19.3.2024 | Svátek má Josef


ZANINY CESTY: Kadaň? Kadaň!

7.6.2018

Když jsme byli před rokem v Klášterci nad Ohří, nestihli jsme se podívat všude. Letos jsme si to zopakovali, ale bydleli jsme v Kadani. Byla jsem tím městem okouzlená. V těchhle končinách si každý hned představí elektrárny. Jsou tam, samozřejmě, ale je tam i spousta jiných věcí, které stojí za vidění.

Třeba stará Kadaň je úhledná, náměstí parádní, mají tu nejužší ulici u nás - 66 cm (vejdu se tam!)

Nábřeží Maxipsa Fíka

Ještě hned po příjezdu jsme se šli projít podle Ohře po nábřeží Maxipsa Fíka. Proč Fík zrovna tady? Protože jeho autor, Rudolf Čechura, se narodil v nedalekém, dnes už neexistujícím, Ahníkově. Nábřeží je povedené – je vidět, že ho využívají turisté i místní – najdete tu několik soch, moc hezké dětské hřiště (kde jsem ve vyzvětšovaném kolotoči pro veverky padla… no, řekněme na bok), výborná restaurace, spousta laviček.

První – a taky nejlepší – výlet byl v pondělí na Úhošť. To je stolová hora kousek od Kadaně . Je tam přírodní rezervace a naučná stezka s obvyklými tabulemi, kde se kromě jiného píše, že ti chytří tam jedou o měsíc dřív než my, že brzy na jaře celý vršek kvete. My potkali odkvetlé koniklece a dokvétající petrklíče. A hezkého červeného pavouka, který je prý taky vzácný.

Co kvetlo na plné pecky, byl hloh. Na rozlehlém plochém vrcholu jsou ho spíš stovky než desítky keřů. Na jeho - dost specifickou - vůni jsme si nakonec zvykli a na tom velikém prostranství byla i příjemná.

Úhošť

Na úterý jsem naplánovala hrad Hasištejn; představa byla taková, že pojedeme do Křimova a podle Prunéřovského potoka dojdeme k hradu a pak domů. Jenže člověk míní a ČD mění, autobus nám v Chomutově ujel, další jel až v poledne – co teď?

Vždycky jsem chtěla vidět Kamencové jezero (viz tady) – nezbývalo tedy než brát to jako příležitost. Byla jsem trochu zklamaná. Je to hezké, velké… městské koupaliště. Ale zase tam zrovna jely závody dračích lodí.

Na Hasištejn jsme došli z Místa (povídám Frantovi: „Pojedeme do Místa.“ „Jakýho místa?“). Byl to takový výlet na odpoledne, ale na druhé straně uznávám, že Hasištejn je rozlehlá, pohledná a dobře popsaná zřícenina. Jedna z mála, kde se platí vstupné.

Hasištejn

Zpáteční cesta vedla přes Prunéřov. Kdysi to byla vesnice, zbylo z ní minimum, dneska tam obrovskou, ale opravdu obrovskou, plochu zabírá elektrárna. Vzhledem k tomu, že ji nemám za zády (však ona Praha má taky svoje), musím říct, že se mi svým způsobem líbila. Je to tak velké, až je to monumentální. No a koneckonců svítit chceme všichni.

Loni mi nejvíc vadilo, že jsme nestihli zříceninu Egerberk na kopci proti Klášterci, kde jsme tehdy bydleli. Takže ve středu jsme popojeli vlakem, prošli zámeckou zahradou (a přiznávám, že i zámeckou cukrárnou), přes řeku a do kopce. Na kopci nás v lese dost překvapila stará vejtřaska… Protáhli jsme se kolem ní na hrad a tam narazili na takového čundrácky vyhlížejícího týpka, který na zbytku zdi dojídal svačinu. Ukázalo se, že tam s kolegou (a s tou vejtřaskou) zříceninu opravují!

Egerberk

Ve čtvrtek jsme se stěhovali do Teplic. Odpoledne jsme stihli seznamovací procházku – lázně, Zámecké náměstí, rozhledna Petřín, botanická zahrada – tam už se začalo zatahovat, občas zabrumlal hrom, takže jsme mazali domů.

Z rozhledny jsme v dálce viděli na kopci něco malebného, prý hrad Doubravku. Tak jsme se tam v pátek vypravili. Doubravka stojí na Doubravské hoře (ehm, 393 metrů nad mořem), která je zarostlá hezkým lesem (kupodivu převážně bukovým, s tím jménem bych čekala spíš duby). Když člověk vystoupá nahoru, přijde zklamání. Původně gotický hrad během třicetileté války několikrát dobyla jedna i druhá strana, až ho nakonec našinci zbourali, aby se ho nepřítel nemohl znovu zmocnit. V 19. století to tady romanticky přestavěli. A čas šel dál.

V roce 1966 převzal ruiny na Doubravské hoře Svazarm, který se prý staral o zachování pozůstatků stavby. V dnešní době je majitelem budov Asociace víceúčelových technik, sportů a činností. Ta má své sídlo v hlavní budově a provozuje tu vysílání radioamatérů. Romantika vypadá jinak.

Doubravka

Na sobotu jsme naplánovali Duchcov a Osek. Duchcovský zámek je - když pomineme poslední léta Casanovova - především bolestná vzpomínka na nedávnou minulost.

Posledními majiteli zámku byli Valdštejnové, kteří jej v průběhu let přestavěli, zřídili nádhernou zahradu s množstvím soch, altánků apod., na zahradě postavili barokní panský špitál (starobinec a sirotčinec) s ústřední osmibokou kaplí Nanebevzetí Panny Marie, která byla vyzdobena cennou freskou V. V. Reinera a sochami Matyáše Brauna. V roce 1921 zámek prodali státu a přesunuli se na svá ostatní panství.

Pak přišla válka.

Sochařská výzdoba kostela Zvěstování Panny Marie, který je součástí zámku, vzala za své v květnu 1945, když kostel vypálila sovětská vojska.

Interiér kostela Zvěstování Panny Marie

Špitál byl pod záminkou - nikdy nerealizované - těžby uhlí v roce 1958 zdemolován a zámecká zahrada zničena bagry.

Reinerova freska a Braunovy sochy ze špitálu byly na poslední chvíli zachráněny – památkáři během půl roku bez jakékoliv přípravy a experimentálním nevyzkoušeným způsobem fresku sňali (v cca padesáti dílech) a uskladnili do doby, než byl v 70. letech postaven pavilon projektovaný Gočárovým žákem Janem Sokolem jako brutalistní reminiscence na špitál.

Část fresky byla vystavena na Expu 1967 v Montrealu. Do Sokolova pavilonu ji nainstalovali začátkem 80. let. Klimatické prostředí v železobetonovém pavilonu jí ale neprospívá, sice by bylo možné ji restaurovat, ale nejsou peníze…

Sokolův pavilon

Nás dál čekal Osek. V Oseku je areál cisterciáckého kláštera, říkali mu perla Krušných hor. Tady je to optimističtější, větší část už je zrekonstruovaná, zejména obrovský barokní kostel a znovuotevřený klášterní pivovar.

V neděli jsme se vraceli plni zážitků, s myšlenkou, že tyhle končiny je třeba propagovat.

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes