ROZCESTNÍK: Od Dukly až na Kremenec 2016 - část 2

Předchozí díl najdete zde.

Pondělí, 6. 6. 2016
9:00
Dneska potřebovat moc sil nebudeme, náš odpočinkový den začíná. A vůbec ne špatně, míchanica alias jajecznica s klobásou přímo v kuchyni u majitelů. Jejich fenka snídá s náma, ale na rozdíl od nás u toho leží na podlaze a misku si drží tlapama, aby jí neujela. Venku dost fučí, skoro jako u nás doma.

12:30
Na základě Zdenky instrukcí jí tejpuju zezadu bolavé nohy, snad bude po mým zásahu ještě chodit a kolem 10 h jsme připraveni vyrazit. Cestou necestou podle GPS zkoušíme trefit cestu na Solinku a Roztoki Gorne. Daří se a už vidíme místní turistický vlak plný lidí, kteří nám mávají a zdraví nás. Cesta je po vymotání z lesa asfaltová, takže sbohem příjemná cesto, značená v mapě čárkovaně. Geodeti asi maj na práci lepší věci, než uvádět kvalitu cest na pravou míru, takže 10 kiláků pekla právě začalo. Ještě že vidíme cestou bobří hráze a domečky.

Vesnice Solinka o 3 domech není až tak zaniklá, jak si myslíme, ale nakonec kousek za vsí objevujeme tabuli, která vše objasňuje. Ve 14. století sem přišli pastýři z dnešního Rumunska a Ukrajiny, kteří pak obec v 16. století založili. V polovině 20. století ale bylo vysídleno na 500 osob během „Operace Visla“. Na starém zarostlém hřbitově už je jen několik pomníků a zbytky původního kostela.

15:00
Dneska padla. Ruské sedlo. Z vesnice Roztoki Gorne to sem bylo tak 20 minut chůze, s plnýma pupkama se šlo dobře. V ubytovacím zařízení jsme dostali oběd, kulajdu, řízky s bramborem, okurku se zakysanou smetanou. Malá vnoučata pana domácího si s náma povídala a pan domácí dodal info, že přístřešek v Ruským sedle je letos zbrusu nový. Asi musíme oželet plcha, kterej si brousil zuby na naše svačiny.
K příbytku i studánce je ukazatel, takže ho nemůžeme minout. Skruž 30 metrů za příbytkem je plná vody, o pramenu Cirochy o dalších 100 metrů dál ale nemůže být řeč. Vody málo. Přístřešek září novotou a zbytky dřeva z jeho stavby slouží zřejmě jako palivo na blízkém ohništi. Rozbíjíme tábor a jdem se kochat do Ruského sedla výhledem. Vaříme, Zdenka maluje, hrajem kvízovou hru. V sedle je hromada lidí, od party na skútrech, které Vlastík musí fotit asi na milion telefonů zvlášť, přes zálesáka s detektorem kovů až po české cyklisty. Dnes 12 km.

Úterý, 7. 6. 2016
9:45
Před spaním musel Vlastík likvidovat opuštěné vosí hnízdo z druhého patra domečku. Jestli nám nestačilo mít noční můry z agresivních vos, který by se mohly vrátit a ubodat nás k smrti, měli jsme poetický večer s pohádkama a morbidníma básničkama.
Všichni jsme otlačení z tvrdé dřevěné podlahy, obzvlášť Vlastík s alumatkou a Adam, kterej mi chodil v noci mlsně očumovat neobydlenej kus karimatky. Zdenka jeho pocházení postřehla, ale až s rozedněním uviděla důvod jeho nočních pochůzek a udělala mu místo u sebe. Venku je mnohem tepleji než v přístřešku, u ohniště na slunci obzvlášť, tak děláme snídani a zas nikam nespěcháme. Odpočinkový den číslo 2 právě začíná výstupem o 500 výškových metrů. Psala jsem odpočinkový?

11:38
Kruhliak – Okraglik, 1101 m n. m. Parádní výhledy, odpočíváme, potkáváme pár turistů. Abych nezapomněla – tipovací soutěž vyhrál Vlastík, protože v neděli už jsme zas nepotkali na cestě ani živáčka. Není kam spěchat, v klidu odpočíváme a svačíme. Včera jsem si v Balnici koupila Marsku, kterou jsem po cestě i snědla. Nevzít si nic vyloženě sladkýho byla chyba a po tom včerejším opojení se mi v noci i zdálo o tom, jak si kupuju další marsky. Napřed dvě, ale pak při placení jsem se ještě rychle natáhla pro třetí. Dneska mě chuť na sladký přímo mučí, a pokud bude ve Smereku obchod, vím, co si koupím.

16:49 
Kopce, všude kopce. Fereczata 1102 m n. m. bohužel neleží na hřebeni s Kruhliakem, takže jsme se museli zas škrábat nahoru, ale máme první poloninu a ty výhledy na Polsko, hraniční hřeben a Slovensko jsou parádní. Za odměnu sešup do Smereku na 600 m n. m. Z ubytování W. O. Smerek i Zajazd Niedzwiadek nás se psem vyhazují, ale dostáváme radu, kam se zeptat. Nedošli jsme tam, parkujeme v dvoupatrovém domečku s obývákem a kuchyňským koutem a třema postelema ustlanýma jako u babičky. Dokonce jen za 35 zlotých, což je výrazně míň, než na předchozích dvou místech. Nemá to chybu! No dobře, ke škodě by snad mohla být ta studená sprcha, ale jsme drsní, myjeme se a pereme si oblečení.
Místní sámoška otevřená ve všední dny 7:00-20:00 a o víkendu 8:00-19:00. Vypadá to tam jak u Vietnamce, všechno všude, člověk se nemůže ani otočit, ale mají úplně všechno, co chceme. Navíc nechybí ani tlustý svazky kopru v zeleninové sekci. Kopr je tady úplně všude a úplně ve všem, takže nesmí chybět ani v sámošce.
Večeře u Niedzwiadka opulentní, mám nejmenší porci (bezlepci sice nemaj smůlu, ale ani kdovíjakej výběr), takže to dorovnávám zmrzlinovým pohárem. Večer zakončujeme tím, že nám Vlastík čte úryvky z Hárlekýna, kterých se po celé chatě válí tuny, občas proložené Sherlockem. V polštině. Dokonalý večer snad kazí jen obava ze zásuvek, který tu málem trčí ze zdi, a při pokusu dát do zdi nabíječku se mi celá zásuvka vysune o pár cenťáků ze zdi. Nefunguje. U Vlastíkovy postele naštěstí funguje, i když si nejsu jistá, zda je to výhra. Ale neshořeli jsme, tak asi dobrý. A ráno dokonce tekla i ta teplá voda. Zase 12 km.

Středa, 8. 6. 2016
6:12
Do oken nám svítí slunko, je na obloze akorát nad naší dnešní hřebenovkou – poloninama Smerek a Wetlínskou. Většina prádla je skoro suchá, takže jsme nejen umytí, ale výjimečně zas i voňaví – a já voním po jaru. Bohužel se nejedná o vůni mýdla, ale o značku prostředku na nádobí, co byl v kuchyňce :)
Vlastík se nás snaží navnadit úpravou klasického verše „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo ukrajina“ a dodává „Chceš-li poznat větší dřinu, vylez si na poloninu.“
Vyrážíme se Zdenkou samy, Vlastík má zálusk na lívance, ale musí počkat do 10 h. Náskok nám nevadí, Adámek si zařádí v řece cestou a pak řešíme u vstupu do parku problém. Paní ukazuje na Adama a na piktogram přeškrtlýho psa na prospektech. Zkoušíme, že je na vodítku, ale paní dál nesouhlasně kroutí hlavou. Zdenka a naznačuje, že mu dá ještě košík. Tak jo, s košíkem může. Platíme 6 zlotých na osobu a i tady dole začíná být vedro. Ne tak až polezem těch 630 výškových.

14:37
Polonina i vrchol (1222 m n. m.) Smerek je boží, jak v jiným světě. Fotíme jak voteklý, abych doma zjistila, že všechny fotky jsou úplně stejný. Ale tam to na každým kroku vypadalo ještě úchvatněji, než na tom předchozím. Vážně. Na vrcholu nás dohnal Vlastík, nakonec na ty lívance nedošlo, ale i tak dohnal ranní lenošení s přehledem rychlonožky. Odpočíváme a z prospektu zjišťujeme, že v NP je zákaz psů kvůli patogenům přenosným na vlka.
Slunko je akorát, mírný vánek taky. Evidentně si dneska vyrazila půlka školních dětí na poloniny na výlet. Jsou tu jak menší děti, tak puberťáci a mezi školákama hromady turistů nalehko. Začíná pekelný vedro, ale ty výhledy! Vidíme hraniční hřeben, siluety slovenských i ukrajinských kopců. Pokračujeme přes nejvyšší vrchol Osadzki Wierch 1253 m n. m. až k Wetlínské polonině a chatě Schronisko na Hasiakowe skale 1228 m n. m. Já relaxuju na sluníčku a zbytek se chladí v chatě a dává si do nosu něco dobrýho. Potkali jsme tu pár se psem, takže je otázka, jak to vlastně s tím zákazem psů je.

19:40
Sestup do Bregi Gorne na 750 m n. m. je dlouhý, ale není to tak zlý, nejprudší úseky mají parodii na schodiště i se zábradlím, víceméně spolehlivým. U silnice následujeme ukazatel k občerstvení v opačným směru, než budeme pokračovat. 150 metrů a už vidíme boudičku, do které vybíhá paní z vedle stojícího domku. Má zmrzku, klobásy i dobrý hamburger. Prodává nám pivo z vlastních zásob, oficiálně ale žádný nemá, takže mizí v batohu na pak. Cestou k dnešnímu cíli míjíme prodej ovčích sýrů, tak jedem kupujeme a jen co se napojíme na zelenou u dalšího vstupu do parku, využíváme odpočívadla a ládujem se nejen sýrem a pivem. V tuhle hodinu už jsou budky k placení vstupu prázdné, takže procházíme zadarmo. Posilněni dáváme posledních pár stovek metrů k chatě Bacowka pod Malou Rawkou a obdivujeme z této strany celý dnes projitý hřeben, který máme jako na dlani.
Dostáváme turistické ubytování v pokoji, kde zřejmě už nějací psi rozsápali čalouněné dveře. Nebo místní kočky, je jich tu plno a spokojeně se vyvalují. Dáváme si večeři a dezert, padá to do nás, jak kdybychom týden nejedli. Horká sprcha je příjemná změna proti ledovýmu odchovu předchozího večera a hurá na kutě, zítra vyrážíme v 5:30. Chceme mít rezervu na autobus, který potřebujeme stihnout, abychom se před půlnocí dostali do ČR. Dnes 21 km.

Čtvrtek, 9. 6. 2016
8:00
Malá Rawka 1271 m n. m. Jsme nahoře. Dobře jsme se vyspali a teplota je akorát na výstup. Mám pocit, že to byl nejhorší kopec, i když nebyl o moc horší než ty ostatní. Ale zaslouženou odměnu v podobě božskýho výhledu na Polsko, Slovensko i Ukrajinu jsme si vychutnali a nádavkem máme ještě znova výhled na včerejší hřeben. Takový 360° panorama naživo. Pár metrů stoupání na Velkou Rawku 1304 m n. m. a pak už po ukrajinsko-polské hranici na Kremenec, kde nás dohání Vlastík. Směrovka na Novou Sedlici ukazuje vzdálenost 2:30. Spekulujem, zda nepůjdem po hranici na západ směr Čierťaž a až pak do Nové Sedlice, ale radši chci sedět 3 hodiny v Sedlici na zastávce, než aby mi o 5 minut ujel autobus. Takže se rozhodujem jít podle plánu a ještě že tak.

11:40
Divokým krásným lesem (NP Poloniny), kde je popadáno hodně stromů a musí se obcházet či přelézat, postupujeme pomalu. Je tu hromada skokanů, kteří mi uskakují z cesty, a hromady potůčků. Les šumí, voda zurčí, ptáci řvou, občas zacítím houby. Idylku ruší jen fakt, že jsme už dvě a půl hodiny na cestě a rozcestník na Temném vršku ukazuje ještě hodinu do Sedlice. Kdo že měl pocit, že budem v Sedlici šoupat nohama?
Před Sedlicí se zkulturňujem a oblíkáme do čistého cestovního oblečení a v 11:40, po dnešních 15 km, už sedíme na zahrádce místního penzionu a čekáme na oběd. Bezlepkový pirohy? Čekala jsem cokoli, ale tohle mě fakt překvapilo a nutně je musím mít. S tvarohem, máslem a zakysankou. Mňam. Autobus stíháme tak akorát. Loučíme se s lesem a nechce se věřit, že už jedeme domů.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz