Existuje mnoho kultur, ale jen jedna civilizace: evropská. (Mustafa Kemal, příjmím Atatürk),

Je ten boží svět nějak čím dál menší. Nebo aspoň jakž takž předvídatelný, bez obav navštívitelný svět. Jakpak je tomu dlouho, co jsem se potloukal například po Syrii... vlastně tomu už dost dlouho je, celých šestnáct let, ale jak se za tu dobu stačila ta nešťastná země změnit k horšímu, ne-li k úplně nejhoršímu! Byla to taková notně praštěná diktatura, jaké už v těch končinách bývají, ale život v ní běžel vcelku normálně, i když známky všudypřítomného strachu nebyly k přehlédnutí pro toho, kdo vycvičen diktaturou pro změnu komunistickou je dovedl vnímat. Ani do Egypta bych dnes už pro jistotu nos nestrčil, třebaže cestovní agentury nabízejí své zájezdy jako to příslovečné zkyslé pivo, a lacino. Stačil jsem z něj prozkoumat jen sinajský poloostrov, ostatek s pyramidami, luxorskými chrámy a jinými divy jsem si nechával až napotom, a ono tumáš, žádné napotom. S jinými zeměmi toho poněkud bláznivého koutu světa tomu není příliš jinak, no, ale ještě je tady Turecko, utěšoval jsem se. Spořádané, bezpečné, muslimské sice, ale s islámem se nevnucující, lid pak nad pomyšlení přátelský, a kdo má rád kamenné památky starověku, přijde si na své. Procoural jsem je s výjimkou jihovýchodního cípu natřikrát celé, i turecky jsem se do jisté použitelné míry naučil – dnes bych dovedl tak zrovna pozdravit a poděkovat - a můj dojem byl jednoznačně skvělý, ba zařadil jsem Turecko na jednu z nejvyšších příček své osobní obliby. Už jsem si maloval, jak se tam vydám ještě počtvrté, navštívím známá místa, doplním si, co jsem ještě neviděl ...

Nedošlo k tomu, a už asi nedojde. Teroristických útoků bych se ani tak moc nebál, beztak se vyhýbám turistickým hemžištím, kde takové věci hrozí, a jistá míra rizika je kořením cestování. Ale znechtělo se mi. Netoužím dávat si v jednom kuse pozor na hubu, musel jsem si na ni dávat pozor třicet dlouhých let, a o reprizu nestojím. Jen se nějak neotřít o Jeho vládcovskou výsost R.T. Erdoğana^[1], jen někde neutrousit uštěpačnou poznámku... nemám proč si dělat takové násilí. Dozvídám se, že hotelové kapacity zůstávají letos v Turecku nevytížené, jelikož turistický zájem poklesl o třetinu ... jestli se něčemu divím, pak že jen o tu třetinu. Jak se mohlo všechno domotat až sem? Od sekulárního dědictví Atatürkova (viz citát v záhlaví) až k důsledné islamizaci země se vším, co k tomu náleží, včetně nutnosti dávat si pozor na hubu?

Ne že bych jisté náznaky nepozoroval už dřív. V roce 1983, kdy jsem se do Turecka vydal v kruhu své rodiny poprvé, to byla země turisticky ještě neobjevená („Jak jen můůžete jezdit do Turecka! A s dííítětem!“ děsili si naši známí), zato příjemně levná, původní, bez turistických kasáren vroubících dnes středomořské břehy, a důsledně sekulární. Turci, vracející se z práce v Německu, se nemohli vynadivit, co v takovém Frankfurtu nebo Stuttgartu pobíhá zahalených ženských, to že se v Istanbulu nevidí! A věru, nevidělo. Ledaže Tureckem právě zachvívalo jedno z periodických pozdvižení: politické strany, chápající demokracii jako lítý boj kdo s koho, se na krev znepřátelily, v ulicích se střílelo a odpovědět nevhodně na otázku – pro koho ty jsi, pro nacionalisty, nebo pro liberály – bylo nebezpečno. Až tomu udělal konec generál Kenan Evren, sesadil řešení neschopnou vládu a rozvášněným partajím zatnul tipec. Západním světem, to se ví, se rozlehlo velké bědování nad armádním pučem, jenžto zardousil mladou tureckou demokracii, ale místní lidé si jeho zásah pochvalovali. „Generál Evren, to je náš nový Kemal Atatürk,“ ševelil oddaně šenkýř v naší oblíbené hospodě, nalévaje mi vína (tenkrát proti tomu Alláh ještě nic nenamítal).

Zakladatel moderního Turecka Kemal Atatürk dobře věděl, proč stanovil armádu strážkyní demokratizačních a sekularizačních reforem. Stejně dobře ví současný vládce Erdoğan, proč nechal pozatýkat téměř celou armádní špičku na základě zkonstruovaných obvinění: s důstojnictvem oddaným Atatürkovu odkazu by nikdy nemohl uskutečnit ani obrat k radikálnímu islámu, ani by nedosáhl bezmála diktátorské moci. I buďme zdrženlivi, než zase začneme odsuzovat vojenský převrat v nám jen povrchně známých končinách. U nás v Evropě by byl důvodem k co nejostřejšímu protestu, ne-li rebelii. Jinde může být poslední, zoufalou nadějí.

Druhá cesta o pět let později vedla na černomořské pobřeží – na středomořském už byl turismus co zdroj příjmů objeven a škatulovité ohyzdy nastavěny - v kombinaci s pobytem v Istanbulu. Koukám, očím nevěřím... figury v kompletním černočerném zahalení, jen s úzkou štěrbinou pro oči... to že je Istanbul? Ještě jsem si říkal, no, třeba jsou to návštěvnice z Arábie nebo tak odněkud... ale ne. Byly to Turkyně. Možná se rozpomněly na příkazy učení Prorokova a ještě spíš se na ně rozpomněli jejich manžílkové, možné je také ale něco jiného. Recep Tayyip Erdoğan byl zvolen istanbulským starostou až o několik let později, ale nebýval by se jím stal, kdyby k tomu už nenazrávaly podmínky v podobě zvýšené afinity k doslovně pojímanému islámu. Atatürkovy reformy sice přiblížily Turecko Evropě, ale jen na čas. Ukazuje se, že nebyly víc než novou barvou na starém podkladě; když se odloupala, vyšlo najevo, co je pod ní, a byl to zase ten neměnný, ve století sedmém utkvělý islám. Povrchní, našemu chápání nevěrohodný, horkou jehlou z útržků starších věrouk sešitý, přitom výbojný a násilnický, přesto však obsahující cosi, co dovede spoutat obyvatele Blízkého východu svazky pevnějšími než západního člověka křesťanství.

Zanechám teď vzpomínek a pokusím se vyzkoumat, jakým kouzlem působí islám na své věřící a proč nám, lidem Západu, takové kouzlo zřejmě chybí. Nuže, i kdybychom stokrát zavrhli náboženskou víru, prohlásili se ateisty, volnomyšlenkáři nebo čím ještě chceme, máme křesťanské principy vtištěné hluboko do duše, hloub, než jsme ochotni si připustit. Lásku nebo aspoň porozumění vůči bližnímu, vědomí své lidské nedokonalosti, lítost a pokání z toho, co jsme kde provedli špatného, neodpírání násilí... samé krásné, ušlechtilé zásady. Stávají se však nástrojem sebezničení, nejsou-li v kontaktu s cizí kulturou aspoň menším dílem opětovány. Přitom je nemůžeme v sobě potlačit, ani kdybychom chtěli; vždy se budeme odhodlávat k boji nesnadněji než náš ideový konkurent, a odhodláme-li se přece, povedeme jej humánně, s ohledem na civilní obyvatelstvo, což našeho konkurenta pochopitelně ani nenapadne. Ale aspoň kdybychom v případě nezbytí znovu dokázali vzít do ruky zbraň. Ne k výboji a k opanování jiných, tu etapu jsme už bohdá nechali za sebou, ale k obhájení vlastních hodnot, v zájmu budoucnosti vlastní i našich potomků. To tedy zaprvé.

Zadruhé... dlouho jsem si lámal hlavu čím to, že ve společnosti lidí jinak přátelských a smířlivých se vždy najde určité procento zmetků ochotných mučit, týrat, zabíjet. Netřeba hned ukazovat prstem na Islámský stát; Stalinovi, Hitlerovi, Pol Potovi holomci se v tom osvědčili také výborně. Teď už vím, čím to. Není v tom nějaká vrozená zvrhlost Rusů, Němců nebo Kambodžanů – snad nejmilejší nárůdek, co jich Země nosí –, nýbrž snadná nakukatelnost prostému, v jádře hodnému človíčkovi, že je nositelem pravdy jediné, konečné, jíž jest určeno, aby špatně stvořený svět předělala na správno; a jeho úkolem je nyní prosazovat ji proti jejím škůdcům, jakkoli, jakýmikoli prostředky. A hodný človíček uposlechne. Nerad sice, nechce se mu, žaludek se mu obrací, ale v zájmu jediné pravdy se přemůže, mučí a vraždí. Když si na to zvykne, dělá mu to i dobře.

Nicméně hlavním viníkem človíček hlupáček není, spíš svou vlastní obětí. Hůř jsou na tom v punktu viny jeho intelektuální nabadatelé. Nejsou-li vražedných teorií přímými tvůrci – i takoví se najdou -, napomáhají jim svým relativizováním, hledáním prašivých chlupů v kožiše své vlastní civilizace a vlahým pochopením pro motivy protivníkovy. Jestli intelektuální nabadatel také věří tomu, co hlásá, je věc druhá; ale dělá to dobře jeho ješitnosti. Nejvyšší, třebaže neosobní vina však tkví v existenci světaspásných, vše ostatní vylučujících pravd: komunismu s jeho deriváty, Hitlerova nacionálního socialismu, no a teď zrovna toho islámu. Nikoli islamismu, prosím; není žádného islamismu, je jen do důsledku pojímaný islám. Už jsem to doporučení vyslovil tolikrát, že mi je samotnému trapné je znovu připomínat; ale kdo chce rozlišovat dvojí islám, jeden mírumilovný, druhý násilný, ať k čertu už jednou otevře korán a trochu jím polistuje.

Tak se dostáváme zase do Turecka, k vychýlení vážek od reformního sekularismu zpátky k řádu určovanému islámem. Příčina toho, odvažuji se soudit, je přinejmenším zčásti demografická. Nakynulo turecké obyvatelstvo od 12 milionů duší za časů Atatürkových k 80 milionům času tohoto; jelikož jako vždy a všude se prostší vrstvy lidu rozmnožují intenzivněji než vrstvy vzdělané, se širším rozhledem po světě a jeho souvislostech, je triumf islámu nad dědictvím Atatürkovým přirozeným výsledkem té skutečnosti. Vládce a v této chvíli už téměř samovládce Erdoğan jí jen obratně využil. Jestli i trvale... neřekl bych. Sázka na prostotu je věc ošidná. Prostí lidé se dají lépe ovládat, řídit k určeným cílům, zvlášť když se jim něco pěkného slíbí nebo se zašmajchluje jejich národní či jiné ješitnosti, nesmí to však být cíle příliš vysoké. Jest prostota - ať nedím primitivismus – poukázkou na zaostání, obzvláště v podmínkách islámu, nauky destruktivní, přitom neschopné, ba zakazující připustit vlastní chybu. Tu je hledán záludný nepřítel, jenž zaostání zavinil, a už se to řeže. Sunité^[2] se šíity, šííté s kdovíkým, až je ze všeho kůlnička na dříví jako právě nyní v Sýrii. Jestli Turecko dopadne také tak, té prognózy bych se zatím zdržel. Odplachtění kamsi mezi jankovité státy, jakých je v islámském pásu mezi Atlantikem a mořem Sundským hromada... no, jisté ještě není. Pouze pravděpodobné. Je mi toho líto. Míval jsem Turecko a jeho lidi rád.

Hannover, 11. května 2016

^[1] pozn.: turecké g s háčkem se čte tak, že se skoro vůbec nečte, leda jako úplně slaboučké „j“.

^[2] s jedním n, prosil bych. Přepisuji z arabštiny.