Úterý 11. března
Jiří Čunek se domnívá, že jeho vstup do vlády je odsouhlasen, Martin Bursík s tím nesouhlasí. Klaus se do konfliktu ve vládě nechce z pochopitelných důvodů plést (bylo by hezké, kdyby si tu řeholi uložil i v zahraniční politice, viz jeho současné „jugoslávská“ iniciativa). Mezitím se vyhrocuje konflikt o zdravotní reformu mezi ODS a KDU-ČSL. Z KDU vycházejí různé iniciativy na její omezení, které se postupně přibližují sociálnědemokratickým představám, a ty pochopitelně znamenají v podstatě její zbourání. Poslankyně Šojdrová podá svůj návrh na zrušení poplatků u novorozenců a jejich matek bez ohledu na koalici a bez ohledu na to, že ani předseda KDU-ČSL jejím sólo postupem není nadšen. K Šojdrové se možná přidá i poslankyně zelených Zubová. Ta věc není nedůležitá: je vůbec koalice ještě s to podporovat nepopulární opatření? Pokud ne, nemá smysl. Lidovecký postup v sobě spojuje zbabělost se snahou vyprofilovat se na účet svého koaličního partnera. Na základě polistopadových zkušeností s touto stranou se nedá říci, že by se nehodila za koaličního partnera vůbec, jak tvrdil svého času mylně Miloš Zeman, ale že se naopak hodí za koaličního partnera jedině sociálním demokratům.

Kromě toho má Topolánek, koalice a ODS ještě smůlu. Současný růst inflace zřejmě (podle toho, co tvrdí odborníci) souvisí s vládními reformami jen zčásti, ale opozice a veřejnost to samozřejmě vládě připočtou ke zlu všechno.

Historik Jiří Vančura píše v Právu, že Mašínům „jejich vlastní vidění světa bránilo poznat, že násilí je už kontraproduktivní“. Škoda že k tomuto poznání nedospěl taky Stalin, Berija, Gottwald, Slánský, Kopecký a další. Nebo u těch násilí kontraproduktivní nebylo?

Ústavní soud se zabýval případem Jana Šimsy, odsouzeného v roce 1978 za napadení veřejného činitele (estébáka) při domovní prohlídce, která se konala v jeho bytě. Tématem se zabývá naše dnešní glosa.

Václav Klaus navštívil poté, co se ujal funkce, tradičně jako první zemi Slovensko. V české prezidentské politice se to už zavedlo, je to něco jako jus primae noctis, jen není jasné, kdo je v té situaci ten, co je na tom podle známé anekdoty „relativně hůř“. Klaus v podstatě podpořil slovenské stanovisko k osamostatnění Kosova. Prohlásil je za nebezpečný precedens: „Otevřeli jsme Pandořinu skříňku, která může mít neblahé důsledky. Není to izolovaná věc, která se vyřeší na tomto kousíčku Balkánu.“ Ozývá se tu špatné svědomí obou stran: solidarita se Srbskem spočívá v tom, že se pokusilo udělat totéž, co kdysi Češi (totiž vyhnat Kosovské Albánce „Heim ins Reich“), jen se jim to smolařům nepovedlo, protože jak správně vybádali čeští státní historici, to, co bylo v pořádku v roce 1945, už nějak, zpropadeně, není v pořádku dnes. Proto my bychom to už dnes neudělali, naštěstí jsme to ale stihli včas, máme však pochopení pro nešťastné opozdilce (v tomto případě Srby) a držíme jim palce. Slováci jsou na tom ještě hůř: když chtěl Beneš v roce 1945 vyhnat taky Maďary, bylo to z nějakých důvodů pro západní Stalinovy spojence už moc a energicky se zapříčili, takže se to nepovedlo. Teď mají naši východní sousedé strach, že by se slovenští Maďaři mohli příkladem Kosova inspirovat a odejít nikoli s třiceti kilo na osobu, jak zní česko-slovenská norma, nýbrž se vším všudy. Praktické by bylo se v takové situaci nějak s minulými i potenciálními „utečenci“ domluvit, ale v tom nám brání strach a špatné svědomí. Spojenectví na základě hříchů a špatného svědomí je nemravné spojenectví a nic kloudného z něj nemůže vzejít. Pokud jde o radar, není pan prezident, jak se vyjádřil, „fanatickým obhájcem radaru v Česku“ (kdyby to nebylo vůči hlavě státu nezdvořilé, dodali bychom „nýbrž pouze vyčůraným“), nicméně v tomto se se slovenskými přáteli ještě přece jen úplně nedohodl. Berme to tedy jako ladění not, které prozatím není dovršené. S panem prezidentem si ještě užijeme, při vládě má jako Treuhändera svého komorníka Zahradila, uvidíme, jak jí dokáže její zahraniční politiku prznit. Upřímně řečeno, věděl bych o lepších důvodech pro Schwarzenbergovu hrozbu demisí, než je zrovna případ Čunek.

V Polsku propukla vášnivá debata o potopení lodi Wilhelm Gustloff na sklonku druhé světové války. Loď převážela na konci ledna 1945 přes jedenáct tisíc pasažérů, převážně civilistů, uprchlíků před ruskou armádou, a byla potopena ruskou ponorkou. Zachránilo se jen pramálo lidí, ten den bylo patnáct stupňů pod nulou. Ke zprávě se vrátíme.

Zemřel Radovan Lukavský. Byl to nepochybně vynikající herec a zřejmě i docela slušný člověk (osobně jsem ho neznal). Je pochopitelné, že v nekrolozích platí „o mrtvých jen v dobrém“. Tuto zásadu nechtěně a komicky porušila v MfD Kateřina Kolářová, když napsala, že se „nezapomenutelně vryl jako strážmistr Kot v Králi Šumavy. I této figuře vtiskl, co mu bylo vlastní, tedy sebekázeň“. Nezbývá mi než taky porušit nepsanou zásadu a prohlásit, že role velitele lidských predátorů v ohavné bolševické slátanině je velkou kaňkou na Lukavského pověsti. Člověk by to taktně přešel, nebýt nehorázné indolence paní Kolářové. To v Mladé frontě Dnes už ztratili poslední zbytky soudnosti?

Senátorka Janáčková dostala kdysi hysterák, když se (jako starostka) vyjadřovala k problémům s Romy ve svém obvodě. (Upřímně řečeno ji docela chápu, nikdo neví, jak s Romy vyjít, každý ví jen, že to musí být po dobrém, a to je trochu málo.) Teď ji naše lidskoprávní inkvizice kvůli tomu chce pohnat před soud (komické je, že ji podle tisku údajně práskl její politický konkurent z ODS, který si její výlev nahrál a dal ho k dispozici médiím. Co si myslím o práskačích, jsem tu už několikrát napsal, nebudu to tedy opakovat. To, co řekla paní senátorka, je sice politováníhodné, ale vzhledem k okolnostem nikoli trestné. Je zjevné, že to nemyslela ani náhodou doslova (to nic nemění na tom, že se takové věci říkat nemají, i proto, že by pak lidskoprávní invizice i práskači byli bez práce). Doufám, že ji Senát nevydá.¨

Bulvární list Aha! přinesl zprávu, která navozuje dojem, že se pan prezident těsně před odjezdem na Slovensko údajně mrouskal v jakémsi mimopražském hotýlku s lepou blondýnou (jinou než posledně, když jsme o tom tenkrát referovali, slečna Lohniská nám pak poslala pěkný obrázek, který mám možná ještě někde schovaný a v tom případě ho připomenu). Kdyby to snad nedej Bože byla pravda, lidu by to nevadilo, aspoň vidí, že je náš prezident chlapík, něco jako Fidel Castro (samozřejmě jen v této oblasti). Problémy má jen zbožný senátor Kalbáč, tomu se v souvislosti s Václavem Klausem lepí smůla na paty. Nejprve se mu během první prezidentské volby na hradním záchodě zjevilo strašidlo a nutilo ho Klause nevolit tak brutálním způsobem, že zděšený senátor raději uprchl domů. Podruhé se vzmužil a dal Klausovi svůj hlas proto, že se pan prezident v kandidátském projevu přihlásil k tisíciletým tradičním křesťanským hodnotám naší civilizace. Je pravda, že k našim tisíciletým tradicím tohle tak trochu patří (viz Oldřich a Božena, král Václav a lazebnice, safra, jak se jmenovala, to už jsem zapomněl), ale s křesťanstvím to bezprostředně nesouvisí.

Taktéž v Mladé frontě Dnes píší o jugonostalgii, jaká panuje v následnických státech bývalé Titovy miniříše. Starosta slovinského Bledu se v té souvislosti vyjádřil: „Nejde o to, že bych měl Jugoslávii rád, ale stačilo mi za komunismu navštívit Maďarsko a Československo. Jak jsem si tehdy říkal, zaplať pánbůh, že tam nemusím žít, že se mohu vrátit do Jugoslávie.“ Byl jsem v Jugoslávii asi tři neděle v létě 1974 a musím říci, že mám pro pana starostu plné pochopení.

Vlasta Parkanová protestuje v MfD proti kontaktnímu norování, což je mi sympatické (sněmovna mezitím nepřehlasovala prezidentovo veto, zaplať pán Bůh za ně, ministr Gandalovič má ale problém, protože kontaktní norování je zjevně jen detail v zákoně, který je jinak velmi potřebný). V té souvislosti píše: „Pokud se někdo tváří, že nevadí, že liška je čistým škůdcem, na kterého se zákony a úmluvy o ochraně zvířat nevztahují, hluboce se mýlí.“ Na adresu KDU-ČSL (nikoli na adresu Vlasty Parkanové, ta za to jistě nemůže, už i proto, že tehdy nebyla ještě na světě) připomínám, že čelný představitel ČSL msgre Bohumil Stašek se v roce 1945 obdobným způsobem, jaký paní ministryně vkládá do úst myslivcům, pokud jde o lišky, vyjádřil o Němcích: prý to nejsou lidé, a tudíž se na ně nevztahuje příkaz lásky k bližnímu (msgre Stašek si to tenkrát musel žehlit, za první republiky nepatřil zrovna k vzorovým demokratům). Vida, jak naši klerikálové pokročili, dnes se to, co kdysi bratr Stašek říkal o lidech, nesmí říkat ani o liškách.

A na téže stránce píše Tomáš Nídr o odvaze španělského ministerského předsedy Zapatera. Odvahu pan premiér (podotýkáme my) projevil před posledními volbami a bezprostředně po nich, kdy statečně vyšel vstříc Al Kajdě, distancoval se od svého amerického spojence, který zákeřně a zbaběle přepadl mírumuilovný a demokratický Irák, a stáhl zpět ěpanělské jednotky. Španělský lid mu dal svou důvěru a byl za to odměněn uzákoněním sňatků pro homosexuály a rozsáhlým projektem usmíření s baskickými teroristy, který vyvrcholil politickou vraždou těsně před volbami. Sláva hrdinovi! Mladé frontě Dnes a panu Nídrovi připomínám, že příští rok bude mít kulaté výročí praotec všech odvážlivců tohoto typu, Sir Arthur Neville Chamberlain. Nepropásnout!

Vatikán hodlá inovovat seznam smrtelných hříchů, mj. o přispívání k sociální nerovnosti a přispívání k chudobě jiných. Možná, že by v tomto duchu bylo zapotřebí ještě inovovat Nový zákon a obohatit ho nějakým citlivým způsobem o duchovní odkaz Karla Marxe. Doplnění by měla podle nově zavedené tradice předcházet papežova omluva marxistům za to, že je církev pronásledovala. A bylo by vidět, jak katolíci pokročili: za mého mládí chtěli jen vést s marxisty (rozuměj s českými stalinisty, z nichž někteří už měli skoro lidskou tvář) dialog. Odtud je k pokorné omluvě jen krůček a je ostudné, že to Vatikánu trvalo tak dlouho.

Středa 12. března
Ve Straně zelených proběhlo jakési formální diplomatické usmíření mezi předsedou Bursíkem a poslankyní Zubovou. Zubová pak celou aféru označila za „nešťastnou bublinu“. Protibursíkovská opozice došla zjevně k závěru, že by nebylo šťastné předsedu svrhnout ještě před podzimními volbami, protože by to rozostřilo image strany. Taky asi tuší, že podpora temelínských matek v české veřejnosti není tak vysoká, aby zaručila výraznější úspěch na krajské úrovni. Lidé mají jiné starosti. Dnes večer proběhne, respektive probíhá jednání koaliční „devítky“ v Kramářově vile. Pude zajímavé, do jaké míry se podaří koalici rozklíženou prezidentskou volbou dát aspoň trochu dohromady.

Klaus navštívil jako druhou zemi po opětovném zvolení Polsko a sešel se s prezidentem Kaczyńským. Teď už zbývá jen Putin.

Do Lidových novin napsala dopis paní Michaela Freiová. Týká se toho, že do českých zednářských loží a do Rotary klubů nemají přístup ženy (např. v australských Rotary klubech to prý neplatí). To je vykutálené, tyto organizace zajímavým způsobem rezonují s radikálním islámem. Rád bych využil příležitosti a prohlásil, že je považuji za nedůstojnou a směšnou šaškárnu, jakousi vznešenou obdobu baráčníků. Je to jistě velmi přitažlivé pro snoby, a zejména pro snoby z národa, který vzešel s prostého venkovského lidu a některé jeho příslušníky proto dodnes baví hrát si na vznešené panstvo. Nevím, zda se tam, jak tvrdí paní Freiová, odehrává značná část rozhodování o politických funkcích, a dovolil bych si o tom pochybovat. Nedovedu si totiž představit, že by pan Paroubek byl členem zednářské lóže (aspoň v RaJ a v ČSS se to určitě nenosilo a v dnešní softkomunistické ČSSD by ho to taky mocně kompromitovalo), pan Škromach jakbysmet, a pokud jde o pana Filipa, tam si členství v „neveřejných organizacích“ sice představit dovedu (i když ho soud z něčeho podobného v minulosti očistil), rozhodně by ale nešlo o Rotary klub.

Právo včera věnovalo pozornost tomu, jak polská veřejnost přijímá, přesněji řečeno odmítá německý velkofilm o potopení lodi Wilhelm Gustloff na sklonku druhé světové války. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 13. března
Ústavní soud v několika bodech přistřihl někdejší sociálnědemokratický (vlastně odborový ve smyslu ČMKOS) zákoník práce. Podstatné (a jistě správné) je, že poněkud omezil monopolní nároky postkomunistické ČMKOS. Odboráři z ČMKOS promptně obvinili Ústavní soud, že jde o rozhodnutí na politickou objednávku (místopředsedkyně ČMKOS Kubínková v Právu). Paroubek byl zdrženlivější, podle něho se zásah ÚS nedotkl podstaty věci. Pan Paroubek je lišák. Podobně v souvislosti s případnou smlouvu ohledně amerického radaru prohlásil, že on si sice (zatím) nemyslí, že by vláda byla ilegitimní, ale v ČSSD sílí tyto hlasy. Až dojdou k názoru, že vláda (a třeba i Ústavní soud, viz paní Kubínková) jsou ilegitimní, bude - co? Revoluce? Občanská válka, aspoň studená? K věci se ještě vrátíme.

Na včerejší schůzce koaliční devítky udělal premiér Topolánek ústupek koaličním partnerům, pokud jde o možnou revizi zdravotnické reformy. Má se zhodnotit už za čtvrt roku po zavedení, ne za půl roku, jak zněla původní dohoda. Co se může za čtvrt roku hodnotit? I půl roku je poměrně málo. Lidovce ovšem honí populistická, a tak poslankyně Šojdrová spolu s několika dalšími na nic nečekali a podali návrh na změnu poplatků u lékaře. Formálně vzato jde o detail, ve skutečnosti je to projev dost velké neserióznosti. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Americké ministerstvo zahraničí pravidelně známkuje své spojence, pokud jde o dodržování lidských práv. Těžko se ubránit dojmu, že při tom hraje roli to, kdo z politiků a politických lobbistů v posuzovaných zemích umí Američanům lépe práskat. Zkuste, prosím, uhádnout, kdo asi je to u nás, na základě informace, že nynější zpráva o stavu lidských práv v ČR zmiňuje jmenovitě Jiřího Čunka, jeho iniciativy ve vztahu k Romům a jeho problémy s „orgány činnými v trestním řízení“. Těžko se zbavuji dojmu, že Američané projevují ve vztahu k našim domácím práskačům a jejich aktivitám jakousi lehkou naivitu. Přesto by si měl premiér Topolánek dávat pozor na ústa. Prohlásil prý dnes (citují to všechny noviny): „Země, která umožňuje mučení zajatců, mě těžko může poučovat, jak jsou porušována lidská práva u nás, protože mučení pro mě není rozděleno na správné a nesprávné." Překonám pokušení prohlásit, že proti jakémusi lehkému mučení pana Toplolánka za toto nestydaté obvinění, přinejmenším kongeniální tomu, co zřejmě píší ve zmíněné zprávě o panu Čunkovi, bych v tuto chvíli neměl sílu protestovat, a omezím se jen na upozornění, že pan Topolánek nesedí v rozkurážené hospodské společnosti, ale v premiérském křesle a měl by si trochu dávat pozor na jazyk.

Senátor Pavlata vystoupil z dočasné komise pro posouzení ústavnosti KSČM s tím, že ztrácí smysl a její výsledky jsou nulové. Znechutilo ho zejména, jak prominentní členové komise včetně jejího předsedy senátora Štětiny spolupracovali při prezidentské volbě s poslaneckým klubem KSČM. Senátorovy důvody jsou víc než pochopitelné, kromě toho celá ta komise je nesmysl, protože neústavnost KSČM, pokud jde o programové zásady, je velmi těžko prokazatelná a politická problematičnost zákazu třetí nejsilnější strany zcela zjevná. Lítý boj pánů Štětiny a Mejstříka s KSČM, provázený tím, že když se nám to bude hodit, tak se boj neboj s komunisty spojíme, by si ovšem zasloužil našeho tradičního ocenění.

Liberálně reformní strana prosazuje legalizaci eutanazie. Ze zásadních důvodů (život jsem si nedal, a nemám tedy ani právo si ho brát) sdílím výhrady senátora Rakušana či profesora Klenera. Jinak návrh považuji za nedomyšlený: získá sice Liberálně reformní straně příznivce z okruhu těch, kteří po eutanazii touží, ale ti se jí, až se to podaří prosadit, nebudou už mít příležitost odvděčit svými hlasy, protože se odeberou na onen svět a odtamtud se zatím bohužel hlasovat pro LIRA nedá.

Jiří Paroubek dnes označil v Právu ODS za „extrémní pravici“. Až se pan Paroubek vláme do Strakovky, udělá si zjevně po Putinově vzoru pravici neextrémní dle svého gusta.

V Právu byl po delší době opět vzkříšen Jan Kovařík, vyřizuje si tam účty s Rakušany, kteří si dosud dostatečně neuvědomují, že nebyli (jen) Hitlerovou obětí, ale (hlavně) Hitlerovými spolupachateli. Řekl bych, že je to tak půl napůl, v tom se podobají nám Čechům, kteří jsme taky bolševismus napůl podporovali a napůl byli jeho obětmi. Dokonce se zlomyslnou ironií dějin oběti staly z některých jeho nejhorlivějších prosazovatelů. Životní cesta pana Kovaříka ovšem nebyla tak křivolaká.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.