V Právu přinesli rozhovor s klimatologem a filosofem Václavem Cílkem ohledně migrace. Pan Cílek vidí hlavní problém vidí v suchu, v islámu až druhotně (na tom, že o islám až tolik nejde, jistě něco je). Jeho přístup je vědecký. Říká např.: „Když chce člověk migranty posuzovat, je zapotřebí znát společnost Orientu. Podobně jako zoolog nemůže sledovat chování zvířat v zoo, tak kulturní antropolog nemůže zkoumat chování lidí, kteří přicházejí sem k nám, ale už v jejich prostředí.“ Problém, který tak trochu vybočuje z tohoto vědeckého rámce, je, že ti lidé jsou zároveň taky naši bližní. Tím se liší např. od antilop nebo goril. Myslím si, že když tento aspekt necháme stranou, bude náš postoj k problému poněkud chudý. Pan Cílek se domnívá, že trauma lidí, kteří mají „historickou paměť“, vyplývá z pocitu, „že se opravdu něco děje se samotnou podstatou Evropy“. To tedy ano, tedy přesněji řečeno, už se stalo, a uprchlická krize je jen důsledek té změny. Vykládat to „klimatickými změnami“, „demografií“ a „ekonomikou“ („Evropa a možná celý vyspělý svět se dostává do stádia dlouhodobé stagnace“) je hrozně povrchní: nezměnil se svět venku, změnili jsme se my, uvnitř. Tedy my všichni, i pan Cílek, a jaksi napřed, pak teprve, jako důsledek té změny, začal malér (přesněji asi maléry, nejde jen o uprchlíky). Je ostatně příznačné, že i u nás se nejprve kvůli naší prohnilosti změnilo to, co je nejblíž nás (zbortila se demokracie), a do tohoto změněného a připraveného prostředí teď plnou vahou padá dnešní děs z neznámého – uprchlíků. Recept pana Cílka na to, jak zachránit Evropu, je jednoduchý: „Já teď doopravdy přemýšlím nad takovým soukromým projektem na záchranu Evropy, kdy začínáte doma. Narovnáním rodinných vztahů tím, že občas chodíte do kina na český film, posloucháte českou hudbu, zabýváte se českou literaturou a tradicí. Síla spočívá v obnovení tradičního českého života nebo maďarského nebo slovenského. Nelze se vrátit do 19. století ani do šedesátých let, musí to být posunuté jinam. Musí to být národní obrození po sto letech.“ Myslím, že to bude složitější: nejde v první řadě ani o klimatické změny, ani o demografii, ani o ekonomiku a nic nespraví ani národní obrození, které začne tím, že budeme s rodinou chodit do kina na české filmy, poslouchat českou hudbu a číst českou literaturu. Bude nejlepší, když každý začneme sám u sebe: jak je možné, že rozvrat české demokracie, její rozloženost a (tedy taky) bezbrannost dospěla dnes až tak daleko? Jak jsem to mohl dopustit? To se týká nejen autora těchto řádků, ale například taky všech protikorupčních hysteriků. A taky pana Cílka.

Tamtéž píšou opět zevrubněji o případu GIBS. Vybrali si po výtce nezúčastněnou, nepodjatou osobu, totiž náměstka Vrchního státního žalobce z Olomouce Petra Šeredu. Pan Šereda zdůrazňuje, že nestačí vyměnit vedení, je třeba, aby byla reorganizována celá inspekce (možná by bylo nejlepší ji sloučit s VSZ Olomouc v jednu instituci, např. „Úřad pro boj proti korupci a veřejné blaho“, to neříká pan Šereda, to snaživě navrhuji já; taky by bylo možné zauvažovat o těsné propojení s bezpečnostní divizí Agrofertu, je tam spousta erdudovaných lidí od policie, které na VSZ nejspíš znají, pak to už nebude mít chybu). Pohled Práva na problém je historický: odvolaný šéf GIBS Bílek „má historicky blízko k někdejšímu ministru vnitra Langerovi“, o Bílkovi se prý mluví „i v příkazu k domovní prohlídce u Langera, který má Právo k dispozici“. Jak se do Práva dostalo? Zdá se, že i tento list je nyní součástí neformální „informační chobotnice“, založené někdy v polovině devadesátých let, jejíž chapadla sahají i do médií. To je docela novum. Dříve byli v těch věcech na rozdíl od nejprve Respektu a MfD, posléze Babišovin o něco zdrženlivější (asi jim chyběly podklady).

Andrej Babiš navrhl na místo předsedy pražské organizace ANO ministra Martina Stropnického. Pan Stropnický byl doposud představitelem „ANO s lidskou tváří“: podstatně se tak podílel na image Babišova hnutí, bez dejme tomu „užitečných pomocníků“ jeho typu by se babišovci brzy sesuli na úroveň zemanovské SPO. Když teď bude uchopen za uši, ponořen do pražské mely a konfrontován s politickými šíbry typu paní Kleslové, pak, pokud není skutečný politický akrobat, o svůj profil a svou „lidskou tvář“ velmi rychle přijde. Taky se nebude moci vyhnout aspoň tu a tam setkání se svým synem Matějem, který zase už od dob Topolánkovy vlády hraje úspěšně roli fantoma Strany zelených. Andrej Babiš má překvapivé problémy s uplatněním svého hnutí-firmy ve velkých městech. Skoro to vypadá, že v aspoň částečně (i když už ne moc) demokratickém prostředí se politickým firmám zcela nedaří. Z toho plyne: buď se prostředí ještě o něco změní (např. do putinovska), nebo bude firma chřadnout.

Podle agentury STEM (nevím, proč jí v této věci nevěřit) má osobně strach z uprchlíků, kteří by získali azyl v ČR, určitě 37 % lidí, spíše 32 %, to je dohromady 69 %. Zatím se spíše nebo určitě nebojí jen 31 %. V souvislosti s uprchlíky (kteří tu ještě nejsou), má strach z islámu určitě nebo spíše 83 % lidí, spíše nebo určitě ne 17 %. Strach se zatím odehrává spíše v rovině strašení, tedy „co by, kdyby“, a je to strach z něčeho, o čem nic nevíme, s čím nemáme bezprostřední zkušenost a informace přebíráme ze světa čistě virtuálního. Pokud taková situace bude trvat ještě půl roku (široko daleko žádný živý uprchlík, jen samí virtuální), bude už strach skutečně nesnesitelný. Tedy pro ty, co tu uprostřed něho musí žít. Uprchlická vlna je jistě velmi vážná věc a pokud se ji nepodaří nějak regulovat, bude mít pro Evropu velmi nepříjemné důsledky. Jenže tohle – děs z virtuálního ohrožení - je ještě daleko horší. Je to logické: divák v kině na nějakém sugestivním americkém hororu musí mít chvílemi daleko větší strach, než kdyby se reálně ocitl v nějaké nebezpečné situaci. Nemůže totiž vůbec nic dělat. A političtí spekulanti, kteří se na tom strachu živí, jsou možná nebezpečnější než miliarda uprchlíků.

S uprchlickým tématem a islámem mi velmi zprostředkovaně souvisí i informace, kterou přinesla Babišova Mladá fronta Dnes: v pražské knihovně Akademie věd ČR uspořádali výstavu ženských portrétů a aktů s učeným názvem „Women: Scenes in the library“. Některé fotografie jsou dosti legrační (např. poloobnažená dívka tmavé pleti – nepíšu černoška, abych nebyl lynčován - se dvěma knihami na hlavě) a nepochybně „nemají žádnou spojitost s vědou a výzkumem“ (viz dále). Nevím, je-li to nutné, některé barokní čítárny jsou ozdobeny freskami, které taky nemají nic společného s vědou a výzkumem, a zatím nikdo nepožadoval, aby byly seškrábány. Zde však protestovaly v duchu multikulturality a politické korektnosti rozlícené české sufražetky (Genderová expertní komora a Kongres žen). Z protestu cituji (dle MfD): „Uspořádání této výstavy v rámci popularizačně-vědecké akce, kterou zaštiťuje Akademie věd ČR, je sexistické. Zobrazení spoře oděných žen v prostorách Knihovny AV ČR nejenže nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, ale zároveň degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty a zpochybňuje odborný přínos vědkyň.“ Knihovna AV ČR se nejprve celou věc pokoušela nejapně bagatelizovat („Cílem výstavy doprovozené přednáškou bylo představení jedné z nejstarších fotografických technik – mokrého kolodiového procesu“), pak zbaběle kapitulovala a výstavu „předčasně ukončila“. Myslím, že Genderová expertní komora a Kongres žen usilují o podobnou očistu tohoto hříšného světa jako Islámský stát. Mohli by si navzájem rozumět. Až se tu islamisté zmocní vlády, budou obě organizace nepochybně až to poslední, co zakážou. Jejich aktivistky budou sice muset chodit v burkách, ale aspoň se jim nebude moci stát, že by je někdo „zredukoval na pouhé sexuální objekty“.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.