Zákon o vydání státních dluhopisů ve Sněmovně poněkud překvapivě neprošel, a to přes obecně vzato solidně zajištěnou vládní většinu. Svůj podíl na neúspěchu má zjevně i řídící schůze, místopředsedkyně Sněmovny Jermanová (ANO), která poslance nesvolala k hlasování a nepřiměla je se znovu přihlásit, takže všichni, co včas nedoběhli, byli považováni za ty, co se zdrželi hlasování. Opozici stačilo nebýt pro, nemuseli být proti. Vládu to prý nebolí, protože napříště bude moci podle novely rozpočtových pravidel přijaté tento týden vydávat státní dluhopisy ke krytí rozpočtového schodku, aniž by k tomu musela Sněmovna přijmout zvláštní zákon. Je to praktické opatření tím správným směrem, brzy se už vládní poslanci nebudou muset obtěžovat hlasováním vůbec.

Podle průzkumu STEM vede v preferencích (pokud jde o volby do PS) ANO před ČSSD o omračujících osm procent (30,7 ku 21,7). Přesto se preference ANO v poslední době snížily o 2 %, kdežto ČSSD přibrala 3,6. Je to pokus STEM o nesmělé přiblížení se realitě? Jinak komunisté mají prý 13,3, kdežto TOP 09 7,7 a ODS 5,6%. Tedy ani dohromady ne tolik co komunisté. Normální opozice tedy už prakticky neexistuje. Na tom možná něco bude.

Český helsinský výbor obvinil ředitele brněnského Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Kapitána, že „dokonce schvaluje postup norských úřadů“ ve věcí odebrání dětí paní Michalákové. Je to dnes zřejmě něco podobného jako za protektorátu schvalování atentátu na Heydricha.

Jeden z čelných autorů ruského koutku Práva Vladimír Diviš dnes ve svém komentáři napsal: „V dobách studené války byly běžné snahy bývalých spojenců zamlčovat nebo aspoň bagatelizovat podíl druhé strany na konečném vítězství nad hitlerovským Německem.“ Pan Diviš hřeší na to, že dnes už neexistuje moc pamětníků toho, co byklo běžné za studené války. Nějací, jako např. já, tu ale pořád ještě jsou. Takže mi nezbývá, než formulaci převést takříkajíc do reálu. Správně zní: „V dobách studené války byly běžné snahy ruských bolševických propagandistů bagatelizovat podíl západních spojenců Ruska na konečném vítězství nad hitlerovským Německem.“

Známá šifra kov, o níž jsme tu už před nedávnem psali, píše o „hlasech k „rozmrazení krize“ s Rusy v SRN. Jeden z těch „hlasů“ má být hlas kancléřky Merkelové. V Davosu mluvila o možnostech spolupráce „s Euroasijskou unií vedenou Ruskem“. I šifra KOV připouští, že podle kancléřky je podmínkou „obsáhlé mírové řešení situace na Ukrajině“ a že nejdříve by se Rusko mělo držet smlouvy z Minsku. Myslím, že šifra KOV zatím slyší trávu růst a že přání je otcem myšlenky.

Na protest proti prolomení limitů těžby hnědého uhlí v okolí se chce městečko Hora svaté Kateřiny v Krušných horách připojit k SRN. Zajímavé je, že nějak vůbec neberou v úvahu, zda by je v SRN chtěli (možná že to předpokládají jako samozřejmost: když se na tom usneseme, nezbude jim nic jiného). A co kdyby si Němci náhodou řekli: obec bereme, ale obyvatele nechceme. Tím by se obnovil stav před rokem 1945, kdy tam nebyla česká ani noha.

Poslankyně Černochová z ODS se účastnila „protiislámské“ demonstrace na Hradčanském náměstí a pronesla tam projev. Když ji pak v Babišových LN upozornili na nenávistné výroky a transparenty, které se na demonstraci objevily, prohlásila: „Víte, co mě štve? Byl jste někdy na odborářské demonstraci? Kolik tam je nenávisti? Na náměstí stojí spousta politiků, lidé mají transparenty, že nás budou věšet. A nikomu to nevadí.“ Na tom jistě něco je. Člověk by někdy skoro řekl, že na odborářských demonstracích (z doby Velké protikorupční revoluce) to byli ti samí lidé jako na extremistických demonstracích. Nebo na protiislámských demonstracích. To ale neznamená, že je to v pořádku. Ostatně, nejsou to náhodou jedni a titíž lidé? Pokud ne fyzicky, tak typově určitě. Babišův šéfkomentátor Kamberský paní poslankyni upozornil, že podle Mojžíšových knih se cizoložství trestá ukamenováním. Já bych zase pana šéfkomentátora rád upozornil např. na Janovo evangelium, kap. 8, 3-11. S biblí to není tak jednoduché, jak si u Babišů myslí.

V Řecku vyhrála parlamentní volby, jak se předpokládalo, krajně levicová SYRIZA. Nemá však absolutní většinu, a tak se promptně dohodla s krajně pravicovou ANEL. Shodnou se, jak se zdá, na tom, že žádné závazky (v hospodářské oblasti) neplatí a když přijde bída na kozáky, je na ně třeba zapomenout. A budou zkoušet, nakolik je možné Evropskou unii pumpnout a vydírat. Výsledek mne velmi zajímá, tvrdý postoj si zatím EU mohla dovolit ke svým východoevropským novým členům. Troufne si na něj i tady? Řekl bych že to bude mít těžké, obří řecká sekera u Západu je nejspíš dost velká hrozba. Pokud se bruselští podělají, bude to ovšem mít strašlivé následky.

V Právu informují o sjezdu Strany zelených. Jedním z nejdiskutovanějších témat sjezdu prý byly debaty okolo možného prolomení těžebních limitů. Nově zvolený místopředseda strany Petr Štěpánek k tomu prohlásil: „To je návrat do normalizace, kdy byla ekonomika založena na devastaci krajiny.“ Pan Štěpánek se mýlí, návrat do normalizace se u nás koná už delší dobu, mj. i díky politice jeho strany, která v Praze neváhala vlézt do koalice s babišovci. Nechci bagatelizovat význam devastace životního prostředí různými podnikatelskými lobby, ale devastace politického prostředí je zásadní, probíhá a SZ se na ní podílí.

Zemřela bývalá prokurátorka Polednová-Brožová, která se proslavila zejména spoluúčastí na justiční vraždě dr. Milady Horákové a dalších tří lidí. V tisku se zdůrazňuje, že za to byla nakonec odsouzena, ale že po odpykání necelého roku ji prezident Klaus omilostnil. Když slyší standardní pravdoláskař spojení „milost“ a „Klaus“, zmocňuje se ho zpravidla psotník (trochu podobně, jako když slyší standardní klausovec kritická slova o vyhnání sudetských Němců). Jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou, a společnou mají nezvládnutou nenávist. Je dobré a správné, že se paní Brožová nakonec dočkala spravedlivého rozsudku. A je dobré a správné, že ji pak prezident omilostnil, bez ohledu na to, že se zrovna jmenoval Klaus. Té ženě bylo tehdy (v roce 2009) 87 let a milost patří k životu – tj. milost udílet, protože přijímat ji umí každý a rád. A milost, jak víme my pověrčiví křesťané, je vždycky nezasloužená. Jinak by neexistovala ani žádná naděje.

Jiná Brožová, totiž Iva, se v rozhovoru pro Právo zmínila, že sice odmítla kritizovat rozhodnutí Nejvyššího soudu (jemuž tenkrát předsedala) ve věci Tluchoř a d., ale v tiskovém prohlášení řekla, že má na otázku poslanecké imunity jiný názor, než jak bylo rozhodnuto. Já, samozřejmě ač právní laik, mám na to zase jiný názor než JUDr. Brožová, ale nemohu neuznat, že její postup byl zcela korektní. V tom byla představitelka „starých pořádků“, tj. polistopadového režimu, k jehož horlivým přívržencům patřím. Je tedy taky, jak by řekl hlavní manažer „Nových pořádků“ Andrej Babiš, „ta stará polistopadová struktura“ (pěkné pojmenování cituje z Babiše v pondělním Právu Andrej Babiš, týká se ovšem Bohuslava Sobotky. Je to povedené, protože pan Babiš je zase „nová předlistopadová struktura“).

„Na názory vyjadřující obavy z islámu, má kolega Konvička (lídr hnutí „Islám v ČR nechceme) právo, ale způsoby, kterými je prosazuje, jsou mi odporné,“ prohlásil rektor jihočeské Univerzity Gubhoffer. To je velmi hezky řečeno, cítím to stejně.

V Babišově MfD píše Rostislav Matulík o konfliktu na Ukrajině: „Oběma stranám evidentně není cizí hluboce barbarský styl válčení, kdy se pálí raketami do sídlišť a trolejbusů. Ani Moskvě, ani Kyjevu tudíž není důvod věřit.“ To je ohavná estétská neutralita. Já musím říci, že nevěřím Moskvě. Jsem zaujatý. Člověk smí být zaujatý. Někdy musí a já si myslím, že tohle je právě ten případ. Nedíváme se na to totiž jako diváci na film v kině. Jsme v tom, jen o tom ještě nevíme. Z velebné neutrality lidí jako pan Matulík je mi nanic. Žádné „respektování“ provozovat nebudu. Je to nemravnost.

Jen malá, uznávám, že nepodstatná, poznámka na okraj, nějak se nemůžu ubránit. Rovněž v Babišově MfD píší ke změnám v pražské veřejné dopravě: „Hlavní město čekají v dubnu velké změny v jízdních řádech. Vedle jiných se například trasa tramvajové linky 18 vrátí po 78 letech zpět do Holešovic.“ To je pohled vpravdě historický. Mně je sedmdesát pět, a během té doby jezdila vždycky aspoň jedna linka ze Střešovic do centra. Teď se to mění. Aby s tím mohl být člověk jakž takž srozuměn, muselo by mu být víc než 78.

V Babišových Lidových novinách mne zase zaujal sloupek Jiřího Peňáse. Připomíná mi knížku Marťasnská kronika od Raye Bradburyho, kterou jsem si s chutí přečetl kdysi v době mého mládí. Je to sci-fi o dobytí a osídlení Marsu lidmi. Marťané (dříve než je lidé nakazili spalničkami a oni v důsledku toho vyhynuli) dominovali nad návštěvníky z naší planety svou mohutnou imaginací, jíž dokázali vytvářet virtuální realitu pro sebe i pro své okolí. A tak, jednou, dlouho poté, co pandemie Marťany sklátila, potká dvojice pozemských kolonistů posledního přeživšího, ten jim zaujatě vykládá, že vše je při starém, jede na návštěvu do marťanského města ke svým známým, a na chvíli i pro ně vyvolá vjem něčeho, co bylo kdysi dávno a už vůbec není. Pan Peňás s podobnou sugestivitou básnivě líčí, jak je to fajn, že Karel Schwarzenberg vyhrál před dvěma lety prezidentskou volbu. Proboha, k čemu je to dobré! Volbu vyhrál Zeman, Velkou protikorupční revoluci za podpory Pravdy a Lásky Babiš, a teď by se s tím mělo něco dělat. Je to práce tak na čtyřicet let. Snít se může potom. Teď to nemá smysl.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.