30.8.2016 | Svátek má Vladěna






UKÁZKA: Dan Abnett a Mike Lee, Žnec duší

6.7.2009 0:05

Žnec duší Dan Abnett Mike Lee WarhammerTOPlistLoď zatracenců

Šepot vytrhl Maluse Temnou čepel z milosrdného zapomnění. Se zavrčením otevřel spánkem slepené oči a zatápal ve tmě vedle sebe po láhvi a ústa se mu zkřivila při představě chuti kyselého vína. Pak si uvědomil, že ten tichý naléhavý hlas mu nezní v hlavě, ale někde v místnosti kousek od něj.

Posadil se a vymotal se ze zmuchlaných pokrývek. Z rozbité postele se s rachotem vysypaly na dřevěnou podlahu prázdné láhve. Točila se mu hlava a na jeden ohavný okamžik se k tomu přidalo houpání lodi; až se mu z toho zvedl žaludek. Chloupky na krku se mu zježily v předzvěsti nebezpečí. Zaťal zuby a snažil se potlačit zvracení. Slepě zamžoural ve tmě kapitánské kajuty a z úst mu uniklo nedobrovolné zasténání.

Ten hlas zašeptal znovu, tentokrát hlasitěji a zřetelněji. „Promiňte, že vás budím, můj pane—“

Malus přimhouřil oči a zadíval se po hlase. V nohách rozbité postele stála silueta muže osvětlená slabou září lucerny s čarodějným světlem, které hořela v chodbě za otevřenými dveřmi. Urozený se na ten zjev chladně zahleděl a pokusil se uspořádat si své vínem zamlžené myšlenky. „U bohů z hlubin, Hauclire,“ zachraptěl. „Kdybych tě mohl zabít pohledem, už by z tebe byla jen kouřící louže na palubě. Máš vůbec tušení, kolik je hodin?“

„Je chvilku po půlnoci, pane,“ řekl vazal. „Proto jsem tady. Došlo k tomu znovu.“

Ta slova urozeného probrala. Z úzkých rtů mu vyletěla strašná kletba. Vztekle sklonil hlavu a syčivě vydechl. Když se hrabal z postele, měl pořád pocit, že má mozek oteklý a v ústech cítil pachuť jako kdyby mu tam založili hnojiště, ale myšlenky už měl chladné a jasné.

Kapitánská kajuta pirátské lodi Ničitel byla plná haraburdí. Volných chvilet bylo málo. Po bitvě, kterou loď svedla skoro před měsícem u ostrůvku Morhaut, bylo potřeba provést naléhavější opravy, aby se zmrzačená loď vůbec dostala domů. Na rozbité okenní rámy na zádi i na levoboku přitloukli čtverce natřikrát přeložených plachet. Dveře kajut posbírané z jiných částí lodi zakryly díry v levém pažení a ve stropě, kde kameny z katapultu prorazily dubová prkna. Jeden kámen proletěl kajutou, rozbil rám postele z leštěného trnovníku a nakonec skončil na hromadě žíněných matrací, druhý dosud vězel v podlaze mezi postelí a velkým stolem na mapy. Mezi kusy roztříštěného dřeva a rozbitého nádobí se válely zničené lodní truhly, hromady oblečení, kusy zbroje a rozházené zbraně. Malus měl na sobě pořád ještě černěnou drátěnou košili přes tmavý kožený kheitan a šaty, proto se zdržel jen tím, že si natáhl boty. Pak se zkušeně propletl mezi hromadami smetí a popadl z ohořelého stolu na mapy těžký plášť a opasek s mečem.

„Pojďme,“ řekl, prosmekl se kolem svého vazala a vyšel na chodbu.

Loď propadla mezi dvě vlny a stísněnými chodbičkami Ničitele zaznělo dlouhé hrdelní zasténání. Aniž by zpomalil, Malus přizpůsobil chůzi nakloněné palubě, a zachumlal se do vlněného námořnického pláště. Na pozadí mysli zamlžené vínem začal počítat vteřiny, kdy loď přestane klesat. Ničitel si liboval v rozbouřeném moři a ne v jízdě na hřbetech vln. Urozený napočítal do pěti, než ucítil, jak se trup zachvěl a loď narazila do blížící vlny, načež se začala znovu pomalu zvedat.

Malus uvažoval, kolik vody právě zalilo horní palubu a nateklo do prostor pod ní, a přidalo tak další váhu ke zlatu a stříbru, které tam uskladnili. Když loď ztežkne příliš, začnou se roztahovat mezery mezi pláňkami trupu, pak do ní bude zatékat ještě víc, až se nakonec začne potápět a skončí dole v čelistech draků z Hlubin.

Kořist byla nutné zlo, pomyslel si Malus kajícně, zatímco si připínal meče. Vedl devět lodí a víc než tisíc mužů daleko na Severní moře, aby našli a zničili doupě bandy pirátů nakažených Chaosem zvaných Stahovači. S osobní válečnou flotilou kapitána Stahovačů se na jejich ostrovním kotvišti střetl v divokém boji nablízko, při němž se hbité druchijské korzárské lodi utkaly a těžšími a většími válečnými koráby Stahovačů. Nakonec z devíti lodí přežil jen Ničitel a méně než stovka námořníků. Kdyby se Malus pokusil odepřít druchii kořist, nepochybně by ho na místě zabili.

Vlastně byl kapitánem jen z nezbytí. Skutečný kapitán a první důstojník Ničitele byli oba mrtví. Malus se stal velitelem jen proto, že je urozený a měl u sebe velící dokument, který mu dal drachau Hag Graef. Došel k žebříku na konci chodby a obrnil se před výstupem na horní palubu. Jak stoupal tlak v podpalubí, přemítal, jak dlouho jeho velení ještě vydrží.

Lodní žebřík procházel citadelou na zádi, kde byli ubytovaní důstojníci a kde se nacházela i navigační kabina a pracovna lodního felčara. Malus vylezl až na hlavní palubu a zahnul do úzké, matně osvětlené chodby, která končila pevnými dubovými dveřmi. V blikavém světle zhasínajícího čarodějného světla uviděl u dveří stát dva korzáry, kterým z plášťů kapala na palubu slaná voda. Druchijští námořníci se při Malusově příchodu ledabyle napřímili, ale měli sklopené oči a zasmušilý výraz. Urozený kolem nich prošel bez jediného pohledu – uvědomoval si, že jsou součástí hlídky a nemají se vzdalovat ze svých míst. Kdyby dal najevo, že si jejich přítomnosti všiml, musel by řešit porušení předpisů a právě teď si nebyl jistý, jak by taková konfrontace dopadla. To pomyšlení s ním otřáslo do hloubi duše, ale vztek utlumila spousta špatného vína. Malus neměl tušení, jestli je to dobré nebo špatné, ale rozhodně to bylo nezbytné, dokud bude rovnováha moci na lodi tak nejistá.

Otevřel dveře. Do obličeje a na krk mu chrstla sprška ledové vody, která rozťala bzučení v jeho hlavě jako nůž. Závan prudkého větru mu málem vytrhl dveře z ruky.

Jednou bílou rukou si rychle pevně přitáhl plášť k tělu a pak vyšel do noci. Od severu vanul ostrý vítr, v němž plachty Ničitele zpívaly a drnčely jako naříkající duch. Chladný vzduch se opíral do urozeného shora a zezadu. Jak se loď prodírala chladnými břidlicově šedými vlnami, paluba se mu houpala pod nohama. Koule se slabým čarodějným světlem vrhaly na hlavní palbu louže nazelenalé záře, ale za rozbitým a rozštípaným zábradlím nebylo nic než tma a řev moře. Byla příjemná letní noc, alespoň na poměry Severního moře.

Urozený se zastavil, aby získal zpět ztracenou rovnováhu. Hauclir se prosmekl kolem něj a zamířil k hlavnímu stěžni. Bývalý kapitán gardy měl na sobě tmavé šaty a pod černěnou jemnou kroužkovou košilí kheitan z lidské kůže barvený indigem. Neměl na sobě těžký plášť proti větru a vodě – po létech hlídkování na hradbách Hag Graef byl otužilý, takže dokázal snést i horší počasí než tohle. Stejně jako námořníci měl pokožku osmahlou z boje proti živlům, ale jizvy křížem krážem přes obličej i ruce svědčily o bitvách jiného druhu.

Vazal by na druchiiho podsaditý, se svalnatýma pažemi a nohama. Na opasku mu visel krátký praktický meč a těžký sukovitý obušek. Už se vůbec nepodobal tomu lakomému hejskovitému důstojníkovi, co Malus před více než pěti měsíci potkal u brány Oštěpů v Hag Graef. Místo zdobených zbraní a jemných šatů si zvolil prostotu a účelnost. Dlouhé černé vlasy měl spletené do silného copu zastrčeného za kheitan a hranaté tváře mu obrůstal světácký černý plnovous, který si pěstoval od bitvy na ztraceném ostrůvku.

Navzdory naprostému nedostatku úcty k Malusovu postavení a takřka vražedné drzosti, se Hauclir od vstupu do Malusových služeb ukázal jako schopný a věrný vazal. Byl to nebezpečný tanec mezi vejci, chovat se co nejdržeji a zároveň zůstat tak nepostradatelný, aby nemohl být jen tak zabit. Malus jeho šikovnost a horlivost obdivoval.

Hauclir vedl Maluse k hlavnímu stěžni. V poslední chvíli změnil směr, aby se vyhnul kusu paluby u kování stěžně. Malusovi uklouzla bota v louži lepkavé krve.

„Pozor pane,“ zamumlal Hauclir o vteřinu později, než měl, a pak ukázal nahoru do poloviny stěžně. „Podívejte se.“

Ta postava byla proti černé plachtě Ničitele jen jako tmavý stín. Jak se tělo zahoupalo ve větru, měl Malus pocit, že slyší vrzání lana. Vzhlédl a ucítil na tváři teplé těžké kapky s pachem horké mědi. I když neviděl detaily, věděl dost dobře, co tam visí – nahý muž s rozpáraným břichem, vyvrženými vnitřnostmi a prázdnými očními důlky, z nichž zbyly jen krvavé díry, ze kterých kapala krev. Malus ze sebe vydal hluboké hrdelní zavrčení. Omámení ze špatného vína bylo rázem pryč a na pozadí mysli se ozývalo bolestivé bzučení. „Kolikátý?“ zeptal se chladně.

Hauclir si založil ruce na prsou a zkroutil vousatý obličej do grimasy. „Osmý, můj pane.“

Malus se zaklonil, aby viděl i ostatní visící na ráhnech potlučené lodi jako strašlivé trofeje. První zabitý se objevil té noci, kdy Ničitel opustil ztracený ostrůvek a vydal se na svou mučivou cestu domů. Malus ani Hauclir nevěděli, co si s tím mají počít. Šlo o vyrovnání nějakých starých účtů nebo obskurní oběť drakům z Hlubin za bezpečný návrat domů? Urozený byl za svůj život jen na dvou plavbách – byla to tradiční plavba hakseer nutná po dosažení dospělosti a jediná otrokářská plavba na Starý svět o mnoho let později. Na moři byl stále ještě nováčkem. Hauclir před cestou proti Stahovačům nikdy na loď nevstoupil. Dřív velel Ničiteli Bruglir, Malusův slavný bratr, ale ten zemřel i se svou první důstojnicí v boji a posádka považovala Maluse přinejlepším za vetřelce. Urozený zvažoval, jestli by neměl hrstku přeživších začít bičovat, aby z nich dostal informace. Tehdy to neudělal a byl ochoten vraždu ignorovat jako ojedinělý případ. Měl v úmyslu soustředit se na to, aby vůbec dopluli do Naggarothu. Zpočátku to vypadalo, že se rozhodl správně. Za tři dny se však objevilo další tělo.

Hauclir si těla prohlédl a došel k názoru, že to má co do činění s pokladem ležícím v nákladovém prostoru. Každý námořník na palubě mohl prohlásit za svůj podíl skoro tak velký jako výkupné za drachaua. Jenže hrabivost je jako horečka a je-li přikrmována, jen roste. Námořníci byli zvyklí hrát pro ukrácení času hazardní hry. Bývalý gardista si domýšlel, že ti mrtví byli nešťastníci, které přistihli při podvádění v kostkách či hassariyi a oběsili je podle jakési námořnické spravedlnosti na výstrahu dalším hráčům.

Malus svolal další den posádku a nařídil to zabíjení okamžitě ukončit. Pak s Hauclirem a částí posádky sebrali ostatním meče a zamkli je ve zbrojnici. Posádka to nesla nelibě, ale poslechla. Po jistém váhání se Malus rozhodl dál netlačit na pilu tím, že by rozkázal těla odříznout. Uvědomoval si, že zde, stovky mil od Hag Graef, má jen tolik autority, kolik mu propůjčuje námořnická tradice a morálka posádky.

Po páté vraždě si Hauclir všiml znepokojivého trendu – na palubě byla jen hrstka námořníků, s jejichž věrností mohl Malus počítat, a právě ti byli jeden po druhém vykucháni a oběšeni.

Začaly výslechy a bičování námořníků. Morálka posádky se ještě zhoršila, ale pořád nebylo jasné, kdo stojí za těmi vraždami nebo proč byly spáchány. Malus nařídil těla odříznout, ale na konci dne ještě pořád visela na ráhnu. Vzhledem k tomu, že zopakováním rozkazu by mohl vyvolat spor, zaskřípal Malus zuby a nechal to být; nechtěl ještě více podkopávat svou už tak chatrnou autoritu. Proto jen přikázal Hauclirovi a vybraným mužům, aby číhali na ty zabijáky v naději, že je přistihnou při činu a pak je bude veřejně mučit tím nejbrutálnějším způsobem, který dokázal vymyslet.

Od té doby zemřeli tři další. Malus si zamnul čelo, snažil se pročistit myšlenky a zahnat narůstající bolest hlavy. „Jak se to stalo?“ zeptal se hlasem plným hrozeb.

Hauclir začal odpovídat, ale pak se zarazil. Po chvilce zavrtěl hlavou. „Nevím,“ řekl zachmuřeně a předvedl módně opilované zuby. „Hlídal jsem na palubě citadely. Měl jsem muže na stěžních nahoře a na přídi. Duras přecházel každých patnáct minut po palubě. Došlo k tomu hned po výměně hlídek.“

„Na to byli zapotřebí aspoň dva,“ zabručel Malus a zaťal pěsti. „To tělo je vykuchané jako prase na porážce, a přesto tady není ani kapka krve.“

Bývalý gardový kapitán pokrčil rameny. „Mohli ho zabalit do náhradní plachty, už přivázaného za zápěstí. Pak už stačilo jen přehodit lano přes ráhno a vytáhnout ho nahoru.“ Hauclir zatěkal očima v černočerné noci, obličej stažený vztekem a frustrací. „Celé to mohlo proběhnout rychleji, než se to popisuje. Navíc je tady tma jak v srdci čarodějky. Mohl bych mít svoje muže přímo u paty stěžně a stejně by nikoho nechytil.“

Malus cítil, jak se mu s tím, jak začaly mizet účinky vína, hruď vzdouvá vztekem. „Tak dost,“ zasyčel. „Má trpělivost je u konce. Vyber náhodně deset mužů a začni je stahovat z kůže. Chci jména.“

„To nemůžeme udělat,“ řekl Hauclir.

Urozený se otočil a udeřil vazala hřbetem ruky do tváře. Hlasité plesk se okamžitě rozplynulo ve větru, ale Hauclir se zhoupl na patách a z rozraženého rtu mu vytekla krev.

„Já jsem kapitán téhle lodi,“ vyštěkl Malus. „Podle zákona a zvyku nesmí nikdo kromě mne prolít krev této posádky. Měl jsem začít stahovat muže z kůže zaživa, sotva to začalo.“

„Nemohli jsme to udělat tehdy a neodvážíme se to zkusit ani teď,“ odpověděl Hauclir vyrovnaně a utřel si hřbetem ruky pramínek tmavé krve. Oči měl zjasnělé bolestí , ale výraz chladný a disciplinovaný. „Dokud jsme nedoplnili posádku přeživšími z celé flotily, mohl jste počítat s věrností tak jednoho muže z deseti. Nyní se ten počet zdvojnásobil. Věřte mi, můj pane, čelil jsem nejedněm vzbouřeným kasárnám a vím určitě, že jakmile jednou ukážete zuby, může nastat jen jedna ze dvou věcí – buď se muži stáhnou a bez reptání přijmou vaši autoritu, nebo se obrátí proti vám jako smečka hladových nauglirů. A pokud budete v této záležitosti příliš tlačit, myslím, že není pochyb, kterou cestou se vydají.“

„Takže podle tebe bude lépe ukázal se jako slaboch a nechat ty vraždy neprošetřené?“

Hauclir se zhluboka nadechl. „Podle mne bychom se měli snažit nevyvolávat boj, který nemůžeme vyhrát, můj pane.“ Trhl hlavou směrem ke kormidlu. „Starý Lachlyr říká, že nejsme víc než dvacet mil od severního pobřeží Naggarothu – jak to ví, je mi záhadou, ale tihle staří mořští vlci mají na tyhle věci často čuch. Říká, že do zítřejšího úsvitu uvidíme zemi a pak už je to jen další den nebo dva do Úžiny otroků a do Moře chladu. V Karond Kar můžeme zakotvit za tři dny, vyplatit posádku a tak se jich zbavit. Do té doby k žádné další vraždě nedojde, takže se můžeme vyhnout konfrontaci a uchovat si zdravou kůži.“

„Pokud nebyli tihle muži zabiti proto, že se chystá vzpoura a naši tajemní zabijáci se zbavují věrných členů posádky, než přikročí k dalšímu tahu.“ Malus zamyšleně pozoroval houpající se mrtvolu. „Možná oběti věší jako varování pro ostatní, aby se nepostavili proti nim. To, že zítra zahlédneme zemi, může být jen signálem k akci a oni obsadí loď a zaberou si pro sebe všechno zlato.“

Vazal zavrtěl hlavou. „Ne, na to jsem už myslel. Proč by čekali? Pokud je většina posádky odhodlaná nás zabít a zmocnit se všeho zlata, může to udělat kdykoli by se jim zachtělo. Proč se zdržovat vybíjením věrných? Tohle nejsou žádní intrikáni, můj pane. Řekl bych, že od našeho odjezdu z ostrova jsou ještě divočejší než dřív.“

Malus temně zaklel, ale musel připustit, že Hauclir má pravdu. Nejdřív byla posádka rozjařená po boji a drancování, ale jakmile se vrátili na otevřené moře, byla jejich nálada čím dál napjatější. Zpočátku se to týkalo jen původních mužů z Ničitele, ale nakonec se to rozšířilo na všechny přeživší jako nějaká podivná horečka. Bolest přibroušená myšlenkami a bzučení v hlavě zesílily. Urozený zaskřípal zuby. „V tom zabíjení je nějaký záměr, Hauclire. Pokud to není vzpoura, co tedy? Je to příliš pravidelné, než aby v tom nebyl nějaký plán…“ Urozený přimhouřil oči. Najednou mu to došlo.

Ticho přinutilo Hauclira otočit hlavu. „Můj pane?“

„Ty vraždy,“ řekl Malus. „Jak víš, že před příjezdem do Karond Kar nedojde k další?“

Hauclir se zamračil. „No, vždycky mezi nimi byla asi čtyři dny pauza, právě když…“ Vazal vytřeštil oči. „Když se měnily měsíce.“

Malus přikývl a zatvářil se vražedně. „Přesně. To není vzpoura, Hauclire. Je to magie.“ Urozený se otočil na podpatku a rychle odkráčel tam, odkud přišel.

Chvíli trvalo, než to Hauclirovi všechno došlo. Pak vytřeštil oči a spěchal za urozeným. „Ale co s tím máte v úmyslu udělat, můj pane? Kam jdete?“

„Ke zdroji,“ řekl Malus vztekle. „Můj drahý bratr mi má co vysvětlovat.“

Třetí pokračování příběhů Maluse Temné čepele.
Brož., 296 str., překlad Leona Malčíková, obálka Clint Langley, vyjde v červenci 2009

Dan Abnett a Mike Lee


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...