29.4.2017 | Svátek má Robert






UDÁLOSTI: Koudelkiáda

17.2.2017

Nová „kauza Lidových novin“

Kauzu údajného opisování poslance Blažka otevřelo minulý týden v Babišových Lidových novinách úderné komando Shabu – Koutník bezprostředně poté, co Poslanecká sněmovna většinou hlasů napříč politickými stranami (s výjimkou ANO, ovšem) schválila zprávu poslanecké komise k reorganizaci Policie ČR. Reorganizace byla podle ní v kompetenci policejních orgánů, naopak problematickým byl shledán postup „orgánů činných v trestním řízení“, konkrétně pracovníků Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.

Na celém případu „opisování“, na všem, co mu předcházelo a co následuje, mne zajímá v první řadě politická stránka věci. Je to politická aféra a jako takovou je taky třeba ji pojednat.

Jak poslanec Blažek opisoval

Případ otevřel Babišův list 8. února. Věnoval mu otvírák a celou třetí stránku. Píšou tam, že známý právník Zdeněk Koudelka zveřejnil 2. února (v den, kdy Poslanecká sněmovna začala zprávu projednávat) na svém blogu text s názvem Sen o právním státě. Ten obsahuje odstavec takřka totožný s jedním odstavcem zprávy. Jde o pasáž z odůvodnění usnesení komise č. 41, bod 1. V usnesení č. 41 je řeč o tom, že komise doporučuje změnu trestního řádu tak, aby dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním vedeném proti státnímu zástupci nevykonával zase státní zástupce a aby se případně upravila i příslušná ustanovení o zastoupení trestní obžaloby před soudem. Podle Babišových LN (dále BLN) tak vzniká podezření, že se doc. Koudelka skrytě podílel na formulaci této prý nejvýznamnější části zprávy. Koudelka není podle autorů v takovém podezření poprvé, v letech 2012-13 se měl podílet na formulaci kontroverzní amnestie prezidenta Klause.

Babišova úderka zůstala ovšem čtenářům dlužná jednu podstatnou informaci: Koudelkův článek (vyšel zároveň i na serveru Česká justice) začíná krátkou věcnou informací o projednávání zprávy komise, které bylo právě zahájeno. A součástí právě této informace je i neúplný citát ze zmíněného odůvodnění. Protože je neúplný, není v uvozovkách, tak se to dělává. Že je to citát, je z kontextu jasné. Je každý, kdo z nějakého textu něco cituje, automaticky v podezření z jeho spoluautorství? Musím říci, že s podobným obviněním jsem se za svůj život ještě nesetkal.

Koudelkovo údajné spoluautorství vystopovali Babišovi investigativci z formulace o institutu „vyšetřujících soudcích, kteří dříve na území Čech, Moravy a Slezska působili“. Pan docent Koudelka je totiž znám jako vášnivý moravista a označení Česká republika mu prý nejde přes pysky. Tento detektivní výkon je ovšem hloupý a směšný. Výrok o „Čechách, Moravě a Slezsku“ je věcně zcela přesný a na místě, protože institut vyšetřujícího soudce byl zaveden v trestním řádu č. 119/1873 (platil pro „Země a království v Říšské radě zastoupené“, k nimž patřily i zmíněné země, z nichž pak v podstatě vznikla západní část ČSR a ČR), převzala jej první čs. republika a zrušen byl z důvodů nikoli nepochopitelných teprve v době rozkvětu stalinismu v roce 1950.

Ještě je třeba podotknout za prvé, že to, co navrhuje komise, je samo o sobě správné (viz dále), ať už je za tím Petr nebo Pavel. Návrh předložila kompetentní osoba, předseda komise, projednaly a schválily jej osoby k tomu kompetentní, totiž členové komise. Za druhé, samo usnesení č. 42, bod 1, žádá změnu trestního řádu tak, aby dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném trestním řízením nevykonával státní zástupce, pokud je podezřelým či obviněným současný či bývalý státní zástupce aby se případně upravila i příslušná ustanovení trestní obžaloby před soudem. A teprve v odůvodnění se říká (Koudelkova citace je právě v tomto případě neúplná), že roli dozoru může v tom případě sehrát soud, že v tom případě půjde o roli výjimečnou, stejně jako výjimečně má postavení policejního orgánu státní zástupce při vyšetřování trestných činů příslušníků GIBS, že by došlo jen k „omezenému obnovení institutu vyšetřujících soudců“ a že „vláda... může situaci řešit i jinak, což je na její úvaze“. Tvrdit, že komise žádá znovuzavedení vyšetřujících soudců, je tedy dosti nadsazené. A za třetí, pokud jde o účast doc. Koudelky na amnestii Václava Klause, je třeba konstatovat, že v případě amnestie šlo sice o politicky problematickou věc, ale že nebyla kriminalizována a nepodařilo se ani vyjasnit, jak a v čem se na ní doc. Koudelka podílel. Hysterická vlna odporu proti samotnému institutu amnestie, která se tehdy zvedla, byla dosti odporná a předznamenala nástup babišismu.

Závěr z toho všeho: pánové Shabu a Koutník by rádi zkompromitovali předsedu poslanecké komise a znevěrohodnili její práci nesmyslným poukazem na údajnou spolupráci s „problematickým“ doc. Koudelkou. To může u neinformovaných čtenářů zabrat. Se samotnou zprávou komise to už nejspíš nehne, ale jako munice do velkého volebního boje o definitivní prosazení Babišových „Nových pořádků“ v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny se to docela hodí. Bez ohledu na to, že jde vlastně o ničím nepodloženou denunciaci. O morální pokleslosti takových novinářských způsobů je třeba vždy znovu psát. Je to sice u nás obvyklé a BLN v tom s přehledem vedou. Nemělo by se to však brát jako normální, protože slovo normální je odvozeno od slova norma.

Experti útočí

Za dva dny si Babišovi investigativci přizvali významné představitele justice a právní vědy. Dojem z článku na čtvrté stránce je až na jedinou čestnou výjimku otřesný. Své názory dali k dispozici současná prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, bývalý prezident Soudcovské unie a zároveň nynější předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra a dva univerzitní učitelé: doc. Jan Kysela, odborník na ústavní právo, a specialista v oblasti trestního práva prof. Jiří Jelínek. Přisadil si i Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Řeč je o zavedení institutu vyšetřujícího soudce jako o hotové věci (zpráva komise, jak jsem už uvedl, je v tomto směru o hodně opatrnější).

Paní doktorka Zemanová mluví o tom, že snaha politiků o zavedení institutu vyšetřovacího soudce může být odvetou za kauzy, v nichž si žalobci vyšlápli na politiky. „Jsem velmi znepokojena. Vnímám to jako politický apel, který si lze těžko nevykládat tak, že je vyvolaný aktivitou státních zástupců vůči politikům.“ „Politici“ podle ní chtějí připravit státní zástupce o pozici dominantního pána trestních řízení. „Hodnotím to jako nevhodný politický apel... Změny týkající se státního zastupitelství náleží do úvah odborníků při přípravě nového procesního kodexu.“ To je typický marvanismus. Chtěl bych paní doktorku upozornit, že nejde o žádný třídní konflikt mezi dvěma profesemi, ale o spor mezi mocí zákonodárnou, reprezentovanou parlamentem, a částí exekutivy, jíž podle ústavy pořád ještě jsou státní zástupci. Paní doktorka podobně jako JUDr. Marvanová bere zjevně PS PČR jako zájmový klub politiků. Já v tomto pojetí vidím krajně znepokojivý politický apel prezidentky Soudcovské unie (to je něco jiného než bývalá politička a nyní advokátka), kterému je zapotřebí za všech okolností čelit. A paní prezidentka se velice mýlí: změny týkající se státního zastupitelství musí být zakotveny v zákonech. Hlas odborníků musí být vyslyšen, ale rozhodovat budou, jak je v parlamentní demokracii zavedeno, legitimně zvolení zástupci lidu, to znamená z velké části laici. V demokracii v zásadě a v posledku nerozhodují odborníci, ale laici. Nestojí na důvěře v odbornost odborníků, ale na důvěře v lid, který je schopný se nechat přesvědčit o správné věci a správně rozhodnout. Suverén není odborník, ale lid. Politizování paní prezidentky jeví se mi tedy být výrazně protiústavní, protože nabourává vyváženost mocí ve státě.

Názory paní doktorky, která byla do své funkce soudcovskou obcí demokraticky zvolena, jsou znepokojivé zejména proto, že nejspíš svědčí o změněné náladě uvnitř soudcovského sboru. Dosud postup Nových pořádků vázl na projevech soudcovské nezávislosti (nejvýrazněji v rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě „poslaneckých trafik“ v létě 2013). Teď už to asi vypadá jinak.

JUDr. Vávra stojí za pozornost zejména proto, že předsedá soudu, který bude hrát významnou roli v rozplétání případu Nečas a poslanecké trafiky, klíčové kauze, o niž se opírá obludná ideologická konstrukce „korupční chobotnice“ prorůstající ve Starých pořádcích (tak pan Babiš a jeho stoupenci říkají polistopadovému demokratickému režimu) politikou, ekonomikou a justicí. K zavedení institutu vyšetřujícího soudce říká: „Ve filosofické rovině přikývneme tomu, že státní zástupce by neměl stíhat státní zástupce.“ Nevím, co je na tom filosofického: aby na to člověk přišel, nemusí být zrovna Immanuel Kant ani Edmund Husserl. „Na druhou stranu nevěřím na výrobu nových institucí.“ Je těžké stavět do otázky to, čemu pan Vávra věří, jeho víra je jeho osobní (jak se říká, „subjektivní“) záležitost. Proto se s ní ani nedá polemizovat. „Nemáme ponětí, co by odborníci, které si politici najali, začali pod pojmem vyšetřujícího soudce vytvářet.“ Mluví tedy stejně jako paní doktorka Zemanová: nelze připustit, aby si zákonodárci jmenovali odborníky podle svého gusta - Poslanecká sněmovna si nemá koho co vybírat, o tom, kdo je správný odborník, bude rozhodovat soudní moc, tedy přesněji řečeno vysocí soudní funkcionáři. To snad není pravda.

A společná nota skoro všech, které Babišovi investigativci oslovili, je: kriminalita státních zástupců je jednak zanedbatelná, jednak permanentně a uspokojivě stíhaná. JUDr. Vávra „pohledem do minulosti“ nevidí kauzy, „které by zpochybňovaly státní zastupitelství tím, že státní zástupci neférově vyšetřují státní zástupce.“ A totéž tvrdí prof. Jelínek: „Masovou trestnou činnost státních zástupců tu nemáme, takže bych tu úpravu nechal být.“ To je typický projev tzv. nechumelismu, který čím dál tím víc ovládá českou veřejnost, od novinářů přes politiky až po představitele justice.

K této základní věci se hned vzápětí vrátím, jen bych chtěl ještě konstatovat, že všichni představitelé justice, včetně nejvyššího státního zástupce, nás v souvislosti se zavedením institutu vyšetřujícího soudce (které zatím nikdo natvrdo nenavrhl) ve stopách nebožtíka generála Ludvíka Svobody straší „nedozírnými následky“: bylo by prý třeba předělat celý právní řád včetně mnoha zákonů i ústavy. S vděkem konstatuji, že ve sboru se vyskytl jeden kverulant, ústavní právník doc. Jan Kysela, který si myslí, že roli vyšetřujícího soudce by šlo nastavit tak, aby do současné podoby ústavy nezasahovala. „Mně se nezdá, že by vyšetřující soudce měl být konkurencí státním zástupcům. Jeho rolí není zastupovat veřejnou žalobu, proto si nemyslím, že by muselo dojít ke střetu s ústavou.“ Bezděčnou stinnou stránkou jeho vystoupení (za niž doc. Kysela ovšem ani trochu nemůže) je, že tato disonance dodává sborovému vystoupení expertů, které si BLN sezvaly, falešný punc názorové plurality.

Nejde o „pohled do minulosti“, ale o pohled do přítomnosti a budoucnosti. Náš problém není právní, ale politický

Odborníci zjednaní BLN se na problém nebezpečně zbytnělé role státních zástupců (některých), před nějž jsme už pár let všichni taky tak trochu vlastní vinou postaveni, dívají chybnou optikou. Není to ve své podstatě problém právní, ale problém politický. A není to jen problém toho, co se v minulosti stalo, ale především co se právě teď děje a může dít.

Zopakujme, k čemu poslanecká komise dospěla: neshledala policejní reorganizaci nezákonnou, i když měla výhrady k jejímu provedení. Zato vyjádřila výraznou nespokojenost s tím, jak do činnosti policie zasahují státní zástupci: ne státní zástupci jako třída, ale státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a to v docela konkrétním věci: „Vrchní státní zastupitelství v Olomouci medializací prověřování okolností policejní reformy aktivisticky vstoupilo do politického života.“ Pokud jde o navrhované úpravy a opatření, nejde jen o to, aby trestnou činnost státních zástupců do budoucna nevyšetřovali státní zástupci, ale např. i o to, aby si státní zástupci nemohli vybírat ke spolupráci policisty podle svého uvážení a aby jim nemohli zakazovat pracovní komunikaci s jejich kolegy a nadřízenými.

Komise reaguje v rámci svých možností na katastrofální a krajně nebezpečnou situaci. V rámci „protikorupční“ hysterie vznikl nejpozději v roce 2013 uvnitř „orgánů činných v trestním řízení“ podivný neformální útvar, v němž se spojili státní zástupci z Olomouce s elitním policejním útvarem (ÚOOZ), to celé začalo fungovat jako autonomní jednotka uvnitř exekutivy a našlo posléze pochopení a podporu v multifunkčním konglomerátu Andreje Babiše, protože jejich účtování s „politiky“ a idea „korupční chobotnice“, ohrožující demokracii v ČR, souzněly s primitivní revoluční ideologií Babišova hnutí: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. V té souvislosti upozorňuji na to, že efektivní nastolení Nových pořádků nedokáží provést fanatičtí jakobíni (pokud se o to pokusí, většinou nakonec sami skončí na popravišti), ani pragmatický lidový vůdce, využívající ke svým cynickým cílům nejapnou revoluční floskuli. Teprve spojením fanatiků a „pragmatiků“, přesněji řečeno fanatického a pragmatického elementu (v každém z nich je kus fanatika a kus cynického pragmatika, liší se jen poměru, v němž jsou o součásti namíchány), vzniká vražedná směs schopná rozvrátit demokracii.

Nákaza „Novými pořádky“ se od roku 2013 šíří jako rakovinný nádor. Exekutiva se po volbách v říjnu 2013 ukazuje být skoro bezmocnou (nejsilnější demokratická strana uzavřela s predátorem alianci, o jejíž smrtící povaze se dnes den co den přesvědčuje, KDU-ČSL lavíruje mezi oběma tábory). Spontánně se brání zákonodárná moc, kde vzhledem k výsledku voleb z roku 2013 predátor nemá pořád ještě přesvědčivou většinu. Proto horko těžko uspěla i poslanecká komise.

Z toho plyne: nejde jen a v první řadě o to, co státní zástupci udělali v minulosti, ale co někteří státní zástupci ve spolupráci s Andrejem Babišem dělají teď a co jsou schopni natropit v nejbližší budoucnosti: v nesmírně citlivém období před nadcházejícími rozhodujícími volbami v říjnu t.r. V minulosti jejich aktivity velmi mohutně ovlivnily pád vlády „zrádné pravice“, následné samorozpuštění parlamentu a vznik Poslanecké sněmovny, z níž byla takřka vymazána demokratická opozice. Pak následovala olomoucká kauza, která zasáhla sociálně demokratický establishment v kraji, přičemž „fousy“ vedly ve směru GIBS a vedení republikové policie. Následovalo střetnutí o policejního prezidenta, kdy se musel intenzivně bránit i ministr vnitra. Tady už „orgány“ a Andrej Babiš postupovali víceméně v souladu. A teď mohou nepřímo, ale podstatně ovlivnit výsledky říjnových voleb – bez ohledu na to, co se podaří prokázat. O motivech této symbiózy lze pouze spekulovat, nebudu to dělat a nemá to ostatně valný smysl: nejde o to, proč to ti lidé dělají, ale co dělají.

V souvislosti s dnešní politickou situací bych chtěl upozornit na jednu historickou analogii: poslední výrazné historické období v našich dějinách, kdy „s politiky, kteří nemakali a kradli“, účtovali „obyčejní lidé, kteří se už na to nemohli dívat“, byla léta 1945-8. Jistě, bylo tu hodně odlišností, inspirativní je především jedna. Tehdy měly „revoluční síly“ k dispozici silová ministerstva, především Ministerstvo vnitra (komunistický ministr Nosek) a zcela paralyzované Ministerstvo národní obrany (zrádce Ludvík Svoboda). Ministerstvo spravedlnosti držel národní socialista Prokop Drtina, který se sice vezl na vlně nelítostného účtování se zrádci a kolaboranty, mezi něž nakonec spadl i on sám, ale z pudu sebezáchovy se snažil násilí komunistické policie aspoň trochu čelit. Dnes mají Nové pořádky po ruce ministerstvo obrany, které jim zatím není nic moc platné, a ministerstvo spravedlnosti. Možnosti ministra spravedlnosti jsou dosti omezené, ale nikoli zanedbatelné: má (v rámci vlády) vliv na státní zástupce, což je OK (jsou to státní úředníci, i když to někteří neradi slyší) a navíc může, i když jen nepřímo, ovlivňovat kariérní vzestup soudců. Mám dojem, že by se to druhé nemělo v současné politické situaci úplně podceňovat. Zejména když soudní samospráva, která by mohla případným mocenským ambicím exekutivy čelit, neexistuje.

V současné době je politicky aktivistický klín státní zástupci (někteří) plus některé policejní útvary, vražený do Policie ČR, dosti ochromen. Nelze připustit, aby se konsolidoval, a to z jednoho prostého důvodu: ve fungující parlamentní demokracii nemá nic podobného nárok na existenci. Závěry poslanecké komise jsou proto oprávněné a zasluhují si podporu.

Máme šanci proti babišovským Novým pořádkům?

Situace není zvlášť růžová. Babišovy demagogické řeči o politicích, co nemakali a kradli, a obyčejných lidech v čele s miliardářem, jenž nás přišel spasit, a především čarovná moc „politické síly“ pořád ještě zabírají. Problém přitom není s normálními, řadovými lidmi. Ty je většinou možné rozumnými argumenty přesvědčit. Problém je s tzv. elitami. Proberme je po řadě:

1. Politici. Destruovaná opozice a šířeji vzato demokratické strany se chystají svést bratrovražedný boj o čest, koho z nich si pan Babiš vybere jako podkoního pro příští vládu. Dosti odpudivé je chování ODS a STAN. KDU-ČSL neumí nic jiného než „být při tom“. V ČSSD se aktivizují lidé jako Jiří Zimola, Jeroným Tejc a zemanovská lobby. Největší rezistenci zatím vykázala TOP 09. Za to se těší setrvalé péči přidružených Babišových útvarů zvenčí i různých znepokojených a malověrných kariéristů zevnitř (jistě, politické strany se bez kariéristů neobejdou). Je nesmírně důležité, aby tu byla aspoň jedna strana, která má poměr k Novým pořádkům a jejich prorokovi jasně definován.

2. Novináři. Skoro bych řekl, že tady je demoralizace největší: jsou tu služební novináři Babišovin, přičemž BLN v tomto ohledu začínají trošinku připomínat někdejší Der Stürmer - jistě s podstatným rozdílem, protože dnes nejde o účtování s „židovskou plutokracií“, ale s politiky, co nemakali a kradli, a s jejich přisluhovači. Přitom v BLN sedí i další, kteří se na této linii podílejí jen skrovně a když je to opravdu nezbytně nutné, a jinak hlavně „drží pozice“, aby na jejich místa nepřišli nějací ještě horší, než jsou oni. Je to mravně zavrženíhodné, protože dělají babišovským úderníkům jakousi trvale udržitelnou kulisu novinářské „normality“.

Pak jsou tu novinářští aktivisté, bez obalu podporující politický aktivismus státních zástupců: jmenujme Jaroslava Spurného a Martina Fendrycha jako nejvýraznější postavy. A pak lidé jako Erik Tabery, vyzývající demokratické politiky ke kolaboraci s Babišem. To vše pod praporem „Pravdy a Lásky“, aby se od babišovců odlišili. Rozdíl je ovšem přesto pouze kosmetický.

A pak novinářská masa: jejich existenční obavy chápu, jen mi připadá, že to, co jim hrozí, poněkud přeceňují: nejsou to popraviště, mučidla, Mírov či Valdice, jen menší či o trochu větší nepohodlí. Těm lidem zřejmě chybí jakékoli hmatatelné důvody pro to, aby byli ochotni něco riskovat či obětovat.

Jistě, přehled není vyčerpávající, je tu i nemálo těch, co se více či méně snaží. Jenomže snažit se je normální chování, a řekl bych, že na to, že je normální (ve smyslu „norma“), jich není zase až tak moc.

3. Soudci. Na nich teď záleží nejvíc, jsou, resp. měli by být ze zákona a z profese nezávislí. V minulosti dokázali někteří z nich čelit nástupu babišismu (viz památné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci „poslaneckých trafik“). Bohužel od té doby uplynulo mnoho vody, změnilo se obsazení nejvyšších soudních orgánů, ministerstvo spravedlnosti má od ledna 2014 v rukou ANO. A soudci, stejně jako novináři, jsou taky jen lidé. Nevím, proč by se míra demoralizace v jejich řadách měla nějak výrazně odlišovat od té mezi novináři. Teď na soudy v Praze čeká klíčová obnovená kauza „poslaneckých trafik“. Jejím rozehráním v roce 2013 v režii VSZ Olomouc a Šlachtova ÚOOZ se otevřela brána k politickým procesům: ideologií korupční chobotnice, která v minulosti údajně prorůstala ekonomikou, politikou a snad i justicí, a formulací zrůdné teze, že policisté a prokurátoři jsou oprávněni zkoumat, nakolik se jednání lidí shoduje s jejich svědomím, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky. Proces proběhne aspoň v první fázi v předvolební době a jeho výsledek, byť i jen nepravomocný, může podstatně ovlivnit volební výsledky v říjnu t.r. Na soudy, které se věcí budou zabývat, bude naložena obrovská tíha: půjde v druhém plánu i o ideologické ospravedlnění celého babišovského revolučního procesu od roku 2014. Moc nevěřím, že ji dokážou unést, zvlášť když se nemohou spolehnout na nějakou výraznou podporu jejich nezávislosti ze strany exekutivy, politiky, médií, veřejnosti.

Nepropadat beznaději

Doba je těžká. Přesto nechci ani náhodou šířit defétismus. Je bezpodmínečně třeba se v příštích měsících za všech okolností a ze všech sil velmi snažit, aby tu v říjnových volbách byla k Babišovým Novým pořádkům rozumná, přesvědčivá, a tedy volitelná demokratická alternativa. A pokud se to nepovede, snažit se pak stejně o zákonný odpor proti Novým pořádkům, vítězným, jak doufám, jen „protentokrát“, jak se říkalo v době mého útlého dětství. A snažit se o to ve jménu Starých pořádků, tj. polistopadového demokratického režimu.

V polovině devadesátých let jsem pár let pravidelně spolupracoval s Respektem. Napsal jsem kdysi malý fejeton na téma „Pravda vítězí“. Tehdejšímu šéfredaktorovi se moc nelíbil, a tak jsem ho využil aspoň na závěr své první knížky. Je to jakési mé osobní krédo. Dávám tu proto na závěr odkaz na ten text laskavým čtenářům k dispozici.

14. února 2017; psáno pro Fórum 24

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


J. Krejčí 030
22:32
17.2.2017

I. Hil
20:20
17.2.2017

J. Kyselková
15:50
17.2.2017

P. Lenc
11:03
17.2.2017

M. Těhanová
7:46
17.2.2017

M. Těhanová
7:43
17.2.2017

M. Těhanová
7:48
17.2.2017

E. Vašátko
6:30
17.2.2017

počet příspěvků: 15, poslední 17.2.2017 10:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.