Neviditelný pes

105 PLUS: Záhony

25.9.2018

I když jsem se už tolikrát přesvědčila, že to funguje spolehlivě, přesto se stále učím trpělivosti. Učím se umění nepředbíhat děj, nelámat věci přes koleno a nechávat je plynout, učím se víře, že se v ten správný čas všechno utřepe a všechny kousky skládačky zapadnou na své místo. Že se mi v ten pravý čas nabídnou možnosti a řešení, na které bych dříve nepřišla, které by mě nenapadly, a že se objeví vše potřebné pro mé další směřování. Někdy se tomu říká okamžik AHA. Je to okamžik jasnozření, jako by někdo v zešeřelé místnosti rozsvítil, jako bych se najednou na svět či problém podívala z dříve nepřístupného úhlu.

V tvůrčí práci se takový okamžik objevuje často. Vlastně by se tvůrčí práce bez takových jasnozření ani neobešla. Často jdou stranou všechna pravidla a ty cítíš, že to je ono, ačkoli nevíš, proč to děláš, a někdy ani netušíš, jak jsi to vlastně dokázala udělat.

Během letošního roku jsem vytvářela svou zahradu. Kde bude zahradní domek a kde pergola, bylo víceméně dané už v okamžiku, kdy jsme v loňském roce zahradu vyklízeli. Domek musel být v rohu na starých betonových panelech. Navíc v tomto místě odclonil slepičí výběh a kurník v sousední zahradě. S ostatním rozložením jsem si přes zimu hrála v programu na návrhy zahrad, upřesňovala jsem si, co v naší zahradě musí být a kde by to asi tak být mělo. Když se zpětně na první návrh podívám, není to zas tak daleko od toho, co se na zahradě dnes nachází v reálu.

Cestička vede trochu jinak, protože jsem původně nepočítala s garáží vedle zahrady, kvůli které se musela posunout branka. A pasáž s jezírkem a azalkami je blíž vchodu, protože to je nejstinnější místo z celé zahrady. Takže by se na první pohled dalo říct, že vše bylo jednoduché, že jsem jela podle plánu.

Ale ve skutečnosti to tak nebylo. Bylo potřeba v celé zahradě vyčistit a nakypřit zeminu, každý kousek jsme postupně projeli kultivátorem a půdu prosili. Protože zahrada je dlouhá, bylo potřeba průběžně zachovávat průchod k domečku, a tak se zahrada vytvářela kousek po kousku a každý ten kousek si řekl o to své. Nevěděla jsem na začátku, zda mi vyjdou na novou cestičku velké betonové panely, ze kterých byla původní cesta, protože jsem přesně nevěděla, kudy a v jakých obloucích povede. Panely vyšly. Nevěděla jsem, zda mi nebude chybět či přebývat zemina, protože terén byl propadlý a potřeboval srovnat. Ještě není úplně hotovo, ale už je jasné, že zeminy, které v jednu chvíli byly na zahradě celé kopce, bude tak akorát.

Největší problém jsem měla s užitkovou částí, kterou jsme vytvářeli téměř nakonec. Jak pojmout ten nepravidelný tvar, jak ho sladit se sousedními úseky zahrady. Celou dobu jsem to nevěděla, až den dva před tím, než jsme se s pracemi dostali tak daleko, jsem najednou měla jasno. Použiju jako ohraničení záhonů nástavby na palety, které máme dávno v garáži. Navážu na jahodové záhony, o kterých jsem měla pochybnosti. Zdály se mi nešikovně umístěné, jenže když jsem si k nim na zem načrtla tohle nové rozložení, sedělo to perfektně. Využiju všechno, co máme, nic nebude přebývat a nic nebude chybět. Na cestičku v okrasné části hladce navázala užitková cestička k sudu s vodou, kdybych to chtěla dopředu takhle vyměřit, nedokázala bych to lépe, a u plotu zbylo přesně tolik místa, aby se tam vešel angrešt i maliny.

Jak už jsem se zmínila v úvodu, něco podobného se mi nestalo poprvé, dokonce ani v průběhu budování zahrady ne, ale tohle mě dostalo. Bylo to, jako když se sestaví velice složité a mnohačetné puzzle.

V takovou chvíli nutně musíš myslet na malověrnost, které máme tendenci občas propadat a která nám tak často ubližuje. Je to, jako bychom si nasadili klapky na oči a na ruce i nohy dali okovy. Nevidíme řešení, nic nejde, samá beznaděj.

Jenže ono vždycky řešení existuje. Dokonce většinou několik. Chce to jen věřit. Otevřít oči a hlavně duši. A pak se otevře i vesmír a naše puzzle se poskládá.

Okamžik AHA existuje. I pro mě.

Teď jen, abych na to do příště zase nepozapomněla.

Je to jen na mně.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz

Vave Neviditelný pes


zpět na článek