6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






UDÁLOSTI: Mé vzpomínky na srpen 1968 (4)

23.8.2014

V okolí vršovického nádraží byl klid, nikde žádný Rus, jen skupinky Pražanů organizovaně oddělávaly poslední zbylé tabulky se jmény ulic, aby měla nezvaná návštěva ve městě ztíženou orientaci. Měl jsem předběžně naplánován přesun do bytu mého přítele Karla Štindla v Hradešínské ulici, nebylo to od nádraží zase až tak daleko. Předpokládal jsem, že bych se tam mohl setkat s dalšími známými, a jak se posléze ukázalo, nemýlil jsem se. Zavolal jsem tam z budky a telefon vzal můj další kamarád z Tváře, Andrej Stankovič. Prohlásil konsternovaně: Bohumile, ty ses vrátil? No to je průser! Vyrozuměl jsem, že děje něco strašného, a v tom mne utvrdila i jeho další tajemná věta: byli tady, odešli, ale za chvilku jsou zpátky.“ Nevěděl jsem, kdo. KGB? STB? Myslím, že ještě nikdo nevyběhl do třetího patra činžáku se dvěma cestovními zavazadly tak rychle, jako já. Chtěl jsem se s Andrejem rychle domluvit, abych věděl, co mám při výsleších vypovídat. Věc se pak rychle vysvětlila, měl na mysli mé dalšé přátele z Tváře, Mandlera, Nedvěda a Lopatku. Štindlův byt se na týden stal základnou pro poměrně široký okruh lidí, kromě z nás se tam na noc uchylovali Lopatkovi a Štindlovi přátelé z rozhlasu, mj. i reportér Karel Jezdinský a jakýsi redaktor vojenského vysílání, jehož jméno jsem zapomněl.

Lopatka se Stankovičem mi vykládali, jak strávili první hodiny poté, co Rusové obsadili Prahu. Dvacátého večer odešli do hospody někde na Vinohradech, aby si dali jedno z posledních piv ve svobodě. Před hospodu se za stejným účelem shromáždila skupinka lidí. Záhy je vyrušil strašný kravál: blížil se ruský tank. Rusové sice Prahu nijak vysloveně vojensky nespravovali, ale každý den cca V 19.00 neformálně vyhlásili večerku a zákaz vycházení pojížděním tanků a střílením do vzduchu. Docela to fungovalo. Pivaři se v rychlosti rozutekli na všechny strany, mí přátelé prchali shodou okolností Ruskou ulicí. Tank se bohužel vydal zrovna za nimi. Z posledních sil dorazili k první boční uličce směrem na Vinohrady a věřili, že tudy bez námahy a rychle zmizí. Bohužel se ukázalo, že to jsou schody. (Ale dopadlo to dobře, přežili.)

Rusové se v Praze rozvalili, ale to bylo všechno, čeho byli v tu chvíli schopní. Jejich akce měla celosvětově ohlas, se kterým snad ani nepočítali. Kdyby zorganizovali nějaké velké, brutální krveprolití, asi by získali nad městem kontrolu, ale na to byli v tu chvíli moc podělaní. Oni a jejich čeští přisluhovači (bylo jich zatím zoufale málo) dokázali sice umlčet televizní vysílání (vysílala jediná celostátní televize s jediným programem), ale už rozhlas paralyzovali jen na chvíli a neúplně. Projekt s „dělnicko-rolnickou revoluční vládou pod vedením Aloise Indry“ skončil směšným fiaskem. Lidé vycítili tuto bezmoc a dělali to, co zaskočení a neozbrojení lidé v konfrontaci s po zuby ozbrojenou armádou dělat mohou: město zaplavilo moře nápisů a plakátů (některé byly v azbuce). Dominovaly jim silniční ukazatele s údajem MOCKBA 2015 km a pěkná báseň o tom, jak na ochranu státní banky nejsou třeba ruské tanky, protože to h..., co v ní máme, sami si v ní uhlídáme. Kousek pod Strossmayerovým náměstím se na fasádě pěkného činžovního domu z třicátých let skvěl nápis: „zde bydlí zrádce Švestka, druhé patro, třetí dveře vlevo“ (tj. kolaborant Oldřich Švestka, šéfredaktor Rudého práva). Nápis byl hned po týdnu důkladně přemalován, ale ještě po dve - tři roky vždycky na podzim, když párkrát sprchlo, začal znovu prosvítat a musel být opakovaně zamatlán. Poté, co se rozneslo, že komunistická Čína ruskou invazi do ČSSR vehementně odsoudila, objevil se v městském centru na různých místech nápis: „Mao, kousni je do prdele!“ V Brně měly texty na zdech často lehce folklorní a národovecký ráz: např. „Dávejte si, Češi, majzla, máme tady Rusa hajzla!“ Připouštím, že ten nápis může dnešnímu čtenáři připadat politicky nekorektní, ale snad se dá pochopit, že autoři neměli na mysli odsouzení ruského národa, ale ruského komunistického vedení. Tu a tam se objevily i texty, které psali nějací frustrovaní lektoři marxismu-leninismu, jimž se zhroutil sen o komunismu s lidskou tváří – např. „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“ (Brežněv se ovšem nezbláznil a kdyby se plešatý terorista a zakladatel rudé veleříše probudil z věčného spánku, byl by ho jistě pochválil).

Samozřejmě, tohle všechno byl jistě jen vnější kolorit, podstatná věc byla jiná: za mimořádně ztížených okolností se podařilo týden držet při životě tentokrát už úplně svobodný tisk a svobodné rozhlasové vysílání.

Noviny se neprodávaly, ale rozdávaly, člověk si nemohl dvakrát vybírat, a v ten týden bylo v podstatě fuk, jestli se mu dostala do ruky Mladá fronta, Lidová demokracie nebo v tomto svobodném prostoru vydávané Rudé právo, to základní se dozvěděl ze všech a v „přístupu ke skutečnosti“ panovala zcela zásadní shoda.

Ne všichni byli ovšem nadšeni. Čestmír Císař, tehdy tajemník ÚV KSČ, člověk s aureolou mimořádně reformovaného komunisty, měl prý poté, co ho Rusové nejprve na nějakou dobu zadrželi a pak zase propustili, vytknout svým spolupracovníkům: jak jste mohli připustit, aby se vám sdělovací prostředky takhle vymkly z rukou?

Kdo mohl, psal, tiskl a vydával. My jsme dali dohromady dvě nebo tři čísla listu zvaného „Slova svobody“, který jsme provozovali formálně na základě licence k vydávání Tváře. Tiskovina vznikala na koleně a v krajně vystresovaném prostředí: nejprve jsme měli „redakci“ v kancelářích Socialistické akademie na Malé Straně. Jednou za dvě hodiny se roznesla zpráva, že se k budově blíží ozbrojené ruské komando. Přerušili jsme práci, všechno jsme sbalili, vždycky se však ukázalo, že to byl planý poplach. když se to stalo asi po páté, rozhodli jsme se, že se přestěhujeme do klidnějšího prostředí. Do areálu Čs. Spisovatele a Svazu spisovatelů na Národní třídě jsme nemohli, ty Rusové obsadili hned: vtrhli do budovy vydavatelství, namířili samopaly na vyděšeného vrátného a řvali na něj: „Ty – Goldstjucker? Prochaska?“ (tj. Eduard Goldstücker a Jan Procházka, čelní představitelé Svazu spisovatelů, kteří ruským ideologům zvlášť leželi v žaludku). Když prokázal, že není ani jeden, ani druhý, nechali ho běžet. Zaměstnanci zatím uprchli průchodem do sousedního domu a na ulici. Rusové objekt obsadili, užívali ho celý týden a strašlivě ho zasvinili. Tam tedy nebylo místo. Taky okolí bylo neútulné, před Národním divadlem stály dva ruské kanony, každý mířil na jednu z trig. A centrum bylo plné tanků a vojenské techniky.

Zato na Smíchově, ve Stroupežnického ulici, kde byla redakce Tváře, panoval klid. Po Rusech ani stopa. Provedli jsme s Nedvědem předběžnou inspekci místnosti a usoudili jsme, že tam bude nejspíš bezpečno. Nedvěda znepokojil pouze drát, který byl natažen od jeho pracovního stolu ke stropu a ke dveřím. Byl přesvědčen, že tam předtím nebyl. Odposlouchávací zařízení! Odstřihl jej, a v tu chvíli přestal fungovat telefon.

Od té chvíle jsme pracovali bez problémů a v relativním klidu na Smíchově.

20. srpna 2014

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 9, poslední 24.8.2014 01:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.