PSI: Night u Walchsee

Po roce opět prodloužený víkend v rakouských Alpách. A protože jsme jeli jen na tři dny, zvolili jsme přeci jen bližší lokalitu, malé tyrolské jezero Walchsee jen kousíček od německých hranic.

Vyrazili jsme v pátek ráno, počasí bylo báječně výletní, cesta svižně utíkala a tak jsme na první plánované zastávce nemuseli spěchat a kouzelný hradní komplex Burghausen (jedná se o nejdelší hrad v Evropě) jsme si v klidu celý prohlédli.

Burghausen - nejdelší hrad v Evropě

Přes kilometr dlouhý hrad je na vyvýšeném hřbetu nad stejnojmenným městem, z jedné strany je jezero Wöhrsee, z druhé hraniční řeka Salzach (také protéká Salzburgem). Byl jedním z nejlépe opevněných sídel dolnobavorských vévodů a rozhodně stojí za návštěvu.

Burghausen - město v podhradí bylo taky fotogenické

Night si u mě našplhal – vzorně kráčel na prověšeném vodítku, se zájmem zkoumal všechna zákoutí, dal se hladit, ale nikoho neotravoval. Překvapilo mě, že se v Německu „domorodci“ ptají, co že je to za plemeno. Že je to německá doga je vždy potěšilo.

Druhou zastávkou na cestě k cíli bylo bavorské jezero Chiemsee. Ne, na ostrov se slavným zámkem „šíleného“ Ludvíka II. Bavorského jsme se nechystali. Jen jsme si protáhli nohy na krátké procházce po břehu jezera. Obří plocha čisté vody, hory tyčící se již blízko – hezký střípek do výletního dne.

Chiemsee - hodně vody pod horama

Chvilku po čtvrté hodině jsme již hledali klíč pod rohožkou. Ano – po potvrzení platby o ubytování jsme dostali e-mail, že klíč bude pod rohožkou. A byl. V perfektně vybaveném dřevěném minidomečku na nás čekaly na jméno vystavené třídenní turistické karty a potvrzení o platbě. S tím, že při odjezdu máme nechat podepsané potvrzení o převzetí kartiček na stole a klíče máme nechat v zámku.

Chiemsee - německá doga u německého jezera

No a přišlo první zklamání. Měla jsem vybranou turistickou trasu na vyhlídku nad městečko – a on vstup psům zakázán. Mysleli jsme si, že se tedy napojíme na trasu o kus dál (další „přípojka“), ale nene – dokonce na nás jakýsi člověk zdálky halekal, ať tam ani nechodíme... že je to marné.

Cenný mokřad

A tak náhradní řešení – obešli jsme místní cenný mokřad Schwemm. Osm kilometrů asfaltu s jednou vyhlídkovou věží (na čolky a žabičky). Mimo asfalt se jít nedalo, všude jsou ohradníky. Ale sluníčko esteticky zapadalo, okolní kopce byly úžasné, bylo teplo, krávy cinkaly svými zvonci, všude kolem upravené typicky tyrolské statky... vlastně to byla hezká procházka.

Okolní kopečky: podvečerní procházka

Sobotní cíl byl jasný. Zdolat přes 1600 metrů vysoký kopec Heuberg. Ráno bylo šedé nebe, ale předpověď slibovala, že se to bude protrhávat a sluníčko brzy nad oblačností vyhraje. Autem jsme popojeli na druhý břeh jezera a zaparkovali na posledním parkovišti u lesa. Alespoň nějaký ten výškový metřík jsme si ušetřili.

Heuberg: mlha přichází

A začali jsme stoupat. A stoupat. A stoupat. A přidaly se cáry mlhy. A pak už to nebyly cáry, ale mlha. A houstla. A nakonec bylo všude kolem nás neproniknutelné bílo, ve kterém se ozývaly zvuky zvonců pasoucích se stád.

Heuberg: jalovičky si zvědavě Najta prohlížely

Dogák to nemá na pastvinách snadné. Sice většina stád už byla z hor svedena, ale ohradníky zůstaly. A v nich kovové malé otočné průchody. Ale když se chce, tak se doga dokáže „zmačkat“ v malého psíčka a projde. Mladé jalovičky u Hageralmu si psíka se zájmem prohlížely, ale stará kráva na nás vyběhla. A fakt vrčela... Až jsem si říkala, jestli se u ohradníku zastaví... Zastavila.

Heuberg: ale stará kráva nás hnala (naštěstí ohradník respektovala)

Další pastí na nebohého psíka byla močůvka... a válení v ní bylo zakázáno. Ony totiž se pastviny před zimou hnojí. Kejdou. A kombinace čerstvě pohnojených pastvin s mlžnu vlhkostí... prostě smrdělo to děsivě a navíc nejvíc kejdy vyteklo na cestu. Jedinou možnou... Místní odér z pohorek asi nikdy nevyčichne.

Heuberg: ale nad 1500 metrů se začalo prosvětlovat

Těsně pod vrcholem se začala mlha trhat a občas vykouklo sluníčko. A najednou Night začal zdrhat, oba jsme vyděšeně houkli (neb pes byl celou dobu vzorný a většinu cesty na volno)... a on psíček nevyrazil v dál, on jen mizel z okolí obřího vosího hnízda těsně vedle stezky. Letový provoz stovek vos dovnitř a ven... Ještě že do toho nešlápl, to by byl malér. I tak on dostal žihadlo (proto zdrhal), já vzápětí taky. A to jsem se opravdu snažila projít opatrně.

Heuberg: a z mlhy začaly vykukovat okolní štíty hor

Na vrcholku přišla odměna. Byl celý zalitý sluncem, bylo krásně teplo a z okolní mlhy začaly vykukovat skalnaté štíty Kaisergebirge. Jezero, které mělo být celé vidět, ale pochopitelně zůstalo ukryto hluboko v inverzní mlze.

Heuberg: ale jen vrcholky, všude kolem vládla mlha

Zpáteční cestu jsme volili delší a s postupnějším klesáním (nahoru se víc funí, ale jde se líp). Ale široká pohodlná cesta přinesla další past na nebohého psíka. A to jsou dobytčí rošty na cestě. Auto projede, kolo projede, člověk projde, malý pes jde přenést, ale doga ??

Ve Skotsku byl buď vedle roštu uzoučký průchod a nebo hozená dvě prkna (aby se dala vytvořit lávka). Tady nic. A tak pokud to šlo, Night plazil pod ostnáčem a kde to nešlo, tak jsme museli opatrně vyndat krajní sloupek, provést dogu a zase sloupek osadit. Když to děláte popáté, už vás to nebaví... A tak jsme se pokorně vrátili na strmé stezky po pastvinách (pes se mačkal do vrátek snáz) a v lese.

Heuberg: dlouho jsme klesali, než bylo vidět i jezero

Mlha se rozpouštěla, jezero se nakonec ukázalo, a potkali jsme i dvě turistky a cyklistu. Že jsme se vraceli stejnou cestou nám nakonec vůbec nevadilo – neb jsme koukali na to, co před námi ráno mlha ukryla.

Heuberg: pohled od parkoviště

V podvečer jsme se vydali fotit západ sluníčka. Psisko se hrnulo ven, jako by za sebou neměl náročný pochod. Asi věděl, že budeme parkovat u „hundestrandu“. Páník fotil a já se psem na dlouhé stopovačce zkoumala jednotlivé „plážičky“ v rákosí. Bohužel rákosiny sloužily i jako veřejné záchodky a na rozdíl od psů to nikdo po sobě neuklízel (přitom odpadkových košů a stojanů s igeliťáky bylo všude dost – ale s obrázkem psa...)

Walchsee večer: že pes nesmí do vody, jsem zjistila až dodatečně

O to větší šok byl, když jsem po návratu na parkoviště na dodatkové tabulce „hunde strand“ zjistila, že pes nesmí do jezera vkročit. Tak to jsme porušili za tu večerní procházku mnohokrát. Tabulka netabulka – zapadající sluníčko, chladný večer, lysky a potápky, majestátní kopce i lesklé jezero... krásně tam bylo.

Walchsee ráno: byly jsme u jezera sami

Ráno mělo být jasno a mrznout. A tak jsem nařídila budík, že když máme západ slůňa z východní strany jezera, že budeme mít i východ slůňa ze západního břehu. A bylo jak ?? Neproniknutelná mlha. I přesto to byla krásná procházka. Nikde nikdo, klid, ticho. A kvetly úpolíny. Asi na ně přišlo ještě jedno jaro.

Walchsee ráno: odpočinek na lavičce (mokré)

Nejhezčí bylo jezero, když jsme odjížděli. Bylo jasno, z vody stoupaly úzké sloupce mlhy. Vyhlídkovou silničkou po tyrolsko-bavorské hranici jsme si pak dopřáli spoustu hezkých pohledů a čerpali inspiraci někdy na příště. Sice jen dvě noci, ale i tak to stálo za to.

Walchsee: odjezd - poslední pohled

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do krásné fotogalerie!