23.9.2018 | Svátek má Berta


TONGA: První návštěva hodně vzdáleného království

19.6.2018

Odlétli jsme do nepravděpodobného maličkého království Tonga s obrovitým králem Tupou IV. Tam jsem se značně těšil a Priscilla rovněž sdílela takové očekávání.

Slovo „Tonga“ znamená polynésky jednak „jih“, jednak „zahrada“ a o současné označení The Friendly Island neboli „Přátelské ostrovy“ se postarali bílí mořeplavci. Monarchie je z ruky odkudkoliv. Dva tisíce mil daleko od Sydney, ještě víc mil z Honolulu. Za tři hodiny jsme z Fidži přistáli na hlavním ostrově Tongatapu (“Zakázaná zahrada“) kde je rovněž hlavní město či spíš vesnice Nuku’alofa (“Sídlo lásky“). Měl jsem dojem, že na letišti Fua’amotu polovina ostrovanů přišla přivítat vzdušného ptáka. Měli jsme štěstí, že ve vítacích houfech byl Poli Paongo, absolvent americké univerzity v Rochesteru, přítel přítele, který nás vzal pod svá hostitelská křídla, a tak místo z turistů se z nás stal polodomorodý živel. Kantoři na naši počest uspořádali dýchánek. Drnkali na mandoliny, prozpěvovali kolébavé polynéské melodie, ženy drtily kořeny yagona a připravovaly kavu.

Království o celkovém miniaturním rozsahu 748 čtverečních kilometrů tvoří tři vzájemně si vzdálená souostroví, skládající se ze zhruba dvou set většinou neobydlených, respektive neobydlitelných ostrovů. Tehdy tam žilo 77.500 domorodců, podle nejposlednějšího odhadu z roku 2006 už zmohutěli do počtu 103.000. Od té doby král nenašel potřebné peníze k novému sčítání množících se poddaných.

Přijeli jsme do monarchie v pátek. Bylo by dobře pospíšit si do hlavního městyse Nuku’alofa, neboť jediná banka v zemi má v sobotu a v neděli zavřeno. Není to pouze banka, ale i ministerstvo financí. Přízemní dřevěný domek s cedulí TREASURY má monopol na veškeré finanční transakce v zemi. Za australský dolar se tam dostane jeden pa’anga. ¨

Tady je vlastně všechno jako na dlani. Přístav se skládal z jednoho mola, právě tam kotvila jedna loď s norskou vlajkou. Vlevo od finančníků se krčil ještě menší baráček, s červenou střechou, a to bylo miniterstvo národní obrany, naprosto nepodobné pražskému úřadu. Asi nejminiaturnější Pentagon pod sluncem, o prostorách, kam by se nejvíc mohl vejít jeden pingpongový stůl a možná ještě nějaký ten generál či admirál s pálkou.

Dřevěný zámek s královskými komnatami byl vyroben na míru Novozélanďany někdy před sto lety, trošku v mariánsko-lázeňském stylu. Přes ulici sídlili soudci a policajti, též pošťáci měli své ministerstvo, kde bylo lze zakoupit a orazítkovat známky, filatelisty oceňované. Čím menší stát, tím větší známky. Ty tonžské jsou ve všemožném tvaru, vyrobené spíš z aluminia než z papíru a připomínají něco mezi pečetěmi a posvícenskými koláčky.

Najali jsme si zelené auto u sousedního zahradníka. Velice se potilo a vždy po absolvování jedné míle vyžadovalo extra litr vody. Do metropole to bylo dvanáct mil, takže s úlitbou mnoha žejdlíků jsme úkol zvládli. Strašidelnější samohyb jsem dřív neviděl. Zrcátka, kliky, stírače a další vybavení chybělo. Při startu jsem se musel oběma nohama opřít o spojku, s vervou, s jakou se zajisté trhají stoličky neumrtveným slonům. Vozidlo skákalo s astmatickým chrchláním po asfaltce, na níž před takovými třiceti lety království mohlo být pyšné. Britští misionáři se tam postarali, aby se jezdilo vlevo. Utýrán jsem se rozhodl, že zítra si najmeme pojízdné vozidlo, ať to stojí, co to stojí.

V neděli kolem desáté hodiny lid kráčel k bohoslužbě nebo se z ní vracel. V zamčené půjčovně někdo zvučně chrápal. S obtížemi se podařilo chrapot přerušit a vybatolil se chlapík a citoval ústavu. Toho jsem se bál, neboť tolik jsem věděl, že jsme na cestě ke spáchání ústavního zločinu.

Dlužno si připomenout skotského misionáře vizionáře - Mister Baker, posléze ministerský předseda a odstrašující příklad, co se stane, když svatý muž se utrhne z řetězu. V muzeu v Suvě - hlavním městě státu Fiji - jsem si s potěšením prohlížel vidličky, jimiž tento protestantský potentát byl tehdejšími kanibaly pozřen. Než se tak stalo, postaral se o sepsání ústavy: „Den sváteční se stává v Tonze dnem svatým, a to na věčné časy. Stává se nezákonným věnovat se práci, hrám či obchodu o dni svátečním. Dohoda v takový den učiněná nenese váhy před úřady.“ V neděli vykonaný obřad svatební neplatí a chytat ryby je zločin. Zločinem je tedy i smlouva nájemní. Vzbuzený pronajimatel nám poradil, abychom si to vyříkali s královskou vrchností. Napřed jsme zašli na ministerstvo vnitra. Tam v předsíni chrápal chlapík v khaki uniformě, aspoň sto padesát kilogramů polynéské tlouštky, v bagančatech a sukni.

Přednesl jsem mu náš případ, domáhaje se protiústavní výjimky z pravidla. Napřed jsem mu však předložil svou vizitku, jež mě identifikovla, jak anglicky, tak čínsky, jako vychovatele americké universitní mládeže. Orgán byl pašák pružně úřadující. Minutku podumal a pak vydal edikt, jímž na neděli suspendoval základní zákon země. Úřední poplatek ani neúřední úplatek nevyžadoval. Tak jsem mu aspoň dal svou vizitku, pokud snad sbírá bezcenné suvenýry.

V cuku letu jsme byli zpátky v půjčovně. Majitel nám blahopřál k úspěchu a jedním dechem nám sdělil, že žádné auto k pronajmutí nemá.

Nezbylo než se vrátit k původnímu pseudovozidlu a trápit se s ním až do konce značně zajímavého pobytu.

Tržnice bývají užitečným místem k pozorování domorodého života. Půda Tongy je rajsky žírná. Třeba jakási mrkev či petržel, kus jeden a půl metru, tvaru a velikosti bomby. Bomby naskládané jako polena. Taro, yam, sladké brambory velikosti melounů. Společným jmenovatelem je spousta škrobovin a málo proteinu, bílkovin. Tonga je království tlusťochů, hodných udělaných obrů.

Na trhu se také hodně prodávala tapa. Je to materiál z kůry mulberry tree, tedy jakési moruše. Domorodé ženy buší do kůry, až je tenounká a pružná. Dá se na ni malovat, může se věšet na zeď nebo rolovat kolem pasu. Obšírné polynéské pasy vyžadují tapy mamutích rozměrů, materiál je nutno slepovat. Lepidlem je šťáva z kořenů manioku.

Máme hlad a kousek od ministerstvech je restaurace ITALIE. Až na mouchy a velký hic nikde nikdo. Pak se přiloudala líbezná dívenka a po dlouhém dohadování jsme si objednali pizzu. Pizza polynéská. Kdož ví, v New Yorku takový výrobek chutná líp než v Neapoli.

Výtečně si chroupáme, přemoženi tisícovkami nabytých kalorií dál pak supíme kolem altánku ministerstva školství a na louce vidíme divné věci. Pod doškovou střechou na zdobených kůlech služebníci kladli koberce a vlékli dlouhé zelené koše s potravou. Kousek dál kutálka v bílém. Královští tamburaši nepříliš precizně vyhrávali polynésko-vídeňské valčíky.

Zřejmě dojde k recepci, okukujeme, která honorace bude vítat jakou vládní a stranickou delegaci. Království mělo třiatřicet baronů, na místě jsem informován, a poněvadž je to monarchie konstituční, má také parlament s jednadvaceti členy: čtrnáct pánů, sedm kmánů.

Vrchnost se začínala slézat. Jeden z prvních se objevil zubatý Angličan, královský zemědělský poradce. Pobíhal se zasedacím pořádkem, mrskaje neopálenými koleny. Tonžští baroni přišli v barevných košilích a jednobarevné sukni. Dámy byly květované až k patám. Obé pohlaví bylo opásané tapou.

Dostavila se i místní honorace naturalizovaných bělochů. Mezi nimi bývalí koloniální byrokraté, jež odumřelá impéria odepsala a beztoho už by si nezvykli na studenou rodnou zem. Jindy asi důvodem exotické transplantace bude obchod, dobrodružství, láska. Ne nutně v tomto pořadí, navíc jedno nevylučuje druhé či třetí. Mezi barony se vyjímal bílý muž velice středoevropského vzhledu. Zachovalá elegance let třicátých. Tento možná že náš krajan se jmenoval Riechelman a jeho jméno jsem četl na několika obchodech.

Právě na louku připlul černý cadillac nedávného výrobního data a v něm princ Tu’ipelehake, králův bratr, předseda vlády a dnešní hostitel. Štramák, ač již dědeček. Má totiž vnučku princezničku, na jejímž pojmenování si rodina dala věru záležet:

TIOFILUSI NGALUMOETULU FATUILANGI KANANIVALU FOTOFILI.

Příčinou těchto hodů byla z domorodého hlediska velevzácná návštěva: předseda světové rugbyové organizace sir William Ramsay s chotí. Není na mnohých ostrovech nic populárnějšího než potýkání o šišatý míč, rugby se stalo největším potěšením lidu, jemuž lokální bojování a lidožrouství bylo zakázáno.

Otitulovaný Brit se rozhodně nejevil jako velký chytrák. Z papírku překoktal řeč o světovém míru sub specie rubgy a nastalo hodování. Stojíme na pokraji louky. Jsem outsider pleti bílé a ke mně se přiblížil královský posel s výzvou, abych se se svým doprovodem zúčastnil kulinárního maratonu - na plný, pizzou nacpaný žaludek, devadesát stupňů Fahrenheita a devadesát vlhkosti, dvě hodiny odpoledne.

Žádným monarchům jsem neměl odvahu a zejména příležitost se protivit. Poslušně sedáme na paty. Na každém koberci stejná kupa pokrmů, takový byl standard tonžské pohostinnosti: selata, slepice, hovězí, rybičky - melouny, banány, taro, yam, sladké brambory - tapiokový puding - nápoj nealkoholický, šumivý.

Ostrovní slepice byly pečené zrovna tak jako selata. Vykopá se díra, jakoby hrobeček, aspoň metr hluboká, na rozžhavené kamení se položí krmě, pokryje banánovým a jiným listím a nechá se péct. Zvyk velel, že vzácnému hostu byl servírován celý vepřík. Před sebou pak máte celičké prase, dohněda pečené, se zachovalými drápky a teď se do toho pusťte. Vepři nutno zasadit karate ránu za uši, propečený hřbet praskne a moc si asi nepochutnáte. Díra v zemi třeba někomu zní romanticky, ale není nad standardní troubu. V díře nic pořádně nepropečete. Povrch je připálen a tři centimetry hlouběji abychom se potýkali se substancí značně syrovou.

Nejsem expert na královské hody, nemohu porovnávat. Překvapila mě značná neformálnost události. Uprostřed hodů například povstala dvoumetrová matrona a spustila, bosky, taneček. Tak činila, když předsedající princ řečnil - na rozdíl od přitroublého anglického šlechtice mluvil spatra a vtipně. Spolustolovníci se dál bavili, bez omluv či uklánění přicházeli a odcházeli.

Pak najednou byl hostině konec, sluhové odstraňovali zbylou spoušť, honorace odjela na hřiště, kam se zatím dostavil král Toupou IV. - ještě mohutnější než jeho bratr, náš hostitel. O předzápas v naší evropské kopané se postaraly dorostenky. Holčičky se notně okopávaly, padaly po sobě, sukně lítaly, do branky se ani jedna netrefila. Vrcholem dne bylo ovšem rugbyové utkání s vervou někdejší lidožroutské tradice. V poločase o přestávce na hrací plochu pronikly anarchisticky si počínající kozy.

Diváci se radovali a policie měla značnou potíž něco tak neplánovaného zvládnout.

Dokončení příště.



Diskuse


J. Nový
11:48
19.6.2018

M. Krátký
10:23
19.6.2018

počet příspěvků: 2, poslední 19.6.2018 11:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.