21.7.2019 | Svátek má Vítězslav






UKÁZKA: A. C. Clarke, Marťanské písky

22.4.2009 0:05

Marťanské písky Arthur C. ClarkeTOPlistMelindě, Tamaře a Chereně,
Valerii a Hectorovi
za lásku a podporu

ÚVOD

Marťanské písky, svůj první "celometrážní" román, jsem napsal na konci čtyřicátých let, v době, kdy se Mars zdál být mnohem vzdálenější než dnes. Když jsem si po tolika letech román znovu přečetl, byl jsem příjemně překvapen, jak málo zastaral prudkým nástupem Kosmického věku. Jistě, obsahuje pár technických koncepcí, které jsou dnes již mírně zastaralé (čtenář se při jejich identifikaci možná pobaví), a rovněž v něm najdete na dnešní osvícené časy daleko víc výkladů základních pojmů, než je nezbytně nutné. Přesto zbývá jen velmi málo toho, co bych pozměnil, kdybych tento příběh psal dnes.

Byl to jeden z prvních románů, který se odchýlil z cesty romantických fantazií Percivala Lowella, Edgara Rice Burroughse, C. S. Lewise a Raye Bradburyho (čtyř pánů, kterým se velmi obdivuji, i když ne všem ze stejných důvodů). Ve čtyřicátých letech se už vědělo, že atmosféra planety je příliš řídká na to, aby v ní mohli žít vyšší živočichové pozemského typu – a ta trocha, co jí tam byla, neobsahovala žádný kyslík. Nemohly tam tudíž, jaká škoda, žít žádné marťanské princezny, a lidé, kteří by se na Rudou planetu dostali, by k chůzi po jejím povrchu potřebovali dýchací přístroje. Hlavní obtíž, se kterou jsem se při psaní tohoto románu potýkal, byla snaha učinit Mars zajímavým navzdory těmto omezením. Nebo, bylo-li by to možné, právě pro ně.

Nesmírně úspěšná mise Marineru IV ukázala, že atmosférický tlak na Marsu je ještě nižší, než se obecně předpokládalo; je tedy možné, že budeme potřebovat skafandry, nikoli jen dýchací masky. Toto, spolu s nečekaným (nikým kromě Clydea Tombaugha) objevem pozůstatků rozsáhlé vulkanické činnosti, byly jediné významnější informace, které poopravily náš obraz o planetě.

Především jde o to, že otázka života na Marsu zůstává nadále zcela otevřená. Carl Sagan a jeho kolegové ve své známé studii "Hledání života na Zemi při kilometrovém rozlišení" použili meteorologické satelitní fotografie, aby dokázali, že Mariner IV by nevypátral život ani na hustě obydlené Zemi, natož na Marsu, kde nemáme ponětí o tom, co vlastně hledáme. Abychom zjistili, jestli je u sousedů někdo doma, budeme muset přistát.

A ani potom si dlouho nebudeme moci být jistí. Přesně v tomto smyslu citoval tuto knihu jeden kosmolog: Povrch Marsu je větší než povrch Asie, Afriky a Severní a Jižní Ameriky dohromady; jeho průzkum potrvá desetiletí, ne-li staletí.

Mnohá tajemství trápící lidstvo po tolik generací se teď nicméně mílovými kroky blíží ke svému vyřešení. Než se stáří tohoto románu zdvojnásobí, bude Mars poset průzkumnými roboty.

A nebude trvat dlouho a připojí se k nim lidé.

Arthur C. Clarke
Londýn, srpen 1966

PŘEDMLUVA K VYDÁNÍ Z R. 1987

Je tomu přesně dvacet let, co jsem napsal tento úvod. Za ta dvě desetiletí se toho na Marsu – a kolem – mnoho přihodilo.

Předně to byly fantasticky úspěšné mise sond řady Viking, které zcela změnily naše představy o této planetě a ukázaly nám, jak málo jsme toho o ní ve skutečnosti věděli. Mnohá sebejistá tvrzení astronomů se ukázala být od pravdy stejně daleko jako představy spisovatelů vědecko-fantastické literatury.

Jen v jediném ohledu mě však tyto nové poznatky o Marsu uvedly do značných rozpaků. Mám tím na mysli větu z jedenácté kapitoly: "Na Marsu žádné hory nejsou." Což je, jak se ukázalo, poněkud, ehm, nepřesné. Gigantický vulkán Olympus Mons je skoro třikrát vyšší než Mount Everest a navíc má několik konkurentů, kteří předčí kterýkoli pozemský štít. Stará představa o rovném, geologicky nezajímavém Marsu stěží mohla být více zavádějící.

Zato mohu s radostí konstatovat, že název knihy se ukázal být naprosto opodstatněný, jelikož sondy vyfotografovaly z oběžných drah obrovské linie písečných dun, stejně jako další rysy charakteristické pro pozemské pouště. Také mnohé z panoramatických záběrů, pořízených povrchovými sondami, by mohly stejně dobře pocházet z arizonské nebo saharské pouště.

Platí i to, co jsem napsal v roce 1966: otázka života na Marsu zůstává nadále otevřená. Pátrání po chemických reakcích, založených na biologickém základě, bylo sice na místech přistání neprůkazné, ale obě robotizované sondy prozkoumaly prostor o průměru pouhých pár metrů. Na Zemi je mnoho míst, která by vypadala stejně pustě.

Teď už víme, že Mars měl před několika miliony lety mnohem hustší atmosféru – a tekoucí vodu. Je téměř jisté, že na něm panovaly podmínky vhodné pro život; a pokud se jednou život na planetě uchytil, je možné, že se adaptoval i na nehostinné podmínky, které na Marsu panují dnes. Mars nás překvapil (nebo dokonce napálil) v minulosti už mnohokrát; může to udělat znovu.

Za těch čtyřicet let, která uběhla od chvíle, kdy jsem začal pracovat na tomto románu, jsem se k Marsu několikrát vrátil – zejména v povídce "Přechod Země" (Sluneční vítr), kterou považuji za svoji nejlepší povídku. Tento přechod se uskutečnil 11. května 1984. Bohužel ho neměl z Marsu kdo sledovat.

Kdy bude? S radostí konstatuji, že náš záhadný soused na sebe opět přitahuje pozornost a že průzkum Marsu se stává jedním z hlavních bodů programu lidského zájmu. Bližší údaje se dozvíte v knize senátora Sparka Matsunagy Projekt Mars: Cesty za hranice studené války (Hill & Wang, 1986).

Nesmírně mi polichotilo, když mě senátor za Havaj požádal o napsání úvodní řeči k jeho výmluvné výzvě k americko-sovětské spolupráci ve vesmíru. Končila těmito slovy:

Za několik málo let tomu bude přesně půl tisíciletí, co ze Španělska vypluly tři malé lodě, aby navždy změnily dějiny lidstva. Ideální počet pro malou, účelnou expedici k Marsu – jedno automatické nákladní plavidlo a dvě lodě s lidskou posádkou, každá schopná pojmout v případě nouze obě posádky…

Je to tak absurdně optimistické, doufat, že do Kolumbova dne v roce 1992 Spojené státy a Sovětský svaz překonají dlouhou zimu jalových konfrontací? Byl by už nejvyšší čas začít vážně diskutovat o dalším, tom největším dobrodružství člověka.

Arthur C. Clarke
Kolombo, Srí Lanka
28. srpna 1986

PRVNÍ KAPITOLA

"Takže tohle je poprvé, co jste nahoře?" zeptal se pilot a líně se opřel do křesla. Závěsné křeslo se rozhoupalo a pilot si nonšalantně založil ruce za hlavou. Jeho pasažérovi to na klidu nepřidalo.

"Ano," odpověděl Martin Gibson, aniž by odtrhl oči od chronometru, odtikávajícího zbývající sekundy.

"Myslel jsem si to. V těch vašich povídkách jste vždycky něco popletl – třeba celý ten nesmysl se ztrátou vědomí při zrychlení. Proč lidi něco takového vůbec píšou? Jenom tím škodí řemeslu."

"To je mi líto," odvětil Gibson, "ale máte asi na mysli mé první povídky. Tehdy se ještě do vesmíru nelétalo a mně nezbývalo než zapojit svoji představivost."

"Asi jo," připustil zdráhavě pilot. (Od startu je dělily pouhé dvě minuty a on nevěnoval přístrojům ani sebemenší pozornost.) "Asi to pro vás musí být dost legrační, prožívat něco, o čem jste už tak často psal."

Tohle přídavné jméno bych sám asi nepoužil, napadlo Gibsona. Chápal však, co měl pilot na mysli. Už mnozí jeho hrdinové – a stejně tak lotři – hypnotizovaně zírali na nelítostnou vteřinovou ručičku a čekali, až je tryskové rakety vymrští do nekonečného vesmíru. A teď, jako vždy když si člověk počkal dostatečně dlouho, realita dostihla fikci. Ten okamžik byl jen devadesát sekund v jeho vlastní budoucnosti. Ano, bylo to legrační. Nádherná ukázka poetické spravedlnosti.

Pilot pohledem zhodnotil jeho pocity a spokojeně se zazubil. "Nedejte se zastrašit vlastními povídkami. Jednou jsem kvůli sázce odstartoval vestoje. Byla to ode mne pěkná hloupost."

"Já nemám strach," odpověděl Gibson se zbytečným důrazem.

"Hmm," protáhl pilot a milostivě pohlédl na hodiny. Vteřinové ručičce zbývalo jedno kolo. "Já bych se toho křesla tak nedržel. Je to jen beryl-mangan, taky by se mohl ohnout."

Gibson se rozpačitě uvolnil. Uvědomoval si, že v sobě vytváří umělé odezvy na situaci, které však nebyly o nic méně reálné.

"Samo sebou," řekl nevzrušeně pilot s pohledem přilepeným na řídicí panel, jak si Gibson všiml, "že by to nebylo nic příjemného, kdyby to mělo trvat déle než několik minut… ano, teď se nám zapnula palivová čerpadla. Třeba budete mít z vertikály divné pocity, ale to nic, nechte křeslo, ať se kýve, jak chce. Jestli vám to pomůže, zavřete oči. Slyšíte zážehové trysky? Plný tah nabereme asi za deset sekund – nic to není, snad jenom ten randál. Prostě to musíte chvilku vydržet. ŘEKL JSEM, ŽE TO PROSTĚ MUSÍTE CHVILKU VYDRŽET!"

Martin Gibson se však pilotovými pokyny ani trochu neřídil. Bezstarostně si omdlel, a to při zrychlení, které ještě nestačilo překročit ani hodnotu zrychlení vysokorychlostního výtahu.

Probral se o pár minut a pár tisíc kilometrů později, s pocitem nemalého studu. Na tvář mu dopadaly sluneční paprsky a on si uvědomil, že někdo musel vytáhnout ochrannou roletu na trupu lodi. Světlo bylo zářivé, ale přece jen nebylo tak nesnesitelně prudké, jak předpokládal; potom si všiml, že silně zbarvené sklo propouští jen zlomek celkové intenzity světla.

Pilot seděl shrbený nad přístrojovou deskou a horlivě vypisoval palubní protokol. Všude vládlo ticho, jen čas od času Gibson zaslechl zneklidňující, podivně tlumené rány. Slabě zakašlal, aby oznámil svůj návrat k vědomí, a potom se zeptal pilota na jejich původ.

"Termální kontrakce v motorech," informoval ho stručně pilot. "Jely na takových pět tisíc stupňů a teď ohromně rychle chladnou. Už je vám dobře?"

"Jsem v pořádku," odpověděl Gibson podle pravdy. "Mám vstát?"

"Jestli chcete," odpověděl pochybovačně pilot. "Ale opatrně, chytněte se něčeho pevného."

Gibson zažíval radostný pocit opojení. Chvíle, na kterou čekal celý život, byla tady. Je ve vesmíru! Bylo ale mrzuté, že přišel o start. Až o tom bude psát, musí tuhle pasáž nějak zaretušovat.

Ze vzdálenosti jednoho tisíce kilometrů Země stále ještě vypadala dost velká a Gibson tím byl tak trochu zklamán. Důvod byl zřejmý. Stovky fotografií a filmů, které viděl předtím, pokazily jeho překvapení – přesně věděl, co může čekat. Spatřil neodmyslitelné pásy mračen, pomalu putující kolem planety. Uprostřed jejího disku byly hranice mezi mořem a pevninou jasně viditelné, ale směrem k horizontu se všechno ztrácelo v houstnoucím oparu. Dokonce i v dobře viditelné výseči vertikálně pod ním byly rysy planety velmi mlhavé a nic neříkající. Meteorolog by byl při pohledu na oživenou povětrnostní mapu před jeho očima nepochybně u vytržení, ale většina meteorologů stejně byla nahoře na vesmírných stanicích, odkud měli ještě lepší výhled.

Gibsona zanedlouho omrzelo hledat města a jiné známky lidské činnosti. Jako by všechna ta tisíciletí lidské civilizace nevyprodukovala na panoramatu pod ním žádnou výraznější změnu. Začal tedy hledat hvězdy, ale dožil se druhého zklamání. Ano, byly tam, byly jich tam celé stovky, ale byly bledé a nevýrazné, byl to pouhý stín oslepující hvězdné záplavy, kterou očekával. Způsobilo to zbarvené sklo průzoru kabiny – v oslabeném slunečním světle připravilo hvězdy o všechnu jejich nádheru.

Gibson byl mírně rozladěn. Pouze jediná věc dopadla tak, jak očekával. Pocit ze vznášení se ve vzduchu, ze schopnosti odrazit se jedním prstem od jedné stěny ke druhé, byl přesně tak slastný, jak doufal – třebaže prostory lodi byly na jakékoli náročnější experimenty příliš stísněné. Pocit beztíže byl okouzlující, pohádkový stav – zejména teď, když existovaly přípravky pro imobilizaci orgánů rovnováhy a kosmická nemoc se tedy stala věcí minulosti. Měl z toho opravdovou radost. Co si jeho hrdinové museli vytrpět! (Hrdinky nejspíše také, ale o tom se ve svých dílech nikdy nezmiňoval.) Vzpomněl si na první let Robina Blakea v původní verzi Marťanského prachu. Psal ji tehdy pod silným vlivem D. H. Lawrence. (Bylo by zajímavé udělat někdy seznam autorů, kteří ho v ten nebo onen čas neovlivnili.)

Nebylo pochyb o tom, že Lawrence dokázal jedinečným způsobem popsat fyzické pocity, a Gibson se ho zcela vědomě rozhodl porazit na jeho vlastní půdě. Věnoval kosmické nemoci celou kapitolu, popisoval každičký její symptom, od slabého, náznakového zvedání žaludku, které se někdy dalo silou vůle potlačit, přes hlubinné otřesy, které už nemohli ignorovat ani ti největší optimisté, až k vulkanickým erupcím konečných fází a závěrečnému, milosrdnému vyprázdnění.

Ta kapitola představovala veledílo věcného realismu. Jaká škoda, že jeho vydavatelé, bedlivě sledující poněkud háklivý Klub Knihy měsíce, trvali na tom, aby ji vyškrtl. Vložil do té kapitoly hodně práce; když ji psal, tak ty pocity skutečně zažíval. Dokonce i teď…

"Je to záhada," řekl zamyšleně úřední lékař, když spisovatel, teď už klidný, zmizel v přechodové komoře. "Zdravotní testy měl v pořádku a před startem ze Země samozřejmě dostal všechny běžné injekce. Musí to být něco psychosomatického."

"Je mi úplně jedno, co to je," postěžoval si trpce pilot, který spolu s Gibsonem a doktorem směřoval do srdce Vesmírné stanice Jedna. "Mě zajímá jen jedno: kdo mi uklidí loď?"

K odpovědi na tuto upřímnou otázku se nikdo neměl, nejméně ze všech pak Martin Gibson, který jen částečně vnímal bílé stěny, ubíhající před jeho očima. Pozvolna se však dostavil pocit narůstající tíhy a do jeho končetin se začalo vlévat laskavé teplo. Zakrátko už vnímal okolí úplně. Nacházel se v nemocničním oddělení a řada infračervených světel ho zalévala příjemným teplem, pronikajícím až do morku jeho kostí.

"Tak co?" opáčil úřední lékař.

Gibson se chabě zašklebil. "Je mi to líto. Myslíte, že se to bude opakovat?"

"Já hlavně nechápu, jak k tomu vůbec mohlo dojít. Je to velmi neobvyklé. Léky, které máme, by měly být naprosto spolehlivé."

"Myslím, že to byla moje vina," řekl omluvně Gibson. "Víte, mám poněkud silně vyvinutou představivost. Začal jsem přemýšlet o příznacích kosmické nemoci, samozřejmě velmi objektivním způsobem, a než jsem se nadál…"

"Tak s tím laskavě přestaňte," odvětil ostře doktor, "jinak vás budeme muset poslat šupem zpátky na Zem! Jestli chcete na Mars, tak si něco takového nemůžete dovolit. Po třech měsících by z vás mnoho nezbylo."

Gibsonovo zmučené tělo se zachvělo. Zotavoval se však rychle a nepříjemné vzpomínky na poslední hodinu pomalu upadaly v zapomnění.

"Budu v pořádku," ubezpečil doktora. "Jen mě vyveďte z téhle muflové pece, než se tady upeču."

Nejistě se postavil. Byl to zvláštní pocit – mít znovu normální váhu, tady ve vesmíru. Potom si vzpomněl, že se Jednička otáčí kolem své osy a že obytné prostory jsou uspořádány podél jejího vnějšího okraje, a poskytují tudíž zdání gravitace.

Velké dobrodružství vůbec nezačínalo dobře, posteskl si v duchu. Byl ale odhodlaný zabránit potupě a nenechat se poslat domů. Nebyla to jen otázka hrdosti – mělo by to děsivý vliv na jeho čtenáře a zcela by to zničilo jeho pověst. Zachvěl se, když si představil titulky v novinách: GIBSON STAŽEN NA ZEM! SPISOVATEL-ASTRONAUT PORAŽEN KOSMICKOU NEMOCÍ. Dokonce i seriózní literární týdeníky by si z něj utahovaly, a pokud jde o "Time" – to bylo zcela nemyslitelné!

"Naštěstí máme před startem dvanáct hodin času," řekl doktor. "Půjdete do sekce s nulovou gravitací. Přesvědčím se, jak si tam povedete, než vám dám čistý zdravotní pas."

Gibson nic nenamítal. Vždycky se považoval za zdravého člověka a až dosud ho nikdy ani nenapadlo, že tato cesta může být nejen nepříjemná, ale i skutečně nebezpečná. Člověk se mohl kosmické nemoci vysmívat – pokud ji nikdy nedostal. Potom se na to díval úplně jinak.

Vnitřní stanice, Jednička, jak se jí obvykle říkalo, byla jen dva tisíce kilometrů vzdálená od Země a obíhala kolem ní za dvě hodiny. Byl to první z kamenů položených na brodu ke hvězdám, a přestože stanice už nebyla po technické stránce k vesmírným letům nezbytná, měla obrovský vliv na ekonomickou stránku meziplanetárních letů. Začínaly zde všechny cesty na Měsíc nebo k planetám; kolem této předsunuté základny Země se vznášely těžkopádné lodě na atomový pohon a do jejích nákladních prostor se nakládaly dodávky z mateřského světa. Stanici spojovaly se Zemí trajektové rakety, poháněné chemickým palivem, jelikož atomový pohon byl podle zákona do vzdálenosti jednoho tisíce kilometrů od zemského povrchu zakázán. Mnozí lidé si však mysleli, že ani toto bezpečnostní opatření není dostatečné, neboť radioaktivní spaliny nukleárních motorů tuto vzdálenost urazily za necelou minutu.

Vesmírná stanice Jedna nabírala s ubíhajícími roky postupně další a další komponenty a její původní konstruktéři by ji už dávno nepoznali. Kolem centrálního kulovitého jádra se nahromadily observatoře, komunikační laboratoře s fantastickými anténními systémy a spleť vědeckého zařízení, ve které se vyznali pouze zasvěcení specialisté. Navzdory všem těmto přírůstkům však hlavní funkce umělého měsíčku spočívala v doplňování paliva pro malé lodě, ve kterých Homo sapiens zápolil s nezměrnou samotou Sluneční soustavy.

"Jste si opravdu jistý, že se už cítíte dobře?" zeptal se doktor, zatímco Gibson experimentoval se svýma nohama.

"Myslím, že ano," odpověděl, ponechávaje si trochu manévrovacího prostoru.

"Tak se pojďte se mnou do přijímací místnosti napít. Něčeho teplého," dodal rychle doktor, aby předešel nedorozumění. "Můžete se tam na půl hodinky posadit a přečíst si třeba noviny. My se mezitím dohodneme, co s vámi."

Gibsonovi se zdálo, že jeden antiklimax stíhá druhý. Byl dva tisíce kilometrů daleko od Země, kolem sebe hvězdy, a přitom byl nucen usrkávat sladký čaj – čaj! – v něčem, co vypadalo jako obyčejná čekárna u zubaře. Nebyla tam žádná okna, pravděpodobně proto, že pohled na rychle se otáčející nebesa by mohl anulovat úsilí lékařského personálu. Jediný způsob, jak tam trávit čas, byl probírat se stohy časopisů, které už stejně četl a s nimiž byla obtížná manipulace, protože to byla vesměs ultralehká vydání, tištěná na cigaretovém papíře. Naštěstí našel jedno velmi staré číslo "Přehršle" s povídkou, kterou napsal už tak dávno, že docela zapomněl její konec. Dokázal se nad ní bavit až do doktorova návratu.

"Váš tep je normální, zdá se," zabručel váhavě doktor. "Vezmeme vás do komory s nulovou gravitací. Pojďte za mnou a ničemu se nedivte."

S touto záhadnou poznámkou odvedl Gibsona do široké, jasně osvětlené chodby. Z místa, kde stáli, se chodba oběma směry stáčela vzhůru. Gibson neměl čas, aby tento fenomén blíže prozkoumal, protože doktor odsunul boční dveře a začal stoupat po kovovém schodišti vzhůru. Gibson udělal několik bezděčných kroků za ním, ale pak si uvědomil, co má před sebou, a se stejně bezděčným výkřikem plným úžasu se zastavil.

Pod jeho nohama činil sklon schodiště přiměřených pětačtyřicet stupňů, ale směrem dál rychle narůstal, a pouhých deset metrů před ním už schodiště stoupalo kolmo vzhůru. Úhlový nárůst – pohled, který by ochromil každého, kdo se s ním setkal poprvé – pokračoval nemilosrdně dál, až schody přešly do převisu, aby nakonec někde nad ním a za ním zmizely z dohledu.

Doktor uslyšel jeho výkřik, obrátil k němu hlavu a povzbudivě se zasmál. "Nesmíte vždycky věřit svým očím," řekl. "Pojďte dál a uvidíte, jak je to snadné."

Gibson ho zdráhavě následoval. Ihned zjistil, že tady dochází ke dvěma podivným věcem. Především, že je stále lehčí a lehčí, a dále, že navzdory narůstající strmosti činí sklon schodiště pod jeho nohama neměnných pětačtyřicet stupňů. Vertikální směr se ve skutečnosti postupně svažoval, takže navzdory narůstajícímu zakřivení zůstávalo schodiště stále stejné.

Vysvětlení bylo jednoduché. Zdánlivá gravitace vznikala díky odstředivé síle pomalu se otáčející stanice. Jak se blížili k jejímu středu, gravitace postupně klesala až na nulu. Schodiště se blížilo k ose stanice po jakési spirále (Gibson kdysi znal její matematické pojmenování), takže sklon pod jeho nohama zůstával přes radiální gravitační pole konstantní. Bylo to něco, na co si lidé žijící na vesmírných stanicích určitě rychle zvykli; pro takové lidi byl po návratu na Zemi pravděpodobně stejně znepokojující pohled na obyčejné schodiště.

Na konci schodiště už přestalo platit jakékoli "nahoru" a "dolů". Došli do dlouhé válcovité místnosti, křížem krážem protkané lany, ale jinak prázdné, na jejímž konci pronikal průzorem dovnitř zářivý kužel slunečního světla. Paprsek přejel po kovových stěnách jako pátravé světlo hledáčku, pak se na okamžik ztratil a vzápětí se ukázal v jiném okně. Byl to první smysly poskytnutý důkaz toho, že stanice se skutečně otáčí kolem své osy. Gibson odhadl přibližnou rychlost její rotace podle toho, jak dlouho paprsku trvalo vrátit se na původní místo. "Den" na tomto malém umělém světě netrval ani deset sekund. Byla to dostatečně dlouhá doba k tomu, aby kolem vnějšího okraje stanice panovalo zdání normální přitažlivosti.

Gibson se cítil jako pavouk uprostřed pavučiny, když bez sebemenší námahy přeručkoval za doktorem po lanech na pozorovací plošinu. Uviděl, že je na konci jakéhosi komínu, vyčnívajícího ze stanice souběžně s její osou. Byl zcela z dosahu jejích zařízení a přístrojů a měl téměř neohraničený výhled na hvězdy.

"Tady vás na okamžik opustím," řekl doktor. "Je tady na co koukat, myslím, že byste měl být spokojený. A pokud ne – na druhé straně tohoto schodiště je normální gravitace!"

Jistě, pomyslel si Gibson, plus zpáteční cesta nejbližší raketou na Zem. Byl odhodlán ve zkoušce obstát a získat tak čistý zdravotní pas.

Bylo zcela nemožné uvědomit si, že se otáčí stanice a nikoli slunce a hvězdy – věřit opaku vyžadovalo víru, vědomé volní úsilí. Hvězdy se pohybovaly tak rychle, že dobře vidět byly jen ty nejjasnější. Slunce, když se na ně Gibson odvážil koutkem oka pohlédnout, bylo zlatá kometa, křižující každých pět sekund oblohu. Při tomto fantastickém urychlení přirozeného běhu věcí bylo snadné pochopit, proč kdysi lidé odmítali uvěřit, že jejich vlastní, pevný svět rotuje, a veškerý pohyb přisuzovali otáčející se nebeské báni.

Země, částečně zakrytá trupem stanice, vypadala jako obrovský srpek, klenoucí se nad polovinou oblohy. Jak stanice uháněla po své oběžné dráze kolem ní, srpek pomalu dorůstal; za takových čtyřicet minut bude Země v úplňku a hodinu nato bude zase zcela neviditelná – stane se z ní černý štít, zakrývající Slunce, zatímco stanice proletí v jejím stínu. Země projde za pouhé dvě hodiny všemi fázemi. Když o tom člověk přemýšlel, začal čas nabývat jiných rozměrů a známé dělení na dny a noci, měsíce a roční období pozbylo smyslu.

Asi kilometr od stanice se po téže oběžné dráze pohybovaly tři "kotvící" kosmické lodě, nepropojené ani se stanicí, ani navzájem. Ta první byla malá klínovitá raketa, která ho sem za takových nákladů a takového nepohodlí dopravila ze Země. Druhá byla lunární nákladní loď s celkovou tonáží asi tisíc tun. Třetí byl, samozřejmě, Ares, třpytící se v nádheře čerstvého aluminiového nátěru.

Gibson se nikdy nesmířil se zánikem štíhlých, aerodynamických lodí, o nichž se básnilo na začátku dvacátého století. Blýskavá činka, zavěšená na pozadí hvězd, jeho představě o kosmickém plavidlu neodpovídala; svět ji za svou přijal, on však nikoliv. Jistěže chápal všeobecně známou námitku – k čemu aerodynamika u plavidla, které nikdy nevstoupí do atmosféry a jehož tvar se tedy podřizoval výhradně konstrukčním požadavkům. Silně radioaktivní pohonná jednotka musela být co nejdále od ubikací posádky, takže se jako nejjednodušší řešení nabízela právě tato soustava dvou koulí, propojených dlouhou trubicí.

Nejjednodušší, ale taky nejodpornější, pomyslel si Gibson. Ovšem, co na tom záleželo, když měl Ares strávit prakticky celý svůj život v hlubokém vesmíru, kde jedinými diváky byly hvězdy. Pravděpodobně už natankoval palivo a teď jen čekal na přesně propočtený okamžik, kdy se jeho motory probudí k životu, on se odkloní z oběžné dráhy a vydá se po dlouhé hyperbole vedoucí k Marsu.

Až k tomu dojde, bude on, Martin Gibson, na jeho palubě. Vyrazí za dobrodružstvím, o kterém ani nedoufal, že ho někdy potká.

(str. 6-22)

- nové vydání -

Marťanské písky
/The Sands of Mars/
Clarke, Arthur C.

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Vladimír Lackovič
Obálka: Valentino Sani
Redakce: -
Rok vydání: 2009
Počet stran: 240
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 219 Kč

Arthur C. Clarke


Diskuse


Jana Dvořáčková
13:46
22.4.2009

enrepu
7:47
22.4.2009

Jirka
9:16
22.4.2009

www racek
9:30
22.4.2009

počet příspěvků: 4, poslední 22.4.2009 01:46
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...