Je taky pozoruhodné, že se Orbán pokouší doložit hloubku a závažnost změn, které na Západě (a taky u nás, my jsme už taky Západ) probíhají někdy od roku 2008, citací kritických slov, kterými předchozí období zahrnuli významné osobnosti západního světa. Uvádí především Američany, prezidenta Obamu (zmínky o tom, že Amerika nasákla cynismem, jenž má zdroj ve finančním systému, a že je zapotřebí s tímto cynismem bojovat, že pokud si budou muset Američané pravidelně volit mezi rodinou a kariérou, bude Amerika ve světě zaostávat, nebo jeho poznámky o potřebě „hospodářského patriotismu“) nebo výrok nejmenovaného uznávaného amerického analytika, podle něhož liberální hodnoty dnes představují korupci, sex a násilí a tím Ameriku kompromitují. Nemohu si pomoci, ale tahle technika mi trochu připomíná způsob, jakým se u nás ideologové minulého režimu pokoušeli přesvědčit o prohnilosti západního světa citacemi ze svobodného západního prostředí, aniž by zohledňovali, že svoboda tvrdé kritiky je součástí západního světa, kdežto u nás představovala tehdy něco naprosto nezvyklého, což jí jakoby dodávalo váhu („nezbývá jim než to uznat“). Dnes je rozdíl mezi např. střední Evropou a USA už jen relativní, ale to znamená jen to, že podobná argumentace je relativně méně pochybná.

Dnes je podle Viktora Orbána hlavní problém, jak vytvořit stát, který učiní národ či společenství v mezinárodním měřítku konkurenceschopným. Důraz je na konkurenceschopnosti, úspěšnosti. V té souvislosti říká, že ve světě se těší nyní velké pozornosti státy, které nejsou liberální, nejsou liberální demokracie, ale přesto učinily své národy úspěšnými. A jmenuje Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko. Orbán sice nejmenuje ty země přímo jako následováníhodné vzory, uvádí je opatrněji jako jakousi výzvu pro Maďarsko, ale přesto: u Singapuru a do jisté míry v Číně si dovedu představit, co pro něho jejich úspěšnost obnáší, ale v čem, jak je úspěšné dnešní Turecko nebo zejména Rusko? Že je to pro své sousedy a partnery velký, obtížný a nespolehlivý kverulant? A jak by na něco podobného mohly vůbec někdy dosáhnout relativně malé země, jako je např. Maďarsko, Česká republika nebo Slovensko? A taky proč? Není snad spolehlivost, slušnost a vypočitatelnost pro mezinárodní společenství (tedy obecně vzato pro naše bližní) větší hodnota než úspěch a konkurenceschopnost? Je mi líto, ale právě tohle pojetí světa a lidí stojí na cynismu daleko víc, než si jeho autor uvědomuje.

Podle Viktora Orbána se dosud uplatnily tři státní formy: národní stát, liberální stát a stát blahobytu. Nyní prý nadešla doba státu založeného na práci, který musí mít odvahu přihlásit se ke své, nikoli liberální podstatě. Ale co tu vlastně znamená „liberalismus“? Jeho východiskem je prý ve vztahu dvou lidí zásada, že je možné dělat vše, co neporušuje svobodu druhých. Pak je, říká Orbán, ovšem nutné stanovit, kde začíná jednání, které už porušuje svobodu druhého, a o tom v každodenním životě rozhodují silní a mocní. Proto navrhuje nahradit tuto výchozí zásadu zásadou „nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“. (V Evangeliích je ta zásada řečena „pozitivně“: dělej druhým jen to, co chceš, aby oni činili tobě; skoro všichni, kdo se jí dovolávají, to ovšem dělají jako Orbán, „negativně“.)

Tato definice základů liberalismu je poněkud chudá: každý si může dělat, co ho napadne, jen při tom musí brát ohled na druhé. Liberalismus ale vychází z nekonečné hodnoty jedince, nesmrtelné lidské duše, která je v našem světě tím základním, jemuž je vše ostatní, i tak důležité a užitečné věci jako stát nebo národ, podřízeno. Jejich smyslem je chránit svobodu každého jedince nutnou k tomu, aby ve světě uskutečnil své jedinečné poslání. Ty dvě zásady, které Orbán jmenuje (svoboda až potud, pokud nezasahuje do svobody druhého, nečiň druhým to, co nechceš, aby činili tobě), jsou odtud odvozeny, jsou správné jen potud, pokud je nad nimi ta základní, víra v nekonečnou hodnotu jedince, a vůbec nejsou jedna s druhou v rozporu. Poukaz na to, že v životě se často nebo dokonce většinou uplatní silnější a mocnější, zní jako poslední argument proti liberalismu ublíženecky už proto, že to neznamená, že to tak musí a má být: musí a má to být tak, že se nakonec prosadí to správnější a spravedlivější, a jeden ze základních prvků např. křesťanské víry, k niž se Viktor Orbán stejně jako pisatel těchto řádků hlásí, je přesvědčení, že tomu tak nakonec vždycky taky je.

(pokračování)

7. srpna 2014

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.