28.5.2016 | Svátek má Vilém






UDÁLOSTI: Michael Kocáb a uprchlická krize

9.11.2015

Na Svobodném fóru vyšel velmi obsáhlý rozhovor s Michaelem Kocábem. Týká se velmi zásadních věcí. Dívám se na většinu z nich úplně jinak než on, stejně jako zcela zásadně nesouhlasím s celou řadou podobných článků, rozhovorů a reportáží, které na Svobodném fóru vycházejí. To je docela OK, vždyť je to Svobodné fórum. Zároveň je ovšem třeba, aby se o těch věcech otevřeně diskutovalo s tím, že každý, kdo s panem Kocábem a dalšími („pravdoláskaři“, „sluníčkáři“) nesouhlasí, nemusí být ještě nutně zemanovec, klausovec nebo fašista.

Pan Kocáb ostatně v rozhovoru sám vyslovil velmi hezké zásady: „Naše úvahy o této věci (migrace, bd) by neměly postrádat určitou pokoru. Stojíme před problémem s nepředvídatelnými důsledky a budoucnost neodhadne ani nejlepší prognostik. Nikdo by neměl vyslovovat své názory příliš hlasitě a kategoricky, i protistrana může mít kus pravdy.“ Zlatá slova. Jen je třeba připomenout, že nejde ani tolik o to, odhadovat budoucnost, ale o to, co se má v této obtížené situaci dělat, abychom tu budoucnost sami v menší či větší míře činně ovlivnili. A kromě toho, člověk zase nemůže vyslovovat své názory tak nepříliš hlasitě a nekategoricky, že nakonec nebudou vůbec slyšet. Zvlášť když se panu Kocábovi v rozhovoru taky vždycky moc nedaří držet se této zásady. „Měli bychom rychle odsát velkou porci emocí a začít to celé posuzovat s chladnější hlavou a samozřejmě se i vážně zamýšlet nad názory protistran.“ Rád bych se toho v dalším držel, i když se musím přiznat, že v případě pana Kocába mi to občas dá docela fušku.

Dějinný rozvrh

Nejprve pár slov o tom, jak pan Kocáb vidí naše nejnovější dějiny z hlediska toho, jak se jejich důsledky promítají do chování české veřejnosti v nynější vypjaté situaci. „V období druhé republiky, po roce 1948 a během normalizace se projevily některé nehezké vlastnosti naší většinové společnosti“ (Co je to „většinová společnost“? Člověk se jen těžko brání dojmu, že podle pana Kocába existuje ještě „menšinová společnost“, k níž patří mj. i on, a která je přece jen o dost lepší.) Po roce 1989 „v čele s charismatickým Václavem Havlem jsme si postupně budovali prestiž země, které není lhostejná otázka lidských práv, tolerance a solidarity.“ (I „většinová společnost“? A co to znamená „s Havlem v čele“? Já s Havlem v něčem souhlasil, v něčem nesouhlasil, ale rozhodně jsem ho neměl v čele. V demokratické společnosti nemusíte mít jako občan nutně někoho v čele.) Teď se bohužel „opět pěkně vybarvujeme. Netýká se to naštěstí všech našich občanů, ale pohříchu významné části naší společnosti (zase „většinová společnost“, bd?) i politické reprezentace v čele s prezidentem.“ A dále: „Po smrti Václava Havla, který měl velký politický i společenský vliv, mimořádnou mezinárodní prestiž, jasně strukturovanou zahraniční politiku s lidskoprávním důrazem a byl obklopen řadou lidí, kteří to s ním sdíleli, začalo docházet k rychlému rozmělňování étosu sametové revoluce... Klaus a Zeman posadili do společného jmenovatele peníze, které „jsou až na prvním místě““. To je pohádka, která nemá se skutečným politickým vývojem po roce 1989 nic společného (lehce paranoidní představu o tom, že „říší zla“ byl Prognostický ústav ČSAV, raději nechávám stranou). Předpoklad, že se nějaká společnost dělí na ošklivou většinu a hezkou menšinu, je jako východisko k demokracii úplně zcestná. Václav Havel ztratil nemalou část politického vlivu už po demokratických volbách 1992 a skoro všechnu poté, co skončil jeho poslední prezidentský mandát. Rozdělení na anděla Havla a čerty Klause a Zemana je příliš schematické: přinejmenším Klausův akcent na význam demokratického uspořádání společnosti, postaveného na politických stranách, a podíl na pokojném rozdělení federace nelze z polistopadového vývoje vynechat, stejně jako na druhé straně Havlovo lpění na „osobnostech“, nedůvěru k tradiční politice i jakýsi nepotismus (v rozdělování funkcí spřízněným duším) v prvních měsících po listopadu 1989. Na polistopadové politice se podíleli v dobrém i špatném i ti, kteří byli činní v politice jako poslanci, ministři (pan Kocáb byl např. ministrem ve vládách Mirka Topolánka a Jana Fischera), a taky spolupracovníci čelných politiků. Jejich účast je nutné věcně a spravedlivě hodnotit – jen se nesmějí tvářit, že do dneška spadli rovnýma nohama z Marsu. A konečně: pokud jde o současnost, nelze tvrdit, že Zeman a vláda jedno jsou (tuto vládu nemiluji, ale v téhle věci se jí musím zastat): premiér Sobotka se od řady divokých Zemanových plánů a eskapád výslovně distancoval.

Za velmi příznačné považuji, že v celém rozhovoru se mluví o antinomii Havel (na jedné straně) a Klaus, Zeman. Přitom Klaus je dnes už v podstatě politická mrtvola a může se snad jen trochu svézt na „protiimigrační“ vlně. Zato se tam ani jednou nevyskytuje jméno Andrej Babiš. Pro lidi z pravdoláskařského okruhu je Babiš zanedbatelná veličina. I proto je jejich pohled na naši bezprostřední minulost a současnost zcela podstatně deformovaný.

Trpícím pomáhat

Na toto téma umí pan Kocáb v obecné rovině mluvit velmi sugestivně. „Například když je člověk v nouzi, tak mu nejprve bezodkladně pomůžeme a teprve později zjišťujeme, s kým máme tu čest... Když někoho taháte z vody za vlasy, neřešíte přeci, jestli vás později neokrade.“ To je moc hezké, na tom se jistě shodneme: trpícím a ohroženým se musí pomáhat. Bohužel v reálném světě nestojí otázka nikdy takhle jednoduše a krystalicky jasně. Je třeba říci, co se v tom či onom konkrétním případě má nebo nemá dělat. A v tom směru je pan Kocáb velmi neurčitý. Zjevně je třeba rozlišovat mezi politickými uprchlíky a ekonomickými migranty. Těm druhým „je třeba vysvětlit, že je na každém státu, zda se rozhodne je přijmout. Žádné jednoznačné právo z konvencí pro ně nevyplývá... Jinými slovy: Teď se, prosíme, držte se svými nároky zpátky, protože řešíme jiný, závažnější problém, teď nejste, bohužel na řadě.“ Jak to uvést do souladu s obrazným příkladem, kdy na vás z vody rukama mávají tři nebo čtyři tonoucí? Ta formulace „Teď se, prosíme, držte se svými nároky zpátky atp.“ nebude pro ně znít příliš přesvědčivě. Tím nechci říci, že musíme pomoc všem čtyřem najednou (přitom se nejpravděpodobněji utopíme s nimi), ale jen, že ten obrazný, obecný příklad, který pan Kocáb uvedl, je ošklivě demagogický. Praktické otázky jsou: jak se pozná politický uprchlík od ekonomického migranta? Kdo je a kdo není politický uprchlík v úplně rozvrácených státech, které neplní ani ty nejzákladnější sociální funkce? A na druhé straně, co s těmi, které odmítneme? Jak a kde se budou „držet zpátky“? Tím už si pan Kocáb hlavu neláme. Jediné, co nabízí, jsou podivné hraběcí rady či požadavky: „My máme morální povinnost... skutečným válečným uprchlíkům (existují i „neskuteční váleční uprchlíci“?) pomáhat jak v Evropě, tak v jejich světě, a oni zase mají morální povinnost tuto naši pomoc ocenit a s vděčností se snažit konat ku prospěchu hostitelských zemí... Měli by se profilovat jako ti, kdo přišli na naši stranu proti radikálnímu islamismu“ (proč? Jakápak naše strana? Máme u nás opravdu všichni dohromady nějakou stranu? A nestačí, když ti lidé budou u nás normálně žít, pracovat a dodržovat zákony?). „Uprchlíci, kteří klepou na evropské dveře, by měli například s pokorou přijmout pohostinství země, do které budou určeni... A v těchto zemích by měli přijmout ty hodnoty, které jim budou nabídnuty, a respektovat místní zvyky a obyčeje.“ A co když nebudou? Nakonec pan Kocáb klade požadavek „formulovat jakési desatero evropských demokratických hodnot, na jejichž dodržování jednoznačně trváme, a vymezit okruh práv a povinností azylantů“. Jak se na tom my všichni shodneme? A vůbec, kdo je to my všichni? Takovéhle „samozřejmé požadavky“ se od psacího stolu publicisty snadno dávají, a už tím je dáno, že nemají vůbec žádný smysl. V závěrečném „Kocábově plánu“ pro Blízký východ (nezbývá mi, než upozornit, že je jakýsi rozdíl mezi ním a George Marshallem, k němuž se v nadsázce přirovnává, pan Marshall byl ministr zahraničí světové supervelmoci, která právě vyhrála válku, a jeho možnosti byly přece jen podstatně větší, takže mohl mj. přesvědčivěji mluvit o tom, co kdo musí a co ne) navrhuje „zahájit společné tažení s USA, Íránem, Tureckem, Ruskem a arabskými státy proti IS“, i když je předem jasné, že jakékoli opravdové a efektivní spojenectví s Ruskem a s Íránem na Blízkém východě je jednak nemožné a jednak nebezpečné.

I spojence je možné kritizovat

O kancléřce Merkelové pan Kocáb v rozhovoru říká: „Merkelová řešila situaci, kdy uprchlíci do Evropy již doputovali, a nikoli, že by je do Evropy přímo zvala“, „otevřela dveře pro ty, kteří byli tak jako tak již v Evropě“. To prostě není pravda. Paní Merkelová samozřejmě neřekla: přijmeme jen ty, co už jsou tady, ostatní nám sem už nechoďte. Něco podobného se ostatně ani říci nedá. Jistě to řekla i proto, aby ulehčila tehdy zcela přetíženému Maďarsku. Je ovšem pochopitelné, že to bylo mezi potenciálními migranty přijato jako nepřímá pobídka a jejich proud ještě zesílil. Její výzva znamenala naprostou rezignaci na dublinská dojednání, v Německu (zejména v těžce postiženém Bavorsku) to vzbudilo okamžitě nevlídné politické reakce, a tak paní kancléřka musela po pár dnech couvnout. Jenže už bylo pozdě. Její jednání bylo politicky neuvážené a nezodpovědné, situaci v Evropě a v Německu jen ztížilo, kritiku si zaslouží a dovedu si jen těžko představit, že by si mohla úřad udržet. Že to může paní Merkelovou stát pozici, připouští i pan Kocáb, ovšem s tím, že to bychom si měli přát ze všeho nejméně: „Radikalizace populistických, neřku-li přímo neonacistických sil v Německu by se mohla rychle přenést do dalších zemí včetně té naší.“ Myslím, že se k nám nemusí nic přenášet, naše populistické a fašistické síly jsou už radikalizovány až moc, daleko víc, než třeba v Německu. Zároveň to není tak, že by Německo stálo před osudovou volbou „Merkelová nebo nacismus“. Naopak, když v demokratickém státě někdo selže tak, jako selhala Angela Merkelová, státu prospěje, když odejde. Němci jsou na tom o hodně lépe než my, jejich demokracie je daleko pevnější.

K tomu jde třeba ještě daleko obecněji říci: na dnešní krizové situaci na Blízkém a Středním východě a následně v Evropě se výrazně podepsalo mj. i vedení EU, Obamova administrativa v USA a spolková vláda kancléřky Merkelové. Zároveň platí, že náš politický osud je spjat s EU, NATO a transatlantickým společenstvím obecně. Už proto máme nejen právo, ale i povinnost kritizovat čelné politiky tam, kde selhávají. Právě proto, že jde taky o náš osud. Děláme to pro Západ, k němuž patříme, i pro sebe.

„Nezodpovědná média“

Zvlášť problematické je to, co pan Kocáb píše o „médiích“. Cituji: “Za nedobrou společenskou atmosféru jsou média také odpovědná. Při jakési formální snaze vyvažovat informace se jim daří upozorňovat spíše na různé excesy... To má logicky za následek nárůst velkého strachu. Redaktoři neustále stáčejí pozornost k technikáliím..., a jakmile přijde na pořad otázka soucitu a solidarity s uprchlíky samotnými, rozhovor převádí na jiné téma.“ Atd. Tato kritika „médií“ připomíná nikoli náhodou jak doby bolševismu (např. projevy tajemníků ÚV KSČ Hendrycha a Kouckého v šedesátých letech minulého století, kdy se režim začal rozkládat a média začala zlobit), tak i hloupé řeči Miloše Zemana při jeho prezidentské inauguraci v roce 2013. V případě pana Kocába to nemá takový společenský dopad. Nedůstojné je to ovšem stejně. Média aspoň trochu svobodná (ta naše jsou svobodná už jen docela malounko) málokdy uspokojí ty, kdo by je chtěli lajnovat.

Nechumelismus a kapitulantství

Pan Kocáb tvrdí na jedné straně: „Uměle je živena představa o tom, že Evropu zasáhla katastrofa, která povede k jejímu rozvratu. To ale neodpovídá realitě... Množství uprchlíků ještě není tak dramatické, jak se podává. Migranti v řádech milionů mezi Evropou a jiným světem proudí dlouhá léta. Jestli se nemýlím, tak celková migrace v tomto roce nepřesáhla zatím milion.“ To je moc hezké. Milion jich je snad teď, a např. nejhůře postižené Německo už dává najevo, že je na hranici svých sil. Proud migrantů přitom ani náhodou neslábne. Sám pan Kocáb mluví o „obrovském rozměru migrační vlny“. To je typický „nechumelismus“, který se dosud v pravdoláskařských kruzích (např. časopis Respekt) ozýval spíše ve vztahu k vnitropolitické situaci: tehdy tvrdili, že příchod babišovských Nových pořádků stejně jako Babiš sám nic neznamenají, demokracie funguje stejně jako dřív a sám pan Babiš se dokonce omluvil Eriku Taberymu. Zde máme nechumelismus v globální záležitosti. A poslední, co k tomu je pan Kocáb schopen říci, je doznání: „Evropa je zatím naprosto neschopná migrační vlnu nějak ovlivnit.“ Nedokážeme vlnu ovlivnit, a tak nám nezbývá se na ní vézt s tím, že se zase až tak moc neděje. Jenže u poznání, že vlnu dosud nedokážeme ovlivnit, bychom měli v přemýšlení začít, a ne končit. A ptát se: co s tím?

xxx

Na závěr bych jen rád ve stručnosti shrnul své názory na migrační krizi, jak jsem je doposud porůznu publikoval. Dělám to vlastně jen proto, aby bylo o něco těžší mi podstrkovat něco, co si nemyslím.

1. Uprchlická krize je nejvážnější problém evropského společenství demokratických států (a šíře i Západu) od druhé světové války. V sázce je velmi mnoho.

2. Západní společenství se na ní v minulosti spolupodepsalo nesprávnou politikou ve Středozemí a na Blízkém a Středním východě. Chyba nebyla v tom, že se západní demokratické země angažovaly v zemích s nelidskými a nebezpečnými režimy (Afghánistán, Libye, Irák, Sýrie ad.), ale že se neangažovaly dost, nevzaly v úvahu odpovědnost, kterou na sebe tím zásahem berou, a vydaly ty země na pospas chaosu a rozvratu.

3. I vzhledem k této spoluzodpovědnosti máme povinnost těm, kteří z rozvrácených oblastí prchají, pomoci. Také tím, že jim poskytneme v Evropě útočiště.

4. Aby naše pomoc mohla být účinná, musíme zároveň brát v úvahu, co je v našich silách. Pokud důsledkem pomoci bude vnitřní rozvrat naší země, zanedbáme své základní povinnosti (správu vlastních věcí) a způsobíme nakonec i to, že pak už nikomu nepomůžeme.

5. Proto je nepochybně nutné (a je to i možné) dostat proud migrantů pod kontrolu a obnovit funkční hranice EU a funkční hranice Schengenu. Pak bude možné EU i Schengen zachovat.

5. Stejně nebezpečné, ne-li nebezpečnější než nekontrolovaný příliv migrantů jsou různé domácí pokusy zneužít mezinárodní krize k odbourání svobody a demokracie v České republice (i beztoho jsme na tom po Velké protikorupční revoluci z r. 2013-14 dost špatně). Představa, že se bezpečí dá dosáhnout na úkor svobody, na níž ty pokusy staví, je zároveň mylná a nedůstojná.

5. Náš osud a naše národní a státní bezpečnost jsou spjaty se západním společenstvím a jeho hlavními institucemi, EU a NATO. Je třeba je zachovat a zachovat aspoň dosavadní stupeň integrace. Jakékoli rozvolnění je počátkem konce. V rámci tohoto společenství má každý právo (a povinnost) otevřeně je kritizovat tam, kde chybují.

6. Pokud se západní společenství nepodaří udržet, staneme se (opět) snadnou kořistí Ruska. Bude to pro nás velký regres.

6. listopadu 2015; psáno pro Svobodné fórum

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Kočárek, který vydrží všechno
Kočárek, který vydrží všechno

Kupujte na jisto a přečtěte si hodnocení žen na eMimino.cz

Diskuse


J. Václavíková
0:03
10.11.2015

J. Jurax
21:28
9.11.2015

P. Vaňura
16:21
9.11.2015

M. Krátký
14:50
9.11.2015

J. Jurax
21:30
9.11.2015

J. Anděl
12:11
9.11.2015

V. Kain
16:03
9.11.2015

Ś. Svobodová
12:02
9.11.2015

J. Jurax
21:34
9.11.2015

K. Janyška
9:32
9.11.2015

J. Urban
9:09
9.11.2015

R. Langer
11:47
9.11.2015

R. Langer
11:50
9.11.2015

J. Jurax
21:35
9.11.2015

J. Anděl
12:21
9.11.2015

J. Schwarz
21:14
9.11.2015

J. Anděl
22:00
9.11.2015

D. Polanský
6:43
9.11.2015

J. Vintr
2:47
9.11.2015

P. Kmoníček
8:26
9.11.2015

J. Vintr
8:34
9.11.2015

J. Urban
9:13
9.11.2015

F. Doušek
10:17
9.11.2015

R. Morava
21:52
9.11.2015

T. Kočí
11:47
9.11.2015

B. Rudolf
2:36
9.11.2015

T. Czernin 251
0:54
9.11.2015

I. Dekyský
0:35
9.11.2015

J. Myslivec
8:21
9.11.2015

počet příspěvků: 37, poslední 10.11.2015 12:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.