Neviditelný pes

SOBOTNÍ CESTY: 400 hebridských mil (5)

17.3.2018

Předchozí díly najdete zde.

Již desetidenní předpověď věštila na závěr naší plavby větry z jižních kvadrantů. Proto jsem se rozhodl volit pro návrat chráněné vody Inner Soundu mezi skotskou pevninou a ostrovy Rona a Raasay a etapy do 25 mil. To ale při křižování znamená 50 mil, slušnou porci na jeden den. Tím dnem je právě pondělí 20. června 2005. Vyplouváme v 8.30 podél jižního pobřeží Lochu Gairloch, které nás kryje. Plachty jdou nahoru až v 9.20, napřed gena a o deset minut později hlavní plachta zkrácená o 1. ref.

Vane opravdu vítr z jihu, ale silnější SSW 5, který ještě zesiluje. Obloha je zachmuřená, hladina vzedmuta krátkými vlnami. První pravoboční úsek je nejdelší, až téměř k ostrovu Skye. Na levobok točíme v 10.40. To již fouká zdravá šestka, ale necháváme si celou genu, neboť Sleat Queen ji stále unese. Po jedenácté udeří větrný poryv s prudkým deštěm. Větroměr ukazuje 28 uzlů. Jsem právě u kormidla a tak si to užívám, nechávám se poryvem stočeným k západu vytahovat přímo na jih.

Severní mys ostrova Rona je rázem na dosah. Po půl hodině vítr slábne na obvyklých 24 uzlů a Admirál a 1. důstojník spatří těsně u lodi velrybu. Než se stačí ostatní ohlédnout, je pryč. Oba šťastlivci se dušují, že byla velká nejméně jako naše loď a měla obrovský dvojitý ocas. Já osobně viděl jenom zpěněnou vodu v místě, kde se zanořila. Ve 13.30 máme již vykřižovanou polovinu Inner Soundu a spatřujeme další velrybu, tentokrát kovovou. Inner Sound je také cvičištěm britských ponorek a jedna z nich se právě ve vynoření krade na moře.

likalikarajce.net

Fotografové hořekují, že je příliš daleko, ale kvůli záběru nějakého plechového cigára se vracet nebudeme. Stále duje šestka z jihozápadu, proti níž se úspěšně probíjíme. V 16.00 máme konečně dostatečnou výšku, abychom mohli odpadnout do Lochu Carron, kde chceme zakotvit na noc. Kurz vede přímo na východ do hloubi lochu. Na zadoboční vítr nám stačí gena a v 16.24 jde dolů hlavní plachta. Vybrané kotviště se jmenuje Plockton a patří k nejoblíbenějším. Však také stejným směrem jako my míří dvě plachetnice pod hlavními plachtami, které si zřejmě pomáhají motorem a předjíždějí nás. Pokládám to za výhodu, neboť přístup na kotviště je relativně obtížný, takže nám budou ukazovat cestu. Napřed je třeba trefit branku mezi bílou věží Old Lighthouse na Cat Islandu a trojnožkou na High Stone. Pak je třeba držet dostatečně dlouho kurz 90, aby se člověk vyhnul skále Hawk Rock, a v příhodný okamžik točit na kurz 190, který vede na kotviště. Orientaci usnadňuje ostrůvek před hradem Duncraig Castle. Výše uvedenou brankou jsme propluli v 17.00. O deset minut později šla dolů gena a na motor jsme se stočili k jihu a pak na kurz 195, abychom vyloučili deklinaci, která činila neopominutelných 7° W.

Kotviště bylo už slušně zaplněné. Stálo zde kolem třiceti lodí, hlouběji v zátoce domácí na bójích, blíže k nám návštěvníci na kotvách. Jejich lodě ale tvořily jakousi ulici, kterou se dalo proplout hlouběji, což jsem učinil a zakotvil na 7 m zhruba na linii mezi ostrůvkem pod hradem a ostrůvkem u slipu, který se za odlivu stává součástí pevniny (viz mapku č. 12). Kotva šla do vody v 17.30 za zádí motorového člunu na bóji s dostatečnou rezervou vzdálenosti a před menší plachetnicí na kotvě. Zakotvili jsme hodinu před přílivem a odliv se skokem 3,8 m měl nastat hodinu po půlnoci. To znamenalo, že stále budeme mít 1,5 m vody pod kýlem.

Devítihodinové křižování v šestce se přece jen na posádce podepsalo, neboť nikdo nejevil zájem spustit člun a užít si přístavních radovánek v Plocktonu. Ani bocman ne. Log ukazoval, že jsme již upluli 359 mil a těch dnešních 52 mil vykřižovali průměrnou rychlostí 5,8 uzlu.

Poslední den naší plavby byl dnem klíčovým. Abychom se dostali do Armadale, museli jsme proplout dvěma úžinami, napřed Kyle Akin, přes níž vede most Skye Bridge, a pak ještě náročnější Kyle Rhea, která vede z Lochu Alsh do Sound of Sleat. V obou místech mohou být silné proudy, v Kyle Rhea až o rychlosti 8 uzlů, s níž by si neporadil ani náš motor. Ještě doma jsem si spočítal příznivá „okna“ pro úterý 21. června 2005. Pro Kyle Akin bylo od 04.00 do 10.30, pro Kyle Rhea od 07.30 do 13.30. Vzdálenost z Plocktonu do Kyle Akin činila 8 mil, z Kyle Akin do Kyle Rhea 2 míle a délka kritické části úžiny opět 2 míle. S dostatečnou časovou rezervou tedy stačilo zvednout kotvu v 6.00.

Vypluli jsme v 5.45. Na motor, neboť křižováním proti větru, který se pochopitelně stočil na WSW, bychom ztratili hodně času. Předpověď zněla: vítr SW 4 až 5, místy 6, během dne stáčení na S, dešťové přeháňky. A opravdu bylo zamračeno a pršelo. Plavební dráha pod most je vyznačena čtveřicí bójí, které tvoří dvě branky. Až k nim to na motor nešlo, museli jsme zvednout hlavní plachtu s 1. refem a na plavební dráhu dokřižovat s touto plachtou a motorem.

Rozpršelo se tak, že jsme most ztratili z dohledu, ale když jsme ho v 7.20 podplouvali, počasí se zlepšilo. Žádný proud jsem nezaznamenal. Dvě míle přes Loch Alsh jsme urazili již se zvednutou genou a bez motoru.

likalikarajce.net

 V 7.50, na dohled Kyle Rhea, jež připomíná horský kaňon, se opět rozpršelo a navíc nás těsně míjel rybářský trawler. Pod skalami jsme mezi clonami deště rozeznali nějaký yawl s narefovanou hlavní plachtou a bouřkovou kosatkou, který tam přeplouval sem a tam. Najednou se otočil a zmizel za ostrohem v úžině. Bylo to potvrzení, že jsem si zvolil správnou dobu, takže jsme se dali jeho stopou. V 8.00 jsme začali křižovat v nejužší části. Hory zde pochopitelně vytváří trysku, která protivítr urychlovala nejméně na sílu 7. Některé poryvy prostě padaly shora dolů. Abych šetřil jak loď, tak posádku, nechal jsem svinout genu a opět přešel na křižování s narefovanou hlavní plachtou a s motorem. V 8.20 jsme měli nejhorší, co se týče větru, za sebou. Objevil se ale další problém, kterého jsem se obával. Bylo jasné, že silný vítr vanoucí proti proudu vytvoří strmé přepadající vlny. Ale to, co jsme za hrdlem Kyle Rhe v rozšiřující se části spatřili, překonalo moje očekávání. Napříč úžinou se táhly obrovské peřeje. Prostě bílá zpěněná a zmítající se hradba. Jak vyplývá z mapy, dno podmořského kaňonu, jímž Kyle Rhea vlastně je, se zde zvedá mělčinou, která vlnový efekt při protivětru umocňuje.

likalikarajce.net

Naštěstí jsme si všimli, že yawl před námi uhnul k levému břehu, kde se daly peřeje v uctivé vzdálenosti objet. Následovali jsme jeho příkladu a v 8. 38 konečně vpluli do Sound of Sleat. Znovu jsme rozvinuli genu a nechali motor odpočinout. Počasí se vylepšilo, mraky se počaly trhat a v pravidelném větru SW 5 nebylo již křižování žádným problémem. Během dopoledne se vítr dále stočil k západu, takže jsme mohli křižovat s výhodou a před polednem měli na kurzu Armadale. Jelikož jsme měli vrátit loď do pěti hodin odpoledne a ke čtyřstovce chybělo 10 mil, rozhodli jsme se zaplout ještě jednou do Lochu Nevis, na kotviště, odkud jsme plavbu fakticky začali. Ve 12.25 jsme byli v ústí lochu a v 12.45 znovu zakotvili v zátoce Glaschoille.

likalikarajce.net

Oblačnost se zcela rozptýlila a v kokpitu poprvé za celou plavbu bylo vedro. Uvařili jsme si poslední polévku a ve 14.30 vypluli. Zpočátku jsme motorovali podél jižního břehu až téměř k trajektovému přístavu Mallaig a pak se spustili jenom s genou bočním větrem k Armadale. V 15.10 ukázal log 400 mil a o hodinu později jsme se vyvázali na bóji, kterou nám Mark ze sousední jachty ukázal.

O chvíli později připlul na motorovém člunu, ale nic neprohlížel. Stačilo mu moje prohlášení, že loď je v pořádku, že jsme nic nepoškodili, ani neztratili. Poprosil o českou vlajku, kterou jsme měli po dobu plavby vyvěšenou na sálingu, a výměnou mi daroval čepici s logem IOSY a hrníček s motivem Hebrid, který jsem postoupil Admirálovi, jelikož takové věci sbírá. Sbalili jsme si zavazadla a Mark je odvezl na pevninu. Kromě věcí na přespání, protože nás na lodi čekala ještě jedna noc.

likalikarajce.net

Ve středu 22. června 2005 jsme vstávali v šest, neboť na sedmou byl domluven taxík. Tradičně opět pršelo a jelikož jsme se měli dopravit na břeh lodním nafukovacím člunem, vzal jsem si na sebe jako převozník ještě jednou nepromokavý oblek. Teprve před poslední přeplavbou jsem ho svlékl a jako správný kapitán v 6.50 opustil Sleat Queen jako poslední. Nu a večer o půl desáté jsme již byli v Praze a plavba kolem Hebrid se stala dalším splněným snem.

Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.



zpět na článek