Lídr iniciativy Islám v ČR nechceme Martin Konvička prohlásil mj.: „Naším dlouhodobým cílem je postavení islámu na úroveň nacismu, zákaz jeho šíření, propagace a veřejného vyznávání, tvrdé potlačení, zároveň jeho společenské odsouzení.“ Islám má mít tedy to postavení (zákaz, potlačení, „společenské“ (!) odsouzení), jaké měly různé „buržoazní ideologie“, a taky křesťanství, v době bolševismu. K tomu: za prvé, pro mne platí „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim“. Za druhé, stavět na jednu rovinu náboženské vyznání z doby na přelomu starověku a novověku s novodobou politickou ideologií je projev duševního úpadku a „rozvášněné logiky, nešetřící dějin“ (pěkná Masarykova formulace), tedy fanatismu. Za třetí, je zajímavé, že na „komunismus“, resp. přesněji řečeno „bolševismus“ jako na nežádoucí ideologii, kterou by bylo třeba zakázat, potlačit a „společensky“ odsoudit, se panu Konvičkovi nějak nedostalo. A konečně: nebude to všechno k ničemu, s vadnými ideologiemi a problematickými náboženstvími se musíme vyrovnat sami, tj. každý z nás sám pro sebe, pokud to nedokážeme (a můžeme to dokázat jen tenkrát, když budeme mít sami pro sebe něco lepšího, než jsou ony), státní zákazy nepomohou. Mocný stát, složený z bezmocných a dezorientovaných lidí, je něco nepředstavitelného, špatná ideologie může být nahrazená jen lepší ideologií a dejme tomu špatné náboženství jen lepším náboženstvím. Nedokážeme se s něčím sami pro sebe vyrovnat, a tak to raději zakážeme. To je sice jednoduché, ale nemůže to fungovat. Pan Konvička (aspoň podle Babišových Lidových novin) tvrdí, že „islám proti nám od sedmého století vede válku“. To je mi Konvičkových opravdu líto.

Ředitel Centra Simona Wiesenthala Efraim Zuroff si myslí, že prezident Putin měl být na výročí osvobození Osvětimi pozván do Polska. O tom, kdo bude pozván do Polska, rozhoduje Polsko, a pokud usoudili, že pan Putin není pro dnešek ten správný exemplář osvoboditele, je to celkem dobrý důvod.

Stalinův vnuk Jevgenij Džugašvili podal žalobu na ruský nezávislý list Novaja gazeta, kde jeho dědečka označili za „krvelačného lidojeda“. Svůj spor prohrál. Pan Džugašvili ovšem udělal osudovou chybu: obrátil se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku: doma by letos už možná vyhrál (předpokládám, že do Štrasburku se obrátil až po neúspěchu doma, inkriminované články ovšem vznikly v roce 2009 a to byla v Rusku ještě trošičku jiná situace).

Prezident vyvolal bouři odporu svým výrokem proti „inkluzi“ handicapovaných dětí. Sjednotili se proti němu pod heslem Pravdy a Lásky všichni. Přitom prezident zjevně se svou obvyklou bohorovnou nevěcností hovořil o problému, o němž by se mělo věcně a kriticky mluvit ze všech stran. Místo toho se už zase vytvořila hysterická a falešná „národní jednota“. Prezident Zeman hraje v babišovských Nových pořádcích roli jakéhosi klauna: dokáže poutavým způsobem zaměstnat intelektuály a ti si pak nevšimnou, že jim zatím bourají demokracii.

V Babišových Lidových novinách udělali taky rozhovor s francouzským politologem Christianem Lequesnem. Musím říci, že po jeho přečtení jsem proti jeho autorovi zaujatý, a tedy neobjektivní. Omezím se tedy pouze na malou poznámku na okraj. Politolog nám vytýká: „Vaše situace je hodně odlišná. Nemáte dědictví migrace v takové podobě jako západní Evropa – pochází totiž již z 60. let, kdy sem přicházeli arabští a turečtí zájemci o práci.“ Pan Lequesne by se možná divil, ale já mám dnes např. na Václaváku občas pocit, že kdybych neuměl jakž takž rusky, nedomluvím se (přitom většina těch lidí sem přijela taky jako zájemci o práci a bez postranních úmyslů a část z nich ani nejsou Rusové). Byly u nás ovšem migrační vlny trošku jiné povahy, např. v té nejmohutnější na sklonku šedesátých let sem přijelo najednou na půl milionu migrantů a na rozdíl od těch v západní Evropě byli i velmi solidně vyzbrojeni. Vzhledem k tomu se nejpozději od té doby ze značné části díváme na svět optikou, že se chceme vrátit do Evropy. Že je to pro některé Francouze problém, jak upozorňuje pan Lequesne, jsem si všiml – např. v době útoku na Irák se francouzský prezident Chirac vyjádřil tím způsobem, že jsme zmeškali dobrou příležitost držet hubu.

Další autor, jehož texty mne už pravidelně iritují, je tuzemec, historik umění Pavel Kalina. Věnuje se – jak jinak – karikaturám Mohameda, a nahrál mu prof. Halík svým výrokem o posvátných symbolech islámu a křesťanství. Pojem „urážka symbolů“ nám prý zavádí úplně jinou dobou, než je ta naše. Dobrá, ale pro mne není Ježíš žádný symbol a předpokládám per analogiam, že pro muslimy Mohamed taky ne. S lidmi, kteří vůbec ničemu nevěří, se strašně špatně komunikuje.

Petr Fiala se domnívá, že máme spíše přijímat jako migranty syrské a irácké křesťany, protože tu je větší pravděpodobnost následné integrace. To by asi chtělo nějak specifikovat, je to učebnicová poučka té povahy, jako že slovanští migranti jsou pro nás vhodnější, protože jazyky jsou si podobné, a proto se lépe domluví. Podobnost je přitom v tomto případě občas dosti vzdálená, první věta, kterou jsem uměl rusky, a uměli ji v pětačtyřicátém všichni kluci v Česku, zněla „daváj časy“, a aby jí člověk správně rozuměl, musela být doprovozena výraznou gestikulací. Mezi různými formami křesťanství jsou rozdíly, někdy mohou být i dost velké, a zkoumat, nakolik jsou kandidáti migrace nikoli vlastní vinou v zoufalé situaci, může být přiměřenější a spolehlivější.

Dvě stě lidí (jak omračující množství!) uspořádalo průvod od Palachova hrobu (je výročí) na Hrad. Žádají odstoupení prezidenta Zemana. Je pozoruhodné, že pokud se lidé dnes rozhodnou vůbec k nějakému protestu, je to buď pobuřující blbost (zákaz islámu), nebo něco zároveň neuskutečnitelného a neúčinného. Bourání demokracie a nastupování Nových pořádků nikomu nevadí.

Reprezentativní čtenář Práva Josef Kuthan dnes píše: „V ČR převládají nevěřící a ti by mohli být právem nespokojeni, že společenská podpora šíření ateistických názorů není alespoň srovnatelná s masivní publikační a materiální podporou zde působících církví a náboženských společností.“ To lze vyřešit jednoduše. Ateisté by se měli ustavit jako samostatná církev (řekl bych, že jsou vlastně svého druhu náboženstvím), udělat si vlastní duchovní správu, modlitebny a obřady a požádat o státní podporu. Obávám se jen, že jsou na to většinou moc líní.

Podle místopředsedkyně TOP 09 Langšádlové musí migranti „respektovat naše hodnoty“. Ale co jsou to ty naše hodnoty? Máme vůbec nějaké? Třeba Pravdu a Lásku“? A co to vlastně ta „Pravda a Láska“ je, tedy co je to jiného než kýčovitá dutá fráze?

Ministerstvo kultury zavádí (podle Babišových Lidových novin) státní české medaile pro „rytíře a dámy kultury“, tj. pro bohaté mecenáše. Nedovedu si zejména v dnešních poměrech představit mecenášství jinak než jako soustavné spontánní nebo v horším případě organizované korumpování autorů.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.