29.9.2016 | Svátek má Michal






UKÁZKA: Arthur C. Clarke, Setkání s Rámou

2.10.2009 9:05

Setkání s Rámou Arthur C. ClarkeTOPlist4. PŘISTÁNÍ

Kapitán Norton si tyhle první televizní záběry, jež si v hlavě přehrával mnohokrát, připomněl i v posledních minutách před přistáním. Jenže byla tu jedna okolnost, kterou nemohl zprostředkovat žádný elektronický obraz – a to Rámovy ohromující rozměry.

Ani když Norton přistával na přírodních tělesech jako Měsíc nebo Mars, nikdy neměl tak silné dojmy. To byly planety a člověk očekával, že budou veliké. Ačkoli také jednou přistál na Jupiteru VIII, který byl dokonce nepatrně větší než Ráma – a připadal mu docela malý.

Rozluštit tenhle paradox nebylo obtížné. Jeho odhad zcela zkresloval skutečnost, že tohle bylo uměle vyrobené těleso, miliónkrát těžší než cokoli, co kdy vypustil do vesmíru člověk. Ráma měl hmotnost alespoň deset miliónů tun; pro každého kosmonauta to bylo pomyšlení, ze kterého šel nejenom údiv, ale přímo hrůza. Nebylo divu, že jak válec z tvarovaného, nestárnoucího kovu vyplňoval oblohu víc a víc, Norton cítil svou bezvýznamnost, a někdy na něho dokonce padala sklíčenost.

Přepadl ho také pocit nebezpečí, jaký ještě nikdy nezakusil. Při všech dřívějších přistáních věděl, co může očekávat; možnost nehody se sice nikdy nedala vyloučit, ale překvapení ano. V případě Rámy bylo překvapení jedinou jistotou.

Endeavour se teď vznášela méně než tisíc metrů nad severním pólem válce, v samém středu zvolna se otáčejícího disku. Tento konec zvolili proto, že byl na světle; jak Ráma rotoval, přes kovovou pláň se převalovaly stíny nízkých, záhadných staveb u osy. Severní strana Rámy byla obrovskými slunečními hodinami, odměřujícími rychlý běh jeho čtyřminutového dne.

Přistání kosmické lodi o váze pěti tisíc tun uprostřed rotujícího kotouče bylo to poslední, s čím si dělal kapitán Norton starosti. Ničím se to nelišilo od problému umístit loď na osu velké kosmické stanice; boční trysky už dodaly Endeavour potřebnou rotaci a Norton mohl důvěřovat poručíkovi Joeovi Calvertovi, že s ní dosedne tak jemně, jako by přistával se sněhovou vločkou, ať už s pomocí palubního počítače, anebo bez ní.

„Za tři minuty,“ řekl Joe, aniž pozvedl oči od displeje, „budeme vědět, jestli je z antihmoty.“

Jak si připomněl jednu z nejhrůzostrašnějších teorií o Rámově původu, Norton se zašklebil. Kdyby byla tahle nepravděpodobná spekulace pravdivá, v několika sekundách by došlo k největšímu výbuchu od časů, kdy se utvořila sluneční soustava. Stručně, úplná anihilace deseti tisíc tun by obdařila planety druhým sluncem.

Nicméně scénář výpravy pamatoval i na tuto nepatrnou možnost; Endeavour z bezpečné vzdálenosti tisíce kilometrů vystříkla na Rámu z jedné ze svých trysek. Když rozpínající se mrak dospěl k cíli, nestalo se vůbec nic – zatímco reakce hmoty s antihmotou, i kdyby do ní vstoupilo jenom pár miligramů, by vyvolala úžasný ohňostroj.

Norton, stejně jako všichni velitelé kosmických lodí, byl muž opatrný. Dlouho a pozorně si prohlížel severní stranu Rámy a vybíral si místo k přistání. Po dlouhém rozmýšlení se rozhodl vyhnout se bodu, jenž se přímo nabízel – přesně ve středu, přímo na samotné ose. Jasně vyznačený kruhový disk, sto metrů v průměru, byl soustředný s pólem a Norton se domníval, že je to určitě vnější uzávěr ohromné přechodové komory. Bytosti, které tuhle dutou planetu postavily, musely mít nějaký způsob, jak zalétat dovnitř se svými loďmi. Bylo to dost logické místo pro hlavní vchod a Norton si pomyslil, že by nebylo moudré ucpat přední dveře svou vlastní lodí.

Takové rozhodnutí ovšem přinášelo s sebou jiné problémy. I kdyby Endeavour přistála jenom několik metrů od osy, Rámova rychlá rotace by ji začala odsouvat směrem pryč od pólu. Odstředivá síla by byla z počátku jenom velice slabá, působila by však neustále a neúprosně. Kapitánu Nortonovi se nelíbilo pomyšlení, že by jeho loď klouzala přes polární rovinu a nabírala tak minutu za minutou větší rychlost, až by dospěla na samotný okraj disku a Ráma by ji odhodil do vesmíru tisícikilometrovou rychlostí.

Bylo možné, že by tomu Rámovo nepatrné gravitační pole – asi jedna tisícina pozemského – třeba zabránilo. Přidržovalo by Endeavour k planině silou několika tun, a kdyby byl povrch dostatečně drsný, loď by se skutečně u pólu udržela. Avšak kapitán Norton neměl v úmyslu srovnávat neznámou velikost síly tření se zcela jistou silou odstředivou.

Naštěstí konstruktéři Rámy sami poskytli řešení. Rovnoměrně rozmístěné okolo pólu stály tři nízké stavby, každá přibližně deset metrů v průměru, tvarem připomínající bunkry. Kdyby Endeavour přistála mezi dvěma z nich, odstředivá síla by ji o ně zastavila a loď by držela tak pevně na místě, jako by ji dobíhající vlna přilepila k přístavní hrázi.

„Dosedneme za patnáct sekund,“ řekl Joe. Jak kapitán Norton seděl za zdvojeným řízením a doufal, že se ho nebude muset ani dotknout, pronikavě si uvědomoval všechno, co se mu v té chvíli sbíhalo v hlavě. Bylo to rozhodně nejzávažnější přistání od prvního kontaktu s Měsícem před půldruhým stoletím.

Stěny šedivých bunkrů klouzaly vně řídicí kabiny vzhůru. Ozvalo se poslední zasyčení tryskových motorů a sotva zaslechnutelné zaskřípění.

V uplynulých dnech kapitán Norton často rozvažoval o tom, co v této chvíli pronese. Avšak nyní, když nastala, bezděky mu vytanulo na mysli první přistání člověka na Měsíci, a tak řekl téměř mechanicky, aniž by si uvědomoval ozvěnu minulosti:

„Základna Ráma. Endeavour přistála.“

Ještě před tak krátkou dobou, jako je jeden měsíc, by nikdy nebyl uvěřil, že to je vůbec možné. Než přišel rozkaz, plnila loď běžné úkoly, kontrolovala a umísťovala majáky varující před asteroidy. Endeavour byla jedinou vesmírnou lodí ve sluneční soustavě, jež byla schopna setkat se s vetřelcem dříve, než proletí kolem Slunce a pustí se zase nazpět ke hvězdám. Jenže dokonce i tak bylo třeba obrat o palivo tři jiné lodě z Průzkumu sluneční soustavy, které se teď bezmocně vznášely ve vesmíru, dokud jim tankery pohonné hmoty nedoplní. Norton se obával, že potrvá dlouho, než s ním kapitáni Calypsa, Beaglu a Challengeru zase budou mluvit.

Dokonce i s veškerým tím palivem navíc to byla dlouhá a namáhavá honička; když ho Endeavour dostihla, byl už Ráma uvnitř oběžné dráhy Venuše. Žádná jiná loď nikdy nebude mít podobnou příležitost; byla to jedinečná výsada a nesměli promarnit ani okamžik z těch několika týdnů, jež měli před sebou. Na Zemi by tisíce vědců rádo upsalo za takovou příležitost své duše ďáblu; takhle mohli všechno sledovat jenom pomocí televizního spojení, hryzat se do rtů a myslit si, o kolik lépe by tenhle úkol zvládli oni. Měli možná pravdu, jenže jiná alternativa nebyla. Neoblomné zákony nebeské mechaniky rozhodly, že Endeavour bude první a zároveň poslední ze všech kosmických lodí vytvořených člověkem, která se kdy s Rámou spojí.

Pokyny, jež Norton průběžně ze Země dostával, mohly jen málo zmírnit jeho odpovědnost. Kdyby bylo třeba udělat okamžité rozhodnutí, nikdo by mu nemohl pomoci; časové zpoždění rádiového spojení s řídicím střediskem bylo už deset minut a dále narůstalo. Často záviděl velkým mořeplavcům minulosti, před érou elektronického spojení, kteří mohli vydávat své vlastní rozkazy tajně, aniž by jim hlavní stan neustále naslouchal. Když oni udělali chybu, nikdo se to nedozvěděl.

A přece byl zároveň i rád, že některá rozhodnutí může Zemi přenechat. Teď, když dráha Endeavour splynula s Rámovou, směřovali ke Slunci jako jedno jediné těleso; za čtyřicet dní dosáhnou perihélia a minou Slunce ve vzdálenosti dvaceti miliónů kilometrů. To bylo příliš těsně, než aby to mohlo být příjemné; dávno předtím bude muset Endeavour použít zbytků svého paliva, aby se odpoutala na bezpečnější dráhu. Než opustí Rámu navždycky, budou mít na průzkum asi tři týdny času.

Pak už zůstanou problémy jenom Zemi. Endeavour bude skutečně bezmocná, požene se po dráze, jež by ji mohla jako první loď na světě zanést až ke hvězdám – přibližně za padesát tisíc roků. Nebylo zapotřebí dělat si starosti – alespoň to slibovalo řídicí středisko. Endeavour nějakým způsobem, bez ohledu na náklady, doplní pohonné hmoty – i kdyby se dokonce ukázalo nutné zanechat ve vesmíru vyslané tankery, až přečerpají poslední gram paliva. Ráma stál za všechno riziko, vyjma počínání naprosto sebevražedného.

Ovšemže by to mohlo zajít i takhle daleko. Kapitán Norton si v tomto směru nedělal žádné iluze. Poprvé za sto let vstoupil do lidské činnosti prvek naprosté nejistoty. A nejistota je jednou z věcí, kterou nemohou strpět ani vědci, ani politikové. Kdyby to měla být cena za její odstranění, Endeavour i s celou její posádkou by klidně obětovali.

5. PRVNÍ VÝSTUP

Ráma mlčel jako hrob – a možná že jím i byl. Žádné rádiové signály na jakékoli frekvenci; žádné vibrace, které by dokázaly seizmografy zachytit, s výjimkou mikrozáchvěvů působených nepochybně narůstajícím slunečním teplem; žádné elektrické proudy; žádná radioaktivita. Byl tichý téměř zlověstně, člověk by si dokonce řekl, že i na asteroidu bude hlučněji.

A co jsme čekali? zeptal se Norton sám sebe. Uvítací výbor? Stále si nebyl jist, jestli má pociťovat zklamání, anebo úlevu. Veškerá iniciativa závisela na něm.

Nařídil vyčkat čtyřiadvacet hodin, potom opustit loď a zahájit průzkum. Tenhle první den nikdo spánku moc nedal, dokonce i ti členové posádky, kteří nebyli ve službě, trávili čas sledováním bezvýsledně pracujících přístrojů, anebo prostě jen vyhlíželi průzory ven na tvrdě geometrickou krajinu. Nese tenhle svět život? Znovu a znovu si kladli otázku: Je mrtvý, anebo jenom usnul?

Na první výstup z lodi vzal s sebou Norton jediného společníka – druhého důstojníka Karla Mercera, houževnatého a vynalézavého odborníka na zajišťování životních podmínek. Neměl v úmyslu vzdálit se na dohled z lodi, a kdyby přesto měli potíže, bylo nepravděpodobné, že by byli ve větší skupině bezpečnější. Opatrnost však samozřejmě velela, aby dva jiné členy posádky, oblečené do kosmických skafandrů, postavil za dveře přechodové komory.

Těch pár gramů váhy, jež jim dávala Rámova rotace a jeho gravitační pole, jim ani nepomáhalo, ani nebylo na obtíž; stejně museli zcela spoléhat na své reaktivní motorky. Hned jak to bude možné, pomyslel si Norton, natáhne mezi lodí a bunkry systém vodicích lan, takže se budou moci pohybovat, aniž by promarňovali pohonné hmoty.

Nejbližší bunkr se tyčil pouhých deset metrů od přechodové komory a Nortona zajímalo ze všeho nejdříve, zda při přistání nepoškodili loď. Trup Endeavour narazil na zakřivenou stěnu silou několika tun, avšak tlak byl rovnoměrně rozdělený. Když se ujistil, že je všechno v pořádku, začal klouzat okolo kruhové stavby a pokoušel se určit, k jakému slouží účelu.

Norton uletěl jen pár metrů, když narazil na zlom v hladké, zcela nepochybně kovové stěně. Nejprve si pomyslel, že má před sebou nějakou zvláštní dekoraci, neboť se zdálo, že to nemůže sloužit k rozumnému účelu. Šest radiálních rýh, anebo snad štěrbin, se hluboce zařezávalo do kovu a v nich leželo šest tyčí, připomínajících příčle kola bez obruče, s malým nábojem uprostřed. Avšak poněvadž kolo bylo zapuštěno do stěny, neexistoval způsob, jak by se jím dalo otočit.

Potom s narůstajícím vzrušením postřehl, že na koncích příčlí jsou prohlubně hlubší, krásně vytvarované, aby je mohla uchopit ruka (pařát, chapadlo?). Kdyby se člověk postavil takhle, opřel se o zeď a pořádně zabral za příčel, ano…

Kolo vyklouzlo ze stěny jako po másle. Ke svému naprostému ohromení – neboť skutečně nepochyboval o tom, že všechny pohyblivé součástky byly vakuově svařovány už před celými věky – zjistil, že je svírá za příčle. Vypadal jako kapitán některé z dávných rychlých plachetnic, stojící u kormidla své lodi.

Byl rád, že filtr na přílbě, zabraňující oslnění, nedovolil Mercerovi, aby postřehl výraz jeho tváře.

Byl zděšený, a také se zlobil sám na sebe; právě možná udělal svou první chybu. Co když se už uvnitř Rámy rozdrnčelo poplachové zařízení a jeho bezmyšlenkovité počínání už uvedlo do pohybu nějaký nesmiřitelný mechanismus?

Avšak Endeavour žádnou změnu nehlásila, její čidla stále nezjišťovala nic jiného kromě nepatrného tepelného chvění a vlastních pohybů lodi.

„No tak, kapitáne – otočíte tím?“

Norton si ještě jednou připomněl své vlastní instrukce: Postupujte podle vlastního uvážení, ale neodkládejte opatrnost. Kdyby si dával každý krok schválit řídicím střediskem, nikam by se nedostal.

„Jakou jsi stanovil diagnózu, Karle?“ zeptal se Mercera.

„Je to nepochybně ruční ovládání přechodové komory – pravděpodobně nouzový únikový systém pro případ poškození motorů. Neumím si představit žádnou techniku, ať už jakkoli vyspělou, která by postupovala s takovou obezřelostí.“

„A bude pojištěný proti havárii,“ řekl si Norton. „Dá se použít jen tehdy, když z toho systému nebude hrozit žádné nebezpečí…“

Uchopil dva protější příčle rumpálu, zapřel se nohama a zkusil, jak se kolo zachová. Ani se nehnulo.

„Podej mi ruku,“ požádal Mercera. Oba uchopili po jednom příčli; ačkoli se opřeli ze všech sil, nepodařilo se jimi otočit ani o kousíček.

Ovšem nebyl důvod předpokládat, že se hodiny a šrouby budou na Rámovi otáčet stejným směrem jako na Zemi…

„Zkusme to na opačnou stranu,“ navrhl Mercer.

Tentokrát nepocítili odpor. Kolo se snadno otočilo o celý kruh. Potom, velice hladce, začalo zvedat svůj náklad.

Půl metru od nich se dala do pohybu zakřivená stěna bunkru jako zvolna se otevírající skořápka škeble. Pár prachových částeček, hnaných bublinami unikajícího vzduchu, vylétlo ven jako oslnivé diamanty, když je zachytila sluneční záře.

Cesta do nitra Rámy ležela před nimi.

6. VÝBOR

Byla to vážná chyba, často si říkával dr. Bose, umístit hlavní sídlo Organizace spojených planet na Měsíc. Země nevyhnutelně projevovala sklony mít při jednání navrch – stejně tak, jak dominovala krajině mimo kupoli. Pokud ji už tady vybudovat museli, měli to nejspíš udělat na odvrácené straně, kde hypnotizující disk nikdy svoje paprsky nerozléval…

Ovšem teď už bylo na změnu příliš pozdě a v každém případě se nenabízela žádná reálná alternativa. Ať už se to koloniím líbilo, nebo ne, Země bude sluneční soustavě panovat ještě po celá příští staletí v oblasti kultury i ekonomiky.

Dr. Bose se narodil na Zemi a odstěhoval se na Mars až ve třiceti, takže mu připadalo, že by mohl pohlížet na politickou situaci celkem bez vášní. Teď už mu bylo jasné, že se na mateřskou planetu nikdy nevrátí, ačkoli to bylo pouhých pět hodin letu raketoplánem. Ve svých sto patnácti se sice těšil dokonalému zdraví, ale už by se nedokázal vyrovnat s návratem do původních podmínek a opět přivyknout trojnásobně silnější gravitaci, než v jaké spokojeně žil po většinu života. Jeho vyhnanství z rodného světa mělo trvat až do konce; protože nepatřil k sentimentálním lidem, nikdy ho to neskličovalo neúměrně.

Co ho skličovalo občas, byla skutečnost, že měl rok co rok co dělat pořád se stejnými známými tvářemi. Zázraky medicíny, ty byly všechny naprosto v pořádku, a docela určitě si nepřál, aby se ručičky na hodinách vracely nazpátek – avšak okolo tohoto konferenčního stolku posedávali lidé, s nimiž pracoval déle než polovinu století. Věděl už předem, co přesně řeknou a jak budou hlasovat o kterékoli projednávané otázce. A tak si přál, aby jednoho krásného dne někdo z nich provedl něco naprosto neočekávaného – nebo dokonce úplně bláznivého.

A oni pravděpodobně pociťovali přesně to samé k němu…

Výbor Ráma byl stále ještě tak malý, že se dal zvládnout, ačkoli tohle se bezpochyby už brzy napraví. Jeho všech šest kolegů – zástupců z Merkuru, Země, Měsíce, Ganymedu, Titanu a Tritonu u OSP – bylo osobně přítomno. Museli být: rozloha sluneční soustavy nedovolovala diplomatická jednání pomocí elektroniky. Někteří starší politikové, zvyklí na možnost dorozumívat se okamžitě, kterou Země dlouho poskytovala vyvoleným, se nikdy nesmířili se skutečností, že rádiové vlny potřebují celé minuty, anebo dokonce hodiny, aby překonaly propasti mezi planetami. „Copak s tím vy vědci neumíte něco udělat?“ slýchávalo se občas, jak si trpce stěžují, když je někdo upozornil, že konverzace tváří v tvář je mezi Zemí a některým z jejích vzdálenějších dítek nemožná. Přijatelné bylo jenom jeden a půl sekundové zpoždění vzhledem k Měsíci – a to ještě taktak, se všemi politickými a psychologickými následky, které to mělo na svědomí. Pro tenhle fakt z oboru astronomie navždycky zůstane Měsíc – ale jenom Měsíc – pouhým předměstím Země.

Osobně byli také přítomni tři ze specialistů, kteří byli do Výboru kooptováni. Profesor Davidson, astronom, byl starý známý; dneska výjimečně nedával na odiv svou popudlivost, tvořící jádro jeho osobnosti. Dr. Bose nic netušil o tvrdém boji předcházejícím vypuštění první sondy k Rámovi, avšak profesorovi kolegové mu na to nedají zapomenout.

Dr. Thelma Priceová byla známá ze svých četných vystoupení na televizní obrazovce, nicméně jméno si udělala už před padesáti lety za překotného rozvoje archeologie, který následoval po vysušení obrovského podmořského muzea – Středozemního moře.

Dr. Bose si stále ještě pamatoval své tehdejší vzrušení, když ztracené poklady Řeků, Římanů a celého tuctu dalších národů opět spatřily světlo světa. Tohle byl jeden z mála případů, kdy zalitoval, že žije na Marsu.

Dalším, kdo sem nepochybně patřil, byl Carlisle Perera, exobiolog, a zrovna tak Dennis Solomons, historik vědy. O trochu méně potěšila dr. Boseho přítomnost Conrada Taylora, proslulého antropologa, který si udělal reputaci pozoruhodným zkombinováním vědeckého přístupu a erotomanie ve studii o rituálech pubertální mládeže v Beverly Hills na sklonku dvacátého století.

Nikoho by ani nenapadlo diskutovat o právu sira Lewise Sandse stát Výboru v čele. Člověk, jehož vědomosti se daly srovnávat jen s jeho dokonalou uhlazeností, sir Lewis, podle pověsti prý ztrácel svou rozšafnost a klidnou mysl jen tehdy, jestliže jej prohlašovali za Arnolda Toynbeea své doby.

Velký historik nebyl přítomen osobně; tvrdošíjně odmítal opustit Zemi dokonce i na tak krátké jednání. Jeho stereopodoba, nerozeznatelná od skutečnosti, zcela nepochybně zabírala křeslo po pravici dr. Boseho; aby se iluze naplnila dokonale, kdosi před něho postavil sklenici vody. Dr. Bose měl za to, že tenhle druh technické tour de force je pouhý nepotřebný trik, překvapovalo však, kolik nepopiratelně velikých mužů dětinsky potěšilo, když mohli být na dvou místech současně. Čas od času měl tenhle elektronický zázrak na svědomí komické katastrofy: dr. Bose se zúčastnil diplomatické recepce, na níž se kdosi pokoušel projít stereogramem – a trošku pozdě zjistil, že to je opravdický člověk. Snad ještě legračnější bylo sledovat, jak si obrázky zkoušejí potřásat rukama.

Jeho Excelence velvyslanec Marsu u Organizace spojených planet sehnal zatoulané myšlenky do jednoho stádečka, odkašlal si a pravil: „Vážení, prohlašuji jednání Výboru za zahájené. Domnívám se, že mám pravdu, když prohlásím, že tohle je shromáždění výjimečných osobností, svolaných, aby se zabývaly výjimečnou situací. Podle instrukcí, které nám poskytl generální tajemník, máme zhodnotit situaci, a jestliže to bude zapotřebí, poskytnout radu kapitánu Nortonovi.“

Tohle byl úplný vrchol zjednodušování a všichni to věděli. Dokud by se skutečně neocitl v nouzi, kapitán Norton by určitě přímý styk s Výborem nenavázal, pokud o jeho existenci vůbec kdy zaslechl. Neboť Výbor byl dočasně ustavený útvar Organizace spojených planet pro vědu, podléhající prostřednictvím svého ředitele generálnímu tajemníkovi OSP. Byla pravda, že kosmický průzkum patřil OSP, avšak pod operační, nikoli vědeckou složku. Teoreticky by to nemělo znamenat podstatný rozdíl; neexistoval důvod, proč by Výbor Ráma – anebo kdokoli jiný, spjatý s touhle záležitostí – neměl zavolat kapitánu Nortonovi a poskytnout mu užitečnou radu.

Avšak dálkové kosmické spoje jsou drahé. S Endeavour mohl navázat spojení jenom PLANETKOM, což byla samostatná instituce, známá svým nesmlouvavým a pohotovým vymáháním plateb. Úvěrová linka přes PLANETKOM se budovala už dlouho, kdosi na tom sice kdesi pracoval, ovšem pro tuto chvíli nebraly nemilosrdné počítače existenci Výboru Ráma na vědomí.

„Tenhleten kapitán Norton,“ ozval se sir Robert Mackay, velvyslanec Země, „má přece úžasnou odpovědnost. Co je vlastně zač?“

„Na tohle můžu odpovědět,“ řekl profesor Davidson a přelétl prsty klaviaturu svého záznamníku. Zamračil se na obrazovku přeplněnou informacemi, avšak okamžitě začal podávat přehled.

„William Cien Norton, narozen 2077 v Brisbane, Oceánie. Školní docházka: Sydney, Bombay, Houston. Potom pět roků v Astrogradu, specializace pohonné systémy. Důstojníkem od roku 2102. Povyšování obvyklým služebním postupem – poručík od třetí výpravy na Persefonu, vyznamenal se při patnáctém pokusu o vybudování základny na Venuši…

hm… hm… záznam pochvaly… státní příslušnost dvojí, Země a Mars… jedna manželka s dítětem v Brisbane, druhá se dvěma v Port Lowellu, povolení na třetí…“

„Manželku?“ zeptal se nevinně Taylor.

„Ne, dítě, ovšemže,“ odsekl profesor, ještě než postřehl, jak se všechny tváře šklebí. Okolo stolu se rozlil tichý smích, ačkoli Pozemšťané strádající přelidněním vypadali spíš závistivě než obzvlášť rozveseleně. Ani po cílevědomém úsilí, trvajícím po celé století, Země stále ještě neuspěla ve své snaze snížit počet obyvatel pod jednu miliardu…

„… jmenován velícím důstojníkem plavidla Průzkumu sluneční soustavy Endeavour. První cesta obrátit směr pohybu Jupiterových oběžnic… hm, pěkně zapeklitá záležitost… na cestě k asteroidům, když předán rozkaz připravit se na tuto operaci… zvládl to, ačkoli byl vlastně překročen nejzazší časový limit…“

Profesor vymazal displej a rozhlédl se po kolezích.

„Domnívám se, že jsme měli ohromné štěstí, když uvážíme, že Norton byl v tomto okamžiku jediný k mání. Mohli jsme dostat kapitána úplně tuctového.“ Pronesl to s přízvukem, jako by referoval o věhlasném postrachu vesmíru s pistolí v jedné a s lasem v druhé ruce.

„Tyhle údaje dokazují jenom tolik, že je schopný,“

namítl velvyslanec z Merkuru (počet obyvatel 112 500, avšak neustále vzrůstající). „Jak se zachová ve zcela nové situaci, jako je tahle?“

Sir Lewis Sands si na Zemi odkašlal. O sekundu a půl později udělal totéž i na Měsíci.

„Ne tak úplně nové,“ připomněl Merkuřanovi, „ačkoli jsou to už tři století, co se to stalo naposledy. Jestliže je Ráma vymřelý nebo bez posádky – všechny náznaky až dosud dosvědčují, že tomu tak je –, Norton se nachází v situaci archeologa, který objevil pozůstatky vyhynulé kultury.“ Zdvořile se uklonil dr. Priceové, která přikývla na souhlas. „Jako příklady se obvykle uvádějí Schliemann a Trója, anebo Mouhot a Angkor Vat. Nebezpečí je minimální, třebaže nehodu samozřejmě nikdy nejde úplně vyloučit.“

„A co nástrahy a dráty natažené ke kohoutkům, o kterých pořád mluví ti lidé z Pandory?“ zeptala se dr. Priceová.

„Pandora?“ otázal se rychle velvyslanec z Merkuru. „Co to je?“

„Takové potrhlé hnutí,“ vysvětlil sir Robert s tak velkými rozpaky, jaké na sobě může diplomat vůbec dát znát, „které je přesvědčené, že Ráma představuje vážné potenciální nebezpečí. Skříňka, která by se neměla otevírat, víte?“ Pochyboval o tom, že Herman ví: klasické vzdělání se na Merkuru nepěstovalo.

„Pandora – paranoia,“ posměšně odfrkl Conrad Taylor. „Ale ovšem, takové věci jsou sice myslitelné, jenže proč by na nás měla jakákoli inteligentní civilizace chystat dětinské úskoky?“

„No dobře, i když vyloučíme něco tak odporného,“ pokračoval sir Robert, „stále ještě tu je mnohem zlověstnější možnost, že Ráma je aktivní, obydlený. Potom nastává stejná situace jako při střetnutí dvou kultur – na velice odlišných úrovních techniky. Pizarro a Inkové. Peary a Japonci. Evropa a Afrika. Takřka bezvýhradně byly následky vždy katastrofální – pro jednu, nebo dokonce pro obě strany. To nemá být doporučení, abychom zaujali určité stanovisko: poukazuji pouze na precedens.“

„Děkuji, sire Roberte,“ odvětil dr. Bose. Je to trochu otrava, pomyslil si, mít hned dva siry v jednom maličkém výboru; v poslední době byl rytířský stav okrasou, jíž uniklo jenom málo Angličanů. „Jsem si jist, že jsme všichni pomysleli na tyhle děsivé možnosti. Avšak jestli tvorové uvnitř Rámy přicházejí… hm… ve zlém, bude doopravdy nějaký rozdíl v tom, co podnikneme?“

„Mohli by nás prostě přejít, kdybychom od nich dali ruce pryč.“

„Cože – po tom, co procestovali miliardy kilometrů a tisíce let?“

Spor dosáhl zápalné teploty a dál už hořel vlastním žárem. Dr. Bose se zvrátil zpátky do křesla, pronesl toho velice málo, a dál už jenom vyčkával, na čem se shodnou.

Dopadlo to tak, jak předvídal. Všichni souhlasili s tím, že jestli už kapitán Norton otevřel první dveře, je nemyslitelné, že by neměl otevřít ty druhé.

Setkání s Rámou
/Rendezvous with Rama/
Clarke, Arthur C.

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Zdeněk Volný
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Libor Hlavička
Rok vydání: 2009
Počet stran: 256
Rozměr: 125 x 205
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 219 Kč

Arthur C. Clarke


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...