29.3.2024 | Svátek má Taťána


TURECKO: Istanbul

18.6.2014

Samozřejmě že jsem do Istanbulu necestovala legendárním Orient Expressem s Agátou Christie, tudíž jsem nebyla svědkem žádné vraždy ve vlaku, ani jsem nepřiletěla na Atatűrkovo letiště, ale na letiště Sabiha v asijské části Turecka. A z letiště rovnou do autobusu a na most přes Bospor a dál za město k jakémusi rozlehlému hotelu u vody.

Agáta Christie to měla jednodušší. Nasedla v Londýně do Orient Expressu a vystoupila v Istanbulu přímo přede dveřmi restaurace stejného jména. Tam se posadila ke stolečku, přijel číšník s miniaturním vláčkem plným skleniček a lahví a nabídl jí, ať si vybere jakýkoliv nápoj k obědu či večeři. Agáta, jelikož nemusela škrblit, si objednala podle chuti a mohla rozjímat, kam a kterým směrem se bude ubírat její další detektivní příběh.

Dodnes o tom svědčí její fotografie z té doby na stěnách restaurace. Mladá Agáta s náhrdelníkem a rukou pod bradou, Agáta zadumaná v lenošce, Agáta středem pozornosti. Agáta v kruhu přátel, Agáta s nádražím za zády. Restaurace má totiž okna přímo na peron. Když sedíte u stolu, u prostřené večeře, můžete oknem pozorovat cestující a zastavující či rozjíždějící se vlaky. Nádraží ji mohlo inspirovat. A inspirace, to byl pro Agátu živý pramen vody. Dnes téměř každý četl její román "Vražda v Orient Expressu". Snad není nikdo, kdo by neotevřel některou z jejích detektivek.

Do Istanbulu jsem přijela s cestovní kanceláří. Program byl daný. Vedoucí nám nadiktovala telefonní číslo pro případ, že bychom se dostali do problémů. V hotelu nám dali pouzdro, v němž byla vložena karta jen s kódem pro otevření pokoje. Všechno jsem si pečlivě uložila do batůžku v domnění, že já to potřebovat nebudu, že já se neztratím.

Projížďku lodí po Bosporu kolem pobřeží jsem prožívala jako bájnou výpravu Argonautů hledajících zlaté rouno. Dostala jsem se do mořské úžiny, o níž se mi snad ani nemohlo zdát, že bych ji kdy spatřila, natož abych jí proplouvala. V evropské části je historické centrum města ještě z dob Římské říše. Nikdy jsem nepřemýšlela, že tento průliv spojující Marmarské moře s Černým mořem je dlouhý přes třicet kilometrů. Nikdy jsem netušila, že tyto vody brázdí stovky trajektů, dokud jsem neviděla jejich siluety v zapadajícím slunci připlouvat k úžině.

Istanbul 1

Překvapená jsem byla, když nám vedoucí řekla, že prohlídka cisterny má přednost před Modrou mešitou a doslova šokovaná jsem zůstala, když jsem vstoupila do nenápadného domečku a sestoupila do podzemí. Otevřel se přede mnou podzemní palác Yerebatan, ohromující dílo byzantských stavitelů. Zásobárna dešťové vody, rozlehlý prostor s klenutým stropem a řadami sloupů. Byl vybudován v šestém století a měl sloužit v případě obležení jako pitná voda. Rozlehlý prostor je 140 metrů dlouhý, 70 metrů široký a jeho klenba ve výšce 12 metrů je podpírána 336 sloupy. Na dně se ve vodě prohánějí hejna ryb. Přesto lze celý prostor projít po vyvýšených můstcích. V celé bazilikové cisterně panuje magická atmosféra, jednotlivé sloupy osvětlují reflektory. Každý návštěvník zpočátku stojí, zírá do té nádhery, pak pomalu kráčí dozadu mezi sloupy až ke dvěma medúzám. A během té nádhery dumá a obdivuje důmysl a dovednost těch, kteří před čtrnácti stoletími odešli, srostli s touto zemí, aby velká podzemní vodní nádrž, jejich ohromující dílo, zůstalo stále živé. A zde je důkaz, že tomu tak je, že nezemřelo.

Náš autobus zastavil na nábřeží Emünemi, kde se nachází menší Egyptský bazar, neboť někteří si chtěli zakoupit koření. Naše vedoucí řekla: "Máte na to třicet minut."

Co si za třicet minut stačíte prohlédnout, natož koupit? Koření ani čaje jsem neprohlížela a než jsem zaplatila kilo oříšků, bylo třicet minut to tam. Podívala jsem se na hodinky, ale teď kam? Všechny chodby vypadají podobně, ne-li navlas stejně, zkrátka je to bludiště. Dala jsem se tím směrem, odkud jsem přišla a naštěstí jsem našla to místo, kde jsem vystoupila z autobusu. Ale autobus nikde. Já v ruce jen pytlík ořechů, ale batoh, doklady, mobil vše v autobuse. V kapse jen kódovanou kartu bez udání jména hotelu. Sama na chodníku v jedenáctimilionovém městě. Paráda! Co teď a co potom.

Istanbul 2

Nevyhlížela jsem už náš autobus, ale policejní auto. Ale kolem se mi nabízely jen samé taxíky. Po hodině čekání jsem oslovila jednoho muže. Nebudu popisovat kalvárii, než jsem se dostala na policii. Co tam se mnou, když nevím jméno hotelu, vlastně vůbec nic. Předali mě vyšší instanci. Tam na štěstí jeden mladý policajt trochu hovořil anglicky. Co mohli pro mě víc udělat, než mi vařit čaj. Věřte mi, že tolik čaje jako na policii v Instanbulu jsem v životě nevypila. Pak mě napadlo, aby zavolali na můj mobil. Mobil zvonil, všichni v autobusu ho slyšeli, ale nikdo ho nezvedl. Ani moje spolucestující ne. Navrhla jsem, aby mi dali seznam hotelů, že možná ten svůj poznám. Ale oni, že žádný nemají. A já zatím přemýšlela, že už jsou po obědě, že si prohlédli výrobu koberců, že si nakoupili zlato a že už jsou i po večeři ve slavné restauraci Orient Express.

Vtom měl jeden policista spásný nápad. Všichni stáli kolem mne a vyslovovali nazdařbůh jména hotelů. Jak řekli jméno toho mého, byla jsem doma. Zavolali tam, jestli jsem u nich ubytovaná, a když jim to potvrdili, všichni jsme si oddechli.

A já si hned představovala, jak synové a všichni vnuci zasednou kolem stolu, já položím na štědrovečerní tabuli misky s oříšky a budu vyprávět, jak jsem večeřela v Istanbulu v Orient Expressu se světoznámou spisovatelkou Agátou Christie a koprová polévka že byla vynikající a skopové bylo měkké a přesně takové, jak ho mám ráda.