A ještě jedna poznámka na okraj: Viktor Orbán hned v úvodu děkuje za vynikající výsledek letošních parlamentních voleb v Maďarsku i těm, kteří se obraceli proti staronové vládní koalici a vytvořili příležitost, aby nakonec přece jen převážilo dobro: protože když tu není zlo, jak by mohlo dobro převážit? Takové pojetí politiky jako souboje sil dobra se silami zla, a ne jako prostoru pro střetávání a vyrovnávání rovnocenných partnerů, v němž se „dobro“ teprve utváří, je velmi podobné tomu, co se u nás ve stupňující míře uplatňovalo po listopadu 1989. Je to pojetí politiky jako třídního boje personifikovaného dobra s personifikovaným zlem, v němž nakonec dobro logicky a definitivně vítězí, a je to v zásadě pojetí bolševické, s kořeny v marxismu. V Maďarsku má ten „třídní boj“ už řadu let daleko vyhraněnější podobu a nenávist jako hybná síla politiky se tam v posledních letech uplatňuje ještě víc než u nás. To, k čemu došlo u nás loni na podzim, totiž výrazné zhroucení opozice, se tam odehrálo už v roce 2010 a letošní volby na tom stavu nic nezměnily (přičemž svou úlohu ovšem sehrála i účelová změna volebního zákona, o níž jsem v Událostech už psal). Taková změna je vždy znepokojivým signálem jisté změny režimu. Moje první teze tedy zní – situace v Maďarsku je té naší daleko podobnější, než by se povrchním pozorovatelům mohlo zdát.

A nyní k dějinné koncepci, s níž Viktor Orbán přichází. Lidé naší (tj. střední, starší) generace si podle něho zvykli vycházet z toho, že základním zážitkem, k němuž všechno vztahujeme a na základě něhož vše další hodnotíme, je „změna režimu“ z roku 1990 (v Maďarsku vlastně probíhala už od sesazení Jánose Kádára v roce 1988). Je to jistě jedna významná zkušenost, z jakých se utváří historie, ale od té doby se, jak říká Orbán, odehrála další důležitá světodějná událost, s níž se musíme všichni vypořádat, totiž veliké finanční, hospodářské, mocenské a vojenské přeskupení sil ve světě. Dvacáté a jednadvacáté století tak přineslo zatím čtyři velké politické otřesy: ten po konci první a druhé světové války, změnu světového politického uspořádání na počátku devadesátých let a pak tu poslední, která začala být viditelná od finanční a hospodářské krize západního světa, jež propukla v roce 2008. Zatímco první tři byly pro každého z těch, co je prožívali, hned na první pohled viditelné, tato poslední se v našem vědomí projevuje jen pomalu – je však zjevné, že dnes žijeme v jiném světě než ještě před cca sedmi lety.

Je pozoruhodné, jak se tahle Orbánova koncepce podobá nejen tomu, s čím přišel na počátku 90. let Francis Fukuyama, ale taky např. někdejší koncepci T. G. Masaryka o „světové revoluci“ jako o střetnutí teokracie s demokracií, v němž demokracie vítězí, koncepci, kterou pak v době 2. světové války dotáhl ad absurdum Edvard Beneš. Podoba („strukturální“, ne „obsahová“, ale to je ještě důležitější) je v tom, že se vyvozují přehnané a nenáležité, překotné závěry z dějinného materiálu, který je neuzavřený, v pohybu, v situaci, kdy pochopitelně a jako vždy nejsme schopni dohlédnout konce. Jakkoli si Masaryka velmi vážím, jeho koncepci světové revoluce považuji za přetaženou, a tedy mylnou (dnes už je to myslím zcela zjevné) a velmi na ni sedne jeho pěkná a přesná definice „rozvášněné logiky, nešetřící dějin“ z devadesátých let 19. století. Totéž ovšem platí i pro nynější Orbánovu koncepci. „Zhroucení liberalismu“ má u Orbána podobnou povahu jako u Masaryka pád teokracie. Z čehož plyne, že povaha uvažování o dějinách (našich i světových) je u politiků a politických myslitelů v našem regionu překvapivě podobná, přes všechny historické konflikty a nepřátelství. A vesměs při tom tak trochu, malounko platí „přání otcem myšlenky“. A dále: je pozoruhodné, jak je jakási nenápadná a skrytá bagatelizace významu „změny režimu“ (rendszerváltás), dovršená v devadesátém roce (její význam byl podle Orbána už vlastně překryt tím, co přinesla krize západního společenství od roku 2008), podobná tomu, co se spontánně děje u nás a co je základem jistě daleko méně ambiciózní a jen na naši zemi orientované lidové ideologie, s níž přišel Andrej Babiš – i ona spočívá na bagatelizaci významu listopadové proměny z roku 1989 (následovala vlastně mnohaletá vláda zlodějů a tunelářů, kterou uzavírá až jeho vstup do politiky). Orbánova ideologie je sice o hodně sofistikovanější a Orbán je mnohem kultivovanější politik než Babiš, ale jak ještě uvidíme, podobnost obou „výkladů dějin“ je zarážející. Což je druhá základní teze tohoto mého článku.

(pokračování)

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.