TŘI ROKY PO ÚNIKU Z KAPITULY

   Vzpomínka je zbraň tak ostrá, že dokáže způsobit hluboké rány.

   ŽALOZPĚV MENTATA

   V den, kdy zemřel, zemřela s ním i Rakis -- planeta, všeobecně známá jako Duna.
   Duna. Navždycky ztracená!
   V kajutě archivu na unikající nelodi Ithaka si ghola Miles Teg přehrával poslední chvíle existence pouštní planety. Z nápoje na povzbuzení, který měl stát u levé ruky, se nesla vůně melanže, ale třináctiletý chlapec si jí nevšímal, nořil se do hlubokého mentatského soustředění. Ty historické záznamy a holoprojekce ho naprosto fascinovaly.
   Právě tam a takhle bylo zabito jeho původní tělo. Takhle byla zavražděna celá planeta. Rakis... legendární pouštní planeta, nyní nic víc než zuhelnatělá koule.
   Archivní záběry, promítané nad plochý stůl, ukazovaly, jak se nad strakatou snědou planetou shromažďují válečné lodě Ctěných matre. Obrovské, nezachytitelné nelodě -- podobné té, v níž teď žil Teg a jeho druhové uprchlíci -- disponovaly dokonalejší palebnou silou než cokoli, co měl kdy Bene Gesserit k dispozici. Tradiční atomové zbraně byly ve srovnání s tím k smíchu.
   Ty nové zbraně musely být vyvinuty v Rozptylu. Teg prováděl mentatský odhad. Lidská vynalézavost, vyvolaná zoufalstvím? Nebo to bylo něco úplně jiného?
   Ježaté lodě na měnících se záběrech začaly pálit, rozpoutaly ohnivé vlny pomocí zařízení, které Bene Gesserit od té doby nazýval Vyhlazovače. Bombardování pokračovalo, dokud na planetě nezahynul veškerý život. Písečné duny se proměnily v černé sklo, vznítila se dokonce i rakiská atmosféra. Všechno bylo zničeno, obří červi, rozrůstající se města, lidé i písečný plankton. Tam dole nemohlo přežít nic, ani on sám ne.
   Nyní, téměř o čtrnáct let později a ve značně proměněném vesmíru, si vytáhlý teenager upravil studijní křeslo do pohodlnější výšky. Prohlídka okolností mé vlastní smrti. Znova.
   Přesně vzato byl Teg spíš klon než ghola, pěstovaný z buněk získaných z mrtvého těla. Většina lidí ho však nazývala gholou. V jeho mladém těle žil starý muž, veterán početných tažení ve jménu Bene Gesseritu. Nedokázal si vzpomenout na poslední chvíle svého života, tyto záznamy však žádné pochybnosti nepřipouštěly.
   Nesmyslné vyhlazení Duny přesně demonstrovalo krutost Ctěných matre. Těch děvek, jak je nazývalo Sesterstvo. A právem.
   Intuitivním prstovým ovládáním si znovu vyvolal ty obrazy. Bylo zvláštní pozorovat je s odstupem a vědět, že byl tam dole, bojoval a umíral, právě když se tyto záběry natáčely...
   Teg uslyšel u dveří do archivu nějaký zvuk. Uviděl, jak ho z chodby pozoruje Sheeana. Měla hubenou hranatou tvář a snědou pleť, pozůstatek dědictví z Rakis. V nepoddajných okrově hnědých vlasech zářily měděné pramínky z dětství stráveného pod pouštním sluncem. Oči měla modromodré z celoživotní konzumace koření a z melanžové Agónie, která z ní udělala Ctihodnou matku. Nejmladší, která to kdy přežila, jak se Teg dozvěděl.
   Na Sheeaniných plných rtech se objevil letmý úsměv. „Zase studuješ bitvy, Milesi? Coby vojenský velitel bys neměl být tak lehce předvídatelný.“
   „Mám toho spoustu na prohlížení,“ odpověděl Teg mutujícím hlasem. „Bašár toho za ty tři stovky standardních let, než jsem zemřel, dost vykonal.“
   Když Sheeana poznala vysílanou nahrávku, zatvářila se utrápeně. Teg ty záběry Rakis sledoval jako posedlý už od té doby, kdy uprchli do tohoto bizarního a neprozkoumaného vesmíru.
   „Ozval se už Duncan?“ zeptal se Teg, aby ji rozptýlil. „Pokoušel se o nový navigační algoritmus, aby nás dostal z --“
   „Víme přesně, kde jsme.“ Sheeana bezděky zvedla bradu výš. Od té doby, co se stala vůdkyní skupiny uprchlíků, to dělávala stále častěji. „Jsme ztraceni.“
   Teg v tom automaticky rozpoznal kritiku namířenou vůči Duncanu Idahovi. Byli odhodláni zabránit v nalezení lodi každému -- Ctěným matre, zkaženému řádu Bene Gesserit i tajemnému Nepříteli. „Aspoň jsme v bezpečí.“
   Nezdálo se, že by to Sheeanu přesvědčilo. „Dělá mi starosti spousta neznámých, naše poloha, otázka, kdo nás vůbec stíhá...“ Nedořekla a pak dodala: „Nechám tě studovat. Budeme mít další schůzi a na té situaci probereme.“
   Teg ožil. „Změnilo se něco?“
   „Ne, Milesi. Čekám pořád dokola stejné hádky.“ Pokrčila rameny. „Ostatním Sestrám to tak zřejmě vyhovuje.“ Vyšla z archivní kajuty, roucho za ní tiše zašustilo a pak už se rozhostilo jen tlumené hučení veliké neviditelné lodi.
   Zpátky na Rakis. Zpátky k mé smrti... a k událostem, které k ní vedly. Teg přetočil nahrávku, nastavil staré záznamy a obrazy a znovu si je prohlížel, cestoval dál zpátky časem.
   Teď, když se v něm probudily gholovské vzpomínky, věděl, co dělal až do své smrti. Nepotřeboval ty nahrávky, aby pochopil, jak se starý bašár Teg dostal do krize na Rakis, jak ji sám vyvolal. Tehdy se svými oddanými muži -- veterány svých mnohých slavných vojenských tažení -- ukradl neloď na Gammu, na planetě, kdysi historicky známé jako Giedi Prima, v domově ďábelského, ale už dávno vyhlazeného rodu Harkonnenů.
   Roky předtím byl Teg ustanoven jako ochránce mladého gholy Duncana Idaha, následujícího po jedenácti předchozích zavražděných gholovských Duncanech. Starému bašárovi se podařilo udržet toho dvanáctého naživu až do dospělosti a konečně obnovit jeho vzpomínky, načež mu pomohl uniknout z Gammu. Murbella, jedna ze Ctěných matre, se pokusila Duncana sexuálně zotročit, ale místo toho polapil on ji díky nečekaným schopnostem, které do něj vložili jeho tleilaxanští tvůrci. Ukázalo se, že Duncan je živá zbraň, zkonstruovaná zvlášť k tomu, aby překazila plány Ctěných matre. Nebylo divu, že se rozzuřené děvky tolik snažily ho najít a zabít.
   Když starý bašár vyvraždil stovky Ctěných matre a jejich patolízalů, ukryl se mezi muži, kteří se zavázali životem, že ho ochrání. Takovou oddanost si nezískal žádný velký generál od dob Paula Muad’Diba, možná ani od fanatických dnů Služebnického džihádu. Mezi pitím, jídlem a dojatou nostalgií jim bašár vysvětlil, že potřebuje, aby pro něj ukradli nekoráb. I když ten úkol vypadal jako nesplnitelný, veteráni ho bez námitek provedli.
   Mladý Miles teď z pohodlí archivu zkoumal bezpečnostní nahrávky z kosmické základny na Gammu, záběry pořízené z vysokých budov Gildovní banky ve městě. Každý krok útoku mu dával dokonalý smysl, i když studoval záznamy po tolika letech. Byl to jediný způsob, jak uspět, a my jsme to dokázali...
   Po příletu na Rakis našel Teg se svými muži Ctihodnou matku Odradovou a Sheeanu, které přijely na obřím starém červovi a setkaly se s nekorábem v rozlehlé poušti. Času nebylo nazbyt. Daly se čekat pomstychtivé Ctěné matre, vzteklé z toho, že je bašár na Gammu zesměšnil. Na Rakis se se svými přeživšími muži vypravil z nekorábu, vybavený obrněnými vozy a dalšími zbraněmi. Nastal čas na poslední, ale nesmírně důležitý střet.
   Než bašár odvedl své věrné vojáky do střetu s děvkami, Odradová mu nenápadně, ale zkušeně seškrábla kousek kůže z vrásčitého krku a bez milosti mu tak odebrala buněčný vzorek. Teg i Ctihodná matka chápali, že je to poslední možnost Sesterstva uchránit jeden z největších vojenských mozků od dob Rozptylu. Uvědomovali si, že jde na smrt. Poslední bitva Milese Tega.
   V době, kdy se bašár se svými muži střetl v pozemním boji s Ctěnými matre, chápaly se další skupiny děvek bleskurychle vlády nad osídlenými středisky na Rakis. Zavraždily benegesseritské Sestry, které zůstaly v Kénu. Zabily tleilaxanské Pány a kněží Rozděleného boha.
   Bitva už byla prohraná, ale Teg a jeho jednotky se dál s nevídanou prudkostí vrhali na nepřátelské síly. Arogantní Ctěné matre nemohly připustit takové ponížení. Děvky se mstily celému světu, ničily všechno a všechny. Včetně něj.
   Bojovníci starého bašára odvedli pozornost a nelodi se díky tomu podařilo uniknout. Na palubě nesla Odradovou, gholu Duncana a Sheeanu, která vlákala do rozměrného nákladního prostoru plavidla písečného červa. Brzy poté, co loď odletěla do bezpečí, byla Rakis zničena -- a ten červ se stal posledním svého druhu.
   To byl Tegův první život. Tady končily jeho skutečné vzpomínky.
   Když se teď Miles Teg díval na záběry závěrečného bombardování, napadlo ho, kdy přesně zaniklo jeho původní tělo. Ale záleželo na tom vůbec? Teď byl znovu naživu, dostal další šanci.
   Sesterstvo použilo buňky, které Odradová sebrala z jeho krku, vypěstovalo kopii svého bašára a spustilo jeho genetické vzpomínky. Bene Gesserit věděl, že jeho taktického génia bude třeba ve válce se Ctěnými matre. A chlapec Teg skutečně dovedl Sesterstvo k vítězství na Gammu a na Uzlu. Udělal všechno, co se po něm chtělo.
   Pak spolu s Duncanem a se Sheeanou a jejími disidenty znovu ukradl neloď a unikl z Kapituly. Nedokázal snést, co Murbella připustila, aby se stalo s Bene Gesseritem. Uprchlíci chápali lépe než kdo jiný, že tajemný Nepřítel po nich stále jde, nehledě na to, kam zabloudí jejich neloď...
   Teg, unavený fakty a vynucenými vzpomínkami, vypnul záznamy, protáhl si štíhlé paže a odešel ze sektoru archivu. Několik hodin se teď bude věnovat tvrdému fyzickému tréninku a pak bude pilovat zručnost se zbraní.
   Přestože žil v těle třináctiletého člověka, měl za úkol být připravený na všechno a nikdy nepolevit v ostražitosti.

   Proč žádáte o vedení člověka, který je již ztracen? Proč jste pak překvapeni, když vás nikam nedovede?

   DUNCAN IDAHO,
   Tisíc životů

   Bloudili bez cíle. Byli v bezpečí. Byli ztraceni.
   Nezjistitelná loď v nezjistitelném vesmíru.
   Duncan Idaho stál sám na navigačním můstku, jako to často dělával. Věděl, že po nich mocní nepřátelé stále jdou. Hrozby v hrozbách v rámci jiných hrozeb. Neloď putovala mrazivou prázdnotou, vzdálenou jakýmkoli zaznamenaným lidským průzkumům. Naprosto odlišný vesmír. Nevěděl přesně, jestli se skrývají, nebo jsou v pasti. Nevěděl by, jak se dostat zpátky do známých hvězdných soustav, ani kdyby chtěl.
   Podle nezávislých chronometrů na můstku se v této podivné, pokřivené jinakosti pohybovali už celé roky... ačkoli kdo by dokázal říci, kolik času uplynulo v jiném vesmíru? Zákony fyziky a galaktické krajiny se tu mohly úplně pozměnit.
   Najednou, jako by se do jeho starostí vloudila jasnozřivost, zaznamenal, že hlavní ovládací panel nepravidelně poblikává a stabilizační motory zabírají a zase ochabují. Nepozoroval sice nic nezvyklejšího kromě nyní už známého víření plynů a nepravidelných výbojů energie, neloď však narazila na to, čemu sám pro sebe začal říkat „hrbolatá cesta“. Jak by mohli narazit na turbulenci ve vesmíru, kde nebylo vůbec nic?
   Loď se otřásla hyperextenzí zvláštní přitažlivé síly, zavibrovala pod náporem vysoce energetických částic. Duncan vypnul automatické pilotní systémy a pozměnil kurs, ale situace se tím ještě zhoršila. Před plavidlem se začaly objevovat sotva patrné záblesky oranžového světla, podobné slabému, skomírajícímu ohni. Cítil, jak se paluba otřásá, jak by byl narazil na nějakou překážku, ale nic neviděl. Vůbec nic! Mělo by tu být prázdno, vakuum, vylučující jakýkoli pocit pohybu i turbulence. Podivný vesmír.
   Duncan upravoval kurs, až se přístroje a motory uklidnily a záblesky zmizely. Pokud se nebezpečí ještě zhorší, bude možná nucen pokusit se o další riskantní skok zakřiveným vesmírem. Po úniku z Kapituly řídil neloď bez cíle, zamítl všechny navigační systémy a soubory souřadnic, využíval jedině svou intuici a elementární předvídavost. Pokaždé, když aktivoval Holtzmanovy motory, dával v sázku celou loď a životy sto padesáti uprchlíků na její palubě. Nedělal to, pokud nemusel.
   Před třemi lety neměl jinou možnost. Odstartoval s obřím plavidlem z místa jeho přistání -- nebyl to únik sám o sobě, ale krádež celého vězení, do nějž ho Sesterstvo vsadilo. A nestačilo prostě jen odletět. Duncanova vnímavá mysl pozorovala smyčku, která se kolem nich stahovala. Pozorovatelé, jejich vnější Nepřátelé v bizarně neškodných maskách starého muže a ženy, měli síť, kterou dokázali vrhnout na obrovskou vzdálenost a neloď do ní chytit. Viděl, jak se jiskřící pestré pletivo začíná stahovat, viděl podivnou vítězně se usmívající starou dvojici. Myslela si, že už má neloď ve své moci.
   Duncanovy prsty se bleskurychle míhaly, se soustředěním zostřeným jako úlomek diamantu přiměl Holtzmanovy motory konat věci, které by po nich nepožadovali ani gildovní navigátoři. Zatímco se kolem nelodi stahovala neviditelná síť Nepřátel, Duncan jim unikl, navedl obří plavidlo tak hluboko do záhybů prostoru, že protrhl samo pletivo vesmíru a proklouzl za něj. Napomohl mu v tom prastarý výcvik mistrů meče. Jako pomalá čepel, pronikající jinak neprostupným osobním štítem.
   A neloď se vynořila někde úplně jinde. Přesto zůstal ostražitý, nedovolil si ani úlevou vydechnout. Co může v tomhle nepochopitelném vesmíru ještě přijít?
   Teď studoval vnější obrazy, přenášené senzory, vystupujícími z nepole. Výhled ven se nezměnil: zvířené závoje hvězdných plynů, stáčející se prameny, které se nikdy nezhustí do hvězd. Je to mladý vesmír, který se ještě nesjednotil, nebo vesmír tak nevýslovně starý, že všechna jeho slunce vyhořela a proměnila se na molekulární popel?
   Skupina uprchlických ztracenců zoufale toužila dostat se zpátky k normálu... nebo alespoň někam jinam. Za ten dlouhý čas se jejich strach a úzkost rozmělnily nejprve v rozpaky a pak v nervozitu a neklid. Chtěli víc než být prostě ztraceni a bez úhony. Buď vzhlíželi k Duncanu Idahovi s nadějí, nebo ho vinili ze své neutěšené situace.
   Loď zahrnovala širokou směsici skupin lidí (nebo by je Sheeana a její benegesseritské Sestry považovaly všechny jen za „exempláře“?). Ta směs zahrnovala pár ortodoxních benegesseritských Sester -- akolytek, proktorek, Ctihodných matek, dokonce i mužských pracovníků -- včetně samotného Duncana a mladého gholy Milese Tega. Na palubě byl i rabbi a jeho skupina židů, zachráněných před pokusem Ctěných matre o pogrom na Gammu, dále jeden přeživší tleilaxanský Pán a čtyři animální futárové -- absurdní kříženci lidí a koček, vytvoření v Rozptylu a zotročení děvkami. Veliký nákladní prostor kromě toho hostil sedm malých červů.
   Vážně jsme podivná směsice. Loď bláznů.
   Rok poté, kdy unikli z Kapituly a ponořili se do tohoto pokřiveného a nepochopitelného vesmíru, provedla Sheeana a její benegesseritské stoupenkyně spolu s Duncanem slavnostní křest. Vzhledem k nekonečnému putování nelodi jim připadalo příhodné pojmenovat ji Ithaka.
   Starověký řecký ostrůvek Ithaka byl domovem Odyssea, který po skončení trojské války deset let putoval a snažil se najít cestu zpátky domů. I Duncan a jeho společníci potřebovali nějaké místo, kterému by mohli říkat domov, bezpečné útočiště. Tito lidé prožívali vlastní velkou odyseu a Duncan byl bez pomoci map a hvězdných schémat stejně ztracený jako dávný Odysseus.
   Nikdo si neuvědomoval, jak moc se Duncan touží vrátit na Kapitulu. Srdce ho táhlo za Murbellou, jeho láskou, jeho otrokyní a paní současně. Odtrhnout se od ní byla ta nejobtížnější a nejbolavější věc, na jakou si za své početné životy vzpomínal. Pochyboval o tom, že se z ní kdy zotaví. Murbella...
   Duncan Idaho však odjakživa kladl povinnost nad osobní city. Bez ohledu na to, jak moc ho bolelo srdce, na sebe vzal odpovědnost za ochranu nelodi a jejích pasažérů, dokonce i v překrouceném vesmíru.
   Čas od času mu nějaká náhodná kombinace pachů připomněla typickou Murbellinu vůni. Organické estery, vznášející se v recyklovaném vzduchu nelodi, náhle zaútočily na jeho čichové receptory a spustily vzpomínky na jejich společných jedenáct let. Murbellin pot, její vlasy barvy tmavého jantaru, zvláštní chuť jejích rtů a pach mořské vody po jejich „sexuálních srážkách“. Jejich vášnivá, vzájemně závislá střetnutí byla celé ty roky stejně důvěrná a divoká a ani jeden z nich neměl dost síly na to, aby se osvobodil.
   Nesmím si plést vzájemnou závislost s láskou. Bolest z odloučení byla přinejmenším tak ostrá a nesnesitelná jako vysilující agónie drogového odvykání. Hodinu po hodině, jak se neloď hnala prázdnotou, se Duncan od Murbelly vzdaloval víc a víc.
   Opřel se v křesle a naplno zapojil své mimořádné smysly, namáhal se, vždy na pozoru před tím, aby někdo neloď neobjevil. Nebezpečím této pasivní strážní služby bylo, že se občas ponořil do omámeného přemítání o Murbelle. Aby se s tím problémem vypořádal, rozčlenil svou mentatskou mysl. Nechala-li se její část unášet sněním, jiná zůstávala vždy ostražitá, vždy pátrala po možném nebezpečí.
   Za společná léta zplodili s Murbellou čtyři dcery. Nejstarší dvě -- dvojčata -- už by měla být skoro dospělá. Ale od chvíle, kdy Agónie proměnila jeho Murbellu na pravou příslušnici Bene Gesseritu, byla pro něj ztracená. Sesterstvo z ní mělo mimořádnou radost, protože ještě nikdy předtím žádná Ctěná matre neabsolvovala výcvik -- vlastně přeškolení -- na benegesseritskou Ctihodnou matku. Duncanovo zničené srdce představovalo pouhou provozní ztrátu, tehdy i nyní.
   V duchu ho stále pronásledovala půvabná Murbellina tvář. Díky mentatským schopnostem -- které mu byly uměním a prokletím zároveň -- si dokázal vyvolat každý detail jejích rysů: oválnou tvář a široké čelo, tvrdé zelené oči, které mu připomínaly nefrit, štíhlé tělo, schopné boje i milování se stejnou zdatností. Pak si připomněl, že po melanžové Agónii se její oči proměnily na modré. Už to nebyla táž žena...
   Bloudil v myšlenkách a Murbelliny rysy se mu v duchu začaly proměňovat. Jako nějaký přetrvávající vjem, který se mu vpálil do sítnice, se z nich začala formovat jakási jiná žena, až ho to vylekalo. Zasáhlo něco zvnějšku, nějaká mysl mnohem dokonalejší než jeho vlastní. Pátrala po něm, obtáčela kolem Ithaky svá jemná vlákna.
   Duncane Idaho, zavolal nějaký hlas. Byl konejšivý a ženský.
   Pocítil nápor citů a současně vědomí nebezpečí. Proč jeho strážný mentatský organismus nezaznamenal, jak se to blíží? Rozdělená mysl se okamžitě přepojila do nouzového režimu. Vrhl se k řízení s úmyslem znovu skočit s nelodí daleko pryč, naslepo, bez navádění.
   Hlas to zkusil s prosíkem. Duncane Idaho, neutíkej. Já nejsem tvůj nepřítel.
   Ten starý muž a žena ho ujišťovali podobně. Přestože Duncan netušil, kdo jsou, chápal, že to oni představují skutečné nebezpečí. Ale tato nová ženská bytost, ten nesmírný intelekt, ho zasáhl odněkud z podivného nepoznaného vesmíru, v němž se neloď právě pohybovala. Snažil se uniknout, ale nedokázal tomu hlasu utéci.
   Já jsem Orákulum času.
   Duncan v několika svých životech už slyšel o Orákulu -- naváděcí síle Kosmické gildy. Vlídné a vševědoucí Orákulum času prý byla strážná postava, která na Gildu dohlížela už od jejího založení před patnácti tisíci let. Duncan to vždycky považoval za zvláštní projev víry mezi pronikavě bystrými navigátory.
   „Orákulum je mýtus.“ Jeho prsty se zastavily nad tlačítky ovládacího panelu.
   Já jsem mnoho věcí. Překvapilo ho, že hlas jeho obvinění nevyvrátil. Mnozí tě hledají. Tady tě najdou.
   „Já věřím vlastním schopnostem.“ Duncan spustil motory, schopné zakřivit prostor. Doufal, že Orákulum ze svého vnějšího pohledu nezaznamená, co dělá. Přesune neloď někam jinam, znovu unikne. Kolik různých sil to po nich pátrá?
   Budoucnost si vyžaduje tvoji přítomnost. Musíš sehrát jistou roli, až nadejde Kralizec.
   Kralizec... bouřlivý boj... dávno předpovídaná bitva na konci vesmíru, která navěky změní podobu budoucnosti.
   „Další mýtus,“ řekl Duncan a přitom už spustil skok hyperprostorem, aniž by varoval ostatní pasažéry. Nemůže riskovat a zůstávat tady. Kolik různých sil je to stíhá? Neloď se zachvěla a pak se znovu ponořila do neznáma.
   Slyšel, jak se ten hlas vytrácí, když loď unikala ze sevření Orákula, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Sem, řekl ten vzdálený hlas, povedu tě. Pak se ten všetečný hlas vytratil, vyrval se jako bavlněné cáry.
   Ithaka se řítila zakřiveným prostorem a v nekonečně krátkém okamžiku se zase vynořila.
   Všude kolem lodi se rozzářily hvězdy. Skutečné hvězdy. Duncan prostudoval snímače, zkontroloval navigační síť a uviděl jas sluncí a mlhovin. Zase obyčejný vesmír. Bez dalšího ověřování věděl, že se propadli zpátky do vlastního kosmu. Nevěděl jistě, jestli se z toho má radovat, nebo plakat zoufalstvím.
   Duncan už víc Orákulum času necítil, nezaznamenal ani žádné další možné pátrače -- tajemného Nepřítele a sjednocené Sesterstvo -- přestože někde tady stále museli být. Oni se nevzdají, ani po třech letech ne.
   Neloď pokračovala v útěku.

   I ten nejsilnější a nejobětavější vůdce, jehož úřad závisí na podpoře mas, musí nejprve přihlédnout k diktátu vlastního srdce, nikdy nesmí nepřipustit, aby se jeho rozhodování nechalo ovládat veřejným míněním. Jen prostřednictvím odvahy a síly charakteru se dosáhne pravého a nezapomenutelného odkazu.

   PRINCEZNA IRULÁN
   ze „Sebraných rčení Muad’Diba“

   Murbella jako nějaká zuřivá vládkyně, přehlížející své poddané, seděla na vysokém trůnu v rozlehlé přijímací hale benegesseritské Centrály. Vysokými okny se zabarvenými skly pronikaly dovnitř časné ranní sluneční paprsky a barvily komnatu svými světly.
   Kapitula byla centrem nesmírně podivné občanské války. Ctihodné matky a Ctěné matre se sjednotily s jemností srazivších se kosmických plavidel. Murbella -- která se držela velkolepého plánu Odradové -- jim nedala jinou možnost. Kapitula teď byla domovem obou skupin.
   Obě frakce Murbellu za změny, které zavedla, nenáviděly, a ani jedna neměla sílu postavit se jí na odpor. Svým sjednocením se konfliktní filozofie a společenství Ctěných matre a Bene Gesseritu skloubily jako nějaká hrůzná siamská dvojčata. Samotné pojetí mnohé z nich děsilo. Ve vzduchu se stále vznášela možnost propuknutí dalšího krveprolití a vynucená aliance balancovala na hraně neúspěchu.
   Takovou hru nebyly některé členky Sesterstva ochotny přijmout. „Přežití za cenu vlastního zničení není žádné přežití,“ řekla Sheeana právě předtím, než se s Duncanem zmocnili nelodi a uprchli. „Hlasování nohama,“ jak se kdysi říkalo. Ach, Duncane! Je možné, že by Matka představená Odradová neuhodla, co má Sheeana v plánu?
   Jistěže jsem to věděla, ozval se hlas Odradové ze Zděděných vzpomínek. Sheeana to přede mnou dlouho skrývala, ale nakonec jsem se to dozvěděla.
   „A schválně jsi mě nevarovala?“ Murbella se často nahlas přela s hlasem své předchůdkyně, jedním z mnoha vnitřních hlasů předků, k nimž získala přístup, jakmile se stala Ctihodnou matkou.
   Schválně jsem nevarovala nikoho. Sheeana se rozhodla z vlastních důvodů.
   „A my obě teď musíme žít s následky.“
   Murbella ze svého trůnu sledovala, jak stráže přivádějí vězeňkyni. Další disciplinární záležitost, kterou musí vyřídit. Další exemplární případ, který musí vytvořit. Benegesseriťanky takové demonstrace děsily, ale Ctěné matre je oceňovaly.
   Tato situace byla důležitější než jiné, a proto se jí Murbella chopila osobně. Uhladila si na klíně lesklou zlatočernou róbu. Na rozdíl od benegesseritských žen, které chápaly své místo a netoužily po žádných ostentativních symbolech postavení, vyžadovaly Ctěné matre křiklavé známky statutu, například v podobě extravagantních trůnů a židlopsů či zdobených pestrobarevných pláštěnek. Samozvaná Matka velitelka byla tedy nucena sedat na impozantním trůně, obloženém súkameny a ohňovými drahokamy.
   Stačilo by to na koupi větší planety, pomyslela si, pokud bych o nějakou měla zájem.
   Murbella dospěla k tomu, že pasti svého úřadu nenáviděla, ale zároveň si uvědomovala jejich nutnost. Ženy v různých úborech obou řádů ji neustále sledovaly, číhaly na jakoukoli známku slabosti. Přestože Ctěné matre prošly výcvikem po způsobu Sesterstva, lpěly na svých tradičních oděvech, pláštěnkách a přehozech s kresbami hadů a na přiléhavých trikotech. Naproti tomu benegesseritské Sestry se jasným barvám vyhýbaly a zahalovaly se do tmavých volných rób. Rozdíl mezi nimi byl tak výrazný jako rozdíl mezi křiklavým pávem a maskovaným střízlíkem.
   Vězeňkyně, Ctěná matre jménem Annine, měla krátké světlé vlasy a na sobě kanárkově žlutý trikot s nápadnou safírovou pláštěnkou z lesklého plazhedvábí. Elektronické zábrany jí držely ruce zkřížené na břiše, jako by na sobě měla neviditelnou svěrací kazajku, ústa jí kryl roubík, umrtvující nervy. Annine marně vzdorovala zábranám a její pokusy promluvit končily jako nesrozumitelné vrčení.
   Stráže postavily vzpurnou ženu pod schody, vedoucí k trůnu. Murbella se zaměřila na její divoké oči, sálající odporem. „Nepřeji si už slyšet, co máš na srdci, Annine. Napovídala jsi toho už dost.“
   Tato žena až příliš často kritizovala vedení Matky velitelky, Pořádala vlastní shromáždění a protesty, namířené proti spojení Ctěných matre a Bene Gesseritu. Některé následovnice Annine dokonce zmizely z hlavního města a vybudovaly si vlastní základny v řídce osídlených severních teritoriích. Murbella nemohla připustit, aby taková provokace prošla bez povšimnutí.
   Způsob, jakým Annine vystupovala, byl neodpustitelný -- komplikovala Murbelle život, snižovala její autoritu a prestiž zpod pláštíku zbabělé anonymity. Matka velitelka tyhle typy dobře znala. Žádná jednání, žádné kompromisy, žádná žádost o porozumění by ji nepřiměla změnit názor. Ta žena se vymezila sama prostřednictvím své opozice.
   Plýtvání lidskými zdroji. Murbelle se po tváři mihl znechucený výraz. Kéž by tak Annine byla nasměrovala svůj hněv proti skutečnému nepříteli...
   Z obou stran rozlehlé haly ji sledovaly ženy obou frakcí. Tyto dvě skupiny se zdráhaly smísit, místo toho se separovaly na „děvky“ na jedné straně a „čarodějnice“ na druhé. Jako olej a voda.
   V letech, které uběhly od tohoto vynuceného sjednocení, přestála Murbella mnohé situace, v nichž mohla přijít o život, ale uklouzla všem léčkám, vyhýbala se jim, přizpůsobovala se a vynášela kruté tresty.
   Naprosto oprávněně vládla pravomocí nad těmito ženami: byla Ctihodná matka představená, vyvolená Odradovou, a zároveň Velká ctěná matre, protože zabila svou předchůdkyni. Jako symbol sjednocení těchto dvou významných skupin si zvolila titul Matky velitelky a jak šel čas, zaznamenala, že ji ta žena uvnitř začala ochraňovat. Murbelliny lekce začínaly nést vytoužený účinek, i když jen zvolna.
   Po vyrovnané bitvě na Uzlu existovala pro bojovné Sesterstvo jediná cesta, jak přežít násilí Ctěných matre: nechat je uvěřit, že vyhrály ony. Filozofickým obratem se tak únosci vlastně stali zajatci, než si to stačili uvědomit; znalosti, výcvik a úskoky Bene Gesseritu spolkly zkostnatělou víru svých soupeřek. Ve většině případů.
   Matka velitelka naznačila, aby stráže utáhly zajatkyni pouta. Ženina tvář se zkroutila bolestí.
   Murbella sestupovala po naleštěných schodech a přitom nespouštěla oči z vězeňkyně. Dole pod nimi se do té menší ženy zabodla pohledem. Potěšilo ji, když viděla, jak se její pohled mění, vzdor v něm střídá strach, jak ji zasáhlo uvědomění.
   Ctěné matre se jen málokdy obtěžovaly zadržovat své emoce, raději je využívaly. Zjistily, že své oběti mohou dohnat k podřízení vyzývavým, divokým výrazem, jasným znamením hněvu a nebezpečí. Ctihodné matky naproti tomu považovaly emoce za slabost a nekompromisně je ovládaly.
   „Za ty roky jsem se setkala s mnoha vyzývateli a zabila jsem je všechny,“ řekla Murbella. „Utkala jsem se se Ctěnými matre, které neuznávaly moji vládu. Postavila jsem se benegesseritským ženám, které nechtěly přijmout to, co dělám. Kolik krve a času musím ještě vyplýtvat na tyhle nesmysly, zatímco nás pronásleduje skutečný Nepřítel?“
   Murbella vylovila zpod své šerpy lesknoucí se dýku a aniž by Annine uvolnila pouta nebo roubík, vrazila jí ji do krku. Bez obřadu a důstojnosti... bez ztrácení času.
   Stráže podržely umírající vězeňkyni na nohou, zatímco se kroutila, trhala sebou a bublala útržky slov. Pak jí oči náhle zeskelnatěly a zmrtvěly a ona ochabla. Nenadělala dokonce ani nepořádek na zemi.
   „Odneste ji.“ Murbella si otřela nůž o plazhedvábí pláště své oběti a vrátila se zase na trůn. „Mám na starosti důležitější záležitosti.“
   Po galaxii operovaly nezávislé buňky a tajné skupiny bezcitných a divokých Ctěných matre -- stále mnohem početnějších než benegesseritské Sestry. Mnoho z těchto žen odmítalo přijmout nadvládu Matky velitelky. Pokračovaly ve svém původním plánu vybíjet a vypalovat, zničit a zmizet. Než se střetnou se skutečným Nepřítelem, bude je muset Murbella srovnat. Všechny.
   Murbella vycítila, že Odradová v ní je zase dostupná, a oslovila svou mrtvou rádkyni vnitřním hlasem: „Přála bych si, aby tyhle věci nebyly nutné.“
   Tvoje cesta je mnohem brutálnější, než by se mi líbilo, ale máš významné úkoly, jiné, než byly ty moje. Svěřila jsem ti přežití Sesterstva. Ta práce teď dopadla na tebe.
   „Jsi mrtvá a odsunutá do role pozorovatelky.“
   Odradová uvnitř se zasmála. Připadá mi, že tahle role je mnohem míň vysilující.
   Murbella během toho vnitřního rozhovoru zachovala klidnou masku, protože ji v přijímací hale sledovala spousta pohledů.
   Zezadu zdobeného trůnu se k ní naklonila letitá a nesmírně tučná Bellondová. „Dorazil gildovní koráb. Vedeme sem jejich šestičlennou delegaci, jak to nejrychleji jde.“ Bell byla protějšek a společnice Odradové. Ty dvě se spolu v mnohém neshodly, zvlášť ve věci Duncana Idaha.
   „Rozhodla jsem se, že je nechám čekat. Není třeba, aby si mysleli, že se s nimi dychtivě toužíme setkat.“ Věděla, co Gilda chce. Koření. Pořád šlo o totéž, o koření.
   Bellondová přikývla a brady se jí přitom složily jedna na druhou. „Jistě. Přeješ-li si to, najdeme si nekonečné formality, které je třeba dodržet. Dáme Gildě ochutnat její vlastní byrokracii.“

   Legenda tvrdí, že v každém písečném červovi, který vznikl z rozštěpeného těla Leta II., zůstává perla jeho vědomí. Sám Božský imperátor tvrdil, že bude napříště žít v nekonečném snu. Ale co když se probudí? Nevysměje se nám Tyran, když uvidí, co jsme to se sebou provedli? 

   KNĚŽKA ARDATH,
   Kult Sheeany na planetě Dan

Lovci Duny - /Hunters of Dune/
Herbert, Brian - Anderson, Kevin J.
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Dana Chodilová
Obálka: Karel Řepka
Redakce: Jiří Chodil
Rok vydání: 2007
Počet stran: 544
Provedení: hardback
Cena: 319 Kč