27.9.2016 | Svátek má Jonáš






UKÁZKA: Arthur C. Clarke a Gentry Lee, Návrat Rámy

2.11.2009 9:05

Návrat Rámy Arthur C. Clarke Gentry LeeTOPlist1. NÁVRAT RÁMY

Obrovský radarový pulzní generátor Excalibur, živený energií nukleárních reakcí, stál mimo provoz téměř půl století. Jeho samotný vývoj a konstrukce byly výsledkem zoufalého úsilí vynaloženého v měsících následujících těsně po přeletu Rámy naší sluneční soustavou. V roce 2132 bylo široké veřejnosti oznámeno, že se stal funkčním a že jeho posláním je poskytovat Zemi veškerá varování o možných budoucích návštěvnících z neznáma. Předpokládalo se, že na něco tak gigantického, jako byl Ráma, by dokázal upozornit o mnoho let dříve, než by těleso mohlo jakkoli ovlivnit běh pozemských událostí. Rozhodnutí postavit Excalibur bylo učiněno dokonce ještě před tím, než Ráma opustil perihélium. Zatímco tento první mezihvězdný návštěvník oblétal Slunce a mířil ke hvězdám, celé armády vědců studovaly údaje získané během jediné návštěvy, kterou bylo možné na palubě onoho vetřelce uskutečnit.

Ráma, jak vědci prohlašovali, byl inteligentním robotem, který absolutně nejevil zájem o naši sluneční soustavu a její obyvatele. Úřední zpráva nenabízela žádné vysvětlení mnoha záhad, se kterými se výzkumníci setkali. Nicméně vědci dokázali sami sebe přesvědčit, že pochopili jeden základní princip, z něhož vycházela konstrukce Rámy. Jelikož většina hlavních systémů a subsystémů zkoumaných lidskými odborníky obsahovala dvojité zálohování, zdálo se, že cizinci sestrojovali všechno trojmo. To je vedlo k závěru, že pokud se dá toto putující monstrum považovat za stroj, pak je vysoce pravděpodobné, že další dvě vesmírné lodi typu Rámy budou prvního návštěvníka následovat.

Ale z nekonečných mezihvězdných prostor do blízkosti Slunce žádná nová plavidla nevstupovala. Jak míjely roky, museli se lidé na Zemi potýkat s mnohem naléhavějšími problémy. Zájem o Rámany, nebo o ty, kteří sestrojili ten padesát kilometrů dlouhý kosmický válec, slábl spolu s tím, jak střet s osamělým cizincem upadal v zapomnění. Návštěvou Rámy si sice nadále lámalo hlavu mnoho vědců, ale většina příslušníků lidského rodu byla přinucena věnovat pozornost jiným tématům. Na začátku čtyřicátých let dvaadvacátého století se svět zmítal v křečích vážné ekonomické krize. Na další provoz Excaliburu nezbývaly finanční prostředky. Jeho nepatrný vědecký přínos nemohl ospravedlnit obrovské náklady spjaté s bezpečností jeho provozu. Velký nukleární generátor přestal být tedy užíván.

Po pětačtyřiceti letech to trvalo třicet tři měsíců, než byl Excalibur opět uveden v činnost. Hlavní důvod jeho opětovného zprovoznění vycházel z potřeb vědy. V průběhu let jeho odstávky dosáhla radarová technika značných pokroků a vyvinula nové metody zpracování dat, jež značně prohloubily možnosti pozorování prováděné Excaliburem. Když generátor začal opět monitorovat vzdálené prostory, téměř nikdo na celém světě už neočekával přílet nového Rámy.

Ředitel provozu Excaliburu dokonce ani nepodal zprávu svému nadřízenému, když se na displeji jeho počítače objevil ten podivný úkaz. Domníval se totiž, že jde o náhodný shluk bodů, vyvolaný chybným algoritmem. Když se však úkaz objevoval opakovaně, začal mu věnovat větší pozornost. Ředitel provozu tedy přivolal hlavního analyzátora, který zpracoval dostupná data a usoudil, že se jedná o kometu s dlouhou periodou oběhu. Musely uplynout další dva měsíce, než čerstvý absolvent vysoké školy dokázal, že úkaz je hladkým tělesem, jež ve svém největším rozměru dosahuje čtyřiceti kilometrů.

V roce 2197 se svět dozvěděl, že předmět řítící se sluneční soustavou směrem k jejím vnitřním planetám je druhou z očekávaných mezihvězdných lodí. Mezinárodní vesmírná služba (MVS) soustředila veškeré své zdroje na přípravu výpravy, jež by vetřelci zkřížila dráhu na konci února roku 2200 přímo na oběžné dráze Venuše.

Opět lidstvo hledělo vzhůru ke hvězdám a veškeré obyvatelstvo Země opět probíralo základní filozofické otázky vyvolané návštěvou prvního Rámy. Čím více se nový návštěvník blížil a čím přesnější byly údaje získané o jeho základních fyzických charakteristikách, jež poskytovaly četné senzory namířené jeho směrem, tím více to vědce utvrzovalo v jejich přesvědčení, že tato vesmírná loď je přinejmenším vzhledem identická se svým předchůdcem. Ráma se vrátil – a lidstvo čekalo druhé setkání s osudem.

2. ZKOUŠKY A BÁDÁNÍ

Poněkud bizarní kovové stvoření se plazilo po stěně a mířilo k jejímu vrcholu. Snad by se dalo přirovnat k nějakému vyhublému pásovci s hlemýždím plazivým tělem krytým tenkou skořápkou. Tento tvor navíc ve zmíněném obalu, rozděleném na tři sekce, obsahoval elektronické přístroje. Nějaké dva metry od něj a od stěny se vznášela helikoptéra. Z přední části jí kupředu čněla dlouhá mechanická ruka zakončená kleštěmi, kterými marně chňapala po tom podivném stvoření.

„K čertu,“ zamručel Janos Tabori, „vždyť je to úplný šílenství, pracovat v takový skákavý mašině! Tyhle čelisti se dají při maximálním prodloužení stěží ovládat i v naprosto ideálních podmínkách.“ Jeho další poznámka už platila pilotovi. „Copak tohle fantastický létající monstrum nedokáže na chvíli udržet konstantní výšku a polohu?“

„Přibližte se s helikoptérou ke stěně,“ nařídil doktor Brown.

Hiro Jamanaka vzhlédl na Browna prázdným, nicneříkajícím pohledem a předal povel řídicímu pultu. Vzápětí se před ním rozzářila obrazovka rudými výstražnými písmeny: POVEL NEPŘIJATELNÝ. NEBEZPEČNÁ TOLERANCE. Jamanaka to nijak nekomentoval. Stroj i nadále zůstal viset na původním místě.

„Mezi listy vrtule a stěnou může zbývat padesát, nejvýš pětasedmdesát centimetrů,“ přemýšlel Brown nahlas. „Během dvou tří minut už bude biot v bezpečí za stěnou. Nezbývá tedy nic jiného než přepnout na manuál a chytit ho – a to teď hned. Všechno záleží na tobě, Tabori, tentokrát si nesmíš dovolit udělat chybu.“

Po této výzvě se jako první na plešatějícího vědce s brýlemi pochybovačně zadíval Hiro Jamanaka. Po chvíli se pilot obrátil zpět, předal pultu nový povel a opatrně posunul velkou černou páku směrem doleva. Na monitoru se rozsvítil nápis: RUČNÍ OVLÁDÁNÍ. AUTOMATICKÁ OCHRANA VYPNUTA. Jamanaka vedl stroj pomalu směrem ke stěně.

Technik Tabori už vyčkával připraven. Ruce měl zasunuté v ovládacích rukavicích a stačil už i překontrolovat funkčnost kleští na konci mechanické ruky. Znovu ji natáhl v celé její délce a dvě čelisti na jejím konci obratně polapily slimáka i s ulitou. Senzory v ovládacím zařízení tentokrát Taborimu neomylně potvrdily, že lov byl úspěšný. „Dostal jsem ho!“ zakřičel hlasem plným vzrušení a pomalu začal přitahovat svou kořist do helikoptéry.

Náhlý poryv větru vzápětí odhodil helikoptéru doleva a chapadlo s biotem narazilo do stěny. Tabori pocítil, že sevření čelistí ochabuje. „Vyrovnej to!“ křičel z plných plic a zoufale usiloval o znovuobnovení činnosti chapadla. Jamanaka ve snaze zastavit rotaci stroje jej neprozřetelně naklonil dopředu. To, po čem všem třem členům posádky ztuhla krev v žilách, byl zvuk ocelových listů rotoru narážejících do stěny.

Japonský pilot okamžitě stiskl nouzové tlačítko, kterým vrátil stroj pod automatickou kontrolu. To všechno netrvalo déle než jednu sekundu, ale přesto se v kabině rozezvučel klakson alarmu a obrazovka palubního počítače opět zčervenala nápisy: NADMĚRNÉ POŠKOZENÍ. VYSOKÁ PRAVDĚPODOBNOST ZŘÍCENÍ. EVAKUUJTE POSÁDKU! Jamanaka se nerozmýšlel. Rázem se katapultoval a za okamžik se nad ním rozevřel padák. Tabori a Brown ho následovali. Ještě dříve než maďarský technik vytrhl ruce z ovládacích rukavic, čelisti na konci mechanické paže povolily a stvoření podobné pásovci se zřítilo do stovky metrů hluboké úžlabiny, kde se nutně muselo roztříštit na tisíce malých kousků.

Nepilotovaná helikoptéra zamířila k zemi nekoordinovanými, trhavými pohyby, navzdory tomu, že palubní počítač byl nastaven na algoritmus přistání. Ztěžka dopadla na zem a vzápětí se převrátila na bok. Nedaleko místa přistání vyskočil z vysokozdvižné plošiny muž v hnědé vojenské uniformě, zaplněné stužkami. Na první pohled upoutal přísným držením těla. Rázně vyšel z řídicího centra mise a viditelně rozrušen zamířil k čekajícímu terénnímu vozu. Těsně za ním běžela pružná blondýna v letecké uniformě MVS. Ramena měla ověšena popruhy kamer, které jí ve spěchu poletovaly kolem boků. Ten muž s vojenským vzezřením byl generál Valerij Borzov, vrchní velitel projektu Newton. „Je někdo zraněn?“ otázal se bez meškání muže ve voze, elektroinženýra Richarda Wakefielda.

„Janos si pravděpodobně při katapultáži pěkně narazil rameno, ale právě volala Nicole, že to nebude žádná zlomenina, nebo otevřená rána. Je jen samá modřina.“

Generál Borzov vyskočil na přední sedadlo roveru vedle Wakefielda, který už seděl za řídicím panelem. Blondýna, videožurnalistka Francesca Sabatiniová, přestala s natáčením havárie a zadívala se k otevřeným zadním dveřím vozu. Borzov, který vycítil její pohled, jí stroze nařídil: „Jděte zkontrolovat Taboriho“, a při těch slovech pokynul rukou napříč planinou. „Wilson by tam už měl být.“

Nato rover s Borzovem a Wakefieldem vyrazil opačným směrem. Ujeli nějakých čtyři sta metrů a zastavili kousek od Davida Browna, štíhlého muže v nové letecké uniformě, kterému bylo kolem padesátky. Generál Borzov vystoupil z terénního vozu a oslovil amerického vědce.

„Doktore Browne, jste v pořádku?“ zeptal se generál přímo, bez úvodních frází.

Brown přikývl, ale neodpověděl. „V tom případě,“ pokračoval generál Borzov v započatém tónu, „byste mi možná mohl vysvětlit, co jste sledoval tím, když jste Jamanakovi nařídil přejít na manuál. Podle mého názoru by bylo daleko vhodnější probrat to přímo zde, bez přítomnosti posádky.“

Doktor David Brown však mlčel i nadále. „Copak jste neviděl výstražná světla?“ pokračoval tedy po chvíli opět Borzov. „Dokázal jste si vůbec alespoň na chvíli uvědomit, že jste tím dával v sázku životy ostatních kosmonautů?“

Brown konečně vzhlédl k Borzovovi upřeným, vzdorovitým pohledem. Když promluvil, musel se ze všech sil přemáhat, aby svou řeč oprostil od emocí. „Zdálo se mi v dané situaci docela rozumné řešení posunout helikoptéru o kousíček blíž k cíli. Ještě tam byla vůle, a byl to jediný možný způsob, jak polapit toho biota. Naším posláním je, koneckonců, dovézt domů –“

„Mně nemusíte připomínat, co je posláním naší mise,“ skočil mu Borzov do řeči. „Sám jistě dobře víte, že jsem byl jedním z těch, kdo vytyčili její cíle. Ale znovu vám připomínám, že prioritou číslo jedna za všech okolností zůstává bezpečnost posádky. Zvláště pak při simulacích tohoto druhu. Musím říct, že jsem doslova šokován notnou dávkou vaší drzosti! Helikoptéra je zničena, Tabori vyvázl se zraněním. Můžete děkovat Bohu, že nikdo nepřišel o život.“

Ale David Brown nevěnoval generálu Borzovovi pozornost. Obrátil se k němu zády a pokračoval ve skládání padáku do průhledného vaku. Z jeho chování, i z toho, kolik energie věnoval tak rutinnímu úkolu, bylo zřejmé, že je pořádně rozčílen.

Borzov se vrátil do terénního vozu. Chvíli vyčkával a poté nabídl doktoru Brownovi odvoz na základnu. Američan však zavrtěl bez jediného slova hlavou, nahodil si vak na záda a vydal se směrem k helikoptéře.

Návrat Rámy /Rama II/
Clarke, Arthur C. - Lee, Gentry

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Martin Verner
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Libor Hlavička
Rok vydání: 2009
Počet stran: 480
Rozměr: 120 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 289 Kč

A. C. Clarke a Gentry Lee


Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?
Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...