Neviditelný pes

ROZCESTNÍK: Apuseni aneb Rumunská romantika s Alpinou 2016

14.2.2018

Pátek 1. 7. 2016

Po práci hurá do čajovny, protože odjezd z autobusáku je až v 19:00. Kluci už jsou v Brně, nečekaně brzo – hladký průjezd po D1 první den prázdnin nikdo nečekal – takže už na mě v čajovně čekají. Užíváme si idylku chladnějších prostor, venku pěkně smaží slunko. Uklidňuju se tím, že v Rumunsku nad 1000 m n. m. takový vedro nebude. Zavčas vyrážíme k autobusu a mě něco začíná dloubat do zadku. Kontroluju, zda nemám v kalhotech něco zabodlýho, ale nemám. Dloubání začíná být dost bolestivý a na Zvonařce zjišťuju, že se mi prodrala výztuha batohu ven a o několik cm vyčnívá vzniklou dírou. Skvělý.

U stání 26, jak je uvedeno v materiálech, chceme naběhnout do autobusu Alpiny, ale jede do Polska. Naštěstí ten náš stojí vedle a průvodci nás k němu směrují. Nasedáme do klimatizovanýho prostoru úplně dozadu před zadní pětku. Cestu jsme zvládli dobře, i když příjezd byl o něco opožděn. Zdržení kvůli páru s propadlými pasy ani nemělo vliv a východ slunce jsme pozorovali na rumunských hranicích nad benzínkou při výměně eur za rony. S drobnými se směnárník ani neobtěžoval a prostě nás halířově šidil.

Sobota 2. 7. 2016

V 9 hodin českého času a v 10 hodin rumunského protahujem končetiny a chystáme se na výlet. Zpoždění je asi 2 hodiny a tak není času nazbyt a vyrážíme celkem záhy. Zašít díru v batohu jsem ale stihla, takže pohodička. Mám pocit, že tu chodíme furt jen do kopce, ale být tu o měsíc později, máme borůvkový a brusinkový hody za odměnu po té dřině. V dálce je černočerná tma. V kopcích se pasou krávy a ovce, zvoní zvonečkama a jsou volně, nijak neohraničený. Sem tam nějaká salaš mezi kopci.

Apuseni. (Pěšky Rumunskem, 2016)

Nad obzorem blýská, hromy divo bijú, ale vypadá to, že se to jen motá kolem a nic nebude. Omyl. Přehoupli jsme se přes hřebínek a po prudším klesání už jen závěrečná rovinka do Padiše. Pohodička se mění ve sprint pod nejbližší smrk v okamžiku, kdy nás do hlavy začínají tlouct kroupy. U smrku je naštěstí dřevěná kůlna, kde se naše skupinka posledňáčků schovává. Ti rychlejší to stihli až do hospody. A pak už náš penzion, The Best. A je fakt Best, čekala jsem cokoli, ale takovej luxus teda ne.
Výborně vaří, teče horká voda, máme pohodlný postele a balkon na stranu, kde vychází a zapadá slunce. Po večeři ještě dostáváme od průvodců na košt místní likér a pálenku a silnější kusy zůstávají pařit do noci.

Neděle 4. 7. 2016

Dnešní cíl – ponorné hrady. Lákadlo zájezdu. Jeskyně, kde můžeme přejít suchou nohou anebo taky ne, podle stavu vody, kterej ale nikdo zatím nezná. Vyrážíme přes louky kolem maringotek místních, kteří tu mají sýry, alkohol, marmelády a plačenty na prodej pro turisty. U některých nechybí pěkné auto a je to zajímavý kontrast.

Padají kroupy.

Brodíme a je jasný, že vody je letos nějak hodně. Na poiana ponoruluj, ponorných loukách, žene bača zrovna stádo přes řeku. Louka je nádherná, ohraničená lesy a skalními útvary a tvoří údolí, které může být opravdu snadno celé zatopené. Pokračujeme do Canton Glavoi, vesničky s několika možnostmi občerstvení a pramenem a dál na dnešní největší atrakci, cetatile ponoruluj – ponorné hrady. Po parádní rovince přišel sešup, pak sešup s řetězy a lany a nakonec skoro kolmá stěna dolů, do ústí jeskyně. Vědět, jak to bude vypadat, asi mě tam nikdo nedostane, ale jeskyně za to rozhodně stála. I když hrozilo, že dolů k jejímu ústí už to bude jen volným pádem:) Skalní brána Ponorné hrady je prý největší v Evropě a měří až 76 metrů. Rozhodně je krásná a vypadá trochu jak vstup do pekla.

Cetatile ponoruluj

Ve vstupu do jeskyní se přezouváme, oblíkáme, schováváme foťáky a hned je potřeba sklouznout nevelkým otvorem o pár metrů níž na úroveň říčky. Ve světle čelovek vidíme kameny, kamínky i šutry, všude kolem teče ledová říčka, místy hluboká skoro pod zadek a k tomu ten neuvěřitelný prostor nad hlavou. Několik desítek minut se tak v umělém světle brodíme jeskyní a já mám pocit, že mi nohy asi umrznou a upadnou, jak je voda ledová. Jedinečný zážitek ale přece jen končí a škrábeme se suťoviskem k výstupu a pak do děsnýho hrbu. Přichází další déšť, který nás doprovází až na „balkóny”, ze kterých by odvážlivci mohli vidět skalní portál celý. Já zahlídla jen vršek. Jsme cca o 300 metrů výš než dole u vchodu.

Canton Glavoi again. Posilňujem se na zpáteční cestu místníma dobrotama, palačinkama počínaje a ovčíma klobásama, kterým se tu říká vižla, konče. Posilnění vyrážíme přes louky a najednou nikde nikdo, jen Marťa od nás a my jsme mimo značku. Nevadí, máme gps, i když Marťa omylem stáhla bulharskou mapu, já mám správnou a tak víme, že nezabloudíme, a na jisto míříme do zelené maringotky „báby Plačenty”, kde se před večeří posilňujem alkoholem při ochutnávání brusinkového, borůvkového a višňového likéru. S komunikací nám pomáhá Italka, mluvící anglicky s náma a maďarsky se svým mužem, který překládá místním do rumunštiny.
Přichází bouřka, ale my jsme v suchu v maringotce, mačká se nás tam snad 12, ale nikomu to nevadí a skoro se nám ani nechce na večeři.

Pondělí 5. 7. 2016

Dneska nás čeká asi 20 km celkem příjemným terénem do dřevařské vesničky Calineasa. Horské louky jsou parádní, plné divokých koní. Nejsou tu vůbec komáři ani klíšťata a cesta přes louky je parádní. Potkáváme typický povoz s koňmi a přidává se k nám toulavý pes. V Calinease nabíráme vodu z trubky u napajedla pro koně a k hospůdce musíme do kopce, abychom si pauzu pořádně zasloužili. Obchod je velký a dobře vybavený, pivem, sladkýma vodama, sladkostma, ovocem i zeleninou a základní drogerií. Přichází paní, která prodává brynzu a špek. Brynza je moc dobrá, ale špek ochutnávám a nic moc. Je sice na dva prsty tlustej, ale špek, co jsem dostala od Ladi z Buchlovic před dvěma týdny na Javořině, je mnohem lepší. Odkrajuju tenké plátky a nabízím na ochutnání. Paní plátek špeku z Čech ukazuje skoro nábožně ostatním, a tak přikrajuju a ještě dávám dětem.

Calineasa

Zpátky jdeme kolem krásného dřevěného kostela, zamknutého – ale s klíčem v zámku – kvůli zvědavým kravám a po svých stopách se už vracíme zpátky do Padiše. Cestou se jdeme ještě podívat po jeskyni, která by měla být jen pár desítek metrů od cesty, a ukazuje se, že je to spíš krasový závrt. Dneska to byla fakt pohodová cesta.

Úterý 6. 7. 2016

Na výběr na poslední den máme z více možností, v podstatě si vyjít nalehko na poutní místo nad Padišem, což je procházka tak na dvě hodinky, případně ještě na výlet přes Canton Glavoi. Bohužel musíme hned ráno do autobusu naložit komplet všechno, protože se do zavazadlového prostoru už nedostaneme, a jelikož mám jen jeden bágl, ve kterém jsem byla plně zabalená a na výlety jsem ho nosila poloprázdný, nemám moc na výběr a tak jen s foťákem vyrážíme s naší skupinkou nahoru. Od poutního místa krásný výhled na Padiš zakončený vyhříváním se v trávě na kopci. Čas do odjezdu autobusu ještě vyplníme u Báby Plačenty čím jiným, než pojídáním plačent a posledními nákupy alkoholu.

Apuseni - den 1. (Pěšky Rumunskem, 2016)

Pak už nás čeká válení v termálech, kde si užíváme teplé vody, a zběžná prohlídka města Oradea s večeří. Máme slíbené jídlo za 10 minut, ale když ani po dvaceti žádné nepřistane na stole, doptáváme se, kdy to bude. Prý „hned”, což trvá asi dalších 15 minut. Nakonec to do sebe házíme rychlostí závodního pojídače a běžíme k autobusu o pár minut později, než je hlášen odjezd. Počkal :)

Osobní stránky autorky www.mawenzi.cz

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie.

Mawenzi Neviditelný pes


zpět na článek