PSI: Všecky druhy psů - část 3. – Výchova a dressura psů

Předchozí díly najdete zde a zde.

Veškeré citace (uvedené uvozovkami), fotografie a obrázky v tomto článku jsou z knihy:

Všecky druhy psů slovem i obrazem.

Popisy a vyobrazení veškerých druhů psů k užitku, lovu, okrase, hlídce i obraně, jakož i zevrubný návod pro výchovu, plemenitbu, ošetřování i výcvik všech rodů psích, i pro léčení všech nemocí a chorob psů.

Nezbytný rádce pro každého majitele a milovníka psů se 242 ilustracemi.

Napsal Václav Fuchs.

V Praze 1903. Nákladem časopisu Svět zvířat - tiskem knihtiskárny Binko a Zika v Praze.

Výchova a výcvik psů se od té doby posunuly více k pozitivním metodám, ale i tak, obecné věci platné i dnes byly známé i tehdy.

„Řádné výchovy je nutno dáti každému psovi bez rozdílu, a sice výchovy v tom smyslu, aby byl naučen dobrým mravům, čistotě v obydlí, nekousavosti a neosvojil si žádných zlozvyků, nýbrž byl bezpodmínečně poslušen pánů svých.“

„Jak naučíme psa čistotě“

Ano, zde se dočteme právě ten návod, který mnozí lidé praktikují ještě dnes, no možná bez toho výprasku.

„Kdykoli se pes v světnici vykálí, chopme ho ihned při činu v týle, přitáhněme jej k místu, kde nečistotu udělal, vstrčme mu nos lehce do výkalů, napráskejme mu citelně a pak jej vystrčme za dveře. Provádíme-li důsledně tuto, byť i trochu barbarskou, ale nezbytnou proceduru, můžeme být jisti, že pes brzo pochopí, proč je bit a co činiti nemá, jakož i, že chce-li se vykáleti, má se vždy odebrati z bytu ven.“

„Základní a nejdůležitější pokyny pro každého cvičitele jakéhokoli druhu psů“

V této kapitole je v podstatě soupis vlastností, které by měl mít cvičitel psů a popis, jak by měl vést výcvik. Většina z nich platí dodnes. Je to poměrně dlouhé, tak jen několik ukázek:

„Každý, kdo psa má, a sám jej chce s prospěchem cvičiti, musí míti nezbytně následující vlastnosti: trpělivost, vytrvalost, sebedůvěru, spravedlivost, chladnokrevnost, lásku ke zvířatům a schopnost s nimi se dorozuměti.“

„Cvik z počátku budiž zcela snadný a jednoduchý a jen zvolna pokračuj k věcem těžším i složitějším.“

„Hlas jest také nejcennějším prostředkem všeho výcviku a užívá se při pokárání a trestu hlasu ostrého, při rozkazech krátkého a úsečného, při pochvale jemného, chlácholivého a při zábavě se psem lichotivého.“

„Trestati psa musíme hned ve chvíli, kdy se přehmatu dopustí, a sice tak, aby vždy pochopil, proč je pokárán, neboť jinak by neměl trest žádoucího účinku. Ba on by spíše výcvik poškodil, a učinil by psa nedůvěřivým a bojácným. Proto je lépe psa vůbec netrestati, než kárati ho příliš pozdě.“

Již tenkrát toto věděli, a přesto kolik se ještě dnes najde lidí, kteří jsou schopní potrestat psa za okousaný nábytek nebo vysypaný koš, až když se vrátí večer domů?

A dále máme chůzi na vodítku, jsou tu dva návody. První nepředpokládám, že by někdo zkoušel, spočívá v tom, že pes se na noc uváže na řetěz a ráno se na tom řetěze vezme na procházku. Po několikerém opakování si prý zvykne. Druhá metoda, takzvaná anglická, by asi s dospělým psem už vyzkoušet šla, akorát asi ne každý na to bude mít fyzičku:

„Pochůzky se psem mají počíti anglickým „hacks“, což značí, že máme nejdříve choditi se psem bez omrzení vzhůru po schodech a se schodů dolů. To ho za krátko učiní ochotným k poddajnosti, čehož by se při pochůzkách na rovině tak brzo nedocílilo.“

Potom se chodí se psem u levé nohy kolem zdi (pes u zdi) a když to zvládá, tak opět u zdi, ale u zdi chodí cvičitel. Pokud se pes předbíhá, udělá se obrat vlevo a přejde přes cvičiště k protější zdi.

A následuje kapitola „Appel (bezpodmínečná poslušnost)“ aneb i dnes stále aktuální přivolání.

„Pes s dobrým appelem musí se dát odkudkoli, za jakýchkoli okolností odvolati hned na ráz pouhým zahvizdnutím neb povelem!“

„Všem odrůdám psů nelze stejnou míru appelu vštípiti, některé jsou daleko více nadány poslušností nežli druhé, některé pak jako např. jezevčíci, v ohledu appelu vypovídají službu docela. Je to zajisté zvláštní, přímo neuvěřitelno, ale přec pravda, že tak výtečných loveckých psů jako jezevčíků, kteří po honbě přímo prahnou, nelze k stíhání zvěře použíti následkem nezpůsobu, že povelu pánovu téměř pranic nedbají.“

„Každého mladého psa nutno hned od prvopočátku vésti k appelu vlídně pochvalou a udílením pamlsků. Na povel „Pojď sem!“ ať pes zprvu vždy lichocení či mlsek očekává a když ho za každé uposlechnutí pochválíme, tu si pes záhy na povel zvykne přiběhnouti z pouhé ctižádosti i bez jakékoli odměny. Chováme-li psa doma, v bytě, nechávejme jej uvázaného na šňůře u jeho lože, nebo na tenkém alluminiovém řetízku. Několikráte za den odvolejme jej k sobě z jeho teplého místečka, a když by neposlechl, chopme jej za šňůru neb za řetízek a táhněme jej k sobě, respektive k onomu místu, odkud jsme na něj volali. Téže manipulace použijme také tehdy, kdykoli se dopustí nějakého nezpůsobu a bojí se trestu. Když nás pes již následuje, byť i váhavě, nesmí býti více trestán žádným způsobem, nýbrž zase jen pochvalou povzbuzován k přesnějším výkonům. Doma si pes appel osvojí dosti brzy, déle však trvá naučiti ho poslušnosti venku, ve volné přírodě, což často vyžaduje ohromné píle a trpělivosti, než psa na ráz dovedem k sobě přivolati ať pouhým zvoláním, zapísknutím neb signálem trubkovým.“

Další kapitoly se zabývají obranou aneb „Výcvikem psa k zadržení a zmocnění se podezřelého vetřelce“ neboli „Dressura psa proti muži“.

„Pes „pevný na muže“ musí být bezpodmínečně poslušný, zastaviti každou osobu podezřelou a přivolati k ní pána štěkotem. Je-li třeba, musí též odpůrce povaliti k zemi, aniž by mu svým chrupem ublížil, nedovoliti mu povstati dřív, dokud svým pánem není odvolán, pak je-li nutno provésti útok, znovu a opět od něho upustiti, jakmile mu to velitel jeho rozkáže.“

Takže několik zajímavostí:

„Abychom naučili psa strhnouti lidské tělo k zemi, postavíme v nádvoří, které pes střeží, panáka hadry vycpaného v podobě i velikosti muže dorostlého, tím způsobem, že se panák skácí, když mu pes skočí na prsa. Aby překocení bylo spojeno s obtížemi, obtěžkáme nohy panákovy kamením.“

„Zaplašení nepřítele skrytého lze psy naučiti rovněž pomocí uvedené vycpané figuríny, která slouží vůbec ku vštípení celé dressury proti muži a to od prvního útoku a povalení „muže“ až k odvolání psa zpět od napadené osoby. Doporučujeme umístiti panáka za dveřmi, jež třetí osoba může ze vzdálenosti 5-6 metrů zatáhnutím šňůry otevříti. Mladé psy štveme proti panákovi, jakmile se týž po otevření dveří objeví.“

A samozřejmě na závěr i „Kterak se ubráníme psovi na nás útočícímu?“

„Napadne-li někoho pes a hrozí na člověka se vrhnouti, tu každý jsa polekán obyčejně v úzkosti po psovi holí tluče, nevěda, že jest to nejen bezúčelno, ale že proň nebezpečí ještě zvyšuje. Vrhne-li se pes proti nám, a my jsme holí opatřeni, tu ji prostě chopme do levice a psovi hůl nastavme, aby se do ní zakousl, každý útočící pes chňapne po holi a hryže do ní a tu mu současně zasaďme do nosní kosti pravicí silnou ránu, aniž bychom o krok ucouvli. To psa ohromí okamžitě, takže hůl pustí, zapotácí se zpět a se zatáhnutým ocasem uteče. Pes útočí na člověka zcela týmž způsobem jako vlk. Oba se zakousnou do všeho, co nejdříve proti nim nastavíme.“

I o výcviku ve vodě se kniha zmiňuje. Nejprve je nutné naučit psa chodit do vody.

„Nechce-li si však některý pes zvyknouti na vodu žádným způsobem, použijeme k výcviku jeho jiného, cvičeného již psa staršího. Oba převezeme na loďce na protější břeh, necháme je tam a sami s člunem od břehu odrazíme. Pak zavoláme staršího psa a ten se vrhne hned do proudu a zamíří k naší loďce přímo za námi. Mladší pes, vody se bojící, bude chvíli úzkostlivě po druhém břehu pobíhati, pak se ale vrhne také do vln a popluje k lodi za svým soudruhem. Naprosto zavržitelným prostředkem psa na vodu navykati jest, zvíře přes moc násilně do vody házeti.“

A pak se může již přikročit k „výcviku psa k záchraně tonoucích.“

Nejprve opět používáme „panáka z hadrů zrobeného, s nímž napřed provedeme na suchu aportérské pokusy, položíme do potoka nebo řeky nedaleko břehu.“

Pak panáka vozíme na loďce doprostřed řeky, a když ho pes zvládá aportovat, přikročíme k výcviku s dětmi:

„Konečně spusťme na vodu dítě, které pes velmi dobře zná a jež umí plovati – ovšem připevněné na šňůře nebo opatřené plovacím pásem – i vyzveme psa, aby děcko z vody vynesl. Když to pes bezvadně provede, opětujeme pokus ten s dítětem cizím, psovi úplně neznámým a konečně s větší osobou.“

Dále už je zmiňován výcvik různých loveckých psů a válečných psů, což už je, zvláště u válečných psů, spíš popis toho, co má takový pes umět než jak toho docílit.

Na závěr jen pár vět z kapitoly o výcviku ohařů, které ukazují, že už tenkrát lidé věděli, že pozitivní motivací se dosáhne víc než trestem:

„Pánova vůle buď pro něj přísným rozkazem, ale proto nemá se snad s mladým ohařem jednati s přísností bezohlednou, častovati jej stále výpraskem neb docela po něm stříleti, jakmile se za zajícem rozběhne. Co dobrých, zdatných psů tím způsobem bylo zmrzačeno a k honbě nezpůsobilým učiněno! Nikoli! Tak se nemá jednati, nýbrž napomínáním, přívětivou domluvou, pochvalou a trpělivým opakováním cviku a povelů docílí se daleko více, a hlavní věcí při tom je radost a ochota, s jakou se pes rozkazy pánovy vykonávati naučí. Týráním a bezměrným láním a ranami uleknutý pes učí se své lekci vždy zdlouhavěji a dá myslivci daleko více práce než zvíře volné a veselé nálady. Toto se stane později vždy t.zv. pravou rukou svého cvičitele a oběma, člověku i zvířeti bude honba radostí a potěšením.“