ROZCESTNÍK: Ve stopách Arthura Ransoma

Předchozí díly najdete zde.

Kolem holandského pobřeží do Amsterdamu

Díky vichřici jsme byli zpět v Holandsku za 14 hodin a měli celý pátek na pobyt ve Vlissingen, kde jsme se vrátili zpět k evropskému letnímu času ELČ. Ke svému překvapení jsme zjistili, že jsme vpadli do velkého námořního svátku, do Dnu moře věnovanému 400. výročí narození admirála Michiela De Ruytera, který se v 17. století proslavil několika vítězstvími nad anglickým loďstvem.

likalikarajce.net

Celé město bylo vzhůru nohama, všude nastavěné provizorní haly pro různé koncerty a performance, všude plno stánků, se kterými lomcoval vítr. Lomcoval i s námi, když jsme si vyšli na vnější hradby staré pevnosti a pak na molo kolem lodivodského bazénu, neboť součástí oslav byla ve 13.00 i námořní přehlídka, které se zúčastnilo asi tucet válečných lodí, převážně holandských, ale také belgických a dalších států NATO. Vedly ji dvě moderní nizozemské fregaty, které už nemají nic z krásy válečných lodí, neboť to jsou hranaté bedny s holými stěnami, aby měly co nejmenší radarový odraz. Vítr byl tak silný, že byl problém udržet fotoaparát zaměřený na vybraný záběr.

likalikarajce.net

Šli jsme se také podívat na hlavní přístav, kde je druhá marina, neboť HASTRMAN zřejmě kotvil tam. I v ulicích protahoval vichr a kladl otázku, jak budeme pokračovat dále. Uvažovali jsme dokonce o plavbě vnitrozemskými kanály, ale ta by zabrala příliš času. Naštěstí vpodvečer vytiskl NAVTEX zprávu Ostende Radio, že vichřice končí a na sobotu se očekává vítr W až SW o síle 5 – 6, pro nás tedy běžné podmínky. Mezitím nám situaci zkomplikoval velký motorák, který se přihrnul do mariny (také na zádi odřený) a správce ho nechat vyvázat na náš bok. Když jsme řekli, že hodláme vyplout v pět ráno, majitel motoráku se zhrozil (mezitím se na motorák nalodila pěstěná, elegantně oděná slečna, zřejmě za jiným účelem, než aby zvýšila mořeplavecké kvality posádky) a správce přišel s návrhem, abychom si vyměnili místo. Znamenalo to vysunout se na lanech, počkat, až motorák zaujme naše místo, a pak se na lanech a s pomocí motoru přitáhnout zpět, na vnější bok motoráku.

Na sobotní ráno jsme se chystali jako do poslední bitvy. Vstali jsme o půl páté, oblékli si štormáky a jako první úkol nás čekalo otočení lodě na lanech, aby směřovala přídí do té úzké betonové díry. Čas odplutí byl jednak dán výší vody, abychom se dostali přes metrový práh vjezdu, jednak proudem, který měl celé dopoledne směřovat na sever. Výjezd z mariny se skvěle povedl, loď se nikde ani nedotkla, a posádka při kroužení na motor mezi hrázemi měla dost času na uklizení fendrů a vyvazovacích lan.

likalikarajce.net

Již první pohled na hladinu nám prozradil, že moře se značně uklidnilo a vítr vál ze západu rychlostí kolem 15 uzlů. Ale právě na západ směřoval vybojkovaný kanál Oostgat, který vede těsně u břehu ostrova Walcheren, na němž Vlissingen leží. Nezbylo než motorovat až do místa, kde se kanál odklání na severozápad k West Kapelle, kde už jsme si mohli vypomoci genou. „Navigační důstojník“ opět označil klíčové bóje jako trasové body, takže kormidelník mohl snadno kormidlovat od jedné k druhé. Byli jsme tak blízko pobřeží, že jsme zřetelně viděli památník na boje za 2. světové války. Vévodí mu americký tank Sherman, i když Walcheren dobývaly na urputně se bránících Němcích anglické jednotky maršála Montgomeryho.

likalikarajce.net

Ačkoli vítr poněkud zesílil a v nárazech měl až 19 uzlů, bylo zřejmé, že víc než pětkou foukat nebude. Jakmile jsme nechali Walcheren za sebou, zvedli jsme hlavní plachtu a pluli bočním větrem na sever, abychom nechali v závětří mělčiny před Oosterschelde, respektive před hrází Roompot, která dnes toto severnější ústí řeky Šeldy uzavírá. V dostatečné vzdálenosti jsme mohli odpadnou na kurz 045° ve směru na Ijmunden, což znamenalo velmi pohodlný zadobok. Před polednem se roztrhaly mraky, moře ve slunečních paprscích zezelenalo a plavba se proměnila ve sváteční vyjížďku. Napřed šly dolů gumáky a pak nepromokavé bundy. Nicméně záchranné vesty jsme si ponechali, to byl železný zákon této výpravy.

likalikarajce.net

Kolem poledne jsme minuli ústí Hoek van Holland, což je vjezd do největšího evropského přístavu Europoort a Rotterdamu. Byli jsme nejméně 6 mil v moři, proplouvali rejdou mezi zakotvenými obchodními loděmi a vyhnuli se největšímu provozu přímo před ústím. Jak se vítr stáčel k jihu a vanul stále více od zádě, klesala i naše rychlost a odpoledne náš postup také zpomalil protiproud. Mezi mola přístavu Ijmunden jsme proto vpluli až v 18.20 a v zánovní obrovské Seaport marině se vyvázali v 18.40. Sotva jsme upevnili loď, na západě se černě zatáhlo a během 10 minut udeřil z bouřky prudký větrný poryv. Za půl hodiny ale opět svítilo večerní slunce a nad přístavem se rozklenula duha. Pohled na log prozradil, že od rána do večera jsme za 13 hodin urazili 90 mil, což si nikdo z nás pravděpodobně už nikdy na turistické lodi nezopakuje.

likalikarajce.net

Tímto skončila naše mořská pouť a čekalo nás jenom motorování s troškou plachtění po Noordzekanaalu do Amsterodamu a pak Markermerem do Lelystadu, kde jsme měli vrátit loď v pondělí do 15.00.

V neděli 8. července jsme se proplavili zdymadlem Kleine Sluis a tím se s definitivní platností rozloučili s přílivovými vodami, neboť jsme se ocitli na Noordzekanaalu. Je na něm dovoleno plachtit a tak jsme to zkusili. Vítr nám sice vál příhodně do zad, ale byl příliš slabý a tak jsme to po dvou hodinách vzdali a do Amsterodamu dojeli na motor. Jelikož jsme nic nepotřebovali, rozhodli jsme se vynechat mariny a vyvázat se na veřejném nábřeží u pontonu De Ruyter Kade, odkud je nejblíže do historického centra. Jenže na uvedeném místě žádný ponton nebyl a nábřeží navíc tarasil do vody vybíhající čtyřhran larsenek. Za ním jsme ale našli dobře kryté místo k vyvázání přímo u nábřeží. Když jsme se ve 12.40 vyvazovali, přiblížil se pár policistů, který nám s úsměvem popřál příjemný pobyt, takže jsme to měli úředně schváleno. Pravda, loď se občas po přejezdu nějakého trajektu nebo nákladního člunu rozkolébala, ale nikomu z posádky to nevadilo.

likalikarajce.net

Odpoledne jsme věnovali prohlídce částečné repliky a částečné rekonstrukce východoindického plachetníku AMSTERDAM, který je kvůli opravě námořního muzea překotven k centru NEMO. Loď postavila Východoindická loděnice v Amsterodamu roku 1748, avšak ihned při první plavbě o rok později ztroskotala na mělčinách u jihoanglického pobřeží. Na základě vyzdvižených částí vraku (zachovala se prakticky celá podponorová část trupu) vznikla roku 1991 replika, která je přístupná návštěvníkům od vysoké velitelské paluby na zádi až do hloubi nákladového prostoru. I s ukázkami tovaru, který šťastnější lodě tohoto typu vozily z Východních Indií, jak se tehdy říkalo Indonésii.

likalikarajce.net

Na večer jsme si vyšli do města, jehož centrum má se svými honosnými budovami a vodními kanály nenapodobitelnou atmosféru. Koncem 17. století to bylo největší obchodní středisko světa a mnoho z té velikosti vyzařuje Amsterdam i dnes.

Posledních dvacet mil

Na pondělí jsme si nechali dojezd do Lelystadu, kde jsme museli do 15 hodin loď odevzdat. Když jsme se ráno v 7.50 odvazovali, byla obloha bez obláčku a vanulo mírně od západu. Po dvou mílích amsterodamským přístavem nás čekala zdymadla Oranjesluisen, abychom se dostali na Markermeer, což je vodní plocha, kterou Holanďané oddělili od Ijselmeeru hrází. Pro jachty je vyhrazena nejsevernější plavební komora označená tabulí SPORT. Proplavení opět proběhlo bez potíží, koneckonců rozdíl hladin nečinil ani půl metru, a poté, co jsme si počkali na otevření silničního mostu a propletli se zákruty plavebního kanálu na volný Markermeer, kde jsou třímetrové hloubky, jsme vztyčili plachty.

likalikarajce.net

Již v 10.00 se na západě objevila černá hradba, která nám připomněla Felixstowe. Rostla a rostla, takže v 11.30 musel jít plachty dolů,, protože by nebylo příjemné je na poslední chvíli roztrhat, když už jsme věděli, že se s částí kauce beztak rozloučíme. Pokoušeli jsme se bouřce ujet na motor, ale, jak už se stalo tradicí této plavby, první poryvy na nás dopadly před hrázemi přístavu Lelystad a do mariny jsem zajížděl a mezi kůly stání se trefoval za šestky. Nyní to ale vyšlo na 100 % a v 13.00 jsme měli loď definitivně vyvázanou.

Celkem jsme napluli 476 námořních mil (z toho 74 na motor) za 88,5 plavební hodiny, což dává průměrnou rychlost 5,4 uzle, jak jsem si spočítal při uzavírání lodního deníku, než se dostavil pronajímatel. Zprávu o poškození vzal obchodně a stanovil si částku z kauce jako odškodné. Bylo zřejmé, že poškození, k němuž došlo ve Vlissingen, má spíše kosmetický charakter a nic nebránilo, aby loď byla pronajata dalšímu turnusu. Hůře na tom byla sousední loď téhož pronajímatele, která zřejmě čelně narazila, a podle svislé trhliny na přídi musela odskočit klounovcová výplň od skořepiny. Naštěstí jsme měli kauci pojištěnou, takže nás to ani tak nebolelo. Koneckonců, vše nepříjemné odvane čas, i mořskou nemoc, kterou někteří členové posádky trpěli, a zůstanou jenom krásné vzpomínky na jedinečnou přeplavbu Severního moře ve stopách Arthura Ransoma a jeho knížek.

Foto: archiv autor. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.