Čtvrtek 25. září
Vyjednavači Sněmovny reprezentantů a Senátu amerického Kongresu se dohodli na podpoře zákona o financování protiraketového štítu ve střední Evropě, Sněmovna reprezentantů dohodnuté znění vzápětí odsouhlasena a schválení v Senátu je rovněž prakticky jisté. Na evropskou část protiraketového systému byla sice přidělena menší částka, než kolik požadovala vláda, ale i ta plně pokryje výstavbu radaru v ČR. Putinovi agenti v českém protizákladnovém hnutí i přidružení užiteční idioti tak ztratili jeden argument. Myslím, že jim to nevadí, situace v ČR vypadá tak, že si mohou vymyslit, co je napadne, a veřejnost jim stejně vždycky řekne jakési apatické ano.

S českou misí v Afghánistánu je třeba neprodleně skončit, vyplývá z další zprávy Práva (Bože, jak je to fajn, že pořád ještě je možné se k tomu, co píše Právo, veřejně a kriticky vyjadřovat. Po převážnou část mého života to možné nebylo a zakraťoučko, až se Jiří Paroubek prokouše do Strakovky, to už zase nepůjde. Těšme se z posledních záchvěvů svobody!). „Došlo tam“ k ostřelování našich vojáků. To je zásadní rozdíl: zatímco v Gruzii střílejí na nevinné ruské občany Abcházie a Jižní Osetie zvlčilí gruzínští nacionalisté, v Afghánistánu k ostřelování prostě dochází. Proti ostřelování, k němuž pouze dochází, se nelze bránit, nezbývá než zdrhnout. Mise je očividně nebezpečná i proto, že se po našich vojácích střílí. Tam, kde se střílí (zvlášť když ke střelbě pouze „dochází“), nemají vojáci co pohledávat, a už vůbec ne ti čeští. Česká armáda se v rámci NATO zatím specializovala na nemocnice a protichemické jednotky. Nebylo by lepší orientaci ještě trochu modifikovat a zaměřit se na vojenské hudby (co Čech, to muzikant!) a jednotky určené k slavnostním přehlídkám? Problém je, že slavnostní přehlídky se pořádají po vítězství, a kdo bude ta vítězství vybojovávat? Američané, ovšem. Pokud je z NATO nevyloučí kvůli porušování lidských práv.

„Přátelé Miloše Zemana“ otevřeli svou kancelář a Miloš Zeman ohlásil při té příležitosti návrat do veřejného života (nikoli do politiky). Pošilhává potají po funkci prezidenta, až odejde Klaus. Jak asi bude vypadat kultivace politiky, lze vytušit na základě expremiérova vyjádření k současné situaci: jisté politiky (nejmenoval je) označil za neschopné idioty a kultivace bude následující: „Kultivary dusí plevel. Plevel, to jsou neschopní idioti, kteří touží jenom po korytech.“ Velmi adresné a kultivované. Česká politika se po tomto procesu kultivace přiblíží Orwellově vizi z Farmy zvířat, na obzoru je Napoleon (ne ten Bonaparte, ten z Farmy zvířat). Naštěstí jeho doba už minula a na neštěstí má schopného konkurenta v Paroubkovi. To, o čem pan Zeman pouze povídá, dokáže pan Paroubek bez rozpaků realizovat.

S komisí pro vyšetřování případu Morava ad. bude potíž. Lidovci o účast v ní nemají zájem a ČSSD požaduje, aby tedy jejich místo zůstalo neobsazeno. Tím by opozice získala většinu a mohla by si odhlasovat, co by chtěla. Mají to s Čunkem domluvené? ČSSD coby opoziční strana požaduje taky předsednický post. Mohli by pak s komisí lépe manipulovat. Celá komise nemá smysl, je to jen další bitevní pole v nelítostném Paroubkově tažení proti Topolánkovi.

Další problém pro Topolánka: hejtmani se sešli na Hradě s Václavem Klausem a stěžovali si na politiku vedení strany, která je poškozuje. Zdůrazňovali, že na krajské úrovni neexistuje „sebezničující boj, v němž je nejdůležitější zničit nepřítele“. Zjevně tam funguje něco jako opoziční smlouva, tak blízká panu prezidentovi a jeho klice. (Ty, kteří začínají litovat, že nebyl zvolen Švejnar, upozorňuji, že pak by byl Topolánek ještě v horší situaci a že pokud se někdo jako Švejnar rozhodne vyhrát prezidentskou volbu hlasy paroubkovců a komunistů, je tím předem morálně diskvalifikován). Proti premiérovi se sdružila, jak se zdá, taky převážná část vlivné pražské organizace ODS, kterou má pod kontrolou Pavel Bém. Při této příležitosti bych rád zopakoval: Topolánek je dost neohrabaný politik a nad aktivitami lidí kolem něho občas pozorovateli vstávají vlasy hrůzou. Jeho porážka a vítězství Klausovy lobby by ovšem znamenalo jednak otevřené dveře pro Paroubka a jednak propad české politiky - nižší patro je Ficovo Slovensko, přízemí Bělorusko. U nás by to ovšem bylo Bělorusko s lidskou tváří, a dospěli bychom tam nejspíš sametovou cestou, protože lidem je to fuk.

Spiegel online píše o první části televizního dokumentu, který vysílala ARD pod jménem „Sudetští němci a Hitler“. Dokument se týkal událostí do roku 1938 a zatím jsem ho neviděl, z toho, co píše známý normalizační pisálek Kovařík v Právu, se zdá, že jde o ilustraci nemravné teze o příčině a následku. K tomu, co píše Spiegel, se ještě vrátíme.

Ministr Julínek připustil, že když potřebuje některý z jeho známých umístit starého nemocného příbuzného v LDN, musí pro něho obtelefonovávat ty ústavy, které jsou většinou beznadějně obsazeny. Na druhé straně jsou LDN zjevně jakási konečná, něco na způsob Osvětimi s lidskou tváří. Lidé, kteří v nich pracují, na tom nejsou platově moc dobře, práce to je mimořádně náročná a krajně nepříjemná. Ministerská protekce na cestu do krematoria je trochu paradox. Ministr Nečas prohlásil, že se pokusí navýšit příspěvek lidem, o které se starají jejich blízcí doma. Na základě vlastních zkušeností to považuji za krok správným směrem. Péče o staré, totálně nesoběstačné lidi doma je jednak finančně náročná, jednak sehnat pečovatelku bylo ještě v letech 2000 – 2001 krajně obtížné, a pokud to člověk sháněl přes stávající instituce, bývala to otřesná individua, na které člověk musel dohlížet víc než na nemocného. Nikde se víc nejeví hluboká amorálnost bezbožné české společnosti než v této oblasti. Vyděračské manýry, nestoudné okrádání handicapovaných a bezmocných je u nás na denním pořádku.

S tím úzce souvisí skutečnost (píší o tom v LN), že Češi většinou chtějí adoptovat jen „bílé“ a zdravé dítě (jak otřesný výraz, „bílé“, to je jako bílý králík nebo bílé kotě), kdežto v zahraničí (jistěže ne na Ukrajině nebo v Kazachstánu) vítají i Romy a handicapované. Rodina je sociální instituce a má svou roli plnit bezpodmínečně. Ten, kdo si vybírá dítě podle podobných kritérií jako štěně, by udělal lépe, kdyby si potomka pořídil přirozenou cestou, a pokud nemůže, zůstal bezdětný, je pro výchovu dětí indisponovaný (spoustu vrozených problémů vlastního dítěte si taky nevybíráte).

Luboš Palata píše v LN o problémech ruských menšin v přilehlých zemích. Zmiňuje se o tom, že ruskojazyčné menšiny v Pobaltí tam přišly až po anexi území v roce 1940. To z nich, a zejména z jejich dětí a vnuků, o něž jde, a kteří jsou v tom úplně nevinně, nedělá občany druhého řádu a nijak je nekompromituje.Zajímavá je jeho informace o studii americké bezpečnostní organizace RAND, že Pobaltí hrozí ruská invaze a že NATO by je nedokázalo ubránit. NATO by se mělo vrátit od iniciativ směřujících v šíření pravdy, lásky a demokracie po celém světě k původnímu skromnějšímu poslání bránit své členy před hmatatelnými nebezpečími, jako je pro střední a východní Evropy procitnuvší ruský imperialismus. Pro pořádek podotýkám, že zemím, jako je ČR, které se moc bránit nechtějí, nikdo nepomůže. Naděje je, že situace se změní, až naši spoluobčané dostanou pořádný vítr a jejich kaťata se tak říkajíc naplní: jenže to už bývá zpravidla pozdě.

Pátek 26. září
Podle agentury CVVM mají pro krajské volby ODS a ČSSD vyrovnané šance (obě strany po 28,5%). To je ve srovnání s „parlamentní“ úrovní pro ČSSD ne zcela dobrá zpráva. V Právu to vyvážili tím, že ji zastrčili pod triumfální článek o tom, že na severní Moravě suverénně vede sociální demokracie (a komunisté se dotahují na ODS). Zdá se, že o své ohlášené vítězství bude muset pan Paroubek ještě tvrdě bojovat.

Urážky dr. Ratha na Topolánkovu adresu a Vlastimila Tlustého na Kalouskovu adresu nechávám stranou jako něco, co se očekává a co je v podstatě nezajímavé. Pánové už nemusí tímhle způsobem dokreslovat svůj profil, je zřetelný i bez toho.

Podle výroční zprávy BIS se ruské zpravodajské služby, které jsou na našem území velmi aktivní, snaží ovlivňovat různé iniciativy, politiky a média v souvislosti s chystanou výstavbou americké radarové základny. Zpráva může být zajímavá v podrobnostech, obecně vzato říká něco, co je jasné každému, kdo není padlý na hlavu, už přinejmenším deset let. Ale spíš je to tak, že zatímco po listopadu 1989 ruští vojáci nakonec odešli, ruská špionáž u nás své pozice výrazně posílila. To, že ovlivňuje média, je podle mého názoru zejména v případě jednoho média velmi slabý výraz. V tisku se zejména v souvislosti s iniciativou Ne základnám píše, že mnohé iniciativy nemusejí mít o tom, kdo je ve skutečnosti sponzoruje, ani tušení. Realisticky vzato je to tak, že iniciativy jsou skupiny lidí, z nichž někteří tušení nemají a jiní tušení mají.

Na zprávu reagoval také budoucí premiér a prezident ČR Paroubek: „Silně mi to připomíná takové ty kampaně o americkém brouku, mandelince bramborové v padesátých letech. Mít národ za idioty, kdy si někdo myslí, že sedmdesát procent lidí jsou hlupáci a neumí si udělat selským rozumem představu o tom, jestli tady je potřeba americký radar a ve střední Evropě antirakety, tak to je smutné.“ Podle Paroubka to tentokrát BIS přehnala. „Z klidu mě to nevyvádí. Jenom mě to utvrzuje v přesvědčení, že je potřeba tuhletu vládu rychle změnit.“ Je obtížné se zbavit dojmu, že pan Paroubek je dotčen, neboť se na něj ve zprávě nedostalo, a rád by s tím aspoň dodatečně něco udělal. (Nebo se mýlím? Nebo se na něj snad dostalo?)

Alexandr Mitrofanov shrnuje ve svém článku v Právu názory Miloše Zemana. Vylíčení je tak plastické, že si dovolím je ocitovat: „Rusko se do dvaceti let stane členem Evropské unie, proto je hloupé chovat se vůči němu nepřátelsky. Americký radar je zbytečná a škodlivá věc, protože je namířen proti Rusku, nikoli, jak chtějí namluvit různým blbečkům Američani a Topolánkova vláda, proti Íránu.

Problémy typu Íránu je nejlepší řešit preventivním bombardováním. Gruzínský prezident Saakašvili nevypadá jako demokrat, ale jako diktátor, spustil drsnou vojenskou akci v domnění, že si ve svém státě může dělat, co chce, a dostal po čumáku.“ Pan Mitrofanov poukazuje na mohutný populistický náboj tohoto poselství. Já bych to vzal z jiného konce a poukázal bych na velkou strukturální podobnost Zemanova poselství s jinou známou politologickou analýzou: „To se mýlíte, udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině. Turci to prohráli ve 1912. roce se Srbskem, Bulharskem a Řeckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo, a když se to nestalo, střelili Ferdinanda. Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a a Rusko nám pomůžou v té válce. Bude se to řezat. Může být, že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od 71. roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu.“ (redakčně zkráceno).

Zřejmě v rámci vlasteneckého vzmachu v souvislosti s mnichovskou zradou (řada našich spoluobčanů hodlá dnes potupu odčinit tak, že diktátu dodatečně neuposlechne a hitlerovskému Německu se postaví; text dohody bude vystaven v pantheonu Národního divadla a průvody školních dětí na něj budou povinně plivat, bude to něco jako kamenování satana v Mecce) se Mladá fronta Dnes vrací k naší národní hymně. (Formální důvod je ten, že ji premiér Topolánek nechal znovu zinstrumentovat a ozvučit). Vybraní prostí občané odpovídají na otázku, zda by hymnu měnili: rozplývají se nad její nebeskou krásou. Nedá mi, abych nepřipojil své stanovisko: naše hymna je původně písnička z lidové operety. Autor hudby byl otřesný vrzal, autor textu vlastenecký grafoman. Písnička se veřejnosti líbila a stala se nejprve neoficiální, nakonec oficiální českou hymnou. Není to v Evropě vůbec mimořádný případ (např. Maďaři mají hymnu podobně nevýraznou, i když zejména autor hudby stál přece jen o něco výše než chudák Škroup; ani Němci na tom nejsou o mnoho lépe). Nicméně je to naše hymna, a tak ji bereme jako symbol pro něco, co máme rádi. To, co máme rádi, nemusí být nutně krásné Jsou národy, které mají hymny vysloveně hezké na poslech (Poláci, Rakušané), zatímco Marseillaisa zaujme cizozemce odpudivou krvežíznivostí. Na hymnu by snad člověk neměl mít zrovna umělecké nároky. Je to věc tradice. Kdo chce hudební zážitek, ať jde na koncert. Ale ve vypjatých chvílích, jako např. srpnu 1968, když se nám navalili Ivani, zpívali jsme Kde domov můj. Aniž by někdo meditoval o tom, zda to je stejně hezké jako sbor poutníků z Tannhäusera.

Sobota 27. září
Podle středočeského hejtmana Bendla je ODS v kraji ochotna jít do koalice s kteroukoli stranou kromě KSČM. Jeho protivník Rath je méně vstřícný, z případné koalice vylučuje komunisty a ODS (přičemž ODS mu vadí zásadně, kdežto KSČM jen tím, že se „nedostatečně vyrovnala s minulostí“). Je však ochoten s oběma stranami vyjednávat o podpoře menšinové vlády ČSSD. Pokud bude středočeská ODS opravdu tak hloupá, že na podporu přístoupí, bude mít stále za krkem komunisty a nakonec stejně dostane kopačky. Nejlépe je na tom KSČM - nebrání se spolupráci s kýmkoli. Zatím není velký zájem, trochu se ostýchá i Rath, a to už je co říci.

Vláda utrpěla ve Sněmovně dvě výrazné porážky – v prvním čtení prošel návrh na výrazné omezení poplatků u lékaře (daleko radikálnější, než na jakém se už shodla koalice) a návrh na snížení spotřební daně u nafty a benzinu (ten druhý je mimořádně vykutálený, protože ani náhodou nepovede k zlevnění pohonných hmot, ale zato pořádně sníží příjmy do státního rozpočtu, napakují se distributoři). Obojí hlasování je těžké považovat za něco jiného než za schválnost a demonstraci síly ze strany protivníků nynější koalice v řadách nynější koalice. Pro rudorůžovou opozici hlasuje teď 96 poslanců, pro vládní koalici taky 96 (v MfD uvádějí sice jen 94, ale to je tak trochu švindl, Melčák s Pohankou jsou v podpoře vlády poměrně spolehliví). Zbývajících osm poslanců je málo předvídatelných, ale v zásadě jdou vládě po krku, s tím, že odpadlíci od koalice zatím nejsou připraveni podpořit Paroubka při hlasování o nedůvěře. Ta situace je nesnesitelná, pokud v ní vláda bude chtít vydržet co nejdéle, podepíše nad sebou ortel smrti.

Poslanec zelených Rabas se prý popral. V Chomutově vládne studená politická válka mezi ODS a zelenými.V jejím rámci vydává jakási patnáctičlenná občanská iniciativa, která pouze náhodou sdílí (aspoň podle informace v Právu) telefon s poradcem pražského radního Richtera, periodikum, v němž mj. vychází jakýsi komiks, věnovaný (také?) poslanci Rabasovi. Nazývají ho „Chomutovskej démon“ a vyobrazili ho mj. jak souloží se svou partnerkou v zoologické zahradě. Dotyčná paní se pak pokusila na tiskové konferenci předsedovi iniciativy nafackovat, ten útok odrazil, načež zasáhl poslanec, chlap jako hora, a předsedu odmrštil. Předseda chce teď jeho i tu dámu í žalovat. Prý je to řešení konfliktu jako někde v Zimbabwe, když s někým nesouhlasím, neřeším to fackami. Rád bych pana předsedu (jmenuje se Říha) ujistil, že jako v Zimbabwe jsou naopak roztomilé obrázky, které jeho plátek o panu Rabasovi zveřejnil, a že takové obrázky stojí za pořádnou facku nejen v Zimbabwe, ale i ve střední Evropě. (Asi budu potahován za schvalování atentátu na Říhu.) A chtěl bych ještě dodat dvojí: za prvé, doufám, že pan Rabas i jeho partnerka budou v soudním řízení odsouzeni, a to oba k pokutě 1,- Kč. A za druhé: chtěl bych touto cestou pogratulovat panu Štěpánu Marešovi. Jako velcí renesanční mistři, i on už založil svou vlastní školu. Myslím, že by mu prezident měl letos k 28. říjnu udělit aspoň medaili za zásluhy – v jeho případě zásluha spočívá v dlouhém, systematickém a v podstatě úspěšném úsilí o přeměnu ČR v prasečinec.

Právu poskytl rozhovor místopředseda ČSSD Sobotka. Nejprve líčí rozvrat ODS („Veškerá energie, která se v dřívějších dobách zaměřovala na získání pozic ve státě, se teď soustředila na vnitřní boj uvnitř ODS“), pak skromně pochválí svou stranu („My jsme v minulosti několikrát ukázali, že pokud se nějaký problém u jednotlivce najde, jsme schopni se s tím se ctí vypořádat“), odmítne neopodstatněné útoky na ČSSD v souvislosti s nárůstem členů strany uvnitř romské komunity v Teplicích („Vznik nových organizací a zvyšování počtu členů je spíše výsledek regionálních nuancí, kterým ani člověk, pokud není přímo z toho kterého regionu, nerozumí“), solidarizuje se svým předsedou, jehož citlivá a jemná duše trpí neurvalými útoky protivníků („Všichni víme, že když se někdo stane předsedou ČSSD, tak se na něj soustředí nebývalá pozornost a nebývalé útoky“). Vysvětlil současné mírně řečeno napětí mezi ČSSD a ODS tím, že se oproti době opoziční smlouvy zvětšily programové rozdíly mezi oběma stranami, což je dáno posunem ODS doprava. Pan místopředseda používá výrazivo poněkud vykřičené („Lidé si to dobře pamatují a hněv se obrací jmenovitě proti Topolánkovi a jeho kabinetu“ – hněv pracujícího lidu!), ale česká společnost má krátkou paměť. Pan Sobotka, stejně jako někteří další čelní představitelé Špidlovy ČSSD, prošli po Paroubkově nástupu proměnou, jakou líčí Eugéne Ionesco ve své pěkné hře Nosorožec. Z někdejšího vedení se této proměně víceméně cílevědomě vyhnula vlastně jenom Petra Buzková (ale možná to bylo jen proto, že by s ní byl Paroubek z osobních důvodů stejně zametl a ona ho jen předešla).

Důchodci a děti přijdou na Vánoce o příspěvek, zní titulek z Práva. V podstatě jde o to, že ČSSD populisticky navrhla mastné příspěvky na vyrovnání růstu cen pro důchodce a děti, ale ve Sněmovně to neprošlo. Člověk může přijít jen o něco, co už měl, ne o něco, co mu někdo vychcaně naslibuje. Příspěvek do rubriky „jak číst Právo“.

Lukašenko zavádí v Bělorusku perestrojku, aby si šplhnul u EU. Podle vlastních slov chce nyní poskytnout „širší práva… politickým stranám, jak to žádala takzvaná opozice a také Západ“. Ten člověk není důsledný, měl říci také „tak zvaný Západ“.

V Právu se na stránce věnované Mnichovu píše mj., že čs. armáda „byla v rámci svých možností připravena dobře, z tehdejších evropských států asi nejlépe.“ Nejsem v té věci odborníkem, ale podle toho, co jsem slyšel od lépe informovaných, je to tvrzení nehorázně přehnané, české letectvo vůbec nebylo schopné konkurovat německému, betonová opevnění byla jakýsi přežitek z první světová války, atd. Je příznačné, že nikdo z metály ověšených kontraadmirálů z Vojenského historického ústavu se u příležitosti nynější mnichovské hysterie k této věci nevyjádřil. A možná je to dobře, není vyloučeno, že by bez mrknutí oka lhali. K Mnichovu se vrátím větším textem, bude však na Událostech k dispozici až v úterý.

Podle Václava Dolejšího z MfD zní poučka z nynější krize Topolánkovy vlády: „Co neprosadíš do dvou let, pak už nikdy.“ To je nesmysl, poučka je, že tak vratká vláda s tak problematickou podporou, může mít snad nějaké dílčí úspěchy v prvním roce vládnutí, pak to s ní jde nutně s konce a do dvou let je po ní.

Zdá se, že ve své nové hře si Václav Havel vyřizuje účty s Václavem Klausem. Ti dva už snad nic jiného neumí a budou v tom nepochybně pořád dokola pokračovat v pekle, kam je zlomyslný ďábel umístí do společného pokojíku, jaký známe z pěkné hry J. P. Sartra S vyloučením veřejnosti. Klaus s Havlem se zapletli do sporu, který je neukončitelný a neřešitelný, protože je to spor dvou polopravdivých fikcí.

Pavel Kohout (ten spisovatel) zase píše o poučení z Mnichova. Jeho rozpaky nad současným stavem armády ČR jsou mi zcela pochopitelné. Pan Kohout ovšem opakuje líbivá kýčovitá klišé, při bližším ohledání nepravdivá a nemravná. Prý historici dnes bádají, „co je horší: tisíce padlých, či ohnutá páteř národa“. To je úplně zavádějící otázka. Básník chce říci: to, že jsme pak byli (i k sobě navzájem) takové krysy a bestie, je důsledkem ohnuté páteře v době Mnichova – protože jsme nebojovali. Přesněji řečeno, za to, že jsme mrchy, mohou naši tatínkové a dědečkové. Nikde a nijak není řečeno, že krutá a potupná vojenská porážka (obávám se, že s těmi hekatombami padlých by to nebylo až tak strašné, Československo, ponechané samo sobě, by se bylo položilo dost rychle) zlomí páteř národa přinejmenším stejně snadno jako kapitulace z nezbytí. Další mýtus: Poláci válčili s německými tanky na koních. Když tohle Polák od Čecha slyší, má chuť ho zfackovat, a právem. Koně patřili k výzbroji čs. armády stejně jako k výzbroji té polské (řekl bych že rozdíly ve výzbroji se nesmírně nafukují) a navíc koně proti tankům je zase jen líbivý mýtus, v němž je navíc obsaženo české pohrdání našimi severními sousedy.

Lidové noviny přinášejí zprávu o jakémsi podivném průzkumu. Který pro ně vypracovala agentura Median. Hlavní otázka zní „odpustili jste Němcům, že připravili Československo v roce 1938 o část území tzv. Mnichovskou dohodou?“ Otázka je idiotská. Jednak Mnichovská dohoda nebyla dohoda mezi Němci a Němci, jednak Němci, kterému bylo v r. 1938 osmnáct let, je dnes 88, pokud ještě žije. 98% Němců nemají s Mnichovem nic společného, protože tenkrát byli buď děti, nebo vůbec nebyli na světě. Brát je za viníky může jen přívrženec krevní msty. Doporučil bych agentuře Median, kdyby svým respondentům položila dvě otázky: za prvé – odpustili jste Švédům vyrabování pražského Hradu v třicetileté válce? A za druhé: odpustili jste už vůbec někdy někomu něco? Trochu povzbudivé je jen to, že s „odsunem“ (rozuměj vyhnáním) sudetských Němců souhlasí jen slabá nadpoloviční většina obyvatel, třetině je to fuk a pětina nesouhlasí.

Rozhovor Renaty Kalenské s ministrem Kalouskem vypadá místy tak, jako kdyby ho dělala Michaela Jílková. Točí se mj. a hlavně kolem lobbingu, který premiér Topolánek nebere na lehkou váhu. Kalousek k problému lobbing ano/ne řekl mj.: „Položíte-li si otázku, zda je normální lobbovat za projekty, o kterých jsem přesvědčen, že jsou prospěšné, tak myslím, že samozřejmě ano.“ To je docela přesné. Jako příklad lobbování, proti kterému nemůže nikdo nic namítat, uvádí úsilí zaměstnanců nakladatelství Ekonomia, aby se jeho vlastníkem nestal subjekt, u něhož nebylo jasné, odkud vzal obrovskou sumu na koupi a který měl jakési nejasné vztahy k našemu bratru-dubisku na východě. Příklad se dá zdokonalit, v té věci se angažovala i řada novinářů a publicistů, mj. ve skromné míře i moje maličkost. Taky jsem lobboval, a slovy paní Kalenské se snažil narušit konkurenceschopnost, podle mého názoru ruské rozvědky a jejích podnikatelských aktivit. Jasná varianta B.

A v příloze Orientace vyšel článek Lucie Bartošové o tom, jak sudetští Němci už uznali, že je vyhnali v podstatě právem a že jejich jedinou povinností je nyní budovat pohraničí, které svým vyhnáním ještě navíc svévolně poškodili, protože potom pořádně zpustlo. Jinak, jak z článku vyplývá, ti Němci, co tu zůstali (nemělo by se vlastně psát „bývalí Němci“?) jsou někdy i docela slušní lidé. Pěkné vysvědčení jim např. vystavuje starostka Vejprt Jitka Gavdunová (ve Vejprtech žije víc než deset procent Němců): „Ze zákona máme zřízen výbor pro národnostní menšiny a to je tak všechno. Německá menšina o umístění dvojjazyčných nápisů nežádala. Jsou to velmi slušní, pracovití a pořádní lidé.“ Žádat dvojjazyčné nápisy, jak to zákon dovoluje, by zjevně podle paní starostky bylo něco, co je v rozporu se slušností a pořádností. Nebylo by divu, kdyby se, pokud toto pojetí platí ve Vejprtech a v Česku všeobecně, Němci báli si o své právo říci. Kdyby česká většina ve Vejprtech byla co k čemu, vyžádala by si dvojjazyčné nápisy sama.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.