1.9.2016 | Svátek má Linda, Samuel






UDÁLOSTI: Je třeba se rozhodnout

16.2.2010

Nejnápadnější proměna, jíž prošla česká politika od prvních polistopadových let, je její postupné a výrazné zhrubnutí. Pravda, už na počátku bylo za vznešenými frázemi o pravdě a lásce hodně špinavého a neohrabaného intrikánství. Nicméně rozdíl mezi prvotní euforií a paroubkovským dneškem je propastný. Kdo by si bezprostředně po listopadu 1989 dokázal představit, že dominantní moc ve státě (prezident, inspirátor nejsilnější politické strany) na sebe možná za nějakou dobu strhne někdejší průměrný manažer z lukrativní oblasti normalizačního provozu. Bude realizovat sen, který se nenaplnil Klausovi ani Havlovi. A navíc vzorně demokratickou cestou, vůlí lidu!

Po listopadu vznikl ve veřejnosti jakýsi konsensus: příslušnost k atlantickému společenství (k tomu, čemu se předtím říkalo „Západ“) nám zajistí bezpečnost, naše společnost se bude spravovat zásadami a technikami liberální demokracie, jak se v této oblasti postupně vyvinuly od osvícenství. Představy veřejnosti o obojím byly mlhavé, lidé žili, aniž by o tom věděli, leckdy v zajetí minulého režimu, a část jich tuhle novou koncepci přijímala jen, jak se dnes říká, se skřípěním zubů. Problém byl už v představách o tom, jak politika vlastně vypadá. U nás se v pravém smyslu slova neprovozovala čtyřicet let. Spousta lidí si pod tím pojmem představovala směs vznešeného žvanění a co nejrychlejšího rozhodování – dlouhé tahanice o detaily, podstata politiky, byly lidu podezřelé až odporné.

Odtud se dodnes odvíjí spousta iluzí. Například: to hlavní, co dnešní společnost ohrožuje, je korupce. Boj proti korupci byl přitom klíčovou frází všech nedemokratických politických hnutí: zpuchřelou buržoazní demokracii je třeba rázně očistit od zkorumpovaných elementů! Hlavní náš problém je přitom ohrožení svobody, vnitřní a vnější bezpečnosti naší země. Nezakryté snahy omezovat svobodu slova, „politika mnoha azimutů“. Nechci bagatelizovat korupci, je třeba s ní bojovat, demokracie je nekonečný boj s korupcí. Ale tyto věci jsou o hodně důležitější.

Další iluze: politiky vlastně ani není zapotřebí („dovedl bych to taky, a lépe“), politici („oni“) jsou neužiteční trubci parazitující na společnosti. Sen o uspořádání, kde se bude společnost spravovat bez politiky, je příznačný pro různé projekty ráje na zemi. Výsledkem je zase politika, jenže zrůdná. V důsledku tohoto pohrdání politikou jsou největší české politické strany stranami bez členstva, politické kluby zorganizované za účelem kariérního vzestupu. Členstvo přitom znamená mimo jiné kontrolu. U nás se členové nabírají za guláš v době, kdy je třeba vybírat delegáty pro konference a sjezdy. Politika v devatenáctém a dvacátém století znamenala taky a především „drobnou politickou práci“, o níž mluvíval Masaryk. Dnes se lidé politiky štítí a na drobnou práci jsou líní.

Další iluze: zachrání nás noví lidé, nové strany. Lidé, kteří politikou opovrhují, čekají, že bez jejich přičinění přijde nějaký spasitel (osvoboditel, obnovitel). V historii byly takové chvíle vypjatého očekávání: zpravidla přišel v lepším případě hochštapler, v horším politický zločinec, někdy kombinace obojího. Žádný spasitel nepřijde, spasit se musíme sami.

Ruku v ruce s očekáváním nového jde pohrdání velkými zaběhnutými stranami. Jedna je za 18, druhá bez dvou za dvacet. Vydává se to za objektivitu, ve skutečnosti jde často o skryté stranění. Přitom není důvod dívat se na věci z odstupu. Jsme v nich až po uši, účastníme se zápasu a stranit není hanba, nýbrž nutnost. A rozhodnout se není těžké. Říkám otevřeně, že Topolánek, přes všechny své strašlivé eskapády, je podle mého názoru lepší než Paroubek a lepší než Klaus. A proč?

Je tu totiž poslední, nejstrašnější iluze: o nic nejde, nic nám nehrozí. Je pravda, že na rozdíl od let 1938 a 1945-8 rozhodujeme o sobě svobodně a sami. Budoucnost je v našich rukou. Je však taky pravda, že patříme do zapadlého regionu, někdejšího předpolí bolševického Ruska. Rusko sice už není bolševické, ale zájem o obnovení svého vlivu má (je to konec konců přirozené). Naše země byla v roce 1945 jeho nejcennější kořistí. Rusové zároveň dobře vědí o prohnilosti české společnosti a notorické neschopnosti se účinně bránit. Jistě, Rusko je jiné než SSSR. Ale je tu volba: buď ono, nebo někdejší polistopadová představa: atlantická orientace a liberální demokracie. Není možné snažit se po benešovsku o jakousi syntézu, víme, jak to dopadlo. Je třeba si vybrat.

LN, 15. 2. 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



10 rodičovských rad
10 rodičovských rad

Jak vychovat šťastné děti.

Diskuse


J. Kombercová
9:06
16.2.2010

S. REHULKA
7:03
16.2.2010

počet příspěvků: 2, poslední 16.2.2010 09:06









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.