ZANINY CESTY: Polsko ve zkratce (část druhá)

První díl si můžete přečíst zde.

Den šestý: Cestou do Gdaňska jsme se stavovali u Olivské katedrály – bohužel v té záplavě míst jsem okamžitě zapomněla, co je na ní pozoruhodného… Ale Gdaňsk sám je úžasný, z měst, která jsme navštívili, se mi líbil zdaleka nejvíc. Je jedním z nejstarších a největších polských měst. Jeho dějiny jsou až bizarní, patřil do všech možných státních celků. Bylo to velmi bohaté hanzovní město, které lákalo umělce z širokého a dalekého okolí. Vidíte tu třeba silný vliv holandských architektů.

Gdaňsk

I ve 20. století tudy šly dějiny. U Gdaňsku se nachází Westerplatte, kde začala 2. světová válka. V gdaňských loděnicích vznikla Solidarita.

Malbork je pravděpodobně nejúžasnější hrad, jaký jsem kdy viděla. Je to největší gotická stavba na světě a také největší stavba z cihel na světě. Byl sídelním hradem německých rytířů a hlavním městem jejich státu. Nebyl nikdy dobyt, ale v 15. století ho prodali žoldnéři, kteří tvořili většinu zdecimovaných obránců hradu, polskému králi. Hrad pak nějaký čas sloužil jako jedna z královských rezidencí.

Za 2. světové války byl Malbork na území Německa; při postupu Rudé armády o něj byly svedeny těžké boje, které ho téměř zničily (mluví se o 50 - 80%). Rekonstrukce a dostavby probíhají dodnes.

Malbork - soukromé prostory velmistra

Den sedmý: Klášter Swieta Lipka – jeli jsme sem na varhanní koncert. V obrovském kostele spousta lidí, varhany byly velkolepé. Kratičká zastávka na zámku Ketrzyn – nevím už proč, ale měli tam dobré pirohy s tvarohem.

Poblíž městečka jsme zastavili na prohlídku Hitlerova Vlčího doupěte (Wolfsschanze). To bylo kódové označení pro supertajný Vůdcův hlavní stan u tohoto tehdy německého města ve Východním Prusku (dnes na území Polska). Adolf Hitler zde strávil přes 800 dní - od června 1941 (operace Barbarossa, zahájení útoku na SSSR) do listopadu 1944, kdy vzhledem k postupu Rudé armády odjel do Berlína a dal bunkry zničit. Tady se také uskutečnil neúspěšný atentát známý jako „operace Valkýra“.

Ruiny bunkrů vypadají jako skalní město – stavělo se jen nad zemí kvůli spodní vodě, stropy bunkrů byly 7 – 10 metrů silné. Nebydlelo se v nich, vedle stály normální domy, z kterých se dalo do bunkru projít. Z těch se nezachovalo vůbec nic. Vlčí doupě nebylo nikdy napadeno (prý to bylo pro spojenecké letouny daleko).

Mazurská jezera

Zbytek dne jsme strávili na Mazurských jezerech. Na ně jsem se těšila, ale minimálně tam, kam jsme se dostali, to bylo zase velmi turisticky vytěžované. Měli jsme zaplacenou projížďku lodí – vidět byla i krásná místa bez lidí – možná se tam nesmí…

Den osmý: Varšava – náš průvodce byl divný člověk, což se kromě jiného projevilo tím, že po celou hodinu, co jsme se probíjeli Varšavou, neřekl o tom městě ani slovo. Pak jsme se šli podívat na Lazienkovský palác, což je taková pražská Stromovka doplněná o zámek, a Wilanów (tedy my dva jsme šli jen do zahrady, už nás ty stavby zmáhaly. Ale procházka v zeleni byla fajn, hlavně při představě, jaké vedro bude ve městě. Člověk by si myslel, že když je Polsko severněji, bude tam menší horko, ale omyl –bylo to stejné jako doma. Sice jsme tam poprvé a naposledy zmokli, ale vedro se okamžitě vrátilo.

Asi nejvíc na mne zapůsobil památník Varšavského povstání.

část Památníku Varšavského povstání

A přiznám se k trochu přízemní závisti – mají tam spoustu viditelně nových dopravních staveb, nadjezdů, podjezdů, mimoúrovňových křížení…

Ve Varšavě jsme byli zbytečně dlouho (zejména když to srovnám se zrychleným přesunem po Gdaňsku, který je – místní prominou - hezčí).

Ten večer jsme v hotelu měli naposledy k večeři kuřízek, za těch osm večeří třetí. Což tedy jistě nebyla chyba těch hotelů, asi těžko se spolu mohly domluvit. Aspoň že jsme vždycky dostali i salát!

Den devátý: už jsme se těšili domů. Měli jsme před sebou strašlivý kus cesty (navíc ve směru do Čech chybí dálnice a přebývají kamiony) a jen dvě zastávky – obec Želazowa Wola s muzeem F. Chopina, které mělo při pondělku zavřeno, ale zahrada přístupná byla a navíc tam z reproduktorů pouštěli hudbu. Na chviličku jsme se zastavili ještě před nádherným opevněným kostelem ve vedlejší vesnici, kde byl Chopin pokřtěn.

Pak asi 150 km do Čenstochové. Tam bylo hlavně spousta lidí – i při pondělku. Podle místních to vůbec nic není – to takhle o svátcích… K zázračné ikoně Černé madony jsme se dostali jen z dálky, ale prošli jsme si areál, nakoukli, kam se dalo, koupili zmrzlinu, poseděli.

Čenstochová

Domů bylo daleko, přijeli jsme těsně před půlnocí.

Když to shrnu, byl to zabijácký zájezd, moc se mi nelíbil. Tím chci říct, že se mi nelíbilo, jak byl sestavený a provedený.

Polsko se mi líbilo moc a myslím, že tak nějak za rok bychom se tam zkusili vypravit po svých. Zjistili jsme, že to nebude problém – v opuštěnějších končinách se člověk s angličtinou neprosadí (ve větších městech ano), ale když obě strany mluví pomalu, většinou se domluvíte česko-polsky. Ceny jsou povětšinou mírné, Poláci milí. Je na co koukat. Jen snad bych jela raději dřív, protože v sezóně je všude strašlivě plno.

Ujeli jsme 3 000 km.

Nasekala jsem 1200 fotek.

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.