Dohoda o příměří v Minsku se charakterizuje všeobecně jako „křehká naděje“. Myslím, že je to omyl, není to vůbec žádná naděje. Putin, jeho spolupracovníci a jeho propaganda včetně „ruského koutku“ Práva (není to ostatně už žádný koutek, je to celé zahraničněpolitické zpravodajství toho listu) si ji vykládají jako svůj úspěch, a právem. Např. Vladimír Plesník: „A Putin není žádný hlupák. Věděl, že jak Evropa, tak Amerika se obává další eskalace mnohem víc než on.“ (Bylo by dobré Putina přesvědčit o opaku, ale dohoda z Minsku není krok správným směrem; v minulosti se to Západu vždycky nakonec přece jen podařilo, přesvědčili postupně Hitlera, Stalina i Chruščova, jen vždycky se zpožděním, za něž draze zaplatili – to je asi úděl demokratických států; snad se to nakonec zase povede, jenže Hollandovi, Merkelové a Obamovi sotva). Nebo: „Když se to tak vezme, šéf Kremlu tu zaznamenal etapové vítězství – bez Ruska se v budoucnu na východě Ukrajiny nepohne ani lísteček na stromě – jak vojensky, tak politicky.“ Stejně však nejvíc záleží na tom, nakolik ukrajinská společnost dokáže bránit svou svobodu. Pomáhat se dá – a posléze i musí – jen tomu, kdo si dokáže aspoň do jisté míry pomoci sám. To není alibismus, jen chci říci, že přes neuvěřitelný postup západních zemí není Ukrajina ještě ztracena (jak jsem si v některých komentářích přečetl).

Ministr Zaorálek využil debaty v PS o asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou k vášnivé obžalobě „Západu“: „Dovolte, abych vám připomněl, že ten Západ, o kterém pan Kalousek zřejmě mluví, uspořádal ve dvacátém století dvě nejstrašnější světové války, ve kterých zahynuly milióny lidí... Ty války nezpůsobil nikdo východní, to nezpůsobil nikdo zdaleka, ale my sami. Holokaust je dokonce jakoby vyvrcholením Západu ... Jako Západ máme odpovědnost za plynové komory, ve kterých jsme dokázali trávit lidi jako králíky.“ Zdá se, že Rusové se do obou světových válek připletli jen tak náhodou (pakt Ribbentrop-Molotov Němci Rusům nejspíš brutálně vnutili) a že Osvětim spravovali společně Němci s Američany. Postoj pana Zaorálka stejně jako postoj celého dnešního establishmentu se dá krátce vyjádřit slovy „vášnivá proruská neutralita“. Povzbuzen bojovou atmosférou vypnul předseda KSČM (a místopředseda PS) Filip poslanci Kalouskovi při jeho vystoupení mikrofon (s odkazem na překročení časového limitu pro faktickou poznámku). Pan Zaorálek zkritizoval Západ panoramaticky od křižáckých výprav přes reconquistu, čarodějnické procesy až po plynové komory. Když čtu takové řeči, nezbývá mi než říci, že k Západu mám vztah, který se dá vyjádřit slovy my country, right or wrong, i když jsem nikoli vlastní vinou musil značnou část svého života prožít, obrazně řečeno, v ruských stepích. S radostí konstatuji, že country pana Zaorálka je docela jiná, že ji s ním nesdílím, a že se s ním tedy o této věci nemusím vůbec bavit. Poslanec Stanjura označil pana Zaorálka za extrémního levičáka. Mít jako on imunitu, použil bych jiného substantiva. A celkový dojem z rozpravy? Skóre ideového střetnutí Kalousek versus Zaorálek je předem dané. Je to 42 ku 158, „Staré pořádky“ versus „Nové pořádky“. To samozřejmě neznamená, že by bylo všechno ztraceno. Jen je s tím třeba počítat.

V této souvislosti je třeba zmínit průzkum CVVM ohledně postoje našich občanů k NATO a obraně ČR z ledna t.r. Je to vlastně celá story, dá se shrnout takto: Suverenitu státu je třeba za každou cenu hájit (opravdu jen málo lidí si troufne říci přímo „ne“). Ovšem kdyby nedej Bůh opravdu k něčemu došlo, předem víme, že bychom se neubránili. Obrana je zbytečná, protože o malých státech rozhodují velmoci. Z toho plyne jednak, že NATO je v současné dobře potřebné, protože je velké a v nejhorším případě nás obrání samo (nic jiného mu nezbude). A protože je to jeho povinnost, dá se říci, že náklady na obranu našeho státu zbytečně zatěžují náš státní rozpočet. Ať si to pěkně zaplatí sami, když jsou takoví altruisté. Za těchto podmínek považuje NATO za v současné době potřebné 71 procent našich občanů (přidružëný průzkum). Stručně řečeno: obrana naší suverenity je v každém případě nezbytná, ale musí to za nás udělat (a zaplatit) jiní.

Rovněž v Právu píší o stanovisku senátorky Wagnerové k zpětnému doplácení platů soudcům. Musím říci, že její řeči o „soudcokracii“ (pokud jde o rozhodnutí NSD) a o nenasytné malé domů mi připadají hloupé a zároveň zemanovsko-klausovské, ale pokud jsem dobře rozuměl, věcně má v té konkrétní záležitosti pravdu v tom, že za prvé je nesporné, že stát soudům špatně vypočítával základ k platům a že ušlou částku za poslední tři roky musí tedy uhradit. Za druhé že však neměly být uzavírány dohody mezi justicí a zákonodárci, nýbrž vláda měla vzít odpovědnost na sebe, přiznat chybu a rozhodnout o doplacení mezd (to je nepochybně pravda, ostatně kdo vlastně v této situaci má právo jednat a jednal za „soudcovstvo“?). Za třetí je nesmyslné a neudržitelné rozhodnout, že peníze dostanou zpět jen ti soudci, kteří podepíší se svými zaměstnavateli dohodu o narovnání. A konečně, řekl bych, že se nelze domáhat retroaktivně ztráty vzniklé tím, že se měnil (snižoval a zvyšoval) koeficient, jímž se násobil průměrný plat v nepodnikatelské sféře, protože by se tak zasahovalo do rozhodnutí zákonodárné moci (která na to měla právo) a důvody by byly vlastně ideologické, politické (to ovšem paní senátorka neřekla).

Podle novely zákona o rozpočtových pravidlech ztratilo ministerstvo obrany možnost disponovat penězi, které získá z prodeje nepotřebného majetku. Musí je předat ministerstvu financí a jednat s ním, na co se získané prostředky použijí. Podobně chce mít nyní ministerstvo financí přímý dohled nad penězi pojišťoven. To je zjevně dynamický rozvoj „řízení státu jako firmy“ v praxi.

O podezřelosti celého „mírového řešení“ ukrajinského problému svědčí to, jak se najednou zvětšila prestiž běloruského prezidenta Lukašenka, doposud největšího párii v Evropě (odtahoval se od něho dokonce i Václav Klaus). Upozornili na to i v Babišových Lidových novinách. Jistě, běloruský prezident rozhodně nehodlá zavádět ve své zemi demokracii. Zároveň se mu ale nelíbí, že by Putinova moc vzrostla natolik, že by se on sám stal postradatelným. To, že na Západě museli zapomenout na svou averzi k němu, je dost velkým signálem úpadku: není to tak, že by se Lukašenko stal přijatelnějším a demokratičtějším, jen oni se stali bezmocnějšími.

V Babišových LN rovněž citují slova slovenského exministra Ivana Mikloše, budoucího poradce ukrajinské vlády: „Kyjev bude potřebovat v průběhu dvou let 45 miliard dolarů v půjčkách. Časem je snad dokáže splatit – pokud se tedy podaří nastartovat ekonomiku.“ Asi to s tím bezprostředně nesouvisí, ale chtěl bych upozornit, že je podstatný rozdíl mezi ukrajinskými dluhy tohoto typu a např. řeckým dluhem. Není mi jasné, zda to v Evropě politikům dostatečně dochází.

Podle jiné zprávy tamtéž se v souvislosti s destrukcí Úsvitu rozjíždí velkolepá „integrace pravice“. Mohou se prý na ní podílet též Věci veřejné, Občanská konzervativní strana Jiřího Janečka, pražský podnikatel Zbyněk Passer, senátor a podnikatel v loteriích Ivo Valenta ad. Chybějí už jen pánové Zahradil, Mach a konec konců i Václav Klaus, a Ples upírů bude dokonalý. Moc nadějí ale nemají, revoluční kvas u nás už skončil. Tj. mají proti „nové velké pravici“, tj. proti Andreji Basbišovi, stejně málo šancí jako kdysi trpasličí pravicové strany zrovna proti Václavu Klausovi.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.