19.10.2018 | Svátek má Michaela


TURECKO: Od sultanátu k sultanátu

21.7.2018

Jest nezcizitelným právem každého národa zvoliti hlavou svého státu blázna.

Ne že bych chtěl činit nectné narážky na někoho konkrétního; nicméně nelze popřít, že má demokracie své háčky. Je vyjádřením vůle většiny, ale co když se většina nechá pobláznit do sebe zahleděným megalomanem se samovládnými sklony? A zpátečka už se zařadit nedá; volby, jimiž byl vynesen k moci, snadno se stanou volbami posledními. Sami máme ve své historii takový případ, no, a teď se v trochu jiném provedení opakuje v osobě Recepa T. Erdoğana[1], tureckého to presidenta. Zvolil si ho turecký lid svobodně a demokraticky v roce 2002 a už se ho nezbaví, leda by ho svrhl ještě bezohlednější mocichtivec. Což, vyloučené to není, ponechme však tu starost Turkům. Pro nás z Erdoğanova příkladu vyplývají určitá ponaučení.

Režimy tohoto světa lze hodnotit dle různých kriterií včetně možnosti, že by byly svrženy nějakými puči, převraty, revolucemi a jinými té sorty špásy. Představa, že by se dejme tomu v království švédském zbuntošili generálové, rozehnali parlament, zrušili ústavu, ministry pozavírali do kriminálů a sami se pasovali do role nesesaditelných a nekritizovatelných vládců, jeví se býti nepravděpodobnou, až i praštěnou. V jiných světa krajích je taková eventualita běžnou praxí, nad níž se nikdo zvlášť nepozastavuje. Tak to holt u nás chodí, říkají domorodci, krčíce rameny; a kdo by se přece pozastavil. odskáče si to. Zvláště pak v zemích ovládaných ideologií jednotnou, odlišný názor nepřipouštějící, je o demokracii darmo mluvit, byť i přijaly demokratický ceremoniál. Což se týká mimo jiné Turecka: jeho zakotvení v islámu je nepochybné, datující se už od roku 1071, kdy se po bitvě u Manzikertu prohlásil sultánem Sulejman I., vůdce kmene muslimských Seldžuků. Demokratická tradice oné země je nepoměrně kratší. Jakýs takýs příklon k demokratickému způsobu vlády dle západního vzoru vyvstal z rozháraných poměrů po prohrané účasti na první světové válce, nerozlučně spjat s osobou Mustafy Kemala paši, jemuž se dostalo čestného přízviska Atatürk, Otec Turků. Jeho zapřisáhlou snahou bylo přiblížit Turecko Evropě. Sultanát nahradil republikou, zavedl či spíš nařídil revoluci v oblékání, místo turbanů a fezů klobouky a čepice, vše ve smyslu svého hesla - existuje mnoho kultur, ale jen jedna civilizace: evropská.

Dlouho se zdálo, že v té snaze uspěl. Ještě při mé první návštěvě Turecka roku 1983 byl Atatürkův odkaz nepochybný a nezpochybnitelný. Islám byl každého soukromou záležitostí, s níž se na veřejnost nechodilo a vůbec už ne do politiky. Zašátkovaných ženských pobíhalo víc po Berlíně než po Istanbulu, souhrnem řečeno, jestli se někde uskutčnil ideál sekularizovaného islámu, bylo to v Turecku let sedmdesátých až osmdesátých. Pak už…

Vzpomínám si z těch časů na jednání o přístupu Turecka k Evropské unii. Turci o členství velice stáli, kdežto evropské vlády s ním váhaly a pod různými záminkami je oddalovaly. Ne ze strachu, aby nevpustily do svých zemí islám; to tenkrát nikomu nepřipadlo na mysl. Spíš aby do nich nevtrhly miliony pracantů uvyklých nízkým tureckým mzdám, což by pro náročnější tuzemské pracanty mělo za následek obtížnou konkurenci, pravděpodobně též vzestup nezaměstnanosti a jiné patálie.A tak se jednalo a jednalo, ale nic nevyjednalo, nad čímž my dnes můžeme jen zbožně zvolat: Zaplať Pánbůh! Ukázaloť se, že má islám tužší kořínek než Atatürkovy reformy; a když našel svého vůdce a stratéga v istanbulském starostovi, později presidentovi R.T. Erdoğanovi, vyvřel znovu na povrch jako magma zdánlivě spící sopky.

Věnujme teď chvíli pozornost Erdoğanovu strategickému postupu. Reformátor Atatürk, dobře věda o mělkém ukotvení svých snah v tisíci lety islámu poznamenaném Turecku, pověřil dozorem nad sekularizačním procesem armádu, jejíž věrností a poslušností si mohl být jist. I bylo prvním cílem Erdoğanova úsilí odstavit armádu od veřejného dění, zbavit ji moci a vlivu. Tomu posloužil inscenovaný puč 15. července 2016. Stál sice 290 životů, vesměs civilních, umožnil mu ale uvěznit třetinu všech generálů a admirálů, dalších 3185 důstojníků propustit, navíc přišlo o zaměstnání přes 100.000 úředníků veřejné správy obviněných z napojení na sociální hnutí duchovního Fethullaha Gülena, v němž Erdoğan spatřoval nevítanou konkurenci. Druhá vlna čistek následovala v červenci přítomného roku a stála místo dalších 18.000 služebníků státu, tentokrát pod záminkou boje proti terorismu.

Zda Erdoğanovy čistky v armádě i v civilním prostředí dosáhly zamýšleného oefektu, není zřejmo; zkušenost ukazuje, že nepřátelé vhodní k uvržení do basy nebo k vyhazovu se vyrojí vždy znovu jako chrousti zjara. Zato se ankarskému vládci uvolnila duševní kapacita k spřádání smělých plánů. S nějakou Evropou skoncoval, obrátiv svou mysl k velikosti někdejší Osmanské říše, již nyní hodlá obnovit od Balkánu po Nil a od řek mezopotámských po Alžír a ještě kousek navíc. Jestli také plánuje šturmovat Vídeň, od jejíchž hradeb turecké voje podvakrát utekly, zatím neozřejmil, ale nedivil bych se.

Máme co činit s bláznem? Nu, přijde na to, co ten titul obnáší. Jestli duševní úchylku zvanou megalomanie, nebyl by s ní v historii světa sám. Už Alexander Makedonský, příjmím Veliký, nevěděl, kde jsou hranice jeho možností i schopností, už Napoleon Bonaparte a více takových, mocí a slávou posedlých gigantů dějin. Může nám být útěchou, že dopadli všichni stejně. Nejdřív úžasný rozmach, vítězství tam i onde, budování mocných říší, až nakonec všechno skončilo chmurným zjištěním, že si vyskakovali za jablíčky visícími příliš vysoko jejich umu. S tím rozdílem, že výše zmínění velikáni se k svému vysněnému cíli více či méně přiblížili, kdežto kapesní sultán Erdoğan kolem něj spřádá velkorysé, avšak dokonale marné plány.

Nám z celé té komedie vyplývá zjištění: jest určitý prostor, v němž jsme doma. Rozkládá se od břehů Atlantiku po Karpaty a s přivřením oka ještě o kousek dál, k bosporské úžině však nedosahuje. Prostor ten se vyznačuje poměrně vysokou mírou blahobytu a zámožnosti, výsledek to úsilí mnoha generací našich předků až někam do dob neolitických, nepřevzatelný a nenapodobitelný. Lze chápat, že láká příslušníky méně úspěšných kultur, toužící účastnit se jeho prosperity. Je věcí naší předvídavosti uvážit, kolik vnějších zájemců může pojmout, aby zůstal sám sebou. Měl-li by pro samé milosrdenství a soucit s chudými této planety upadnout na úroveň Súdánu či Pakistánu, nebude pomoženo nikomu, jako už není jiné pomoci než z vlastních sil a důmyslu. Po vic než půlstoletí samého pomáhání a vypomáhání bychom to už pomalu mohli vědět.

Hannover. 18. července 2018 

[1] Pozn.: ğ s háčkem se v turetčniě čte tak, že se skoro vůbec nečte.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


J. Pleva
16:22
21.7.2018

J. Kanioková
17:14
21.7.2018

M. Drašner
16:21
21.7.2018

P. Harabaska
11:23
21.7.2018

J. Kanioková
17:20
21.7.2018

J. Ptáček
9:29
21.7.2018

P. Lenc
10:34
21.7.2018

Jiří_K
18:21
21.7.2018

P. Lenc
No,
9:12
21.7.2018

V. Kotas
5:36
21.7.2018

V. Kotas
5:37
21.7.2018

O. Zuckerová
13:44
21.7.2018

J. Kanioková
17:25
21.7.2018

počet příspěvků: 24, poslední 22.7.2018 10:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.