ROZCESTNÍK: Ve stopách Arthura Ransoma
První část najdete zde.
Na řeku Orwell
Na úterý 3. července byla hlášena bríza SW 5 – 6. Naším cílem byl 40 mil vzdálený Harwich, respektive řeka Orwell a na ní marina Woolverstone. U společného ústí řek Orwell a Stour leží napřed přístav Felixstowe, kdysi hydroplánová základna Royal Navy a dnes největší kontejnerový přístav na východoanglickém pobřeží, pak v ústí řeky Stour přístav Harwich a konečně proti proudu řeky Orwell přístav Ipswich, kam dnes plují jenom menší mořskoříční nákladní lodě.
| likalikarajce.net |
Na řece Orwell také leží Pin Mill, v první polovině minulého století slavné jachtařské středisko a sídlo loděnice Harry King a synové. V 19. století byl Pin Mill místem, kde se stavěly a opravovaly nákladní bárky s rozpěrovým oplachtěním a kde se překládalo zboží, hlavně obilí, z velkých oceánských plachetnic a parníků, aby se po odlehčení a s menším ponorem dostaly do Ipswiche. Po bagrovacích pracích před a po 2. světové válce Pin Mill upadl a dnes se jachting soustřeďuje do marin, které na řece vznikly. Nicméně mnoho britských jachtařů kotví svoje lodě na bójích, které lemují dlouhými řadami plavební dráhu a dodávají řece nenapodobitelný vzhled.
| likalikarajce.net |
Když k tomu připočteme parkovou úpravu okolních úbočí a jako kontrast pruhy bahna, které se obnažují za odlivu (hladina kolísá až o 3 metry), dostaneme obraz nenapodobitelné přímořské krajiny, kde se musí každý jachtař cítit jako v ráji. Není divu, že si Arthur Ransome koncem 30. let tento kout Anglie vybral, aby zde kotvil svoje lodě, napřed kutr NANCY BLACKETT, pak těsně před válkou šalupu SELINU KING a nakonec malý keč PETER DUCK.
Jelikož se během úterního slunečného dopoledne s modrým a bíle pěnícím mořem začal vítr stáčet k jihu a odklánět nás od pevniny, provedli jsme v 11.20 obrat na pravobok směrem ke břehu na kurz 260.
| likalikarajce.net |
Jižní proud nás tlačil proti větru tak úspěšně, že jsme nadstoupali vstup do plavebních kanálů vedoucích do Harwiche od severu a museli zvolit jinou trasu. Dalším obratem jsme se dostali na jih od hlavní plavební dráhy a teprve následným obratem na západ zamířili pod jižním okrajem dráhy do společného ústí řek Stour a Orwell. To se již proud otočil na sever a odtlačoval nás od mělčiny Cork vyznačené bójí North Cork. Museli jsme trochu přiostřit, aby nás proud nezatlačil do plavební dráhy, po níž se dosti často řítila obrovská kontejnerová loď, a teprve ve vlastním ústí, které vede na sever, mohli odpadnout na zadní vítr.
Nevěděli jsme, na co se dívat dříve. Zda na Felixstowe se starou pevnůstkou a molem, nebo na moderní přístav s haldami kontejnerů, nebo na výběžek Shotley, kde bývala a snad stále je kadetní škola Royal Navy (a kde v Ransomově světě po jistou dobu velel komodor Walker), či na Harwich s typickou kostelní vížkou, nebo na majákové lodě, které jsou zde zakotveny jako památka na minulou epochu mořeplavby, když na moři je nahradily automatické světelné bóje. Všechny fotoaparáty na lodi byli v činnosti až do okamžiku, kdy nám pohled na řeku Orwell zahradila černá stěna mračen. Jelikož jsme měli genu již svinutou, šla bleskurychle dolů hlavní plachta a proti prvnímu prudkému nárazu bouřlivého větru nás podržel motor.
| likalikarajce.net |
Místo deště se na loď sneslo krupobití a pokrylo kokpit ledovými kroupami. Naštěstí se bouřka po 20 minutách přehnala, obloha zesvětlala a mezi škvírami v mracích se dokonce objevilo slunce, když jsme v pozdním úterním odpoledni motorovali vzhůru proti proudu řeky Orwell a nechali se unášet jejím půvabem. Spíše instinktivně než uvědoměle jsme si před Pin Millem všimli ukotveného keče se zeleným trupem, jenž se pyšnil jménem PETER DUCK. Byla to opravdu bývalá loď Arthura Ransoma, který si ji nechal postavit v roce 1946, a v marině Woolverstone, kde jsme se vyvázali v 17.20, jsme pak nalezli i kutr NANCY BLACKETT (postaven v roce 1931), který je po renovaci stále v provozu a autorovi kdysi posloužil jako předobraz románového HASTRMANA. Jak jsme se tak rozhlíželi kolem, úplně jsme chápali, proč si AR vybral tento kout Anglie jako východisko knížek Nechtěli jsme na moře a Záhadné vody.
| likalikarajce.net |
Středa byl opět oddechový den, který ransomiáni v posádce věnovali putování po „ransomovských místech“. Především to byla dopolední návštěva Pin Millu. Stále zde existuje loděnice Harry King a synové, která poslední dřevěnou jachtu postavila roku 1966, pak se až do roku 1974 věnovala stavbě klinkrových člunů, poté přešla na výrobu laminátových trupů a dnes se hodně věnuje opravám. I tradičních nákladních bárek s rozpěrovým oplachtěním, jichž stále několik existuje, a pro které se každoročně v Pin Millu pořádá regata. Ta letošní se měla odehrát v sobotu 7. července, ale neměli jsme bohužel čas, abychom si na ni ty tři dny počkali.
| likalikarajce.net |
Pochopitelně jsme si obhlédli i hostinec „U platýsa a ústřice“ (Butt and Oyster) a hned vedle domek „Almina Chata“ (Alma Cottage), penzion, kde bydlela Walkerovic rodina. Pozornost fotografů také přitahovala dvojice starobylých bárek, které ležely v bahně (byli jsme v Pin Millu za odlivu) vedle zpevněného chodníku k vodě.
| likalikarajce.net |
Všimli jsme si i lodních člunů, které jachtaři používají k dopravě k zakotveným jachtám, a našli tendr patřící ke keči PETR KACHNA. Zevnitř na zrcadle měl vypálený nápis KAREL MARX t/t PETR DUCK, takže jsme s úžasem zjistili, že současní majitelé této bývalé Ransomovy lodě pojmenovali její spojovací člunek po světovém vůdci proletariátu.
| likalikarajce.net |
Zpět do mariny Woolverstone jsme se vrátili po pobřežní pěšině a opět ocenili radu paní recepční, když nám pro naši vycházku důtklivě doporučila gumáky. Odpoledne se část posádky ještě vypravila na obhlídku Ipswiche, kde jsem si dal klasické anglické jídlo „britské párky s bramborovou kaší a hnědou omáčkou“. Docela mi to chutnalo, ale podivné tlaky v břiše muselo utišit až jihomoravské bílé víno, jehož poslední zbytky jsme po návratu na loď dorazili.
| likalikarajce.net |
Přes Záhadné vody zpět do Holandska
Neúprosný čas nás popoháněl k návratu, ale přesto jsme si vyšetřili čas ke krátké návštěvě jachtařské oblasti, kterou Ransome nazval „Záhadné vody“ a situoval tam děj stejnojmenného románu. Ve skutečnosti se ta oblast jmenuje Walton Backwaters a rozprostírá se v těsném sousedství Harwiche směrem na jih. Jedná se o mělký záliv vyplněný ostrovem Horsey a dalšími drobnými ostrůvky, které tvoří z Walton Backwaters zvláštní proměnné vodní bludiště, neboť za odlivu má nad vodou naprostou převahu souš a za přílivu je tomu naopak. Nicméně i za odlivu mají dva hlavní kanály větší hloubku než 2 m a umožňují bezpečné kotvení, nehledě k tomu, že v městečku Walton na jihu je pro jachty vybagrovaný bazén a v západním rameni dokonce marina s hloubkou 2 m.
| likalikarajce.net |
Přístup na tyto vody tarasí mělčina s mapovou hloubkou 0,8 m, takže je nutno si spočítat přílivové „okno“ podle ponoru lodě, kdy se dá na Walton zaplout a kdy opět vyplout ven. Pro čtvrtek 5. července 2007 a pro náš ponor 1,9 m to bylo od 12.30 do 18.30, v podstatě v polovině přílivu a odlivu. Měli jsme tedy na návštěvu Ransomových „Záhadných vod“ 6 hodin. Doporučená trasa říká, že se má zabočit od bóje Languard, která je součástí jižního okraje hlavní plavební dráhy do Harwiche, k bóji Pye End a pak vzít směr na bóji Crabb Noll, jíž začíná bojkování splavného kanálu ve Walton Backwaters.
| likalikarajce.net |
Čekání na vhodný okamžik jsme si zkrátili krátkým výpadem na řeku Stour, kde jsme si vyzkoušeli, jak CHARLOTTE křižuje jenom s genou, a ve 12.00 jsme před bójí Languard nabrali směr na bóji Pye End. Navíc nám cestu ukazoval velký motorový člun a v protisměru nás minulo několik plachetnic. Ve 12.50 jsme již kotvili u „Ostrova Vlaštovek“ (Horsey) před „Hastrmanovou zátokou“ (Kirby Creek), což nejvíce potěšilo Admirála (Jiřinu Štěpánskou) a Petra Nováka, který si nedávno přečetl Záhadné vody a velmi stál o to je vidět na vlastní oči.
| likalikarajce.net |
Po dobrém, byť pozdním obědě a po siestě jsme po páté zvedli kotvu, abychom zahájili zpáteční plavbu ve stopách románového HASTRMANA z Nechtěli jsme na moře. Předpověď byla opět velmi dobrá. Podle anglické měl večer a v noci foukat W až SW o síle 5, podle předpovědi z internetového serveru Windguru, kterou přivezla z Česka posila posádky, jež se nalodila v úterý večer ve Woolverstone, měl v pátek ráno vát ve Vlissingen WSW 5 – 6. Znamenalo to plavbu bočním až zadobočním kurzem za podmínek, které jsme již pokládali za běžné. Nicméně když jsme míjeli bóji North Cork, ozvala se VHFka s varováním britské Pobřežní stráže – v oblasti Dover zuří jihozápadní vichřice s rychlostí větru 40 uzlů – což je osmička. To poněkud měnilo naši situaci. Znamenalo to se s touto vichřicí utkat na předobočním kurzu, neboť náš základní směr činil 135°.
Taktika přeplavby Severního moře je založená na nutnosti vyhýbat se písečným lavicím, které ani tak nehrozí nasednutím na dno, ale jsou zdrojem krátkých zalamujících se vln, jež nejen činí plavbu nepříjemnou, ale mohou v krajním případě ohrozit i integritu trupu. Proto trasa z Harwiche do Vlissingen, aby minula mělčinu Galloper, vede dosti na jih k bóji West Hinder (ta vymezuje jihozápadní okraj mělčiny Hinder), prakticky směrem na Ostende, a pak teprve se odklání k východu a podél belgickoholandského pobřeží směřuje vybojkovaným kanálem do Westerschelde a pak napříč přes tento kanál směrem na sever do Vlissingen.
Již ve 22.00 přesahovala rychlost větru v nárazech 30 uzlů. Nesli jsme jenom do poloviny narolovanou genu, přesto ale rychlost lodě neklesala pod 7 uzlů. Ačkoli nás proud tlačil na jih, nedokázali jsme nastoupat bóji South Galloper. Naštěstí je nad jižní částí této písečné lavice 9 m vody a nebezpečná je až její severní část s hloubkami kolem dvou metrů. Mohli jsme si tedy dovolit bóji podjet a nechat ji asi míli v návětří. Kormidelník si stěžoval, že plocha geny je příliš veliká a že se loď špatně drží. Nicméně zmenšení geny jsme museli odložit, protože manipulovat s plachtami na mělčině bylo riskantní. Teprve pak jsme genu zmenšili a ponechali si jenom asi 8 m2 plátna.
Před půlnocí válo v nárazech 36 uzlů a tak to zůstalo až do rozednění. Ale CHARLOTTE byla vybavena značkovými plachtami Elvström v dobrém stavu, takže jsem neměl obavu, že by se gena poškodila. Na bóji West Hinder, kterou jsme minuli ve 2.30, jsme již měli dostatečnou výšku (stále nám pomáhal jižní proud, který se měl otočit na sever až v 04.30 ELČ) a mohli si dovolit na ni odpadnout. Mezitím „navigační důstojník“ vyznačil na elektronické mapě jednotlivé trasové body, a když jsme si zapnuli displej počítače v kokpitu, mohl si kormidelník kontrolovat trasu sám. Ještě za tmy jsme se dostali na plavební dráhu kolem pobřeží a museli vyhýbat půltuctu nákladních lodí a trajektů. Nicméně plavba bylo mnohem pohodlnější, neboť jsme pluli kurzem 080°, což znamenalo zadoboční vítr.
Doplutí do Vlissingen pak už bylo jenom otázkou trpělivosti. Abychom se nemuseli proplavovat zdymadlem do hlavního přístavu, zvolili jsme si jako cíl malý, západněji situovaný přístav Koopsmanhaven, který je v sezóně otevřen dmutí. Mají zde stanici lodivodské čluny a v odděleném bazénu Vissershaven se nachází Michiel De Ruyter marina. Když jsme konečně vpluli mezi hráze a po 20 hodinách zase stáli na klidné vodě, poněkud jsem se zhrozil. Vstup do mariny, překrytý otočným mostem pro pěší, připomínal myší díru o šířce asi tak 5 m. To v případě CHARLOTTE znamenalo, že na každé straně budu mít od betonových pilířů maximálně 30 cm. Podle plavebních příruček měla obsluha most automaticky otevřít, jakmile spatří mezi hrázemi jachtu. Také v nich stojí, že vjezd má práh, nad nímž je za odlivu pouze 0,9 m vody (my tam byli asi ve dvou třetinách přílivu), ale o tom, že je příšerně úzký, nikde ani slovo.
| likalikarajce.net |
Na tom, co se pak stalo, se asi nejvíce podepsalo počasí. Ve vjezdu byl znatelný proud a viditelné víry, ale svou roli sehrála také snížená schopnost úsudku, daná únavou z bouřlivé noci. Když nám pohotově otevřeli most, ve snaze být co nejdříve uvnitř jsem si dokonale nevycentroval loď vzhledem k ose vjezdu, a vzhledem k vírům a proudům, které ve vjezdu byly, jsem dovnitř najel vyšší rychlostí. CHARLOTTE se jako kulečníková koule napřed odrazila vpravo, pak vlevo a pak znovu vpravo, což dosti šeredně odnesly oděrky. Naštěstí jenom ty.
| likalikarajce.net |
Štěstí jsme měli i v tom, že v marině ještě bylo místo, hned za vjezdem na návětrné straně u pontonu pod zdí, takže jsme byli zcela chránění před vichrem, který odporně skučel v takeláži vyvázaných jachet. Teď teprve jsme si uvědomili sílu větru, s nímž jsme se celou noc potýkali. Takže i co se týče povětrnostních podmínek, naše rekonstrukce ještě předčila plavbu románového HASTRMANA, kterého ovšem již za klidného moře zavedl do Vlissingen lodivod.
Pokračování příště. Fotografie si můžete prohlédnout zde přímo na Rajčeti.