29.3.2024 | Svátek má Taťána


UDÁLOSTI: Drobné poznámky

20.5.2015

Česká ekonomika roste rekordním tempem, meziročně i čtvrtletně. Má čtvrtletně druhý nejlepší výsledek v EU (ovšem za Rumunskem). Premiér Sobotka chválí úspěchy své vlády („Jsem rád, že nová vláda přinesla do naší země potřebnou politickou stabilitu, vyhýbají se jí skandály a energii věnuje krokům, které mají za cíl zlepšit život v naší zemi“). Andrej Babiš je o něco zdrženlivější („zatím bych to bral s rezervou, protože jde o rychlou analýzu a bude třeba počkat, aby se ta čísla potvrdila“), řekl bych, že ví, že si zdrženlivost může dovolit: až se údaje potvrdí, bude mu připsána k dobru jako ctnost. Jde o předběžný odhad Českého statistického úřadu, spolehlivost odhadu nejsem schopný posoudit. Bude asi třeba si nějakou dobu počkat. Ostatně, co se pamatuji, tak v roce 1958 nebo 1959 to vypadalo ještě hůř, zdálo se, že bolševismus je na věky věků a nikdy jinak. Malý rozdíl byl jen v tom, že tenkrát jsem měl naději, že ho přežiju, věděl jsem o tom a taky jsem ho přežil. Moje šance, že přežiju tohle, je nulová. Ale nevadí. Přežít nic neznamená. I v letech 1958-9 bylo možné se chovat důstojně, a o to jde. Důležité není zvítězit, ale zúčastnit se. Uvidíme.

Premiér Sobotka zápolí s Andrejem Babišem o to, kdo vychází víc vstříc hazardu. Sobotka vytýká Babišovi, že mu vyšel vstříc při úpravě zákona o regulaci hazardu, který nyní předložil Legislativní radě vlády, Babiš zase vytýká Sobotkovi, že hazardu vycházel vstříc ještě víc v době, kdy byl ministrem financí. Pokud by celý spor měl rozhodnout velký inkvizitor přes hazard, Babišův náměstek Ondřej Závodský, výsledek bude jistě jednoznačný: ještě více vstříc hazardu vycházeli oba.

Právu dal pozoruhodný rozhovor kardinál Duka. V závěru, kdy hovořil o vztazích mezi Ukrajinou, Evropou a Ruskem, zformuloval jakési své vyznání, které myslím platí nejen ve vztahu k Ukrajině, ale docela všeobecně: „A proto není dobré dnes situaci jakkoli vyostřovat, protože by to mohlo mít katastrofální důsledky na všech stranách.“ Jinak mne na rozhovoru zaujaly dvě věci: zaprvé hluboké přesvědčení Oldřicha Dandy, který rozhovor vedl, o tom, že by katolická církev měla rehabilitovat Jana Husa jako reformátora církve. Co je mu do toho? To je snad věc katolíků. Člověku by mělo stačit, když ty, co nepovažují za reformátory církve, nebudou upalovat, což se ostatně už dávno neděje. Nikdo není povinen s Husem souhlasit, máme svobodu. A za druhé horlivost, s níž kardinál souhlasí s tím, aby se církev státu smluvně zavázala k tomu, že část svých financí (z restitucí) využije na zdravotnické, sociální a humanitární účely (předpokládám, že jde o katolickou církev, za jiné se pan kardinál nemá co zavazovat). Vycházím z toho, že církve jsou pro stát totéž, co spolky zahrádkářů atp. (jak tvrdil kdysi Václav Klaus), a nedovedu si představit, že by stát zavazoval zahrádkáře k tomu, aby část svých financí věnovali na zdravotnické, sociální a humanitární účely. Byla by to drzost a stejně je to drzost i v tomto případě.

Ke svému překvapení jsem zjistil, že do budovy Národního muzea byla zabudována schránka s mozkem otce národa Františka Palackého (nyní, před započetím rekonstrukce, byl exponát na přechodnou dobu přestěhován do někdejšího Palackého bytu). Podobným způsobem se kdysi do základu domů zazdívaly kočky. Netušil jsem, že naši předkové byli takoví Indiáni. Vzdáleně to připomíná Leninovo mausoleum. Palackého se prý před smrtí nikdo na souhlas neptal. Palackého jako spolutvůrce demokratické a liberální české politiky si velmi vážím. Nezasloužil si, aby se k němu jeho krajané chovali jako Papuové na Nové Guineji. Podle článku v Právu se o extrakci mozku vedla (zřejmě dodatečně) poměrně živá diskuse, např. anatom prof. Jan Janošík byl vehementně proti. Čest jeho památce.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.