohle je koneckonců Sartosa. Nic netrvá věčně.
   Hlavou společnosti byl podsaditý muž s oholenou hlavou a dlouhými vousy zapletenými do copů s korálky. Odložil prázdný korbel a kývl na kolemjdoucí číšnici.
   „Další pití pro všechny! A taky trochu přízně od tebe, maličká!“
   Dívka se usmála a ochotně dovolila, aby si ji stáhl na koleno.
   „Víš, kdo jsem?“ zeptal se jí a otřel si chřestící vousy volným cípem kdysi bílé košile.
   „Ty budeš pan Guido od Lehkoprsťáků.“
   „Jojo jo! Hlavně kapitán! Kapitán Guido!“ vykřikl. Jeho muži zabušili do stolů, až na Tenda, velkého eboňanského kormidelníka, který prostě dál hleděl do poloprázdného korbele.
   „Víš, proč se nám říká Lehkoprsťáci, děvče?“ zeptal se Guido a pleskl dívku po zadku.
   „To si nedokážu představit,“ odpověděla.
   „Protože my…“ ztišil hlas a spiklenecky se k ní naklonil. Přestala dýchat nosem a vyloudila předstíraný úsměv. „Protože my,“ pokračoval Guido, „dokážeme ukrást majlant Luccinimu, Remasovi a každému obchodnímu knížeti z Tiley přímo před nosem!“
   Všichni propukli v hlučný souhlas a korbele se rozezvonily, jak si navzájem přípíjeli.
   „Skutečně?“ předstíralo úžas děvče.
   „Tomu věř!“ odfrkl Guido. „Mannan se na nás usmívá, holka.“ Zabořil jí s funěním obličej do výstřihu. Chvíli si to nechala líbit; tvářila se znuděně a občas zamumlala: „No tak, nech toho… ty zvíře,“ mírně povzbudivým tónem.
   „Hej, Guido. Proč jí neřekneš, proč ti doopravdy říkají Lehkoprsťák?“
   Guido přestal čenichat a pomalu zvedl obličej z dívčina bohatého poprsí.
   U stolu všechno ztichlo. Celá ta zatracená hospoda ztichla. Vzadu v jeskyni nechal Grecco rožně rožni a vylezl, aby to viděl na vlastní oči. Založil si zamaštěné paže na prsou a udiveně zavrtěl hlavou.
   Navzdory osudu, o kterém každý soudil, že ho musel potkat, se Silvaro vrátil.
   
   
   2
   
   Všichni se zahleděli na velkého muže stojícího ve stínu pod větrem nadouvanou plachtovou střechou.
   „Luka?“ zasyčel Guido.
   „Ano.“
   „Ty ses vrátil?“
   „Ano, jsem zpátky.“
   „Ale říkalo se… že jsi byl popraven.“
   „Vypadá to, že ne dost účinně.“
   Guido najednou vstal. Stolička spadla.
   Luka se podíval na dívku. „Říká se mu Lehkoprsťák, protože je o pár prstů lehčí. Býval mým nejbližším pobočníkem, a já jsem ho připravil o prst pokaždé, když se mnou hrál nečistou hru. Že je to tak, Guido?“
   „Ano.“
   „Ukaž jí to.“
   Guido zvedl ruce. Těžké manžety sametového kabátu sklouzly a odhalily ruce, z nichž zbyly jen pařáty. Měl jen ukazováčky a palce.
   „Kolikrát jsi mě podvedl, Guido?“
   „Šestkrát.“
   „Takže je to zatraceně zázrak, že jsem tě nikdy nezabil.“
   Tak tohle bude hodně zajímavé, pomyslel si Grecco.
   „Co po mě chceš?“ vyštěkl Guido.
   „Svojé lodi.“
   Guido si odfrkl. „Teď jsou moje. Přešly na mne podle zákona.“
   „Já vím,“ řekl Luka Silvaro a vstoupil do světla luceren. Byl vysoký a mohutně stavěný jako čtyřstěžňová galeona, s černou rozdělenou bradkou a hustou hřívou vlnitých, šedivějících vlasů svázaných vzadu do copu. Když ho naposled viděli, byl korpulentní, a měl pořádné břicho, které si vypěstoval dobrým živobytím o něž se mu staral jeho obchod. Teď na něm nebyla ani unce tuku. Byl hubený, pobledlý, vyhladovělý, což všechno ještě zdůrazňovalo jeho výšku a přirozenou šíři ramen. Oči však měl stejné, jak si je pamatovali – šedé jako moře před bouří, jako dělová koule.
   Nechal si sklouznout plášť z ramen, aby ukázal, že není ozbrojen. „Tímto tě dle zákona vyzývám, abys mi je vrátil zpět.“
   Všichni muži se drali pryč od stolu. Guido tasil zbraň. Byl to tesák s třmenovou rukojetí ze zlata, těžký, zahnutý a oboustranně broušený.
   „Takže podle zákona. Podíváme se, jestli někdo stojí při tobě.“
   Luka přikývl. „Zbraň?“
   Jeho společník, dosud jen stín v pozadí, popošel na světlo a nabídl Lukovi svůj elegantní fleret.
   „Ne,“ řekl Luka. „Ne, ty to být nemůžeš. Ne podle zákona. Ustup.“
   Jeho společník opět couvl do stínu, zamračeně a nemálo nesvůj.
   „Kdo mu dá zbraň?“ vykřikl Guido. „Kdokoli? Co? Najde se vůbec někdo?“
   V tu chvíli se do lavice vedle Luky zabodl chvějící se řeznický nůž, dlouhý jako mužské předloktí. Hodil jej Fahd, scvrklý lodní kuchař z Arábie. Skoro současně se vedle něj zabodl stahovací nůž obra Tenda.
   Guido se nad vibrující noži ušklíbl. „Vyber si zbraň,“ vysmíval se.
   Pak se ozvalo zarachocení. Byla to estalská zbraň, štíhlá čepel z překládané oceli, zahnuté do třicetistupňového oblouku, s rovnou záštitou a hlavicí ovinutou drátem. Stále ještě vězela v emailované stříbrné pochvě.
   Společník by nedokázal říct, kdo ji hodil, ale Luka to věděl.
   Zvedl ji, tasil a odhodil pochvu stranou. Párkrát zkusmo sekl do vzduchu, až to zasvištělo, a pak se na Guida usmál.
   „Do střehu,“ zavelel.
   Neproběhl žádný rituál. Zaútočili na sebe, zatímco se ostatní muži rozestupovali, aby se dostali mimo dosah sekajících zbraní. Vento, vrchní ráhnař, ochotně odtáhl stůl na kozách stranou, aby jim poskytl prostor.
   Zbraně dopadaly a zvonily jako zvony, znovu a znovu. Guido odtančil a opět se přiblížil v nízkém střehu, s volně mávající levou paží jako medvěd popoháněný u kůlu. Luka byl vzpřímenější, s narovnanými rameny, klouby levé pěsti přitisknuté k boku jako ilustrace z šermířské příručky. Na tak velkého muže to vypadalo to téměř komicky elegantně, ale jeho výpady byly nepopiratelně rychlé.
   Shromáždění přihlížející povzbudivě pokřikovali. Grecco, který sál mezi nimi, všechno pozorně sledoval. Už zažil hodně soubojů, mnohé ve svém vlastním podniku, takže je mohl srovnávat s tímhle. Odhadl, že o výsledku rozhodnou tři faktory. První – jestli Guidův hrubý styl může být lepší než Lukova nastudovaná dokonalost. Druhý – jestli je Luka dost obratný a dokáže vykryt přímé údery Guidovy mnohem těžší zbraně štíhlou šavlí. Pokud tesák dopadne správně, přerazí šavli už pouhou svou vahou. Grecco už viděl nejeden souboj skončit tímto způsobem a ještě ráno pak vždycky drhl krev z dlažby.
   A za třetí… no, na tohle čekal. Bylo to proti zákonu, ale vždycky k tomu došlo, takže to byla očekávaná součást souboje podle zákona. Už to mělo brzy přijít.
   Guido s přidupnutím vyrazil vpřed a bodl špičkou zbraně. Luka ji odvrátil od svého srdce, ale i tak mu prosekla široký rukáv. Trhl rukou, zaklesl se čepelí o Guidovu třmenovou záštitu a odtlačil jej, ale Guido zbraň stáhl a řezem roztrhl Lukovi kůži na kloubech ruky se zbraní. Jen masivní zlatý pečetní prsten zabránil tomu, aby Luka přišel o prst.
   To je ale ironie, pomyslel si Grecco.
   Luka promáchl a hrot estalské šavle uťal Guidovi z plnovousu několik copánků s korálky. Guido zaklel a sekl shora dolů, pak útokem z boku přinutil Luku couvnout k ústí jeskyně a ke kuchyňským ohňům. Někteří muži teď začali rytmicky tleskat. Hráč na violu, tak opilý, že vůbec nevěděl, co se děje, to vzal jako pobídku a začal hrát, dokud mu slepý niněrista neřekl, aby toho sakra nechal.
   Guido sekl Luku do pravého předloktí. Bílé plátno jeho košile se začalo barvit červeně. Luka se vzchopil a rozsekl Guidovi špičku nosu. Vystříkla krev a smáčela mu ústa i vousy. Guido vyrazil do prrotiútoku tak prudce, že Luka musel jeho svištící čepeli uhnout.
   Ve stínu začal jeho anonymní společník ustupovat. Uvažoval, jak daleko by se dostal, kdyby teď začal utíkat.
   Čepele zazvonily, zapřely se do sebe, oddělily se se a znovu třeskly. Guido kopl svého bývalého kapitána do holeně. Obě zbraně švihly a obě minuly.
   Začínají být unavení, pomyslel si Grecco. Pokud mohu posoudit, tak třetí faktor vstoupí do hry právě teď…
   Dva ze skupiny přihlížejících vyběhli a zaútočili na Luku zezadu. Girolo, vlasatý hromotluk v modrém saténovém fraku, který vytrvale nosil, přestože mu byl příliš malý, a Caponsacci, ráhnař se sudovitým hrudníkem.
   „Pozor!“ zařval Grecco.
   Luka se rychle otočil, aby odrazil Caponsacciho nabroušený tulwar a pak rubem sekl do Girolovy bodající šavle. Tři muži se vrhli na Luku ze tří stran zepředu, sekali a bodali, až ho donutili ustoupit zpod plachtové střechy na dvorek pro sudy. Publikum se rozestoupilo, aby mohli projít.
   Girolo zaútočil a Luka jeho výpad vykryl vodorovným úderem, který mu rozřízl rameno. Girolo zavyl a odpadl. Caponsacci na něj dotíral dál. Luka uskočil stranou, převrátil sud plný piva a skutálel jej nohou na Caposacciho. Ráhnař se jej pokusil přeskočit, ale zachytil o něj holení a padl přímo na nos.
   Guidovi se na chvíli dostal do cesty Caponsacci, uhnul doprava a dostal se ke Girolovi, který se snažil sebrat. Oblíbený modrý saténový kabát měl na jedné straně celý promáčený krví.
   Girolova šavle nebyla dost rychlá. Luka mu podřízl krk a srazil jej, dusícího se a lapajícího po dechu, na zem. Dav zařval.
   „Vybírej si svou stranu chytřeji,“ zasupěl Luka na umírajícího muže. Girolo zabublal a vydechl naposledy v tak silné křeči, že s prasknutím narazil hlavou do země.
   Guido a Caponsacci se rozběhli proti Lukovi, který uskočil zpět pod plachtovinu. Vrhli se na něj jako fúrie. Ani při své rychlosti nedokázal Luka odrazit těžký zahnutý tesák a dlouhý rovný tulwar zároveň.
   Při ústupu lezl po čtyřech a při cestě kolem stolu se mu podařilo vytrhnout kuchařův dlouhý řeznický nůž z desky. Otočil se a zaujal nízký čelní postoj bojovníka s dýkou a mečem. Srazil Guidův tesák šavlí v pravé ruce, odrazil Caponsacciho širokou čepel nožem v levé, a pak zkřížil obě čepele, krátkou i dlouhou, aby vykryl Guidův rychlý útok.
   Vzadu mezi hlučnými diváky zašátral anonymní společník pod pláštěm a vytáhl rytou kolečkovou pistoli – kvalitní kousek z Arábie. Natáhl kohoutek a zvedl ji. Na pistoli se položila ruka v rukavici z jemné kozinky a šetrně mu ji odebrala.
   „To ne,“ řekl hlas.
   Společník se polekaně rozhlédl. Vedle něj stál nápadný estalský námořník v okázale drahých šatech, který pistoli opatrně zajistil, než mu ji podal zpátky. Byl velice pohledný, s tmavou pletí, která však nebyla tak tmavá jako jeho oči. Dlouhé rovné černé vlasy mu rámovaly vlčí obličej po obou stranách jako závoj.
   „Ale—“ začal společník.
   „Silvaro by vám za to nepoděkoval. Tohle je souboj podle zákona. Musí bojovat sám, jinak nezvítězí čestně.“ V mužově hlase byl slyšet silný estalský přízvuk.
   „On nezvítězí vůbec!“ vyprskl společník. „Ten Guido si zavolal na pomoc svoje kamarádíčky. Není to spravedlivý boj!“
   „Ne, señore,“ připustil Estal s zdráhavým přikývnutím. „Ale to je zákon. Vyzyvatel musí být sám. Pokud se někdo z posádky rozhodne postavit po boku svého kapitána, pak… pak je to tak.“
   „Šílenství. To je nespravedlivé!“ vyštěkl společník.
   „No ano, ts, ts. Ale…“ pokrčil rameny Estal. „Je to prostě tak. Schovejte si tu hezkou pistoli, než vám ji někdo ukradne.“
   Z davu se ozvalo další vřeštivé zakvílení. Luka srazil Guidovu těžkou čepel stranou a nyní se zaklesl řeznickým nožem do Caponsacciho příčky. Podsaditý ráhnař se snažil otočit zápěstím a vytrhnout od nože, ale Luka mu zabodl šavli na dlaň hluboko do hrudi. Caponsacci obrátil oči v sloup a padl na kolena.
   Než Caponsacci dopadl na obličejem na dlažbu, Luka zbraní otočil a vytrhl ji ven. Z rány vytryskla krev. Nůž se zkřížil se šavlí, aby odvrátil bodnutí Guidova tesáku. Pak dlouhá šavle z překládané oceli, kterou si Luka vypůjčil, spočinula na Guidově levém rameni a ostří se mu přitisklo na krk. Guido ztuhl.
   „Navrhuji… aby ses vzdal,“ vydechl Luka.
   Guido divoce těkal očima ze strany na stranu. Nikdo jiný mu už na pomoc nepřišel. Estalská čepel se trochu zabořila do Guidova krku.
   „Teď,“ vyzval ho Luka.
   Tesák dopadl se zarachocením na dlažbu. Guido s šavlí na krku pomalu klesl na kolena.
   „Vzdávám se,“ zamumlal.
   „Nahlas!“ vyštěkl Luka.
   „Vzdávám se!“
   „A?“
   „A… odevzdávám ti lodě a velení, které bylo předtím tvoje, a nedělám si na ně žádný budoucí nárok. Přede všemi zde přítomnými prohlašuji, že Luka Silvaro je kapitánem a velitelem Lehkoprsťáků.“
   Luka se usmál. Odhodil nůž a volnou rukou si otřel pot z čela. „Dosvědčíte toto prohlášení?“
   Ozvalo se hlasité jásání, tleskání a bušení.
   Luka přijal ovace několika úsměvnými pokývnutími a mávnutím volné ruky. Stáhl šavli z Guidova krku. Rozhostilo se ticho.
   „Mým prvním činem je… vykonání trestu.“
   Guido vzhlédl a zakňučel. „Ušetři mě…“ vydechl.
   „Jaký je trest?“ zavolal Luka na přihlížející.
   „Smrt!“ vykřikl někdo a další tomu hlasitě přizvukovali.
   „Prosím…“ zaskučel Guido a vzhlédl k Lukovi.
   „No, Guido, tak co navrhuješ?“
   Váhavě a malátně zvedl Guido levou ruku a nastavil ukazováček, jeden ze čtyř prstů, co mu zbývaly.
   Luka se usmál a přikývl.
   Šavle se zableskla a Guido zavřeštěl. Levá ruka ležela na dlažbě. Ze zápěstí stříkala krev.
   „Ty mizero! Aaaaa! Celou ruku!“
   „Považuj se za šťastlivce,“ řekl Luka. „Věř, že je to zázrak, že jsem tě nikdy nezabil.“
   Grecco pospíchal omotat pahýl ubrusem. Někteří námořníci popošli blíž a pomohli odnést kopajícího a vřískajícího Guida dozadu do jeskyně, aby mu mohli pahýl vypálit.
Smrtící náklad Fell Cargo Dan Abnett   „Mým druhým činem,“ zvolal Luka do rámusu,“ Je přejmenování tohoto spolku na Nájezdníky.“
   Další jásání zplna hrdla.
   Lepší, pomyslel si Grecco, který to zaslechl přes sykot pálícího se masa, když přitiskl rozžhavenou pánev na Guidovo odseknuté zápěstí.
   Guido zavyl, vyzvracel obsah žaludku a omdlel.
   „Proč ho nezabil?“ zeptal se společník.
   Estal pokrčil rameny.
   „Myslím, že si to zasloužil. Podle toho, kolik mu chybělo prstů, dostal šancí víc než dost. Proč ho nezabil?“
   Estal se usmál. „Musel k němu být trochu shovívavějjší. Koneckonců, je to jeho bratr.“

Román ze světa Warhammeru.
Brož., 256 str., překlad Leona Malčíková, obálka Wayne England, vyjde: lednu - únor 2008

Dan Abnett


Přemýšlíte co uvařit?
Přemýšlíte co uvařit?

Inspiraci a zajímavé recepty najdete na eMimino.cz













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...