PSI: Smečka se představuje - Dulinka

Max, můj známý, měl dlouhosrstou rezavou jezevčici Ronku. Paní Eliška v bytě nad námi měla papírového hladkosrstého jezevčíka black and tan Astona. Slovo dalo slovo, jezevčíci se sblížili a Ronka povila čtyři štěňátka – stalo se 4. 4. 1994. Tři tmavá s pálením a jedno rezavé. Když jim byly asi dva týdny, šli jsme se na ně s Jakubem podívat. Byla nádherná a malinkatá.

Jedno jsem si držela v dlani o chvíli déle a myslím si, že to byla Dulinka, že i když jsem ji dostala jako dospělou, to naše souznění mělo kořeny v tom štěněčím setkání. Tenkrát jsem o pořízení psa neuvažovala, Jakub měl slíbeno, až mu bude deset a bude se umět postarat – to mělo být za tři roky. Zatím jsme potkávali Ronku se štěnětem – fenečkou, která jim zůstala.

Dulinka s knihami

Ale před Velikonocemi v roce 1995 nás navštívil Max, že už to s čubinkami dál nejde, že se rvou, ničí věci, dělají naschvály. Nechala jsem se umluvit, že si Andy vezmem na Velikonoce jako na hlídání, pak jsem na tři týdny odjížděla do lázní a pak se uvidí. Na zkoušce se Andy chovala vzorně, sledovala mě na každém kroku, venku poslouchala, jakmile jsem si sedla na gauč, měla jsem ji na klíně.

Tři týdny jsem měla na rozmyšlenou, ale to jsem se vlastně jen utvrzovala v tom, že ano. Takže na rozhraní dubna a května 1995 přišla Andy k nám, byla přejmenována na Dulinku (Andy – Anduli – Duli) a ani jedenkrát za těch patnáct let, co mě provázela, jsem svého rozhodnutí nelitovala. Byla úžasně inteligentní a komunikativní.

Dulinka ve svetříku

Někdy před vánocemi v roce 2003 mě Jakub při návštěvě chovatelských potřeb uprosil, abych mu pořídila dvě bílé myši. Padesátilitrové akvárium, které jsme postupně změnili na terárium, bylo zrovna prázdné, tak jsem kývla pod podmínkou, že to nebude pár. Tak se k nám dostali dva myšáci, které jsme samozřejmě pokřtili podle Disneye – Pišta a Fišta. Zakrátko jsme zjistili, že trochu páchnou – vše, co bylo vloženo do terária, počurali.

 Až poté jsem si pořídila příručku Jak vyzrát na domácí mazlíčky, ve které právě před myšinou varovali, ale ujišťovali, že to není nadlouho, neboť myšky žijí krátce, maximálně 10 měsíců. Ti naši se ale měli tak dobře, že se dožili měsíců 24 a 27. Dulinka je strašně ráda pozorovala, tak jsme je zkusili dát dohromady – podařilo se. Nechala myšáky po sobě lézt, brala je do tlamky a zase vyplivla, užili jsme si zábavy dost. Naproti tomu venkovní hraboše norovala, hrabala a lovila.

Dulinka s myškami

Pravda, byly situace, kdy bych ji přetrhla – neměla ráda děti a chlapy a dávala to najevo důrazně až na krev. Například jsem byla na dovolené v Říčkách v Orlických horách, se mnou kolegyně se dvěma syny. Stavili jsme se ve SKI areálu na oběd. Restaurace naprosto prázdná. Přivázala jsem jezevčíky k židli, na ni posadila kluka a odskočila jsem si.

Když jsem se vracela, vidím, že restaurací procházejí dva muži – ten mladší naši skupinu zdáli obešel, starší se zastavil u židle s pejsky a zacivěl se na ně. Pohled z očí do očí je pro psa výzva k boji a pro Dulinu nesnášející chlapy obzvlášť. Vyrazila a chlapa rafla do holeně. Ten na mě začal řvát, že syn (tj. ten druhý muž) je právník, a že se mnou zatočí a že chce vidět očkovací průkaz. Bránila jsem se, že se neměl k psovi přibližovat, očkovák jsem samozřejmě měla s sebou, jako vždy na cestách.

To už přiběhla servírka s lékárničkou, ale zjistila, že rána dost krvácí (samo zranění nic velkého, ale starý člověk – křehké žíly), a že náplast nebude stačit. Zavolala proto horskou službu, aby přijeli s lepším vybavením. HS samozřejmě učinila záznam a ještě v zimě se bavili historkou o zásahu proti jezevčíkovi. Syn, který tam byl členem, se ovšem nepřiznal, že šlo o jeho maminku.

Dulinka s myškami

Byly situace, kdy jsem se bála, že o ni přijdu – když jí hrozilo ochrnutí. Pomoci mohla operace, kterou prováděly jen dvě kliniky v širším okolí – Čáslav a Brno. Vydali jsme se do Čáslavi, kde mi bylo řečeno, ať počkám, až pejsek úplně ochrne. Naštěstí náš drvet našel v Hradci veterinu, kde prováděli rehabilitace. Protože jsem tenkrát v Hradci pracovala, nebyl pro mě problém dvakrát týdně přepravit Dulinu v tašce vlakem, v práci ji schovat pod stůl a odpoledne s ní zajet na kliniku na magnetoterapeutickou proceduru.

Po deseti aplikacích úplně ožila, běhala jako dřív, jen po schodech jsem ji musela nosit. Když jsme se na podzim 2008 nastěhovali do domečku, jezevčíci si to užívali – výběh na zahradu přímo z obýváku, cesta na louku přes ulici, doma podlahové topení. Pelíšky měli jezevčíci v koupelně, odkud také vedly dveře na terasu a na zahradu, Dulinka se ale rozhodla, že nejlépe se jí bude spát v posteli u mých nohou. Alánek, který se bál zakrytých prostor, se ukládal ke spánku na kobereček vedle postele.

Bylo to pár dnů před Dulinčinými šestnáctými narozeninami, když po ránu začala chroptět a kašlat krev. Běžela jsem k veterináři, dostala injekci na posílení a ať přijdu navečer, že se rozhodne, co dál. Odvezla jsem oba jezevčíky k máti a šla do práce jako obvykle, a jí v náručí Dulinka dodýchala na selhání srdíčka a plic.

Foto: Kimi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.