ČLÁNKY S HŘÍVOU: Studium v digitálním věku

Nechci se nikoho dotknout, ale fungování studentů se od vašich studentských let dost změnilo. Vy si asi řeknete: „No jo, dneska to maj snazší, maj internet, najít informaci trvá pár vteřin, Word, PowerPoint a tak dál, pro ně je to brnkačka.“ Není! Ano, studium se z velký části přesunulo do digitálního věku, ale namísto jednoduššího systému se z toho stalo dada čistý jak šestkrát destilovaná vodka.

Už to hledání informací. Ano, vygooglit cokoliv trvá pár vteřin. Jenže jak poznat pravdivou, ověřenou informaci od náhodnýho bullshitu, kterýho je násobně, řádově, mocnině víc? Já šel na základku v roce 2004, kdy se internet už stal v podstatě standardem. A od tý doby do dnešního dne jsem ve škole neslyšel jediný slovo o práci s informacema a zdrojema. Akorát po odevzdání první prezentace/referátu mi úča dala pojeb, že tetička Wiki není zdroj. Hm, díky, tak mi řekni, co zdroj je. Ono je hezký dát kováři kovadlinu, ale když mu neukážete, jak se drží kladivo, tak má akorát těžítko.

Další věc je komunikace. Ano, díky e-mailu, Facebooku a telefonu dneska sice svoláte desetitisícovou demonstraci na zítřek, ale zkuste spolužáka dohnat k práci na společným zápočtu. Ano, je super většinu prací odevzdávat z pohodlí gauče s MacBookem na klíně, ale k čemu to je, když údržba systému probíhá v zápočtovým týdnu. Je sice super, že učitel pošle hromadnej mail s infem o čemkoliv, ale když ruší cviko v 8:45 e-mailem, kterej pošle ve 2:14 v noci, je to k prdu. Nedávno takovej přišel a teda měl jsem sto chutí odpovědět, protože kdo kontroluje maily před snídaní???

A některý věci se nezmění nikdy...

Přístup profesorů je vůbec kapitola sama pro sebe. Často po vás chtěj něco, co sami neuměj, třeba správně naformátovanej dokument, nebo dobře vypadající prezentaci. Opět, nikdo mě to nikdy neučil. V každý učebně je dneska projektor, ale kolik profesorů ho umí aspoň zapnout? Věta: „Studente, vy jste takovej technicky znalej, pomohl byste mi prosím?“ zaznívá na každý druhý hodině. A pokud je už technicky znalej profesor, tak po vás ideálně chce práci v nějakým hodně bizarním programu.

Taky je daleko snazší podvádět u testů, což mě jako naivního poctivce dost sere. V době, kdy existujou chytrý hodinky, mikrosluchátka a další vymoženosti, nemá profesor v podstatě žádnou šanci vás odhalit. Třeba zemědělka jde s dobou a má testovací centrum, kam musíte projít rámem jak na letišti. Tam se podvádět nedá. Ale za ty dva roky jsem tam psal ty testy dva, takže efektivita nic moc.

Skvělá věc je nahrávání přednášek. Profesor vesele přednáší, nahrává se jeho přednes i prezentace, takže si to doma můžete před zkouškou zkouknout místo seriálu. Mimochodem, na internetu se daj snadno najít přednášky třeba z MIT. Bylo by to krásný, jen kdyby tu technologii u nás nepoužíval pouze jeden profesor.

Na gymplu jsme měli vstup do školy turniketama na opencard (rest in peace). Byl to super nápad, nikdo nepovolanej se do školy nedostal a opencard měl každej. Takže student jde na hodinu v 8:00, ujede mu bus, doběhne k turniketu v 8:01, do třídy dosprintuje v 8:02. Učitel nikde, student děkuje nebesům, že nedostane pozdní příchod. Načež dorazí vyučující v 8:03, otevře elektronickou docházku a studenta vyhlásí, takže ten pozdňák stejně dostane. Jako čert vem posranej pozdňák, ale to, že zkazíte studentovi to nadšení, že to stihnul 200 metrů ze zastávky do školy v olympijským rekordu, navíc s batohem, místo treter conversky a do kopce, to je odporný. A ani se nedá schovat třídní kniha. Leda ji hacknout.

Dvě věci, který každej student naopak miluje, se jmenujou ISIC a Eduroam. ISIC, studentská karta, má slevovou moc skoro všude, dá se na ni nahrát elektronická peněženka pro podniky v kampusu a dá se předložit místo potvrzení o studiu. Eduroam je něco jako univerzální univerzitní Wi-Fi. Jinak řečeno, na ČZU si vytvoříte login a heslo, načež se vám telefon připojí na většině univerzit po světě, na letištích, nádražích a v knihovnách. A funguje to!!!

Čeho se každej student děsí, to je skupinová seminárka ve formě prezentace. Ideální postup vypadá následovně. Hned po obdržení zadání si po škole sednete, ujasníte si téma, rozdělíte práci, naplánujete dva srazy, kde všechny ty části seřadíte, smícháte, osolíte a dochutíte. Pak se sejdete, vytvoříte vyladěnej PowerPoint a rozdělíte slidy mezi prezentující členy. Během týdne se všichni svoje proslovy naučej nazpaměť, v prezentaci se uměj zorientovat jak skaut s buzolou a maj svoje vystoupení natrénovaný na přesnej časovej úsek, plus mínus pět vteřin. Naposled se sejdete, natrénujete přednes včetně předávání slova kolegovi a druhej den to před třídou vystřihnete jak Steve Jobs při prezentaci nejnovějších iVěcí. Já vím, že vy víte, kam tímhle směřuju, ale jednou jsem tohle fakt zažil. Učitel totiž zadal tu prezentaci tak, že to jinak nešlo. A taky jsem měl kliku na parťáky.

A teď realita, jo? Sice si ujasníte téma, ale nějakej idiot, za přikyvování ostatních, vždycky prohlásí, že tři tejdny je spousta času a že to nebudem hrotit. Takže tejden před prezentací se dva nejzodpovědnější členové skupiny shodnou, že už ale kurva začnem, naplánujete meeting a už si připravujete svoje části tak, aby dohromady daly aspoň 60 % dýlky prezentace. Přijdete na schůzku a zjistíte, že jste tam právě vy dva. Ta má práci, Druhá rande a Hezoun odjel na tejden hrát golf na Gardu.

Takže se Zodpovědnou svoje příspěvky doladíte k dokonalosti, Tý a Druhý pošlete, co přesně mají sesmolit, spolu s naprosto postačujícím seznamem ověřený literatury. Hezounovi radši pošlete rovnou hotový slidy a text, kterej se má naučit nazpaměť, protože je vám z jeho Instagramu úplně jasný, že tam udělá leda tak nějakou Italku, ale prezentaci fakt ne. Večer před prezentací pošlou Ta a Druhá dva upatlaný slidy, kam kouzlem „Abraka Ctrl+C, dabraka Ctrl+V“ zkopírovaly tři věty z jednoho z obdržených zdrojů.

Takže si dáte večeři, dojdete do NTK (Národní technická knihovna), v kavárně tam nejdřív pošlete dvě doppia a panáka ginu a jdete vytvářet PowerPointovou růži z hromady hnoje a přemýšlíte, jestli do ní podepíšete Tu, Druhou a Hezouna. Ve tři ráno, už víceméně poslepu, prezentaci odevzdáte profesorovi na mail, pošlete ji ostatním a jdete na čtyři hoďky chrápat.

Přitom víte, že tu prezentaci vy znáte jak ten skaut, Zodpovědná vstane o hodinu dřív, aby se ji naučila, Ta a Druhá si ji možná (hodně možná) přečtou cestou do školy a u Hezouna radši předpokládáte, že se ráno vymluví na střevní potíže ze včerejších tří litrů vína. Se slovy: „Tak budem nějak improvizovat“ se Ta a Druhá skutečně objeví, zatímco Hezouna z prezentace ještě rychle odpodepíšete.

Přijde čas vaší prezentace a ty dvě improvizujou tak, že je chcete zabít. Nějak odprezentujete a jste vděční i za tu trojku, protože Vy a Zodpovědná prezentujete těch svejch 60 % excelentně, zatímco Ta a Druhá horko těžko zaberou dvě minuty svým „Ehm, you know…we found out that… we can say… my colleague will continue“ a dalšíma vycpávkama.

Co nechápu, je skutečnost, že ještě existujou papírový skripta. V době, kdy každej student vlastní počítač, iPad, chytrej telefon, případně všechno, mi přijde neskutečná blbost chtít po studentech, aby si kupovali tištěný skripta. Profesoři na prodeji skript vydělaj leda prd, protože se vesměs prodávaj za cenu tisku. Kdyby byly skripta online, můžou je navíc časem moct updatovat, místo aby znova zadávali tisk. Navíc když v prvním semestru trápíte studenty předmětem „Úvod do studia“, kde jim vštěpujete, že na ČZU se ctí myšlenka ekologismu, soužití s přírodou a tak dále, tak mi nepřijde úplně oukej nutit 20 tisíc synů a dcer matky přírody, aby si během semestru koupili čtvery stostránkový skripta. Víte, kolik to představuje piv?

A některý věci se nezmění nikdy...

Jo, spousta věcí se změnila, ale stejně je to furt stejnej bordel. Nakonec je to totiž stejně v lidech. Když do toho profesor dává srdce a umí trochu pracovat s technologiema, tak je to super. Ale jinak vám samotná technologie moc nepomůže.

Foto: Hřívnatec