ČLÁNKY S HŘÍVOU: Pískej p**o!!!

Zdravím všechny cvičence. Ano, máme tu další olympiádu. Podle toho, kdy tenhle článek vyjde, právě teď půl národa žije hokejem/ožírá se na oslavu hokejovýho zlata/hází šipky na obličej trenéra Jandače. Jelikož jsem hrál hokej 13 let, nejde nevyužít příležitosti. Nebudu tu ale prorokovat výsledek, komentovat výkony našich ani urážet pivní vševědy, kteří se zabývají výše zmíněným. Dneska budu mluvit o univerzálním nepříteli pro všechny fanoušky. O rozhodčím. O sobě.

Tak zaprvé, nebyl to můj nápad stát se rozhodčím. Přišel s tím táta, když mi bylo 16. Jeho logický argumenty byly, že bruslit umím, pravidla taky znám, je to práce kolem hokeje (kterej miluju) a ještě si tím vydělám. Můj logickej argument byla potřeba vydělávat si na první mejdany. Na závěr se k těm argumentům ještě vrátím, abych zhodnotil, jak to dopadlo. Ale myslím, že už tušíte.

Stát se rozhodčím není těžký. Přijdete na svaz, přihlásíte se na kurz, ten ZAPLATÍTE (což je nakonec jediná povinná součást), během tří dnů vyslechnete 16 hodin přednášek, odbruslíte, zaběhnete Cooperův test, napíšete pravidla. Fór je v tom, že hned na úvod vám řeknou, že vám nakonec tu licenci stejně dají, nedělám si srandu. Žádný limity ke splnění, žádná potřebná kompetence, podpis a pětikilo stačí. Dostanete licenci III. třídy, která vás opravňuje pískat na ledě děti 5-14.

Dělat rozhodčího je peklo. Tohle bude nejkontrastnější odstavec v historii Zví...písma. Podle pravidel má rozhodčí být na zimáku hodinu před zápasem. V reálu druhej rozhodčí dorazí tak akorát na převlečení. Půl hodiny před by vám vedoucí domácích měl donést zápis o utkání se zapsanýma jménama a kartama hráčů. Když máte hodně velkou kliku, donese ho se začátkem rozbruslení. Během utkání byste měli požívat přirozené autority ze stran hráčů, trenérů i fanoušků/rodičů. A mimochodem Elvis žije, potkávám ho v hospodě. Asi stejně reálná záležitost. Po zápase vyplníte zápis, necháte ho podepsat trenérům, vedoucím, zdravotníkovi a všem rozhodčím. Dostanete prachy hodný vaší práce, cestou domů zápis pošlete na svaz (a modlíte se k Vlahoši von Rosretovi, aby došel) a jste happy.

Rozhodčí v akci, zdroj Pixabay

Já vím, že jste to už asi někde slyšeli, ale bejt rozhodčí je hodně těžká práce. Jako fakt moc. Odpískat zápas znamená strávit na zimáku 3-4 hodiny, o cestě nemluvě. Máte značný administrativní povinnosti. Kontrolujete všechno od přítomnosti zdravoťáka po občanství hráčů (i to se mi stalo). Zatímco hráči střídaj, vy si odbruslíte plnotučnou porci 60 minut. Do toho na ledě děláte rozhodnutí přímo ovlivňující zápas, obvykle na to máte tak pikosekundu. Do toho byste mohli zadkem štípat dráty, protože se šíleně bojíte o ty cizí děcka, který se co chvíli řítí do souboje o puk u mantinelu na hodně vrtkavejch nohách. Z tribun se na vás snáší přímo lavina vámi požívané přirozené autority. A u toho všeho vám nehorázně mrzne prdel. Výsledkem toho všeho jsou tři stovky a dvě jízdenky na MHD. Dream job.

Každej rozhodčí má veselý historky z pískání. Nezapomenu, jak jsem pískal čárovýho s hlavním, kterej pro svoje pomalý nohy neviděl, jestli hráč v úniku dal gól nebo ne (nedal). Útočník tvrdil, že dal. Brankář, světe div se, tvrdil opak. Načež borec s poker face Viktora Tichonova a slovy ,,Pravda se ukáže” odpískal nájezd (a pravda se ukázala gólem). Nezapomenu ani to, jak jednou trenér Malina (zaslouží si pravý jméno, fakt je to vůl) naháněl hlavního po ledě s hokejkou v ruce. Nebo jak jsem pro změnu já jednou zdrhal ze stadionu, snaže se utéct bubeníkovi s velkou paličkou. Synek holt nedal góla, kámo, smiř se s tím.

Taky mě ty tři roky něco naučily. Nikdy už jsem jako hráč nekřičel na rozhodčí (ne že bych byl před tím nějakej křikloun). Jako hráči se mi hodila znalost pravidel a myšlenkových pochodů sudích. A taky si dovolím tvrdit, že znám nejvíc vulgárních výrazů českých v historii. V severní Americe se rozhodčím půvabně přezdívá ,,Zebry”. U nás se preferuje výraz ,,Pruhovaná svině”. Další už si nedovolím ani jako citaci. Bylo po mně mrštěno nesčetně předmětů všech tvarů a velikostí. Bylo mi vyhrožováno ruským otcem velikosti grizzlyho na zadních. Byl jsem polit kávou, pivem i destiláty. A mám doživotní zákaz vstupu na území Zlína.

Abych se vrátil k těm logickejm argumentům. Umět bruslit a znát pravidla nestačí. Krásy hokeje si neužijete. A k těm prachům. Jo, na první pivo si vyděláte. Ale schválně si ty tři stovky vydělte čtyřma hodinama velmi náročný práce. Nestojí to za to.

Takže závěrem. Fakt bych klukům přál, aby jim to v Korei vyšlo a nikdo jim nenadával. Ale ta hlavní message tohohle článku je, že rozhodčí jsou lidi. Je ta hra taky bolí. Taky dělaj chyby. Peněz za to maj málo a uznání žádný. Takže pokud dáte děcko na hokej, chovejte se k nim hezky. Nemusíte jim nosit koláče (ale pokud to uděláte, budou vám padat k nohám), ale nedělejte jim to horší, oni už to strašný maj.

Hřívnatec

Bonus RenataE – nečekané strasti a slasti života hokejového rozhodčího, zvuk nutný, neúčinkuje Hřívnatec! Klikněte sem.