30.8.2016 | Svátek má Vladěna






UKÁZKA: Dan Abnett, Čestná stráž (Warhammer 40000)

19.2.2010 12:05

Čestná stráž Warhammer 40000 Abnett DanTOPlist"V plynoucí řece a vanoucím větru, kéž mé hříchy promění se v ctnost."

— Hagijské katechismy, kniha I., kapitola 3., verš XXXII

Krále pověsili na kusu žiletkového drátu na náměstí severně od řeky.

Říkalo se tam tomu Náměstí Božského pokoje. Bylo to osmnáct hektarů sluncem rozpáleného růžového čediče, nad nimiž se tyčily elegantní mozaikové zdi Universitariata Doctrina. V posledních deseti dnech tam zrovna božský pokoj nepanoval. O to už se Páterovi Poutníci postarali.

Nad dlažebními kameny prolétl temný, netopýru podobný stín, jak se Ibram Gaunt s těžkým pláštěm vlajícím za zády rozeběhl do nového úkrytu. Slunce bylo právě v nadhlavníku a nemilosrdně spalovalo ztvrdlou zem pod sebou. Gaunt si uvědomoval, že ostré sluneční paprsky pálí i jeho kůži, ale v té chvíli necítil nic než chladný vítr, jehož zuřivé poryvy náměstí bičovaly.

Skočil do krytu za převráceným, ohořelým vrakem obrněného transportéru Chiméra a rychlým pohybem palce uvolnil prázdný zásobník bolterové pistole, kterou pevně svíral v ruce. Z dáli se k němu donesl zvuk střelby a nepřátelská palba vyhloubila do začernalého obrněného trupu zničené Chiméry důlky. Zvuk výstřelů odnesl vítr.

Opodál, na rozpálené růžové dlažbě rozlehlého náměstí, uviděl několik imperiálních gardistů v černých uniformách, jak se chystají jej následovat.

Jeho muži. Tanithští První a jediní. Gaunt přehlédl vzdálenost, která je od sebe dělila, a pak ještě jednou pohlédl na krále. Na samotného velekrále, jak se zdálo. Jak že se to jmenoval?

Urozená mrtvola, hnijící, nafouklá a znesvěcená, mu odpovědět nemohla. Líně se houpala na šibenici vyrobené ze svázaných dřevěných trámů a několika zrezivělých náprav zničených nákladních vozů. Většina králových nejbližších dvořanů i příbuzných byla rozvěšena kolem.

Další střelba. Ve tvrzeném kovu těsně vedle Gauntovy hlavy se objevil další důlek. Náraz oddrolil trochu nátěru.

Do krytu vedle něj zapadl Mkoll s laserovou puškou.

"To to trvalo," dobíral si ho Gaunt.

"Cha! Prostě jsem vás jen, u Fetha, zatraceně dobře vycvičil, komisaři plukovníku, to je všechno."

Zašklebili se na sebe.

Za chvíli se k nim připojili další vojáci, kteří se nekrytým úsekem odvážili proběhnout. Jeden z nich sebou v půli cesty škubl a svalil se na zem. Jeho tělo, roztažené na dlažebních kamenech a neoplakávané, tam zůstalo ležet ještě nejméně na hodinu.

Larkin, Caffran, Lillo, Vamberfeld a Derin to dokázali. Všech pět se jich teď krčilo vedle velitele regimentu Duchů a Mkolla, který velel jeho průzkumníkům.

Gaunt zkusil vyhlédnout zpoza trupu Chiméry, za kterým se kryl.

Z dálky přilétla sprška kulek a donutila ho zase se přikrčit.

"Čtyři střelci. V severozápadním cípu."

Mkoll se usmál a potřásaje hlavou Gaunta otcovsky pokáral. "Minimálně devět. Copak jste při všem tom mém kázání vůbec neposlouchal, Gaunte?"

Larkin, Derin a Caffran se zasmáli. Všichni byli Tanithané, jedni z původních Duchů, veteráni.

Lilla s Vamberfeldem ta zdánlivá neúcta zaskočila. Oba pocházeli z Vervunského úlu a mezi Duchy byli noví. Tanithané jim říkali ‚nová krev‘,když měli mimořádně vlídnou náladu, ‚vejškrabky‘, když se jim nechtělo vymýšlet nic lepšího, a ‚žrádlo pro děla‘, když chtěli být krutí.

Noví rekruti z Vervunského úlu nosili stejné matně černé uniformy a výstroj jako Tanithané, ale povahou i chováním se od nich lišili.

Stejně tak byly odlišné jejich čerstvě vyfasované laserové pušky s kovovými pažbami a stříbrné knoflíky ve tvaru sekery, které měli na límcích.

"Nebojte se," prohodil Gaunt, když si všiml jejich neklidu, a usmál se. "Mkollovi čas od času nezdravě stoupne sebevědomí. Až bude po všem, tak si to s ním vyřídím."

Další rány, další důlky.

Larkin se lehce posunul, aby si trochu uvolnil zorné pole, a s elegancí profesionála opřel svou věrnou odstřelovací pušku s pažbou z tvrdodřeva o zub vytržený v poničeném pancíři. Byl to ten nejlepší střelec z celého regimentu.

"Máš cíl?" zeptal se Gaunt.

"To se vsaďte," ujistil ho prošedivělý Larkin a s mileneckou něhou posunul zbraň do optimální pozice.

"Tak jim, u Fetha, ustřel hlavy, buď tak hodný."

"Jak je libo."

"Jak… jak je vůbec může vidět?" zalapal po dechu Lillo a narovnal se, aby se sám podíval. Caffran ho strhl zpátky do krytu, čímž jej zachránil před sprškou syčících laserových paprsků.

"Má ze všech Duchů nejlepší oči," usmál se Caffran.

Lillo přikývl, ale k arogantnímu Tanithanovu vystupování pocítil určitý odpor. Jmenoval se Marco Lillo, byl profesionální voják, u Vervunských Prvních strávil jednadvacet let, a tohle děcko, kterému podle všeho nebylo víc než dvacet, mu teď říkalo, co má dělat.

Lillo se poposunul a namířil svůj laser směrem k nepřátelům.

"Ten král, velekrál, ať se jmenoval, jak chtěl," řekl tiše Gaunt. Nepřítomně si promnul starou jizvu na pravé dlani. "Chci ho sundat. Není správné, aby tam takhle hnil."

"Tak jo," odpověděl Mkoll.

Lillovi se zazdálo, že má cíl, a pokropil protější stranu náměstí dlouhou dávkou. Mozaiková okna po celé délce budovy Universitariata se vysypala, ale rachot jeho střelby utlumil vítr.

Gaunt popadl Lillovu zbraň a stáhl jej zpátky do krytu.

"Neplýtvej municí, Marco," řekl mu.

On ví, jak se jmenuju! Ví, jak se jmenuju! Lillo byl z toho zjištění málem u vytržení. Na moment na Gaunta jen civěl a vychutnával si každičký okamžik té krátičké chvíle uznání. Ibram Gaunt pro něj byl jako bůh. Před deseti měsíci dokázal dovést Vervunský úl od nejjistější porážky k vítězství. Tehdy, při tom velkém triumfu, získal svůj nový meč.

Lillo se na komisaře plukovníka dlouze zahleděl: vysoký, dobře stavěný muž s krátce zastřiženými světlými vlasy napůl ukrytými pod komisařskou čepicí a tváří s ostře řezanými rysy, která se tak hodila k jeho jménu. Gaunt na sobě měl černou komisařskou uniformu, přes niž měl navlečený dlouhý, těžký kožený kabát a navrch ještě typický tanithský maskovací plášť. Snad ne přímo bůh, přeci jen je z masa a kostí, pomyslel si Lillo… ale rozhodně přinejmenším hrdina.

Larkin střílel. Jeho puška drsně, chraptivě štěkala.

Palba, která zasypávala krčící se muže, zeslábla.

"Na co vlastně čekáme?" zeptal se Vamberfeld.

Mkoll ho popadl za rukáv a kývl směrem k budovám za nimi.

Vamberfeld uviděl velkého muže… opravdu hodně velkého muže… jak se zvedá z krytu a pálí z raketometu.

Klikatou drahou letící raketa, táhnoucí za sebou kouřovou stopu, zasáhla jen ochoz zdi na západní straně náměstí.

"Opáčko, Braggu!" zasmáli se Derin, Mkoll a Larkin jednohlasně.

Nad hlavami jim přeletěla další raketa a rozmetala protější stranu náměstí na kusy. Výbuch po celém prostranství rozptýlil kusy kamene.

V tu chvíli už byl Gaunt na nohou a dal se do běhu, stejně jako Mkoll, Caffran a Derin. Larkin pokračoval v přesné střelbě ze svého úkrytu.

Hned po Tanithanech se do běhu dali Lillo s Vamberfeldem.

Lillo zahlédl, jak se Derin po zásahu laserovým paprskem zkroutil a upadl.

Zastavil se a pokusil se mu pomoct. Z hrudníku tanithského vojína zbyly zkrvavené trosky a klepal se tak, že ho Lillo ani nemohl pořádně chytit. Vedle Lilla, zápasícího s třesoucím se tělem, se objevil Mkoll a společnými silami pak Derina odtáhli do krytu za narychlo stlučenou šibenici. Dlažební kameny dál kropila laserová palba.

Gaunt, Caffran a Vamberfeld pronikli až k protilehlému rohu náměstí.

Gaunt s napřaženým energetickým mečem zmizel v rozšklebeném otvoru, který po sobě zanechala Braggova raketa. Ten meč kdysi býval ceremoniální zbraní Heironyma Sondara, bývalého pána Vervunského úlu. Teď patřil Gauntovi jako čestné vyznamenání za to, jak neohroženě úl bránil.

Ostrá čepel, jíž elektrizující energie propůjčovala namodralý nádech, se zablýskla a snesla se na těla nepřátel v průlomu.

Přikrčený Caffran se vrhl dovnitř hned za ním a střílel přitom z laseru. Jen málo Duchů se na takové útoky hodilo lépe než on. Byl rychlý a nemilosrdný.

Se štěkající zbraní kryl Gauntovi záda.

Niceg Vamberfeld býval před vydáním Aktu útěchy obyčejným verghastským úředníkem. Cvičil sice tvrdě a nevedl si zdaleka špatně, ale tohle všechno pro něj bylo úplně nové. Následoval dvojici před sebou dovnitř mezi temné stíny, ve kterých se míhaly nezřetelné obrysy cizích postav a blýskaly energetické zbraně.

Už když probíhal otvorem v pobořené kamenné zdi, po něčem od boku vystřelil. Cosi dalšího se s nepříjemným smíchem vztyčilo hned vedle něj a on to bez váhání probodl bajonetem. Komisaře plukovníka ani mladého Tanithana už nikde neviděl. Neviděl zatraceně vůbec nic. Zmocnila se ho panika. Někdo po něm z bezprostřední blízkosti vystřelil a laserový paprsek mu prolétl těsně vedle ucha.

Znovu vypálil, oslepený protivníkovým výstřelem, a zaslechl žuchnutí, jak mrtvé tělo spadlo na zem.

Kdosi ho popadl zezadu.

Ucítil náraz, následovaný sprškou prachu a krve. Neohrabaně se svalil a sesula se na něj mrtvola. Vamberfeldovi, s tváří zabořenou do silné vrsty horké špíny, se začínal pomalu vracet zrak. Obklopovalo jej modré světlo.

Ibram Gaunt, z jehož energetického meče stoupal dým, ho chytil za ruku a pomohl mu vstát.

"Dobrá práce, Vamberfelde. Průlom je náš," řekl.

Vamberfeld byl otřesený. A pokrytý krví.

"Zůstaň při smyslech," řekl mu Gaunt. "To přejde…"

Podle toho, co omámený Vergasťan viděl, se nacházeli v jakési kruhové chodbě. Mozaikovými pískovcovými okny procházely sloupy jasného světla, ale největší okenní plochy byly zakryty dřevěnými deskami, zdobenými rytinami. Vzduch, páchnoucí smrtí, byl suchý a páchl lasery, čerstvou krví a fycelinem.

Vamberfeld viděl Gaunta s Caffranem, postupující před ním. Caffran se držel u zdí chodby a pátral po cílech, zatímco Gaunt prohlížel mrtvé nepřátele.

Mrtví. Obávaní Infardi.

Když síly Chaosu obsadily Hagii, pojmenovali se Infardi, což v místním jazyce znamená ‚poutníci‘, a jako stejnokroj si zvolili uniformy ze zeleného hedvábí, čímž zesměšňovali planetární náboženství. Dokonce ani jejich jméno nebylo nic víc než výsměch; tím, že se pojmenovali v místním jazyce, znevažovali svatost toho místa. Po šest tisíc let byla planeta zasvěcena svaté Sabbat, jedné z nejoblíbenějších světic Impéria, jejíž jméno neslo celý shluk hvězd – i tažení za jeho osvobozením. Obsazením Hagie a tím, že se prohlásili za poutníky, se nepřátelé dopustili nejhoršího znesvěcení. Jaké nečisté rituály už stihli v hagijských svatyních vykonat, na to bylo lépe nemyslet.

Všechno, co věděl o páteru Hříchovi a jeho Chaos uctívající lůze, se Vamberfeld dozvěděl z regimentálních brífinků na palubě dopravní lodi. Vidět to na vlastní oči bylo něco úplně jiného. Pohlédl na nejbližší mrtvolu: tělo velkého, drsně vyhlížejícího muže, omotané pruhy zeleného hedvábí. Na několika místech, kde mezi látkou zůstaly mezery nebo kde bylo hedvábí rozerváno, zahlédl Vamberfeld hustou spleť tetování: vyobrazení svaté Sabbat na groteskních sletech chlípných démonů, výjevy z pekla, překrývající se runy Chaosu a nejrůznější nečisté symboly.

Připadalo mu, jako by měl závrať. I přes měsíce tvrdého tréninku, kterým prošel poté, co se přidal k Duchům, stále ještě nebyl úplně v kondici: kancelářská krysa, co si hraje na vojáka.

Jeho panika se ještě prohloubila.

Caffran najednou začal zase střílet, záblesky z jeho hlavně prosvětlovaly tmu. Gaunta už Vamberfeld nikde neviděl. Plácl sebou na zem a namířil zbraň, jak to do něj vtloukl plukovník Corbec v Základním a přípravném výcviku. Jeho výstřely zarachotily sloupovím kolem mladého Tanithana a přidaly se jeho dávkám.

Přímo před nimi proběhla chodbou skupina postav v jasné zeleni, pálící na ně z laserů a autopušek. Vamberfeld zaslechl i zpěv.

Zpěv vlastně nebyl to správné slovo, jak si vzápětí uvědomil. Blížící se postavy nezřetelně drmolily, odříkávaly dlouhé a složité věty, které se vzájemně proplétaly a překrývaly. Ucítil, jak mu na zádech vyrazil ledový pot. Znovu vystřelil. Ti muži byli Infardi, Páterovy elitní oddíly. Císař ho chraň, byl v tom až po uši!

Přímo vedle něj zaklekl Gaunt, zamířil, svíraje svou bolterovou pistoli oběma rukama, a začal střílet. Trojice zbraní imperiálních vojáků pálila na Infardi, postupující úzkou chodbou.

Zablesklo se a ozvala se tlumená detonace, načež prostor před nimi zalilo světlo a zakouslo se útočícím Infardi do boku. Duchové prorazili do zdi chodby další otvor a teď se hrnuli dovnitř, kde masakrovali zaskočené nepřátele.

Gaunt vstal. Jen zpola viditelný boj, zuřící před nimi, utichal. Stiskl spínač mikrovoxu.

Ve svém vlastním přijímači uslyšel Vamberfeld krátké statické zapraskání, po němž se ozvalo: "Jedničko, tady trojka. Čistíme prostor." Odmlka, během které se ozvala střelba. "Prostor vyčištěn."

"Trojko, jednička. Dobrá práce, Rawne. Vnikněte dovnitř, rozviňte se a zajistěte Universitariat."

"Trojka, rozumím."

Gaunt se podíval dolů na Vamberfelda. "Už můžeš vstát," řekl.

Když se Vamberfeld s pocitem závrati a zběsile bušícím srdcem potácel zpět na prosluněné, větrem bičované náměstí, málem neudržel rovnováhu. Bylo mu, jako by měl každou chvílí omdlít, nebo ještě hůř – zvracet. Postavil se tak, že se opřel zády o rozpálené zdivo chodby, a zhluboka se nadechl, vědom si toho, jak je prochladlý.

Snažil se najít něco, na co by se mohl soustředit. Nad stúpami a pozlacenými kopulemi Universitariatu se v neumdlévajícím hagijském vichru třepotaly tisíce vlajek, praporů a standart. Ty, jak věděl, vztyčovali věřící v naději, že hříchy na vlajkách zapsané budou odváty a prominuty. Bylo jich tolik… tolik barev, tvarů, vzorů…

Vamberfeld odvrátil zrak.

Náměstí Božského Pokoje teď bylo plné Duchů; sto nebo i víc jich běželo po růžové dlažbě, kontrolovali dveře a prověřovali vstupy do chodeb. Velká část se jich srotila kolem šibenice, z níž Mkoll odřezával těla oběšenců.

Vamberfeld klouzal po zdi dolů, až dosedl na dlažební kameny. Roztřásl se.

Když jej o něco později našli zdravotníci, stále ještě se třásl.

Mkoll, Lillo a Larkin právě pokládali mrtvolu nešťastného krále na zem, když k nim dorazil Gaunt. Komisař plukovník se při pohledu na zmučené ostatky zamračil. Králů bylo na Hagii, feudálním světě, který ve svatém jménu božského Císaře ovládaly městské státy, jako dříví v lese; každému městu tu vládl nějaký král. Ovšem král Doktrinopole, nejpřednějšího města celé Hagie, z nich byl nejvýznamnější. Z celé Hagie byl právě on nejblíže postavení vládce planety, a když Gaunt spatřil jednoho z nejvyšších imperiálních úředníků tak strašlivě zohaveného, hluboce jej to zasáhlo.

"Infareem Infardus," zamumlal Gaunt, když si konečně vybavil jméno nejvyššího krále, které vyčetl z brífinkových datatabletů. Sundal si čepici a sklonil hlavu. "Kéž u milovaného Císaře dojdeš pokoje."

"Co s nimi, pane?" zeptal se Mkoll ukazující na zmrzačená těla.

"Cokoli, co odpovídá místním zvyklostem," odvětil Gaunt. Rozhlédl se. "Vojíne! Ke mně!"

Vojín Brin Milo, nejmladší z Duchů, na volání svého velitele přiběhl. Milo, jediný civilista zachráněný z Tanith, a to samotným Gauntem, sloužil jako jeho pobočník dokud nebyl dost starý na to, aby se připojil k ostatním. Všichni Duchové jeho blízký vztah ke komisaři plukovníkovi respektovali. Přestože byl pouhý vojín, měl Milo svým způsobem zvláštní postavení.

Sám Milo skutečnost, že ho všichni brali jako maskota pro štěstí, hluboce nesnášel.

"Pane?"

"Chci, abys našel nějaké místní, v nejlepším případě kněze, a zjistil od nich, jak si přejí, aby se naložilo s těmi těly. Chci, aby to proběhlo podle jejich zvyků, Brine."

Milo přikývl a zasalutoval. "Postarám se o to, pane."

Gaunt se odvrátil. Nad majestátním Universitariatem a nahloučenými střechami Doktrinopole se tyčila Citadela, obrovský palác z bílého mramoru na vyvýšené skalní plošině. Páter Hřích, ďábelský mozek řídící armádu kacířů, která Doktrinopoli obsadila, velitel všech nepřátelských sil na celé planetě, byl někde tam. Citadela byla hlavní cíl, ale dostat se k ní vyžadovalo urputné, krvavé úsilí imperiálního vojska a boj o každou doktrinopolskou ulici.

Gaunt si zavolal spojovacího důstojníka Raglona, a přikázal mu, aby obnovil spojení s druhou a třetí sekcí. Raglonovi se právě podařilo spojit s plukovníkem Farrisem, velitelem Breviánských Stoletých, na samém okraji třetí sekce pronikající severní částí města, když se z Universitariatu ozvala nová střelba. Rawneho jednotka narazila na další nepřátele.

Čtyři kilometry východně, v úzkých uličkách čtvrti známé jako Staré město, uvázla druhá tanithská sekce na mrtvém bodě. Staré město bylo bludištěm spletitých uliček, které se klikatily mezi vysokými, kymácejícími se obytnými bloky a propojovaly drobná tržiště s většími. Mnoho Infardi, vytlačených prvotním útokem imperiálních obrněných sil z obranných pozic podél Svaté řeky, se stáhlo právě sem.

Byl to krutý boj, v němž se postupovalo od domu k domu, od budovy k budově, od ulice k ulici. Ale Duchové Tanith, mistři maskování, v pouličních bojích vynikali.

Plukovník Colm Corbec, druhý nejvyšší velící důstojník Duchů, byl mohutný, bodrý, věčně rozcuchaný chlap, kterého jeho muži zbožňovali. Jeho dobrá nálada a nakažlivý zápal je hnaly vpřed; jeho statečnost a síla jim byly inspirací. Velel mocí svého osobního kouzla, snad v ještě větší míře, než samotný Gaunt, a určitě víc než major Rawne, cynický, bezohledně výkonný třetí nejvyšší velitel regimentu.

Právě teď Corbec nic ze svého charismatického vůdcovství upotřebit nemohl. Zuřivě klel, uvězněný nepřetržitou smrští laserové palby za nádrži na vodu na rohu ulice. Mikrovoxové spojení mezi všemi gardisty blokovaly a rušily okolní vysoké budovy.

"Dvojka! Tady dvojka! Všem oddílům, odpovězte někdo!" křičel Corbec, zápolící s pogumovaným přijímačem v uchu. "No tak! No tak!"

Laserová dávka otřásla konstrukcí staré pískovcové nádrže a vyrvala z ní kamenné úlomky. Corbec se znovu přikrčil.

"Dvojka! Tady dvojka! Tak dělejte!"

Corbec tiskl hlavu k základně nádrže. Cítil vůni navlhlého kamene. Naprosto ostře viděl droboučké pavouky, visící na spletencích průsvitné pavučiny v basreliéfových rytinách na nádrži jen několik palců od jeho očí.

Cítil, jak mu horký kámen naráží do tváře, trhaný z druhé strany laserovými paprsky.

Z jeho mikrovoxu se ozvalo jakési zachrčení, ale rušené vysílání bylo přehlušeno rachotem cínové naběračky a dvou kameninových džbánů, které přepadly přes okraj.

"Zopakujte to! Zopakujte to!"

"–veliteli, my–"

"Opakujte! Tady dvojka! Zopakujte to!"

"–na západ, my–"

Corbec zavrčel šťavnatou nadávku a vytrhl si přijímač vysílačky z ucha. Opatrně vyhlédl zpoza okraje nádrže a hned se zase stáhl. Kolem prolétla osamocená střela z laseru a narazila do zdi za ním. Kdyby neuhnul, byla by mu utrhla hlavu.

Corbec se vsedě se zády zapřenými o stěnu nádrže otočil a zkontroloval stav své laserové pušky. Zakřivený zásobník zbraně s dřevěnou pažbou byl ze dvou třetin prázdný, takže jej uvolnil a místo něj nasadil plný. Pravou kapsu neprůstřelné vesty měl plnou poloprázdných zásobníků. Kdykoli mohl, měnil je za plné. Ty napůl prázdné si nechával v záloze pro případ obranného boje. Dobře věděl, že nejeden voják už zemřel, když se mu energetický zásobník vybil uprostřed přestřelky, kdy na přebíjení už nebyl čas.

Kdesi před ním zarachotila dávka z laseru. Corbec se otočil a všiml si změny tónu. Tlumené štěkání zbraní Infardi teď přerušoval vyšší, pronikavý zvuk imperiálních pušek. Zvedl hlavu nad okraj nádrže. Když mu ji nikdo neustřelil, vyskočil na nohy a rozeběhl se úzkou uličkou.

Tam vepředu se bojovalo. Přeskočil tělo jednoho z Infardi, rozvalené na prahu dveří. Stáčející se ulička byla úzká a budovy po obou stranách vysoké. Probíhal mezi hlubokými stíny a mezerami zalitými slunečním světlem.

Vynořil se za trojicí Duchů, kteří z úkrytu stříleli na druhou stranu tržiště. Jednoho z nich, mohutného muže, ihned poznal i zezadu.

"Koleo!"

Seržant Gol Kolea býval horník a bojoval ve válce o Vervunský úl v jednom z odbojových ‚dobrovolnických oddílů‘. Nikdo, dokonce ani ti bojem nejprotřelejší a nejcyničtější Tanithané, k tomu člověku a jeho nesobeckému odhodlání necítili nic než úctu. Verghasťané ho prakticky uctívali. Byl to zarputilý, tichý obr, skoro tak velký, jako sám Corbec. Plukovník zapadl do krytu za ním. "Co nového, seržante?" zašklebil se Corbec do řevu zbraní.

"Nic," odpověděl Kolea. Corbec ho měl velice rád, ale i tak musel přiznat, že bývalý horník neměl ani náznak smyslu pro humor. V měsících následujících po zrekrutování nových Duchů se Corbekovi ani jednou nepodařilo navázat s Koleou obyčejnou osobní konverzaci a byl si vcelku jistý, že se to nepovedlo ani nikomu jinému. Ovšem vzhledem k tomu, že si bitva o Vervunský úl vyžádala životy jeho ženy a dětí, Corbec docela chápal, že Koleovi už toho nezbývalo moc, čemu by se zasmál nebo o čem by si chtěl povídat.

Kolea ukázal přes bedny tlející zeleniny, za nimiž se kryli.

"Uvízli jsme tu. Drží budovy na protější straně tržnice a dál v ulici směrem na západ."

Jako na potvrzenou se na ně snesla sprška laserových paprsků a projektilů.

"U Fetha," povzdechl si Corbec. "Tady se to jimi jenom hemží."

"Myslím, že jsou hlavně v sále kupecké gildy. Ve čtvrtém patře jich jsou mraky."

Corbec si promnul vousy. "Takže přímo vpřed nemůžeme. Co po stranách?"

"To jsem zkusil, pane." To se ozval desátník Meryn, jeden z dalších dvou kryjících se Duchů. "Pokusil jsem se proplížit doleva, abych našel nějakou postranní uličku."

"A?"

"Málem mi ustřelili prdel."

"I tak díky za pokus," kývl Corbec.

Meryn se zachechtal a vrátil se k pátrání po cílech.

Corbec se proplazil podél beden, minul třetího Ducha, Whelna, a přikrčil se za kovovým vozíkem používaným na trhu prodejci zeleniny. Přehlédl tržiště od jednoho konce k druhému. Na jedné jeho straně pokrývali Kolea, Meryn a Wheln konec uličky a další tři jednotky Duchů zaujaly palebná postavení v nižších patrech obchodních domů nalevo i napravo od nich. Oknem s vysypaným sklem viděl seržanta Braye a pár dalších.

Hlavní síla Infardi na protější straně se opevnila v celém jednom bloku. Corbec si okolí dobře prohlédl a všiml si ještě několika dalších drobností. Vždycky si myslel, že myšlení vyhrává války rychleji než bomby. Nicméně stejně tak věřil, že když už došlo na boj, mělo se bojovat za všech sil.

Jsi složitá osobnost, řekl mu kdysi seržant Varl. Samozřejmě si tenkrát dělal legraci a oba byli pořádně opilí sacrou. Colm Corbec se při té vzpomínce usmál.

S hlavou skloněnou přeběhl Corbec k sousední budově, hrnčířství. Uvnitř i venku pokrývaly podlahu kusy keramiky a rozdrceného porcelánu. Zastavil se u otvoru po granátu v jedné z postranních zdí a zavolal: "Hej, vy tam uvnitř! Tady je Corbec! Jdu k vám, tak ne že to koupím laserem mezi oči!"

Protáhl se dovnitř.

V troskách starého obchodu se zakopali vojíni Rilke, Yael a Leyr a stříleli skrz spuštěné žaluzie. Ty už byly podle Corbekova odhadu proděravěné na alespoň milionu míst a všemi těmi otvory pronikaly dovnitř paprsky světla, které prosvětlovaly kouřem zahalené příšeří ztemnělého obchodu.

"Bavíte se, kluci?" zeptal se Corbec. V odpověď zabručeli několik poznámek o chlípných sklonech jeho matky a dalších jeho příbuzných ženského pohlaví.

"Rád slyším, že si udržujete dobrou náladu," odpověděl. Pak začal podupávat na střepy pokrytou podlahu.

"Co to u zatraceného Fetha děláte, veliteli?" zeptal se ho Yael. Byl to ještě mladík, nebylo mu ani dvaadvacet, a nechyběla mu ona typická mladická drzost. Corbekovi se ten jeho přístup docela zamlouval.

"Jen používám hlavu, synku," usmál se Corbec, ukázal na svou nohu navlečenou do polní obuvi velikost osmnáct a ještě jednou dupnul.

Porcelánové střepy pak shrnul na stranu a za kovové oko zvedl poklop zapuštěný do podlahy.

"Sklep," oznámil jim. Trojice zabručela.

Nechal poklop dopadnou zpátky na místo a doplazil se vedle ně, k oknům. "Zamyslete se nad tím, mí neohrožení tanithští hřebci. Jen se podívejte tamhle."

Poslechli ho a vyhlédli skrz rozervané lišty žaluzií.

"Tržnice je jedna velká vyvýšená plošina. Vidíte to, tam u té hromady sudů? To musí být další poklop. Vsadím se, že pod celým tím tržištěm je propletenec sklepů na skladování zeleniny… a nejspíš sahá až pod budovu gildy."

"Já se zas vsadím, že nás to všechny bude do oběda stát krk," zabručel Leyr, nekompromisní pětatřicetiletý veterán z domobrany Tanith Magna.

"Už vás někdy moje nápady stály krk?" zeptal se Corbec.

"O to teď nejde—"

"Tak držte klapačky a poslouchejte. Ztvrdneme tady do soudného dne, jestli něco neuděláme. Tak zkusíme bojovat chytře. Využijeme skutečnost, že tahle žumpa, co si říká město, je tak trazilion let stará a pod ní je bludiště sklepů, hrobek a katakomb."

Stiskl spínač mikrovoxu a přitiskl si tenký drát, na němž byl připevněn mikrofon, blíž ke rtům.

"Tady dvojka. Slyšíte mě, šestko?"

"Dvojko, tady šestka. Ano, slyšíme."

"Brayi, zůstaň se svými muži na místech a zhruba tak za… za deset minut to pořádně rozbalte na tu budovu zepředu. Zvládnete to?"

"Šestka rozumí. Krycí palba za deset."

"Takže vás bychom měli. Devítko, tady dvojka."

"Dvojko, devítka," zaslechl Corbec ve vysílačce Koleův napjatý hlas.

"Seržante, jsem v krámě s porcelánem kus od vás. Nech Whelna s Merynem, kde jsou, a přijď sem."

"Rozumím."

O několik sekund později už Kolea proskočil dírou ve stěně. Uviděl Corbeka se svítilnou namířenou do průlezu pod otevřeným sklepním poklopem.

"V tunelech se vyznáš, že jo?"

"V dolech. Byl jsem horník."

"To je fuk, všechno je to pod zemí. Připravte se, půjdeme dolů." Obrátil se k Leyrovi, Yaelovi a Rilkemu. "Kdo má chuť na dobrodružství a plný pytel náloží?"

Znovu mu odpověděli sborovým zamručením.

"Ty se nemáš čeho bát, Rilke. Po tobě chci, abys střílel na ty okna." Rilke byl vynikající střelec, hned po mistru odstřelovači Larkinovi druhý nejlepší z celého regimentu. Měl jehlovou laserovou pušku s prodlouženou hlavní. "Všechny svoje nálože laskavě předej těmto statečným dobrovolníkům."

Leyr s Yaelem se stáhli k průlezu. Oba dva, ostatně stejně jako Corbec s Koleou, měli přes uniformy přetažené dvacetikilové kamuflážní neprůstřelné vesty, ukryté pod maskovacími plášti. Většinu váhy tvořily standardní popruhové kapsy nacpané municí, svítilnami, noži v pochvách, soupravami vodovzdorných mikrovoxů, svinutými lany, rolemi chirurgické pásky, plasto-železnými svorkami, dokumenty o Založení regimentu, klínovými zarážkami do dveří, oslepujícími granáty a další nezbytnou výbavou imperiálního gardisty.

"Moc místa tam nebude," pronesl kysele Leyr, když pohlédl do díry osvětlené Koleovou baterkou.

Kolea přikývl a stáhl si maskovací plášť. "Nechte tu všechno, co by se mohlo někde zaháknout." Corbec a následně i Leyr s Yaelem ho poslechli. Pláště putovaly spolu s dalšími volně visícími předměty na zem. Krátce poté dopadly na pláště prakticky současně i čtyři výtisky Příručky imperiálního pěšáka pro povzbuzení morálky.

Muži takřka zahanbeně pohlédli na Corbeka.

"Ále, stejně je to všechno tady," řekl Corbec a poklepal si na spánek.

Seržant Kolea zatloukl do podlahy pokryté dlaždicemi hřeb a provlékl jeho okem konec lana. Pak spustil dlouhý kabel dolů do průlezu.

"Kdo jde první?" zeptal se.

Corbec by nejraději nechal vést Koleu, ale tohle byla jeho akce a chtěl, aby všichni viděli, že věří v její úspěch.

Popadl lano, přehodil si laserovou pušku přes rameno a sešplhal do díry.

Následoval ho Kolea, pak Leyr. Yael šel poslední.

Sklepní šachta byla osm metrů hluboká. Corbec se prakticky okamžitě začal silně potit. Přestože odložil většinu své výstroje, sama objemná neprůstřelná vesta a popruhy na ní ho omezovaly a vyváděly ho z rovnováhy.

Přistál ve tmě na podlaze sklepa a zapnul svou svítilnu.

Vzduch byl hutný a páchl zatuchlinou. Nacházel se ve čtyři metry širokém sklepě, s podlahou pokrytou hnilobnou, smrdutou tekutin. Jeho vysoké boty se ve tmě zabořily do polotuhé směsice odpadků.

"U Fetha!" zaklel Leyr, když sestoupil na zem.

Směrem k prostorám pod tržnicí se táhlo klenuté potrubí. Roura nebyla ani metr vysoká a na šířku měla sotva padesát centimetrů. S nesenou výstrojí a výzbrojí, i když jen tou nejnutnější, se museli přikrčit a dál jít bokem, po jednom. Vrstva tekutého bláta pokrývajícího podlahu jim sahala málem až nad boty.

Corbec připevnil svítilnu na bajonet pod hlavní laserové pušky. Přejížděl zbraní zleva doprava, jak jen shrbený a natočený bokem mohl, a vedl je do neproniknutelné temnoty. "Asi to nebyl úplně nejlepší nápad, poslat sem nás dva," ozval se Kolea za jeho zady.

Z toho, co Corbec kdy od dobrovolnického seržanta slyšel, se to zatím nejvíc podobalo vtipu. Po ‚Opáčku‘ Braggovi byli on a Kolea mezi Tanithskými Prvními největší. Ani Leyr, ani Yael neměřili přes dva metry.

Corbec se usmál. "Jak jsi to dělal? V těch dolech?"

Nezvykle nahrbený Kolea se prosmýkl kolem Corbeka. "Když už byly stropy chodeb příliš nízko, plazili jsme se. Ale dá se to dělat i jinak. Dívejte se."

Corbec namířil na Koleu svítilnu, aby ho viděli i oba Tanithané za ním. Kolea se zaklonil a zády se opřel vnitřní stěnu roury, až se málem posadil. Potom se začal bokem sunout blátem, přičemž nepřestával záda tisknout ke zdi, což mu umožňovalo držet horní polovinu těla vzpřímenou. Nohama se přitom opíral o dolní část protější stěny, aby nepodklouzl.

"Moc pěkné," poznamenal obdivně Corbec.

Spolu s Leyrem a Yaelem následovali jeho příkladu. Čtveřice pomalu klouzala potrubím.

Nad sebou, i přes silnou vrstvu kamene, zaslechli štěkání a rachocení zbraní. Deset minut uplynulo a Bray zahájil slíbenou krycí palbu.

Měli zpoždění, byli příliš pomalí.

Roura se po chvíli rozšířila a poté vyústila do široké komory. Páchnoucí bláto tu sahalo až po kolena. Ve světle svých svítilen spatřili na stěnách basreliéfové rytiny dávných světců.

Alespoň už tam byl vyšší strop.

Narovnali se a dál se brodili vpřed dehtovitou tekutinou. Podle Corbekových odhadů teď byli přímo pod středem tržnice.

Další potrubí vedlo směrem, kterým tušili budovu gildy. Teď zase převzal velení Corbec a zrychleným tempem je vedl vpřed, opřený zády o stěnu nízkého potrubí, jak ho to naučil Kolea.

Pak narazili na šachtu vedoucí vzhůru.

Namířili do ní svítilny a zjistili, že její stěny jsou sice z hladkých cihel, ale šachta sama je poměrně úzká, nemohla měřit víc než čtvereční metr.

S nejvyšším vypětím stehenních svalů šlo vyšplhat nahoru se zády zapřenými o jednu stěnu a nohama o druhou. Corbec šel znovu jako první.

Zpocený a zadýchaný stoupal vzhůru, až se jeho tvář přiblížila na vzdálenost pouhých několika centimetrů k dřevěnému poklopu.

Podíval se dolů na Koleu, Yaela a Leyra šplhající šachtou jako pavouci hned za ním.

"Jdeme na to," řekl.

Opřel se do poklopu. Ten se zprvu odmítal pohnout, ale pak náhle povolil. Dovnitř proniklo světlo. Corbec čekal, jestli se ozve střelba, ale nestalo se tak. Překonal zbývající vzdálenost, která jej dělila od otvoru, protáhl jím jednu lopatku, pak druhou a vyhlédl z šachty ven.

Ocitl se ve sklepě gildovní budovy. Byl zabedněný a prázdný, jen na podlaze se válelo několik mrtvých těl, pokrytých mouchami.

Corbec se vyhoupl z průlezu do místnosti. Ostatní ho následovali.

S nohama promočenýma páchnoucími tekutinami z potrubí se konečně narovnali a znovu vyrazili, laserové pušky připravené, baterie svítilen úplně vybité.

Seshora k nim doléhalo dunivé rachocení laserů.

Yael prozkoumal mrtvoly. "Infardijský odpad," oznámil plukovníkovi. "Nechali je tu umřít."

"A teď se postaráme, aby se k nim připojili i jejich kamarádi," usmál se Corbec.

Čtveřice v sevřeném útvaru a zbraněmi připravenými stoupala po zděném schodišti v rohu sklepa. Od prvního patra už je dělily jen otlučené dřevěné dveře.

Corbec se do nich opřel nohou a ohlédl se na trojici Duchů za sebou.

"Tak co myslíte? Přišla chvíle pro hrdiny?"

Všichni tři souhlasně přikývli. Vykopl dveře.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Warhammer 40 000 - Čestná stráž
/Warhammer 40 000 - Honour Guard/
Abnett, Dan

Nakladatel: Polaris
Překladatel: Vojtěch Dušek
Obálka: Adrian Smith
Redakce: -
Rok vydání: 2010
Počet stran: 328
Rozměr: 105 x 175
Provedení: paperback
Cena: 249 Kč

Dan Abnett


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...