24.4.2024 | Svátek má Jiří


UDÁLOSTI: Drobné poznámky

6.10.2014

Václav Klaus poskytl rozhovor britskému listu The Spectator. Zaujal mne důraz, který klade na rozlišování mezi „Sovětským svazem“ a Ruskem. Vypadá to tak, jako kdyby kdysi v minulosti byl provedl jakýsi Sovětský svaz, jehož vojska k nám přiletěla z nějaké vzdálené galaxie, vůči Rusku ozbrojenou agresi podobné povahy, jakou dnes provádějí Rusové na Ukrajině, brutálně zmermomocnil poražené Rusko a zmocnil se tam na víc než na sedmdesát let vlády. Pak se „Sověti“, nezvyklí na zdejší klima, podobně jako Marťané v Bradburyho Marťanské kronice, nakazili spalničkami, jež jsou pro ně fatálně smrtelné, a do posledního vyhynuli. Ve skutečnosti je „Sovětský svaz“ jen jedna historická varianta ruské státnosti, od těch minulých a následujících se sice odlišuje, ale ne tak dramaticky, jak by se snad na první pohled mohlo zdát, a Rusové za ni nesou stejnou zodpovědnost jako Němci za nacismus. O povaze bolševismu jako státní ideologie jedné fáze ruské státnosti psal ostatně pěkně a jasnozřivě už v v jeho počátcích TGM, který měl možnost si ho prohlédnout zblízka. „Bolševismus je carismus naruby, a Rus, jak známo, dokáže nosit naruby i boty.“

Lobbista Ivo Rittig čelí momentálně obvinění již ve třech kauzách, píšou v Právu. Žádná z těch kauz ovšem zatím nepřináší důkazy pro lehce obludnou koncepci o chobotnici prorůstající českou ekonomikou, politikou a justicí, s níž před časem přišel plk. Šlachta. Nikdo soudný nebude chtít házet „orgánům činným v trestním řízení“ klacky pod nohy při vyšetřování trestních kauz, je však politicky naprosto nezodpověné konstruovat na základě nedostatečných důkazů obludné jakobínské paranoidní vize o organizovaném zločinu prorůstajícím celou společností včetně legislativy, exekutivy a justice, protože ty se pak velmi hodí jako ideologie sloužící různým politickým šíbrům k likvidaci demokracie.

V druhém kole doplňovacích senátních voleb v Praze 10 zvítězila velmi těsně místostarostka Prahy 10 Ivana Cabrnochová, kandidující za SZ s podporou ČSSD, nad Janou Duškovou, kterou kandidovalo hnutí ANO. Těsně „za dveřmi“ druhého kola, jak jsem už psal, zůstala kandidátka TOP 09. Voleb se - už vzhledem k tomu, že proběhly těsně před těmi „řádnými“ - zúčastnilo velmi málo lidí (v 2. kole necelých 9 %). Přesto se z nich dá aspoň trochu usuzovat na rozložení sil v Praze (a to i ve volbách do zastupitelstva): ANO je na vzestupu a je otázka, zda vůbec bude možné (a bude politická vůle) udělat koalici bez něj.

Lukáš Jelínek opět straší na komentářové stránce Práva své demokratické oponenty, že když nebudou dostatečně vstřícní k ČSSD, hrají do rukou Babišovi. Problém je, že když je člověk dostatečně vstřícný k ČSSD, není si vzhledem k její rozložeností a nespolehlivosti vůbec jistý tím, vůči komu, čemu je vlastně vstřícný.

Na článku premiéra Sobotky tamtéž mne zaujala zejména jedna formulace: „Petr Fiala a další pravicoví politici vyzývají ke konfliktu a pokrytecky se přitom tváří, že Rusko snad zmizí z východních hranic Evropy nebo že je správné se od něj navěky izolovat a pro jistotu vybudovat na východě Ukrajiny novou železnou oponu.“ Chtěl bych jen upozornit, že železnou oponu nebudoval po roce 1945 pro (svou) jistotu zvlčilý Západ, ale právě Rusko na svých východních hranicích, které tehdy byly shodou okolností taky našimi východními hranicemi. Rád bych věřil tomu, že v brzké budoucnosti jimi znovu nebudou, ale zatím mi to nějak moc nejde.

Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier přijel do ČR na 25. výročí exodu občanů „NDR“ do SRN přes německé velvyslanectví v Praze, a dal rozhovory oběma babišovinám. MfD například řekl: „Nyní záleží na tom, abychom zabránili otevřenému vojenskému střetu mezi Ruskem a Ukrajinou.“ Ve skutečnosti je pan Steimeier nepochybně schopen zabránit tomu, aby Ukrajina napadla Rusko. Kdyby se přitom dostal do úzkých, Putin mu rád pomůže, třeba i preventivně. Děje se však zatím bohužel pravý opak, Rusko napadlo Ukrajinu. Co s tím, pane Steinmeiere?

Alexandr Mitrofanov píše ve svém sloupku v úterním Právu mj.: „TOP 09 vyzývá občany, kterým nejsou současný hrozivý trend a negace odkazu listopadu 1989 lhostejné, aby přišli svůj názor říct k volbám a nedovolili tyto praktiky, jejichž nositelem je zejména hnutí ANO, vnést masivně i na naše radnice.“ To je jen nabubřelé. Pak ale dodává, že „městem, kde něco takového dosud nepřipadá v úvahu a kde navíc městská rada s obdivuhodnou odvahou vyhnala i takzvané kmotry, je Praha“ s primátorem Hudečkem, jako by zapomínala, že nepůsobí v zemi plné chrabrých Jiří, ale spíše Hudečkových jmenovců – nevěřících Tomášů, na které tato sebechvála spíš zapůsobí úplně opačně.“ Článek je vůči TOP 09 velmi tvrdý, ale na tomhle něco je: pokud si někdo klade výše zmíněný cíl, nemůže odhlédnout od svého podílu na tom, že otevřel svými chybami cestu negaci odkazu listopadu 1989, což platí pro TOP 09 úplně stejně jako pro ČSSD. Nebo snad byla TOP 09 v letech 2010-2014 na vesmírné misi na Marsu a její čelní politici (Kalousek, Schwarzenberg) předtím batolata? Program zformulovaný tak, jak Mitrofanov cituje z prohlášení TOP 09, aby byl aspoň trochu věrohodný, by měl být zformulovaný ve spolupráci demokratických stran, které se na realizaci odkazu listopadu 1989 podílely (a ODS nebo TOP 09 to dělala podobně nedokonale jako ČSSD nebo KDU-ČSL či SZ). K tématu se ještě vrátím, a to v každém případě ještě před volbami.

Ke své hanbě se musím přiznat, že nějak pořád nemám čas vyrovnávat se s názory Petra Druláka, jehož článek zdobí úterní Právo. Ve studené válce se podle mne nestřetly „dvě univerzalistické představy“ (jak tam tvrdí), ale ruské impérium se svou vyčůranou světovládnou imperialistickou ideologií a západní demokracie. „Střetly“ se tak, že Rusko bylo v tomto střetnutí agresorem, jemuž šlo o ovládnutí světa, což hned po roce 1945 ve střední a středovýchodní Evropě předvedlo. Pan Drulák jen tolerantně dodává, že je prý třeba vzít vážně i myšlenky Západu a „odolat často i pochopitelnému pokušení řady nezápadních ideologů odmítnout celý západní odkaz jako pouhý ideologický nástroj zotročování“. A také prý, že „za lidskými právy nestojí žádná univerzální idea spravedlnosti, která by byla kritériem veškerého počínání, a že je třeba se o ně přít v rozporuplném světě“. To druhé je interpretace názorů Jiřího Přibáně, s nímž Drulík polemizuje, nechápu proč - jsou jeden jako druhý. Pro mne zase za lidskými právy stojí příkazy evangelií, které před nimi mají přednost v tom smyslu, že ony (a nikoli různé kodexy lidských práv) jsou kritériem veškerého počínání. Každý člověk, aby ho bylo možné brát vážně, musí mít při vší kritičnosti něco, o čem nediskutuje, na čem stojí a s čím padá, a tohle je pro mne právě to, o čem se nediskutuje. A když je pan Drulák dokonce natolik velkorysý, že je to ochoten tolerovat v tom smyslu, jako že to přece jen není jen pouhý ideologický nástroj zotročování, tak na tuhle velkorysou toleranci mu, ať už mi to čtenář odpustí nebo ne, seru.

Andrej Babiš chce zjevně dostat pod kuratelu hospodaření státních nemocnic, provedl v nich formou auditu, formálně krytího žádostí Evropské komise, rozsáhlou razii. Ministr Němeček kvůli tomu dostal v přímém přenosu ČT ve večerních Událostech solidní hysterický záchvat. Vypadá to, že jde o jakýsi zápas o léno a že pan Babiš má tendenci v rámci státu řízeného jako firma řídit jako firmu i státní nemocnice (je to nepochybně lukrativní hájemství). Proslýchá se, že pan Sobotka je už přichystán k výměně rezortu zdravotnictví za nějaký jiný (není jasné, za který).

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.