Právu poskytl velký rozhovor exprezident Václav Klaus. Jde vlastně o standardní příspěvek do zavedené rubriky „Ruský koutek“: „Dnes se přeměnil v konflikt Východ–Západ, kde Ukrajina de facto je pouze pasivním hráčem, tedy prostorem, kde se ten konflikt odehrává, a zbytečně jsou přitom zabíjeny tisíce lidí. Když říkám konflikt Východu a Západu, hybatelem konfliktu nebylo Rusko. Prvotním hybatelem byly nepochybně Spojené státy a jejich přátelé v západní Evropě i někteří naši politikové, kteří nadšeně jezdili řečnit na Majdan. To je moje hluboké přesvědčení.“ Atp. Některé věci, které Klaus říká, není ovšem možné jen tak přeslechnout: například: „Islámský stát je vytvořená entita hloupou politikou Západu. Té využily skryté síly fundamentalistů, aby dnes dělali to, co dělají...“, nebo „Hrozbou všeho je pokus o univerzalismus, o nastolení jednotné kultury, civilizace, hodnot atd. po celém světě. Tento univerzalismus, který byl vyvážen Západem do Nezápadu, se v podstatě snažil říkat, že nic jako Východ a Západ neexistuje.“ Ty formulace jsou samozřejmě nepřesné a přehnané. Nicméně je pravda, za prvé, že podpora „barevných revolucí“ v arabském světě se Západu úplně vymkla z ruky. Nemohli odmítnout pomoc těm, co se Libyi vzbouřili proti nelidskému režimu, ale neměli si zároveň představovat, že jejich účast bude jen vnější a formální, protože si ta zdeptaná a dezorganizovaná společnost pomůže úplně sama ze sebe. V Egyptě se jim zase podařilo přispět ke zbourání Mubarakova režimu, který pro Západ nepředstavoval žádnou hrozbu, naopak, a nepřímo málem i k instalaci Muslimského bratrstva, která by pro Západ (Izrael je součástí Západu, ač na to vychcaní pseudoidealisté z Bruselu a za Obamy tak trochu i z Washingtonu nějak moc rádi zapomínají) znamenala strašidelnou pohromu. Egypt si naštěstí dokázal pomoci sám, ovšem za tu cenu, že generálu Sísímu nezbylo než se zaplést s Putinem, dost nebezpečným nepřítelem Západu. Spojené státy musely samozřejmě na začátku tisíciletí intervenovat v Iráku, protože drzost Sáddáma Husajna se stávala nebezpečnou, hrozilo, že Západ začne být v této oblasti chápán jako „papírový tygr“. Stabilizaci země však naprosto nezvládly. Za celou tou politikou je představa, že na Blízkém východě je třeba vytvořit demokracii jako ve staré dobré Anglii (jakýsi pitomec napsal po úspěšné invazi do Iráku, že teď je třeba, aby Irák prošel podobným procesem demokratizace jako Německo po konci druhé světové války!). Zdá se, že zejména v důsledku volebního vítězství Baracka Obamy zvítězila na Západě, jak doufám přechodně, „Pravda a Láska“, tj. politická směs bláznivého nezodpovědného idealismu a alibismu: jste povinni se důkladně demokratizovat podle našeho vzoru, ale nečekejte, že vám při tom budeme nějak moc pomáhat, zvlášť kdyby nás to stálo moc obětí, např. na lidských životech. Západ by měl být skromnější: měl by si uvědomit, že není suverénním pánem světa, že je ze všech stran ohrožen, často divokými a nebezpečnými lidožrouty, a první povinností odpovědných politiků v této nejisté situaci je zajišťovat a upevňovat suverenitu, svobodu a demokracii u sebe doma a nedopustit, aby ji někdo zvnějšku ohrožoval a pokoušel se ji zničit (viz např. špatně skrývané ruské pokusy o znovuovládnutí středovýchodní Evropy). Samozřejmě, pomáhat ohroženým a sympatizujícím všude na světě je povinností, ale není možné provádět najednou politiku divoké expanze Pravdy a Lásky a ustrašené zdrženlivosti. Je to nedůstojné a směšné. Přece by měli vědět, že se nesmějí zříci Tibeťanů, i když je zrovna nemohou osvobodit. A že musí za každou cenu podporovat např. Tchaj-wan nebo především Izrael, a to nejen žvaněním nebo vytvářením virtuálního „míru pro naši dobu“. Zahraniční politika západního společenství (jistě, není to nic politicky úplně jednotného a proorganizovaného, ale tím spíš) je naplněna jakousi imaginární, pomyslnou agresivitou, a hrozí jí, že se stane směšnou. Politika může přece být zároveň zásadová a realistická. Současná politika Západu není ani jedno, ani druhé. Tohle ovšem Václav Klaus určitě nechtěl říci. K tématu bych se jednou rád vrátil.

Jakýsi rocker se vyznává v Právu z toho, že „štvát maloměšťáky a ukazovat cestu těm, kteří chtějí porušovat pravidla, je můj smysl života“. Tenhle program je starý asi sto čytřicet let a je dnes démódé asi tak jako impresionismus. Kdyby si aspoň vymyslil něco původního. Rocker proslul tím, že v jednom pozdně večerním TV pořadu šňupal „koks“ z bible. To se u nás smí, holoubku (tedy to z bible, s tím prvním si nejsem úplně jistý, ale asi by se to nemělo zbytečně přeceňovat, což policie ČR zjevně taky neudělala). Nicméně zároveň je třeba upozornit, že prostor svobody se tím nerozšířil ani o milimetr, protože smyslem svobody není, aby se smělo šňupat z bible. Jen se počet obyvatel toho prostoru zvětšil o jednoho neužitečného exota. Jistě, bez toho to nejde.

Prezidentu Zemanovi stoupla popularita o deset procent. Lidé zjevně potřebují prezidenta-tatíčka a jsou mu vděčni za to, když měsíc příliš neblbne: rázem ho odmění deseti procenty popularity. Popularita stoupá rovněž premiéru Sobotkovi, který je dokonalým vzorem naprosto nekonfliktního a nekontroverzního politika. Vůbec nic neriskuje. To se dá jistě dělat, nějakou dobu to vydrží, ale o to větší pak bude pád.

Jiří Pehe (viz komentář v sobotním Právu) je zklamaný tím, že boj proti „neoliberalismu“ se ani ve světě nedaří. Hydra neoliberalismu se sice ukazuje ve své zrůdné podobě („rozevírající se nůžky mezi superbohatými a těmi ostatními“), ale netěží z toho, jak by bylo správné a spravedlivé, „evropská sociálnědemokratická levice“, nýbrž „levicová radikalizace“ (Syriza ap.), „v níž už pro strany demokratické levice nejspíš nebude místo“. Něco podobného v trošku jiném vybarvení se ostatně stalo v průběhu Velké protikorupční revoluce i u nás. Problém pana Pehe je v tom, že skupina, za niž hovoří („sociálnědemokratická levice“), nebude asi příliš početná. Ba možná že jen zcela virtuální. Na rozdíl např. od normalizačních buranů, putinovských kolaborantů atp. Těmi se to u nás jen hemží. Jiří Pehe je Pravda a Láska v levicově sociálnědemokratickém vybarvení.

Ministryně Marksová-Tominová usilovně pracuje na vzniku silné a nezávislé státní byrokracie: pro začátek chce investovat 6 miliard korun na zvýšení platů ministerských úředníků. S odkazem na nový služební zákon. Píše o tom Babišova MfD. Až nezávislá státní byrokracie náležitě zmohutní a nabobtná, bude si přísun peněz už obstarávat sama a paní ministryně, protože je bohužel politička, tedy něco,co do naší společnosti v Nových pořádcích nepatří, se stane zbytečnou. Možná jí ale naši vítězní byrokrati postaví nakonec aspoň pomník.

Protože tamtéž píše už dokonce i Luboš Palata o tom, že vznikající „slavkovský trojúhelník“ (Rakousko, Slovensko, ČR) se může stát spolkem přátel Ruska a náhradou Visegrádu, určitě na tom něco bude. Český premiér Sobotka mu řekl, pokud jde o možné rozšíření sankcí proti Rusku: „Je otázka, jestli už tím u Ruska nepřekročíme práh bolesti, za nímž už bude Putinovi všechno jedno.“ Český premiér vystupuje jako zodpovědný a ohleduplný Putinův anesteziolog: sankce jistě, ale nesmí ho to moc bolet.

V Babišových Lidových novinách se chlubí: „Do LN přichází přední analytik Jan Macháček.“ Snad se dá doufat, že je to jen první vlašťovka, že se rýsuje jakési štěpení tábora Pravdy a Lásky na babišáky a ty ostatní. Považoval bych to za velmi pozitivní, naši společnost je třeba především pořádně rozdělit, a živím v sobě naději, že se spoustou slušných a inteligentních lidí bude pak třeba zase rozumná řeč.

Tamtéž upozorňuje Stanislav Balík na to, že není možné zároveň volat do světa „já jsem Charlie“ a stigmatizovat ty, co vyjadřují obavy z islámu, jako fašisty. Když padají zábrany, tak pro všechny. K tomu je třeba říci: za prvé - svoboda projevu v demokracii musí být svobodou pro všechny, pro ty, co se islámu nebojí, i pro ty, co se ho bojí, pro ty, které protivníci označují za fašisty, tak pro ty, které protivníci označují za komunisty, pro podporovatele homosexuálů i pro kritiky „homosexualismu“, pro stoupence potratů i jejich odpůrce, pro ty, co jsou Charlie, i pro ty, co nejsou Charlie. Svoboda projevu má přirozeně své meze, je třeba usilovat o to, aby byla v rámci možností co největší. To ale znamená jen vykolíkování prostoru, v němž se vede nelítostný boj o to, co je správné a spravedlivé, a co ne. To, že někomu nechci zavřít hubu, neznamená ještě, že jeho názory nepovažuji za hnusné, pitomé a směšné, jen že považuji svobodný rozhovor za nejlepší způsob jak poznat, co je správné a co ne.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.