ROZCESTNÍK: Mlžné Kokořínsko 17. – 20. 11. 2017

 
Pátek

Ve čtyři ráno je i na mě brzo. Aspoň si můžu splnit bojovku odvézt se sama na nádraží, i když o půl páté ráno provoz v Brně není prakticky žádný. Ve vlaku do Prahy spíš pospáváme, ve vlaku do Mělníka už je celkem narváno turistama. Vyrážíme z nádraží do mírného deštíku směrem k náměstí a – šok – zatímco u nás lidi krmí holuby, tak tady krmí krysy. Dívám se, jak jedna krysa žere mrkev. Další pohled na monstrózně zmutované obří krysy ale přináší poznání. Aha, to nejsou krysy, ale nutrie:) Babičky s vnoučaty, maminky s dětmi a starší penzista ve velkým zkrmují rohlíky a zeleninu. Chvíli si je fotíme a pak pokračujeme dál do centra Mělníka.

Nutrie, Mělník

Projdeme bránou na náměstí, které tu v tuto chvíli celkem prázdné, a objedeme ho celé dokola. Tady někde by se dalo jít na prohlídku podzemí. Jo támhle, je otevřeno a tak kupujeme lístky na prohlídku v 11:00, ale máme ještě chvíli čas, tak jdeme do skvělé cukrárny na náměstí si dát něco dobrého – zmrzlinový dort, epesní záležitost.

Prohlídka mělnických katakomb je celkem krátká, ale dozvídáme se na ní, že chodby tu byly na tři patra a je tu nejširší studna v celé České republice. Pokračujeme dál na zámek a prohlídku si kupujeme bez průvodce, což je částečně chyba, protože tu nejsou k dispozici žádné informační materiály, tudíž nevíme o zámku vlastně nic a o to rychleji ho probíháme.

Mělník

Bojový úkol zajít do kavárny v Pražské bráně – jediné dochované věži z roku 1500, které tu byly původně dvě – nám nevychází, protože je zavřená, a tak aspoň hledáme místo na oběd. Ceny jsou fakt hustý, hledáme něco, kde se najíme aspoň za průměrnou brněnskou cenu, a to se nám nakonec celkem daří. První restauraci s použitelnou cenou bereme útokem a naše chuťové buňky si celkem užily. Ještě trochu procházíme město, protože máme čas, než se půjdu ubytovat, a zkoušíme kavárnu i přilehlý antikvariát, ve kterém hned děláme trochu místa v přeplněných poličkách. Do penzionu přicházíme s menším nákupem a po sérii Simpsonů, křížovkách a večeři můžeme jít spát.

Sobota

Ráno dlabem míchaný vejce a zavčas vyrážíme na autobusák 2 kilometry daleko. Nečekáme tu sami, slízající se banda trampů nás uklidňuje, že tu nečekáme sami. Autobus má 20 minut sekeru a sotva nastoupíme, už syčí otvíraná plechovka a smrad piva postupuje uličkou. Ještě že už vystupujem. Vyrážíme do mlžného deštivého dne po brutálně rozježděné a zabahněné cestě a první kiláky jsou tak celkem na prd. Přece jen se na nás ale štěstí usměje a dál po modré na Horní Vidim už je to super a dokonce trochu řídne i mlha, takže vidíme torzo kamenného zámku.

Přes pole až do Královského lesa

V Horní Vidimi svačíme u hospůdky, kterou jsme málem přešli, protože je kousek z trasy, a tak si jdu koupit čaj – milá slečna nás zve dovnitř do tepla a nevadí jí ani, že máme svoji svačinu. Totální pohoda. Kupujem ještě brambůrky na cestu a vyrážíme dál, mlha se ještě trochu zvedá, a přestože už vidíme docela dobře, dáváme si malou nechtěnou odbočku, jak ignorujem absenci značky.

Novorenesanční vodojem, Vidim

Trocha drápání se do hanku a pokračujem dál už po modré přes skvělou srbskou hospodu, kde Kes ochutnala parádní zákusek a kafe z džezvy, servírované se slovy „nemichat, nešahat, lžička jen na okrasu”. Kafe teda chutnalo i mně, a to já ho nepiju, protože mi nejede. Já pak zbodla telecí vývar v ceně celýho oběda a už nám zbývá jen kilák na Pokličky, kde potkáváme výrazně víc turistů, než dosud.

Pokličky

Od Pokliček jdem po červené kolem Pšovky, mojí oblíbenou cestou. Ve vodě se na pár sekund zrcadlí modrá obloha a já nevěřím vlastním očím. V cílovém hostinci nás čeká kamarádka, tak hromadně večeříme a je dobrý vědět, že tu pořád dobře vaří. Do Mělníka si užíváme autoodvoz, a protože jdem dát druhou šanci věžní kavárně, vzácný doprovod jde s námi i tam. Jako všude v Mělníku mě dostávají ceny, ale prostředí příjemné, netypické a na toaletu lezu 4 patra po příkrých úzkých schodech kolem věžních hodin. 3 patra pode mnou patří čajovně a ruční výtah s podnosem se tu nezastaví.

Neděle

Koho překvapí, že se mi rozpadl cvok na kalhotech? Takovej ten spešl kovovej knoflík, takže pevně utáhnout bederák a jdem na vlak. Zlatý dráhy, jezděj na čas a topí jako o život, svlíkáme, co jde svlíknout, a větráme v každé zastávce.

Mšeno, kostel sv. Martina

Ve Mšeně nás čeká startovní knokaut, prvorepubliková kavárna je pořád stejně skvělá, jak si ji pamatuju 6 let zpět. S pupkem narvaným k prasknutí se prostě nedá chodit. Park Debř je tu zničený vichřicí, která tu řádila před měsícem. Obří stromy jsou vyvrácené, naházené všude jak kuželky. Na konci parku dokonce nacházíme ceduli se zákazem vstupu, ale z opačné strany, než jsme přišly. Dál naštěstí bez rizika.

Několikrát kontroluju, že jdeme po modré, na rozcestníku na padlým stromu vyloženě „jdeme” po značce, ale samozřejmě sotva se oddělí zelená… no trvalo mi asi jen kilák, než mi došla tahle drobná chybka – protože jsem si z mapy nepamatovala takovej sešup dolů:) a tak směrem k žábě volíme kus po cyklostezce. Krásná pohádková cesta a na chvíli ji rozzáří paprsky slunce. Obří žába je tu chudák pěkně na suchu, žádný žabí wellness v blízkosti. Bukový sešup k Náckově rokli je přehlídka odstínů červené, v rokli pak nastupuje zelená, mechy, pískovec a jehličnany.

Vichřice vyvrátila stromy

Větrná obec Sedleč nás svoji autobusovou boudičkou, kde bus jezdí jen pondělí, středa a pátek, láká ke svačině a tak neodoláme, i když teda fučí tu tak, že musím přihodit bundu. Cesta Kokořínským dolem je krásná, i když podlízáme popadané stromy a v blátě nám to pěkně klouže. Nefuní tu tolik, ale je tu vlezlo. Ohříváme se vývarem v hospodě, kde po požádání o vývar bez nudlí kvůli lepku dostávám trochu vody s nudlema po okraj. Nu což… Že jsme nešly k tý bábě jak včera…

Kokořínský důl

Dál nás čeká zase Pšovka a hnědé tlející listí. Výstup nad Harasov korunuji parádním držkopádem na zadnici, při kterým fakt šeredně rasuju koleno. Mojí oblíbenou červenou tak trochu pajdám. Nějak optimálně nestíháme a do Lhotky přicházíme kolem 16 h. Za chvíli bude tma a do Mělníka ještě 7,5 km. Naštěstí za půl hoďky jede vlak… čekáme, fučí, tma, slyšíme všelijaké zvuky, ale vlak nikde. Vlak nikde dalších 20 minut, kdy stíháme pěkně prochladnout. Co jsem ráno říkala? Vlak je naštěstí stejně přetopenej jak ráno, ale ani se nesvlíkáme:) Rozmrzám až výborným borščem v restauraci, kam jdem na jistotu.

Pondělí

Vstávám v 6. Touhle dobou normálně už su kousek od práce, dneska mě budík vytrhl z mrtvolnýho stavu dost nepřipravenou. Posnídat, komplet se sbalit – i když v penzionu si můžeme nechat věci – a šup na bus. Dneska už to ani není vtipný, odjezd o 28 minut opožděn, zato jedem sami až do Tupadel. Po modré směr sochy a tvorba Václava Levého, který evidentně zas tak levý nebyl – Had, Harfenice, kaplička sv. Máří Magdaleny. Borovicový les, měkká cesta, je tu nádherně. Vyplazíme se na Čertovy hlavy a po zadku sjíždíme po mokrém uklouzaném písku do Želíz, abychom se zas drápaly na jeskyni Klácelku, odkud je krásně vidět Říp a mraky všude kolem.

Harfenice

V Libochovicích si dáme závěrečné výškové metry ke kdysi nádhernému, dnes zpustlému kostelu sv. Ducha a sv. Hrobu, jehož základy jsou už z roku 1654, a pak se po vlhkých kočičích hlavách opatrně suneme k zastávce. Máme času dost na hospůdku a čaj, než pojede bus. Hádejte čas zpoždění… 18 minut.

Kostel sv. Ducha, Liběchov

V Mělníku jde už vše hladce, oběd v osvědčeném podniku, laté v kavárně a cesta na vlak. Máme čas, v batůžku u Kes starý chleba a jetý jabka… a nutrie v cestě! Na vlak jde Kes se zablácenýma nohavicema, jak se jí nutrie při žebrání opíraly o nohy. Já se držela dál, i když skloněná s foťákem jsem byla falešná návnada pro hladové jedince. Sežrali chleba, sežrali jabka a foťák taky sežerou!

Ham!

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/