25.7.2016 | Svátek má Jakub






UKÁZKA: Další upírské dobrodružství vyjde v Brokilonu

20.7.2009 12:05

Cena krve Krevní pouta 1 Tanya HuffováTOPlistNa počátku byla vražda. Smrt, krev, brutálně rozsápané tělo oběti. Vicki Nelsonová, bývalá policistka, v současnosti soukromý detektiv, zaslechla křik v metru, ale nestačila přiběhnout včas. Mohla jen nešťastníkovo tělo ukrýt vlastním pláštěm.
Toto lidské gesto ji zatáhlo do smrtelně nebezpečného pátrání po sériovém vrahovi, posedlému nelidskou touhou zabíjet.
Také osoba, která může Vicki pomoci, není úplně lidská. Avšak proti děsivému zlu ukrývajícímu se v ulicích Toronta jí nezbývá, než spojit síly s Henrym Fitzroyem, nemanželským synem Jindřicha VIII., čtyřsetpadesátiletým upírem.
(anotace)

Dvě

Zvedl jí paži a přejel jazykem po měkkém mase na vnitřní straně zápěstí. Zasténala, hlavu zvrácenou dozadu, a ztěžka oddechovala.

Skoro.

Pozorně ji sledoval, a jakmile se začala blížit k vyvrcholení a její tělo se pod ním začalo vzpínat, vzal mezi dvě ostré špičky řezáků malou žilku u kořene jejího palce a skousl. Lehká bolest pro ni nebyla ničím víc než dalším pocitem, který se přidal k již tak přetíženému systému, a zatímco plula na vlnách orgasmu, pil.

Vyvrcholili téměř současně.

Natáhl ruku a jemně jí odsunul pramen vlhkých, mahagonových vlasů z tváře. „Děkuji ti,“ řekl hebkým hlasem.

„Ne, to já děkuji tobě,“ zamumlala, vzala ho za ruku a vtiskla mu do dlaně polibek.

Chvíli tiše leželi, ona plula sem a tam na hranici spánku, on sledoval hru světel na měkkých křivkách jejích ňader a přejížděl bříškem prstu po modrých liniích žil pod bílou kůží. Teď, když se nakrmil, už jeho pozornost nerozptylovaly. Když si byl jistý, že látky podporující srážlivost obsažené v jeho slinách zapůsobily a malé ranky na jejích zápěstích už nebudou dál krvácet, vymanil své nohy propletené s jejíma a zamířil do koupelny, aby se dal dohromady.

Probrala se, když se oblékal.

„Henry?“

„Jsem pořád tady, Caroline.“

„Teď. Ale odcházíš.“

„Mám práci.“ Přetáhl si přes hlavu svetr, a když se vynořil, zamrkal, oslněný náhlým světlem z lampičky u postele. Díky dlouhým rokům praxe neucukl, ale pomalu se otočil, aby měly jeho oči čas se vzpamatovat.

„Proč nemůžeš pracovat ve dne jako normální člověk?“ stěžovala si Caroline, přitáhla si z nohou postele prošívanou deku a zachumlala se do ní. „Měl bys noci jen pro mě.“

Usmál se a popravdě odpověděl: „Ve dne mi to nemyslí.“

„Spisovatelé,“ povzdechla si.

„Spisovatelé,“ přikývl, sklonil se a políbil ji na nos. „Jsme jiná rasa.“

„Zavoláš mi?“

„Jakmile budu moci.“

„Muži!“

Natáhl se a zhasl lampičku. „To taky.“ Hbitě se vyhnul jejím pažím, které ho chtěly uchopit, políbil ji na rozloučenou, tichým krokem odešel z ložnice a prošel ztemnělým bytem. Slyšel, jak se jí změnil dech, a věděl, že usnula. Obvykle usnula okamžitě poté, co skončili, a ani nevěděla, kdy odešel. Byla to jedna z věcí, které se mu na ní líbily nejvíc, protože díky tomu jen zřídka zažívali nepříjemné hádky o to, jestli zůstane přes noc.

Vzal si kabát a boty a vyšel z bytu, jedno ucho nastražené po zvuku zapadajícího zámku. V mnoha ohledech nyní prožíval nejbezpečnější časy svého života. V jiných naopak ty nejnebezpečnější.

Caroline neměla podezření, kdo doopravdy je. Pro ni nebyl ničím víc než příjemnou epizodou, občasným společníkem, sexem bez pocitu viny. Ani se nemusel moc namáhat, aby v ní tento pocit vzbudil.

Zamračil se na odraz na výtahových dveřích. „Chci víc.“ Už jistou dobu cítil narůstající nepokoj, hlodal v něm, nedopřával mu klid. Nakrmení přinášelo trochu úlevy, ale ne dost. Potlačil frustrovaný výkřik, otočil se a praštil dlaní do umakartové stěny. V uzavřeném prostoru zněla rána jako výstřel z pušky. Henry sledoval pavučinku prasklin rozbíhající se zpod jeho ruky. Dlaň ho pálila, ale cítil, že akt násilí hrot neklidu trochu otupil.

V hale nepotkal nikoho, kdo by se přišel podívat, co to bylo za zvuk, a tak vyšel z domu v takřka povznesené náladě.

Venku na ulici bylo chladno. Trochu si utáhl šálu kolem krku a vyhrnul si límec. To, čím byl, jej sice činilo vůči nepřízni počasí méně náchylným než většinu lidí, ale ani tak neměl potěšení z toho, že mu foukalo za krk. S lemem dlouhého koženého pláště pleskajícím o paty prošel kolem krátkého bloku k Bloorově ulici, zahnul na východ a zamířil k domovu.

I když byla skoro jedna hodina čtvrtečního rána a jaro se podle všeho letos rozhodlo s příchodem hodně počkat, ulice ještě nebyly prázdné. Doprava stále nepřetržitě proudila podél východozápadní osy města a čím blíže se Henry dostával k ulicím Yongova a Bloorova, největší křižovatce ve městě, tím více lidí na chodníku míjel. Jednou z věcí, které se mu na této části města líbily nejvíce, byla skutečnost, nikdy doopravdy nespala, a právě proto nyní bydlel tak blízko onomu místu, jak jen bylo možné. Dva bloky za Yongovou ulicí zahnul na kruhový objezd a sledoval jeho křivku až ke dveřím svého domu.

Už bydlíval na všech možných hradech, ve slušném počtu soukromých venkovských sídel, a dokonce i v nejedné kryptě, když bylo nejhůř, ale dlouhá staletí neměl domov, který by mu vyhovoval tolik jako tento byt v nájemním domě v srdci Toronta, který si koupil.

„Dobrý večer, pane Fitzroyi.“

„Dobrý, Gregu. Děje se něco?“

Vrátný se usmál a sáhl po tlačítku otevíracího mechanismu dveří. „Je tu klid jako v hrobě, pane.“

Henry Fitzroy povytáhl jedno ze svých rudě zlatých obočí, ale počkal, dokud nebyly dveře otevřené a elektronický zámek nepřestal bzučet, než se otázal: „A jak můžeš vědět, jaký klid je v hrobě?“

Greg se zašklebil. „Dělával jsem hlídače na hřbitově v Mount Pleasant.“

Henry potřásl hlavu a také se usmál. „Měl jsem tušit, že na to budeš mít odpověď.“

„Ano, pane, to jste měl. Dobrou noc, pane.“

Těžké skleněné dveře uťaly veškerý další rozhovor, takže jakmile Greg zvedl noviny, popřál mu Henry pohybem ruky dobrou noc a otočil se k výtahům. Pak se ale zarazil a otočil se znovu čelem ke skleněným dveřím.

„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“

Pohybuje rty při čtení, položil Greg noviny na stůl tak, že titulek zůstal zakrytý.

Henrymu se svět zúžil na ona tři slova. Strčil do dveří a ty se otevřely.

„Zapomněl jste něco, pane Fitzroyi?“

„Tvoje noviny. Ukaž mi je.“

Grega tón jeho hlasu zarazil, ale poslechl příkaz a posunul noviny po stole směrem k němu. Henry mu je vytrhl zpod rukou.

„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“

Pomalu, bez jakýchkoliv rychlých pohybů, se Greg odsunul na židli dozadu ve snaze zvětšit co možná nejvíce vzdálenost mezi sebou a mužem na protější straně stolu. Nebyl si jistý proč, ale během třiašedesáti let a dvou válek se nikdy nesetkal s výrazem, jaký se nyní rozhostil ve tváři Henryho Fitzroye. A doufal, že se s ním také už nikdy nesetká, protože jeho hněv byl nadlidský a hrůza, již vzbuzoval, byla větší, než mohl lidský duch snést.

Prosím, Bože, dej, ať se neobrátí proti mně

Minuty se vlekly a papír se trhal pod prsty, které jej svíraly stále křečovitěji.

„Ehm, pane Fitzroyi…“

Ořechově hnědé oči, tmavé jako zmrzlý kouř, se zvedly od čtení. Uvězněn jejich upřeným pohledem musel třesoucí se hlídač jednou nebo dvakrát polknout, než byl schopen větu dokončit.

„…můžete si, ehm, můžete si je nechat.“

Strach v Gregově hlase pronikl hněvem. Ve strachu se vždy skrývala hrozba. Henry znovu nalezl pečlivě budované pozlátko civilizovanosti, které nosil jako masku přes svou přirozenost dravce, a násilím si ji opět nasadil. „Nenávidím tenhle druh senzacechtivosti!“ Práskl novinami o stůl.

Greg vyskočil a jeho židle narazila do stěny. Už neměl kam ustoupit.

„Tohle zahrávání si se strachem veřejnosti je nezodpovědná žurnalistika.“ Henry si povzdechl a překryl zlobu iluzí unavené rozladěnosti. Díky čtyřem stům padesáti letům zkušeností vyhlížela tato falešná tvář věrohodně – bez ohledu na to, jak nepříjemný záchvat vzteku předtím byl. „Kvůli ní vypadáme špatně všichni.“

Greg povzdechnutí opětoval, otřel si zpocené dlaně o stehna a upnul se na vysvětlení. „Řekl bych, že spisovatelé jsou na něco takového poněkud citliví,“ nabídl úslužně.

„Někteří z nás,“ přikývl Henry. „Jsi si ohledně těch novin jistý? Chci říct, opravdu si je můžu nechat?“

„Žádný problém, pane Fitzroyi. Výsledky hokejových zápasů jsem si přečetl jako první.“ Jeho mysl již začínala zatemňovat vzpomínku na to, čeho byl svědkem, přidávala k ní racionální zdůvodnění, které ji činilo reálnější, snesitelnější, ale židli si ke stolu nepřisunul dřív, než se dveře výtahu zavřely a světélko indikátoru začalo stoupat.

Svaly se mu uzlovaly obrovským úsilím setrvat v klidu. Henry se soustředil na dýchání, na ovládnutí hněvu, aby on neovládl jej. V dnešní době přežíval jeho druh tak, že zapadl do společnosti, a on se teď dopustil potenciálně fatální chyby, když dovolil, aby se jeho reakce na novinový titulek projevila navenek. Dovolit si projevit pravou přirozenost v soukromí výtahu bylo relativně neškodné, ale učinit totéž v přítomnosti smrtelného svědka bylo něco úplně jiného. Ne že by od Grega očekával, že na něj začne ukazovat prstem a křičet, že je upír…

Velkým pomocníkem v tlumení hněvu mu byl pocit viny, že starého pána vyděsil. Měl Grega rád, bylo příjemné potkat v tomto světě demokracie a rovnosti člověka ochotného sloužit. Jeho chování mu připomínalo lidi, kteří pracovali na jeho panství, když byl ještě kluk, a alespoň na krátkou chvíli ho vracelo zpátky do jednodušších časů.

Když měl emoce opět pevně pod kontrolou, vystoupil ve čtrnáctém patře z výtahu a přidržel dveře, aby mohla nastoupit paní Hughesová se svým mastifem. Velký pes kolem něj prošel celý napjatý, se srstí za krkem zježenou a hlubokým vrčením v hrdle. Paní Hughesová se jako obvykle omlouvala.

„Já tomu opravdu nerozumím, pane Fitzroyi. Owen je obvykle tak hodný pejsek. Nikdy by… Owene!“

Mastif, celý roztřesený touhou zaútočit, začal alespoň tlačit své ohromné tělo mezi paničku a muže ve dveřích, aby ji pokud možno co nejvíce oddálil od hrozby, kterou cítil.

„Netrapte se tím, paní Hughesová.“ Henry stáhl ruku a dveře výtahu se začaly zavírat. „Nemůžete od Owena čekat, že bude mít rád každého.“ Těsně předtím, než se dveře zcela zavřely, se na psa usmál. Mastif v úsměvu okamžitě poznal to, co znamená, a vrhl se vpřed. Jak zuřivý štěkot ve výtahové šachtě postupně slábl, objevil se Henrymu na rtech o poznání upřímnější úsměv.

Deset minut se psem o samotě a jejich konflikt by byl urovnán. Zákon smečky je prostý, vládne nejsilnější. Ale Owen chodil ven vždy jen s paní Hughesovou a Henry pochyboval, že by to pochopila. Protože si nijak netoužil sousedku znepřátelit, s mastifovým nepřátelstvím se smířil. Byla to škoda. Měl psy rád a bylo by stačilo málo, aby Owen poznal, kde je jeho místo. Jakmile se ocitl za zavřenými dveřmi v bezpečí svého bytu, otevřel znovu noviny a zavrčel.

„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“

Z těl Terri Nealové a DeVerne Jonese byla vysáta veškerá krev.

Zdálo se, že titulek mluví pravdu.

A věděl, že on to na svědomí nemá.

Prudkým trhnutím zápěstí mrštil novinami přes pokoj a s mírným uspokojením sledoval, jak se jejich stránky snášejí k podlaze jako zranění ptáci.

„Sakra. Sakra. SAKRA!“

Přistoupil k oknu, setřásl z ramen plášť a odhodil ho na pohovku. Pak prudce rozhrnul závěsy, které halily výhled na město. Upíři jsou samotáři, jeden druhého nevyhledávají a ani se nestarají o to, kudy se toulají jejich bratři a sestry. I když měl podezření, že sdílí území s dalšími svého druhu, mohla by se jich na pomezí světla a stínů, jež tvořilo noc, potloukat dobrá dvacítka a Henry by si toho nebyl vědom o moc víc než lidé, mezi kterými se pohybovali.

A co bylo ještě horší, pokud byl zabiják opravdu upír, šlo by o dítě, jednoho z čerstvých proměněnců, neboť pouze čerství proměněnci potřebovali takové množství krve a zabíjeli s tak brutální bezohledností.

„Moje není,“ řekl noci, unavené čelo opřené o chladivé sklo. Byla to stejnou měrou modlitba jako prohlášení. Všichni jeho druhu měli hrůzu z toho, že by vypustili do světa právě takové monstrum, náhodné dítě, produkt nechtěné proměny. Ale on byl vždy opatrný, nikdy se nekrmil, dokud krev neměla čas se obnovit, nikdy neriskoval, že by mohl předat vlastní krev. Jednoho dne dítě mít bude, ale to podstoupí proměnu dobrovolně, stejně jako kdysi on, a on bude vždy nablízku, aby ho vedl a udržel v bezpečí.

Ne, jeho nebylo. Ale nemohl dovolit, aby i nadále terorizovalo město. Strach se v průběhu staletí nijak nezměnil a nezměnila se ani lidská reakce na něj. Vyděšené město vždy rychle vytáhne pochodně a zašpičatělé kůly… nebo jejich ekvivalent odpovídající dvacátému století.

„A já nechci strávit zbytek života připoutaný ke stolu o nic víc, než bych chtěl, aby mi oddělili hlavu a do úst nacpali česnek,“ svěřil se noci.

Bude muset dítě najít dříve, než ho najde policie, protože odpověď by přinesla více otázek než řešení. Najít dítě a zničit ho, neboť bez pouta krve ho nemůže ovládat.

„A pak,“ pozvedl hlavu a obnažil zuby, „najdu jeho rodiče.“

*

„Dobré ráno, paní Kopolousová.“

„Dobré, zlatíčko, dnes jste vstala brzy.“

„Nemohla jsem spát,“ postěžovala si Vicki cestou do zadní části obchodu, kde hučely mrazicí boxy, „a taky mi došlo mléko.“

„Vezměte si krabicové, je ve slevě.“

„Krabicové mi nechutná.“ Koutkem oka zahlédla, jak paní Kopolousová vyjadřuje tichý a ne právě pozitivní názor na její neochotu ušetřit čtyřicet devět centů. Popadla láhev a odnesla ji k pokladně. „Noviny ještě nevyšly?“

„Jo, jo, jsou přímo támhle, zlatíčko.“ Natáhla se přes hromádky tiskovin, přičemž podsaditým tělem zakryla jejich titulky. Když se znovu narovnala, hodila k pokladně po jednom výtisku od každého.

„SABRES DEKLASOVALI LEAFS 10:2!“

Vicki, která si ani nevšimla, že zadržuje dech, zhluboka vydechla. V bulvárním plátku nebyla žádná zmínka o další vraždě – kromě masakru, který se odehrál v divizním zápase, to vypadalo, že město bezpečně přečkalo noc.

„Ty strašné věci… vy jste do nich nějak zapletená, viďte?“

„Jaké strašné věci, paní Kopolousová?“ Shrábla drobné, které jí prodavačka vrátila, pak je zase vrátila a vzala si místo nich velikonoční vajíčko z mléčné čokolády. No co, mám co slavit.

Paní Kopolousová zavrtěla hlavou, ale jestli šlo o reakci na vajíčko nebo na život obecně, to zůstalo Vicki utajeno. „Děláte nad těmi novinami stejné obličeje jako tenkrát, když zabili ty malé holky.“

„To už jsou dva roky!“ Dva roky a jeden život k tomu.

„Dva roky zpátky si pamatuji. Ale tentokrát to není na vás zabývat se těmi… těmi příšerami, co vysávají krev.“ Zaklapla pokladnu s naprosto zbytečným prásknutím. „Tentokrát je to nečisté.“

„Tahle práce nebyla nikdy čistá,“ opáčila Vicki a strčila si noviny pod paži.

„Vy víte, co tím myslím.“

Její tón neponechával místo pro diskusi. „Jo, vím, co tím myslíte.“ Otočila se k odchodu, ale pak se zarazila a otočila se zpátky k pokladně. „Paní Kopolousová, věříte na upíry?“

Starší žena mávla rukou ve výmluvném gestu. „Nedá se říct, že bych v ně přímo nevěřila,“ řekla a pro zdůraznění stáhla obočí. „Jsou věci mezi nebem a zemí…“

Vicki se usmála. „Shakespeare?“

Její výraz nezměkl ani trochu. „To, že ta slova řekl básník, jim na pravdivosti nijak neubírá.“

*

Když se Vicki vrátila domů – bydlela v třípatrovém činžovním domě v samém srdci čínské čtvrti – bylo 7:14 a město se právě začalo probouzet. Uvažovala, že si půjde zaběhat, dříve než stoupne koncentrace oxidu uhelnatého, ale když se zkusmo nadechla a zjistila, že vydechuje obláčky páry, raději ten nápad zamítla. Oficiálně už sice začalo jaro, ale na běhání bude dost času, až budou ročnímu období odpovídat i venkovní teploty. Brala schody po dvou a děkovala šťastné genetické náhodě, která ji obdařila atletickou postavou vyžadující jen minimální údržbu. Ačkoli v jedenatřiceti jeden nikdy neví, jak dlouho mu ještě vydrží…

Pocítila lehký osten pocitu viny, když si k lehkému posilování pustila zprávy v 7:30.

V 8:28 už měla prolistované všechny troje noviny, vypitý hrnek a půl čaje a fakturu pro pana Foo Chana připravenou k odeslání. Zaklonila hlavu, poškrábala se pod brýlemi a nechala svět zúžit do kruhu štukovaného stropu. Jsou věci mezi nebem a zemí… Nevěděla, jestli na upíry věří, nebo ne, zato však věděla, že věří ve vlastní smysly, i když jeden z nich se poslední dobou stával méně než spolehlivým. V tunelu bylo něco divného a žádný člověk by takovou ránu uštědřit nedokázal. V hlavě jí stále běžela věta z jednoho článku ve středečních novinách: Náš zdroj ze soudní patologie tvrdí, že z těl Terri Nealové a DeVerne Jonese byla vysáta veškerá krev. Věděla, že jí do toho nic není…

Brandon Singh ze soudní patologie vždy usedal ke svému stolu ráno v 8:30. Dal si šálek čaje a bagetu a až do 8:45 byl pohodlně k dosažení.

Ačkoli již dávno nezastávala žádnou oficiální funkci, z jejíhož titulu by mu mohla zavolat, soudní ohledavači mrtvol spadali do sféry státních služeb a ona byla ještě pořád daňový poplatník. Sáhla po adresáři. Kruci, po zkušenostech s Cellucim to zase tak zlé být nemůže.

„Doktora Singha, prosím. Ano, počkám.“ Proč se na to musí pokaždé ptát? podivila se Vicki a posunula si volnou rukou brýle. Jako bych měla na vybranou.

„Tady doktor Singh.“

„Brandone? Tady Vicki Nelsonová.“

Jeho těžký oxfordský přízvuk – jeho telefonní hlas – se rozjasnil. „Viktorie? Rád tě slyším. Máš napilno, co jsi odešla ze sboru?“

„Docela dost,“ přiznala a přehodila si nohy přes roh stolu. Doktor Brandon Singh byl od smrti její babičky z matčiny strany, k níž došlo v sedmdesátých letech, jediný člověk, který ji oslovoval Viktorie. Nikdy se nedokázala rozhodnout, jestli jde z jeho strany o projev starosvětského šarmu, nebo čiré perverzity, jelikož moc dobře věděl, jak moc své plné jméno nesnáší. „Založila jsem si vlastní detektivní firmu.“

„Ano, zaslechl jsem nějaké drby v tom smyslu. Ale stejné drby…“ Vicki vnitřním zrakem přímo viděla, jak mává ve vzduchu štíhlými dlaněmi chirurga. „…také říkaly, že jsi slepá jako patrona a prodáváš někde na rohu pastelky.“

„Ne. Ne tak docela.“ Hněv zbavil její hlas života jako louh. Naproti tomu Brandonův hlas získal na vřelosti. „Viktorie, já se moc omlouvám. Vždyť víš, že nejsem zrovna taktní člověk, na klientech jsem si ho nikdy moc neprocvičil…“ Byl to starý vtip pocházející z doby jejich prvního setkání u pitvy známého drogového dealera. „Takže,“ odmlčel se, aby v diskrétní vzdálenosti od sluchátka polkl doušek čaje, „co pro tebe můžu udělat?“

Vicki Brandonův zvyk přejít po minimálním zdvořilostním úvodu vždy přímo k věci do rozpaků nepřiváděl a také dovedla ocenit, že nikdy nevyžadoval takt, když ho sám neposkytoval. Neplýtvejte mým časem, jsem velmi zaměstnaný člověk, sděloval při každém rozhovoru tónem svého hlasu. „Ten článek ve včerejších novinách byl ohledně ztráty krve u Nealové a Jonese pravdivý?“

Také doktor přešel na formálnější styl řeči. „Není mi známo, že bys s tím případem měla něco do činění.“

„To taky nemám, oficiálně. Ale byla jsem to já, kdo našel první tělo.“

„Pověz mi o tom.“

Udělala to. Výměna informací byla mezi zaměstnanci města uznávanou mincí, jíž si spláceli drobné laskavosti, ačkoli ona na ně, striktně vzato, již neměla nárok.

„A tvůj profesionální názor?“ otázal se Brandon přísně neutrálním tónem, když skončila.

„Můj profesionální názor,“ odpověděla Vicki stejným způsobem co do tónu hlasu i výběru slov, „založený na třech letech působení na oddělení vražd zní, že nemám nejmenší tušení, co mohlo způsobit ránu, kterou jsem viděla. Takovou, která by jedním úderem protrhla kůži, svaly i chrupavku.“

Brandon na druhé straně linky si povzdechl. „Ano, ano, já vím, co se stalo, a upřímně řečeno, není mi to jasné o nic víc než tobě. A to se těmito věcmi zabývám podstatně déle než tři roky. Abych odpověděl na tvou původní otázku, zpráva v novinách je v zásadě pravdivá. Nevím, jestli šlo o upíra nebo o vysavač, ale jak Nealová, tak Jones byli vysáti skoro do sucha.“

„Vysáti?“ Takže nejen velká ztráta krve rozsahu, jaký lze při podobně těžkém zranění hrdla očekávat. „Panebože.“

Slyšela, jak Brandon znovu polkl.

„Doslova,“ přitakal suše. „Víc ti samozřejmě sdělit nemohu.“

„Samozřejmě.“

„Takže pokud už máš všechny informace, které jsi požadovala…“

„Ano. Děkuji, Brandone.“

„Bylo mi potěšením, Viktorie.“

Seděla, hleděla do prázdna a zvažovala, co by z toho mohlo vyplývat, dokud ji ze zamyšlení nevytrhl telefon, který začal pípat a neodbytně jí připomínat, že nezavěsila.

„Vysáti…“ opakovala. „Do prdele.“ Přemítala, co z toho asi vyvozují oficiální vyšetřovatelé. Ne, buď k sobě upřímná. Tebe zajímá, co z toho vyvozuje Mike Celluci. No, ona mu volat nebude, jen aby to zjistila. I když šlo o jednu z věcí, kterou by spolu mohli dva přátelé probírat, když jeden z nich je policajt a druhý jím býval. Až na to, že on určitě pronese nějakou kousavou poznámku, zvláště pokud je přesvědčený, že zneužívám celý incident k tomu, abych se dál držela někde poblíž sboru.

A ne snad?

Chvíli o tom přemýšlela, zatímco poslouchala, jak tříleté dítě v bytě nad ní běhá po pokoji sem a tam, sem a tam. Byl to uklidňující zvuk, hlásající, že je se světem všechno v nejlepším pořádku. Využívala ten rytmus, aby udržela vlastní myšlenky v pohybu, a nedovolila si klesnout do bahna sebelítosti, jež ulpívalo na značné části posledních osmi měsíců.

Ne, usoudila nakonec. Nevyužívá úmrtí jako prostředku k tomu, aby se pokusila znovu uchopit alespoň něco z toho, čeho se musela vzdát. Byla jen zvědavá, prostě a jednoduše zvědavá. Zažívala stejnou zvědavost, jakou by za podobných okolností zažíval každý – jen s tím rozdílem, že ona měla způsob, jak ji ukojit.

„A jestli to Celluci nechápe,“ mumlala si, zatímco vytáčela telefonní číslo, „může si to podélně složit a strčit do… Dobrý den. Mika Celluciho, prosím. Ano, počkám.“ Jednou, strčila si sluchátko pod bradu a pokoušela se sloupnout vinětu z velmi staré láhve od whisky, řeknu, že nepočkám, a způsobím něčí sekretářce silný hysterický záchvat.

„Celluci.“

„Nazdar. Tady Vicki.“

„Jo. Takže?“ Rozhodně to neznělo nadšeně. „Hodláš mi zkomplikovat život další mrtvolou, nebo jde jen o přátelský telefonát v…“

Vicki se podívala na hodinky v odmlce, během níž se Celluci podíval na ty svoje.

„…devět nula dva…“

„Osm padesát osm.“

Ignoroval ji. „…ve čtvrtek ráno?“

„Žádná mrtvola, Celluci. Jen mě zajímalo, na co jsi zatím přišel.“

„To je policejní informace, Vicki. A pro případ, že jsi na to zapomněla, ty už policajt nejsi.“

Ta poznámka zabolela, ale ne tolik, jak očekávala. No, tuhle hru mohou hrát dva.

„Takže už jsi v koncích, co? Naprosto bezradný?“ Zašustila novinovými stránkami, tak aby ten charakteristický zvuk slyšel. „Zdá se, že noviny odpověď mají.“ Potřásla hlavou a podržela si sluchátko dále od hlavy, aby neohluchla z energicky vyjádřeného názoru na jisté novináře a jejich předky i potomky. Zašklebila se. Rozhodně si to užívala.

„Hezký pokus, Miku, ale já si zavolala na soudní patologii a ten článek v novinách tvrdí v zásadě pravdu.“

„Hm, a co kdybych ti rovnou přečetl do telefonu svou zprávu? Nebo ti mám po někom poslat kopii? Nepochybuji, že ty a tvoje Souprava malého detektiva Nancy Drewové budete mít celý případ do oběda vyřešený.“

„Proč si o tom nepromluvíme u večeře jako dvě rozumné lidské bytosti?“ U večeře? Dobrý bože, vážně jsem to řekla?

„U večeře?“

No, proč ne. Když už, tak už, jak říkávala moje babička. „Jo, u večeře, vždyť víš, to si jako večer sedneš a strkáš si do pusy jídlo.“

„Aha, u večeře. Proč to neřekneš rovnou?“ Vicki zaslechla v jeho odpovědi úsměv a i jí zacukaly koutky úst. Mike Celluci byl jediný muž v jejím životě, jehož nálady se měnily stejně rychle jako její. Možná že právě proto… „Platíš?“ A taky to byl v zásadě pěkný skrblík.

„Proč ne? Odečtu si to z daní jako náklady na podnikání, coby odbornou konzultaci s předními městskými odborníky.“

Vyprskl. „To ti to trvalo, než ti to konečně došlo. Budu tam kolem sedmi.“

„Budu čekat.“

Zavěsila, postrčila si brýle na nose a v duchu se ptala, jestli vůbec ví, co dělá. Během jejich rozhovoru – dobrá, během slovního souboje, jaké míváme místo rozhovorů – měla skoro pocit, jako by posledních osm měsíců a hádky, které jim předcházely, vůbec neexistovaly. Nebo to bylo možná tím, že jejich přátelství mělo natolik silné základy, že se neporušené zvedlo přesně z toho místa, kde je opustili. Nebo možná, ale jen možná, se jí znovu podařilo uchopit život pevně do rukou.

„A taky doufám, že jsem si neukousla příliš veliké sousto,“ zamumlala do prázdnoty svého bytu.

Tanya Huffová: Cena krve
Cyklus Krevní pouta, díl první

Žánr: Fantasy
Formát: 115 x 180
Vazba: brož
Překlad: Pavel Musiol
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 302
ISBN/EAN: 978-80-86309-27-9
Předpokládaná cena: 238,- Kč
Připravujeme na: 21.7.2009

Tanya Huffová


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...