27.8.2016 | Svátek má Otakar






UDÁLOSTI: Náš stát není nutné přímo zbořit...

3.2.2016

... stačí ho jen rekonstruovat

Nejsem svázán s žádnou současnou politickou stranou. Zato jsem svázán s polistopadovým demokratickým režimem, který jsem v rámci svých sil a možností pomáhal připravovat za ztížených podmínek už před listopadem 1989. Jsem odjakživa přívrženec „tradiční“, „standardní“ (dříve se říkalo „buržoazní“) demokracie, tedy toho, čemu dnes představitelé nového establishmentu říkají „Staré pořádky“. A mám zájem na zdokonalování a rozvoji (a v tom rámci taky na „polepšování“) dnešních demokratických stran, tedy ČSSD, KDU-ČSL, ODS, TOP09, v politické soutěži, která zahrnuje střetávání i spolupráci.

Systém politických stran i demokratické strany samy jsou dnes u nás v hluboké krizi. Chtěl bych tuto situaci rozebrat a ptát se spolu s Vámi, jak jim pomoci.

Co se vlastně stalo? V letech 2012-14 u nás proběhlo něco, co sám pro sebe pracovně nazývám Velká Protikorupční Revoluce (VPkR). Začala demonstracemi, happeningy, dalšími aktivitami iniciativ „Občanské společnosti“ a pouličními kravály postkomunistických odborů v roce 2012, hlavní politické změny pak proběhly v dalších dvou letech.

Iniciátoři a účastníci tohoto revolučního hnutí mají vlastní výklad, vlastní ideologii. Existuje ve dvou verzích. Podle „hard“ verze, s níž vystoupil Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, se obyčejní lidé už nemohli dívat na řádění politiků, kteří nemakali a kradli, a nastolili „Nové pořádky“. To je standardní ideologie každého politického převratu (převratu je možné dosáhnout i demokratickou cestou!), lidová verze, pochopitelná vposledku i pro oligofreniky. Zlořády v tomto pojetí pokrývají vlastně celý polistopadový režim od listopadu 1989 až do vypuknutí VPkR.

Pak je tu soft verze: polistopadový režim se vyvíjel od desíti k pěti: byl čím dál tím víc prolezlý korupcí. Jeho hlavní slabinou byl nedostatek mravnosti a právního řádu. Neblahý vývoj vedl až k obrodné vlně let 2012-14. V ní došlo k jakémusi mírnému ozdravění společnosti. Nestalo se přitom nic dramatického. Tuto ideologii nazývám nechumelismus (nic se neděje, nechumelí se), je příznačná pro tábor Pravdy a Lásky, intelektuály spjaté tak či onak s osobou a ideovým odkazem Václava Havla a jejich mediální background (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny ad.) Neshoda mezi vyznavači této soft ideologie panuje pouze v tom, kdy cesta do pekel začala: polistopadový režim jako takový od počátku odsoudit nemohou, hned zpočátku se na něm významně podepsali. Proto radikální názor zní, že se tak stalo katastrofickou porážkou havlovského Občanského hnutí ve volbách 1992. To se však těžko drží: byly to demokratické volby, do PS a do vlády se dostala i havlovská ODA, prvním místopředsedou ODS a ministrem vnitra v Klausově vládě byl Jan Ruml. Častější je tedy tvrzení, že předělem byla teprve opoziční smlouva, v níž si ODS a ČSSD rozdělily moc ve státě (pro pořádek podotýkám, že koaliční smlouva se potichu zhroutila před volbami v roce 2002).

Společné soft i hard verzi je moralizování, které neodmyslitelně patří ke každé revoluční politické ideologii: krátké dějiny České republiky se v obou případech jeví jako úporný zápas Pravdy a Lásky se Lží a Nenávistí.

Já naproti tomu nechci ideologizovat a moralizovat, nejsem agitátor, ale politický komentátor. Jistě, nějaké morální poučení může nakonec vyplynout i z věcné analýzy, nelze je však do politického výkladu cpát předem jako sníh do kremrolí.

Můj výklad událostí je tento:

Po listopadu 1989 byly u nás položeny základy demokratického uspořádání společnosti a právního státu. Podílela se na tom spousta lidí, kteří spolu často velmi zásadně nesouhlasili. Díky ním všem (a to znamená – ve zkratce – například taky jak Václavu Havlovi, tak i Václavu Klausovi, ale taky a možná i víc i mnoha dalším) je dodnes na čem stavět, k čemu se odvolávat a k čemu se vracet.

Velký nedostatek nového uspořádání ovšem spočíval v tom, že za celých dlouhých pětadvacet let se nepodařilo vytvořit dobře fungující politický mechanismus, který by uspokojivě plnil základní úkol politiky: vyrovnávat zájmy a usmiřovat konflikty ve společnosti v duchu spravedlnosti. V politickém životě na celostátní úrovni se to na první pohled projevovalo v neschopnosti vytvářet vlády s dostatečnou podporou v Poslanecké sněmovně. Nejčastější byl buď chronický politický pat nebo „nestandardní řešení“ (opoziční smlouva).

Ve vztazích mezi vládou a opozicí vládl přitom trvale duch „třídního boje“: kapitalismus proti socialismu a naopak; politikaření proti morálce; a souhrnně „Pravda a Láska proti lži a nenávisti“. Ideologie třídního boje je ovšem vlastně dědictví předlistopadového režimu.

Tohle implicitní pojetí politiky jako třídního boje personifikovaného dobra s personifikovaným zlem je projevem hluboké nedůvěry v politiku (tedy v politiku postavenou na liberálních a demokratických základech). Nedůvěra v politiku je pochopitelným dědictvím bolševismu, kdy se pod ní rozuměla pouze cynická mocenská manipulace veřejností, lidem.

Nedůvěra v politiku je však rovněž dědictvím havlovského disentu (já patřil taky k disentu, ale k jeho malé „nehavlovské“ části). Podle Václava Havla se tradiční (buržoazní) politika vyčerpala a je třeba ji postavit na nových základech v jakési „existenciální revoluci“. Havel později, když už se sám stal politikem, svá stanoviska potichu zmírnil, ale nikdy se s nimi úplně a jasně nevyrovnal.

Vzhledem k tomu všemu se pak polistopadový režim skládal z dosti disparátních částí.

Za prvé: demokratické politické strany. ODS, ČSSD, KDU-ČSL, stálice polistopadového vývoje. Měly vesměs velké mouchy, tak to u demokratických stran bývá.

Za druhé: tzv. „Pravda a Láska: iniciativy a mediální lobby tak či onak spjaté s osobou prvního prezidenta ČR. Pokud se jim podařilo zorganizovat v politických útvarech (hnutí, strany), buď vůbec neuspěly ve volbách (Občanské hnutí), nebo vznikly krátkodeché útvary na jedno nebo nanejvýš dvě použití (ODA, Unie svobody). Mediální lobby prorostla záhy do polistopadových médií, a navíc se po listopadovém převratu vytvořily nadstandardní vztahy mezi některými novináři a „útvary činnými v trestním řízení“. Od té doby docházelo poměrně často k únikům informací z policejního vyšetřování do médií, a ty informace bývaly politicky účelové (něco podobného ostatně provázelo i pád Nečasovy vlády). Je těžké se zbavit podezření, že vzniklo něco jako „Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky“ (zpočátku nebylo ani příliš virtuální). Jeho aktivity zvyšovaly chaos na české politické scéně, v médiích i v některých státních orgánech. „Pravda a Láska“ dokázala vyvolat i podpořit dosti okázalé veřejné akce („Děkujeme odejděte“, „Televizní revoluce“ z prosince 2000), které však záhy skončily bez velkého ohlasu. Nedokázala však nikdy nic pevného a stabilního vytvořit.

Za třetí: problematické prvky systému politických stran, „sajrajt“: od komunistů, Sládkových republikánů až po „Věci veřejné“, Okamurův „Úsvit přímé demokracie“ a vše, co se z něho zrodilo a odštěpilo. Tato uskupení se aspoň na čas dostala do parlamentu a komplikovala schopnost komunikace a vytváření konsensu mezi politickými stranami. V tomto prostředí se vlastně zrodily i zárodky Babišova hnutí ANO, které se ovšem liší od zde vyjmenovaných stran a hnutí svým velkým úspěchem a obrovitými rozměry: díky tomu se mu podařilo vrůst do politického systému, kde se prezentuje jako odpůrce „tradičních politických stran“ a představitel „Nových pořádků“ a stalo se konstitutivní součástí dnešního politického establishmentu. Obří firma si opatřila vlastní partaj a vlastní média. Tím se výrazně proměnila povaha systému politických stran v ČR.

Je pochopitelné, že v politickém uspořádání, které se vyznačovalo tak velikou nestabilitou, bylo jen otázkou času, kdy dojde k nějaké politické explozi revoluční povahy. Právě to se stalo ve Velké Protikorupční Revoluci. ČSSD dosud sice dokázala vzhledem ke své síle a k patové situaci v PS vládu úplně ochromit, avšak už ne ji svrhnout, a tak se rozhodla, že se pokusí dosáhnout porážky politických protivníků tím, že přenese boj výrazným způsobem i mimo parlament. Ona i nezávislé iniciativy nejrůznější provenience a jejich mediální lobby tak otevřely prostor především pro relativně dobře organizovanou „novou sílu“, Andreje Babiše.

Zde je stručná rekapitulace „demokratického převratu“, který proběhl v roce 2013 a dovršil se v následujícím roce (převrat může být demokratický, proč ne: viz např. ten z let 1989-90).

a) Vítězství Miloše Zemana v přímé prezidentské volbě

b) Klíčová revoluční událost: pád Nečasovy vlády po spektakulárním policejním zásahu na Úřadu vlády ČR

c) Předčasné volby do Poslanecké sněmovny, které překreslily politickou scénu v ČR: demokratická opozice se ve srovnání s minulostí stala velmi slabou, silnou, ne-li dominantní pozici na politické scéna zaujalo Babišovo ANO.

d) S tím bezprostředně souvisí oligarchizace české politiky: v jedněch rukou (Andrej Babiš) byla soustředěna obrovská ekonomická, politická i mediální moc.

e) Fakticky se zvýšila osobní moc čelných politiků. Týká se především přímo zvoleného prezidenta Zemana a oligarchy Babiše, který vlastní obrovskou firmu, předsedá velkému politickému hnutí (strany jsou pro straníky) a vlastní mj. dva velké celostátní deníky.

f) A konečně, se vstupem nových osobností souvisí i velké zhrubnutí politické debaty a veřejného života (ne že by to předtím bylo ideální, ale tohle je nová kvalita).

Politické uspořádání ČR se výrazným způsobem posunulo od demokracie (vláda lidu) k autokracii, oligarchii a buranokracii.

A po tom po všem se v předchozím roce k vnitropolitické destabilizaci přidružila ještě destabilizace celého evropského prostoru, obří uprchlická vlna, v níž se stávající evropské instituce zatím projevily jako bezbranné a bezradné.

To, co u nás v posledních několika letech probíhalo a co jsem shrnul pod název VPkR (Velká Protikorupční revoluce), bylo nepojmenované, většinou nevědomé a dobře myšlené, ale zatím bohužel dosti úspěšné úsilí o zbourání českého demokratického státu. To, oč dnes u nás v této velmi ztížené situaci jde, je návrat k demokracii, k polistopadovému demokratickému režimu: tedy reforma, rekonstrukce státu v jiném slova smyslu, než jak ji dnes chápe stejnojmenná revoluční iniciativa.

Není to v první řadě právní ani morální problém. Je to v první řadě problém politický: obnova funkční demokratické politiky. Ne že by na právu a na morálce nezáleželo, ale proměna musí proběhnout také a především v politické rovině.

Základem by měla být obroda stávajících tradičních demokratických politických stran.

Problém ČSSD je, že se do polistopadové politické soutěže dostala jako „emancipační strana“, která měla jisté problémy s havlovským okruhem a Václav Klaus ji až do „opoziční smlouvy“ považoval za hlavního protivníka. Kromě toho je jedním z hlavních iniciátorů VPkR, která se ovšem nakonec obrátila proti ní, a svou účastí v nynější vládní koalici je zapletena do „Nových pořádků“. Spolupráce na bázi tradičních demokratických stran je pro ni velký problém a měla by si ho nějak vyřešit. Zatím v tom výrazně nepokročila.

ODS se po odchodu svého zakladatele nedokázala výslovně vyrovnat s „klausismem“ – podivnou směsí ideologického doktrinářství („vědecký kapitalismus“) a agresivního šovinismu mladočeského, resp. národně socialistického ražení. Dosavadní pokusy byly impulsivní a nedůsledné.

TOP 09 byla kdysi koncipována jako „ODS s lidskou tváří“, která měla podchytit pro „pravici“ i voliče z okruhu Pravdy a Lásky, kteří měli s ODS tradičně problém. Tato koncepce se dnes úplně vyčerpala. Měla by se taky vyrovnat s politickým odkazem Václava Havla. Havel jistě patří k těm, kteří se významně (v dobrém i ve zlém) podíleli na formování polistopadového režimu, a pozitivně ovlivnil zahraničně politickou orientaci České republiky. Neznamená však řešení problémů, o nichž jsem tu psal, je naopak jejich součástí. Je třeba k němu přistupovat jako ke každému jinému, věcně a kriticky.

A konečně: pokud jde o výrazné a přesvědčené vyznavače Pravdy a Lásky, stoupence Václava Havla, udělali by možné dobře, pokud by se konečně pokusili o to, co se jim zatím nikdy úplně nepovedlo, totiž zformovat se do nějakého konsistentního politického útvaru s jasným a přehledným programem. Pak by se nejspíš ukázalo, že spolu v lecčems zcela zásadně nesouhlasíme, ale ve spoustě dalších věcí můžeme bez problémů spolupracovat. V tom spočívá kouzlo demokratické politiky. I to by rekonstrukci státu do budoucna napomohlo.

Pokusil jsem se v těchto řádcích znovu a snad lépe a přehledněji shrnout to, co už jsem několikrát řekl a napsal. Myslím, že je to třeba pořád opakovat a precizovat, jednoduše proto, aby se na to nezapomnělo.

31. ledna 2016

*************************************

ASPOŇ TROCHU ZDRŽENLIVOSTI!

Klub na obranu demokracie a bývalí účastníci předlistopadové nezávislé skupiny Demokratické iniciativy se obrátili dopisem na velvyslance USA, Velké Británie, Kanady, Norska a Korejské republiky v ČR u příležitosti jejich další protikorupční iniciativy, vyhlášené 21. ledna.
Protože i signatářům dopisu stejně jako velvyslancům leží na srdci demokracie a právní řád v České republice, upozorňují je na některé politické důsledky dosavadního boje proti korupci v ČR, na němž se velvyslanci dlouhodobě podílejí. Ve zjitřené společenské atmosféře, vyvolané politicky účelovou kampaní, byl nejdřív zvolen prezidentem populista a xenofob s nadstandardními vazbami na Rusko. Pak po okázalém policejním zásahu padla vláda a prezident najmenoval svou, která vládla půl roku bez důvěry parlamentu. Nakonec získal významné postavení v české politice oligarcha Andrej Babiš. Protože velvyslanci opakovaně zdůrazňují moment zodpovědnosti v politice, přivítali by signatáři z jejich strany jistou zdrženlivost.

Text dopisu, stejně jako možnost připojit svůj podpis ZDE.

*************************************

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


J. Jurax
21:00
3.2.2016

J. Berger
22:21
3.2.2016

J. Jurax
23:02
3.2.2016

L. Novák 475
19:28
3.2.2016

J. Hanzlík
16:43
3.2.2016

M. Prokop
16:45
3.2.2016

J. Berger
22:49
3.2.2016

B. Rybák
19:31
3.2.2016

L. Novák 475
20:39
3.2.2016

J. Jurax
21:03
3.2.2016

K. Vyšata
15:50
3.2.2016

M. Prokop
16:39
3.2.2016

K. Vyšata
16:53
3.2.2016

J. Svoboda
18:16
3.2.2016

K. Vyšata
18:48
3.2.2016

J. Svoboda
20:01
3.2.2016

K. Vyšata
20:36
3.2.2016

J. Svoboda
20:56
3.2.2016

K. Vyšata
21:43
3.2.2016

J. Svoboda
11:55
4.2.2016

B. Rybák
20:22
3.2.2016

K. Vyšata
20:43
3.2.2016

V. Mlich
11:34
3.2.2016

L. Novák 475
13:26
3.2.2016

V. Mlich
13:48
3.2.2016

K. Vyšata
15:20
3.2.2016

L. Novák 475
16:39
3.2.2016

K. Vyšata
16:41
3.2.2016

M. Prokop
16:43
3.2.2016

B. Mráz
10:07
3.2.2016

V. Mlich
11:38
3.2.2016

M. Prokop
16:47
3.2.2016

P. Maleček
8:43
3.2.2016

K. Janyška
9:39
3.2.2016

J. Milfait
14:24
3.2.2016

K. Hinz
8:17
3.2.2016

J. Kanioková
13:38
3.2.2016

J. Lancik
1:14
3.2.2016

J. Mrázek
2:22
3.2.2016

J. Lancik
4:08
3.2.2016

J. Kanioková
13:49
3.2.2016

J. Mrázek
0:44
5.2.2016

počet příspěvků: 54, poslední 5.2.2016 12:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.