Neviditelný pes

PSI: Velcí psi v naší rodině 2. - Arras z Pevnosti Blansko

30.1.2019

První díl o velkých psech v této rodině najdete zde.

S plánem, že na jaře začneme shánět vlkodaví štěně, jsme se vrhli na internet, abychom se řádně dovzdělali. Samozřejmě jsme předpokládali, že zejména v prvních dvou letech života bude mít náš svěřenec vysoké nároky na kvalitní krmivo a na odbornou veterinární péči, protože jeho růst bude extrémně rychlý. Nastudovali jsme si další podrobnosti, pročetli doporučení a diskuse o složení krmné dávky, seznámili jsme se s požadavky na plemenný standard (výšku v kohoutku, váhu, rámec, osrstění a další).

Navíc jsme se dozvěděli, že první historické zprávy o chovu irských vlkodavů pocházejí (kdo by to byl čekal) z Irska. Už 400 let před naším letopočtem tamější obyvatelé křížili velké dogovité psy s chrty z Afriky, aby vyšlechtili plemeno dostatečně rychlé a silné k honitbě a současně odolné vůči chladnějšímu podnebí. Později tito robustní a dobře ovladatelní psi doprovázeli vojáky do válečných tažení a údajně byli cvičeni k tomu, aby dokázali strhnout jezdce z koní.

Pro svůj impozantní exteriér a mírnou povahu byli zasíláni jako dar na vladařské dvory. Jejich export z Irska dosáhl takové úrovně, že byl z této země zakázán. Kolem roku 1800 bylo toto plemeno následkem hladomorů a rovněž vlivem vybití vlků v Irsku a potažmo v celé Evropě téměř na vymření. O jeho obnovu se zasloužil kapitán George Graham. Díky jeho šlechtitelskému a chovatelskému úsilí, které trvalo více než třicet let, je dnes Irský vlkodav opět regulérně uznaným a s láskou rozvíjeným plemenem.

(Tyto a ještě mnohé další zajímavé informace jsem načerpala tady a rovněž tady).

Arda s autorkou, 2012

Jak jsme tak brouzdali po internetu, natrefili jsme na zprávy o štěňatech vlkodava v chovné stanici nedaleko Ústí nad Labem. Bylo to sotva dva týdny po Dianině skonu. Jakmile jsme zjistili, že v severních Čechách je čtyřměsíční štěně čekající na novou rodinu, všechna naše předsevzetí stran odkladu do teplejších jarních dnů padla. Tři dny před Štědrým dnem, 21. prosince se manžel s osmiletou dcerkou pro štěně vypravili. Podnikli dobrodružnou anabázi čítající tři sta šedesát šest kilometrů do severních Čech a tři sta šedesát kilometrů zpátky, v deset večer se štěnětem dorazili domů na Hanou.

Jmenoval se Arras z Pevnosti Blansko a ve čtyřech měsících věku už ho byl docela kus (byl velký asi jako menší labrador). Jeho srst měla barvu bílé kávy. Byl veselý a hravý a mazlivý. Okamžitě se u nás zabydlel a my se do něj všichni zamilovali. Jenom na jeho jméno jsem si musela zvykat, protože mi připomínalo exaltované výkřiky mladého des Griuexe z Nezvalovy hry Manon Lescaut:

„Ach Manon, Manon z Arrasu, Manon je moje umřít pro krásu“. Této hře, jejíž obsah býval součástí maturitních otázek, jsem pro její patos a hloupost titulních postav nikdy nepřišla na chuť a proto mě asociace na ni v souvislosti s naším úžasným štěnětem poněkud rozčilovala. Ale můj muž Richard mě přesvědčil, že to jméno je pro statečného psa jako dělané, protože je odvozené od města, u kterého se v roce 1915 uskutečnila velká bitva první světové války, do které se vítězně zapojili i českoslovenští legionáři.

Arras a Zikmund, leden 2013

Náš solidně vzdělaný známý Olda, když se dozvěděl, jakého psa máme v domě, prohlásil: „Aha, tak to je ten pes, co shazoval rytíře z koňů!“ A náš osmdesátiletý děda na dotaz souseda, který chtěl vědět, cože to máme za velkého psa, si nemohl vzpomenout, na přesný název plemene. Takže se na chvíli zamyslel a pak prohlásil: „To je… ééé… irský vlkodlak.“

Arrasa jsme vozili v kufru auta na výlety do lesa. Stačilo jen kufr otevřít a on byl uvnitř. Potíž nastala, když jsem v tom kufru jenom něco hledala, nebo když jsem tam měla nákup. Vysvětlete natěšenému psovi, který si ustlal v právě nakoupených potravinách, že tentokrát se na žádný výlet nechystáme!

V lese nebyl problém diblíka pustit z vodítka, protože dodržoval akční rádius cca 100 kroků a nikdy se nezaběhl. Jenom když jsme narazili na houbaře, musela jsem ho vehementně volat zpět, protože u cizích lidí budil na první pohled hrůzu, ačkoliv on by se s nimi moc rád pozdravil. Arras byl věčný optimista. Vítací typ. Moc rád hrabal jámy – což je u psů jeho plemene obvyklý jev. Ty jámy bývaly běžně hluboké čtvrt metru a nebylo radno chodit po dvoře za tmy, protože si jeden snadno vymkl kotník.

V osmém roce života se u něj projevila epilepsie. Náš kamarád a veterinář našich psů Zbyněk mu naordinoval léky, které frekvence záchvatů zpočátku snižovaly, ale před nevyhnutelným ho ochránit nedokázaly. Když ve tři hodiny v noci na jeden takový záchvat náš sedmdesátikilový Arrásek umíral, byl to boj.

Arrásek, srpen 2014

Tehdy jsme si konečně se smutkem ověřili, že irský vlkodav jednu zásadní vadu přece jen má. Žije příliš krátce. Průměrně se jedinci tohoto plemene dožívají sedmi let (více o věku psů zde), podle jiných pramenů dokonce jen šesti (zdroj zde ).

K naší rodině byl osud milosrdný, protože Arrásek nás provázel celých devět let. Byl s námi v dobách, když oba kluci odmaturovali, vítal je doma poté, co nastoupili do Brna na vysokou a oba jezdili jen na víkendy. Byl u toho, když se naše dcera po ukončení základky přestěhovala na internát do Zlína, aby mohla snáze dojíždět na vysněnou střední. Mohl se zbláznit radostí, když v pátek přijížděla domů.

O večerech v pracovním týdnu, kdy jsme bývali s Richardem sami doma a sedávali jsme spolu na terase, zaujatě naslouchal našim debatám. Provázel nás v dobách dobrých i zlých, povaloval se mi u nohou, když jsem bušila do klávesnice. A byly to moc pěkné časy.

Pokračování příště

Foto: archiv M. Dvořáková 

Miroslava Dvořáková Neviditelný pes


zpět na článek