AUSTRÁLIE: Mravkolev

Už to zanedlouho bude půl století, kdy jsme si postavili chaloupku v Modrých horách, tehdy v klínu buše a dnes v přívětivém předměstí metropolitní Sydney. Za tu dobu se mnohé změnilo a ne vše k lepšímu. Nové obytné čtvrti s převážně rodinnými domečky se šíří krajinou jako rakovina. Co je však zdejší výhoda, je sousedství národního parku, kam domečky nesmí, a tak máme pěkný buš a divoké kaňony s útesy kousek od domečku.

Mravkolví pasti - asi tu mají co lovit

Zdejší krajina je tvořena pískovci (Hawkesbury sandstone) a tak i země v buši je tvořena pískovou půdou. Tedy převážně pískem. Něco jako v pískovcových skalních městech v Kotlince. Díky hojnosti jemného písku, zrnka jsou velikosti poloviny zrnka máku, se zde zalíbilo mravkolvům, jejichž larvy si v tomto písku vytváří svoje multifunkční stavby, ve kterých pobývají až tři roky svého vývinu. Slouží jim jako obydlí, tak i past na jejich kořist a potravu, převážně mravence. Proto ten nezvyklý název a nejen v češtině, ale i anglicky to je antlion, německy Ameisenlöwe a polsky mrówkolew.

Tyto stavby jsou důlky trychtýřovitého tvaru, 2 – 6 cm horního průměru a dole pod vrstvičkou písku číhá domácí pán mravkolev, až se začnou sesypávat zrnka písku, signalizující potenciální kořist. Ve vhodných lovištích bývá těchto trychtýřovitých pastí i více jak deset na jeden metr čtvereční. Stavbu vytváří mravkolev tak, že se pohybuje pozpátku, tedy zadečkem napřed a směrem dolů. Hlavou a kusadly vyhazuje písek do kruhu, až vytvoří jamku nálevkovitého tvaru (video zde).

Past na mravence a jiné broučky

Výsledný trychtýř má stěny o přirozeném sklonu, kdy statické tření je na hranici, a pak stačí jen malý otřes a nebo porušení povrchu a písečná zrnka se počnou sesypávat dolů do středu jamky. Zde to zaznamená mravkolev a tento začne vyhazovat spršky písku směrem ke kořisti, která se, většinou bez úspěchu, snaží po svahu vyšplhat zpět na rovnou zem. Písek vyhazovaný mravkolvem působí jako hrách nasypaný pod nohy Jánošíkovi a kořisti zrovna tak podjedou nožky a skončí v mocných mravkolvích kusadlech ( video zde a ještě zde).

Mravkolev skvrnitý, foto David Short

Troufám si tvrdit, že většina lidí v kotlince nikdy dospělého mravkolva neviděla, přestože je hojný, na světě jich žije více jako 2000 druhů ve skoro každém ekosystému. A pokud snad ano, netušila, na co se dívá. Zato naprostá většina jich zná Ťutínka, larvu mravkolva, a to díky fundamentálním entomologickým publikacím Ondřeje Sekory, Knížkám o příhodách Ferdy Mravence pro děti. Larva mravkolva není fascinující jen pro broučkaře, tedy entomology, ale i pro přírodu obdivující laiky.

Náš Ťutínek sice moc krásy nepobral, ale ke svému způsobu života je dokonale vybaven. Podobně jako pavouci svoji potravu nežere tuhou, tlamušku má nefunkční, ale nejdříve si ji předtráví a potom jako tekutinu vycucne kanálkem, který vzniká přiložením párovitých čelistí zespodu ke kusadlům. Kusadla mravkolva jsou štíhlá a dlouhá. Aby se potrava změnila na tekutou, larva mravkolva vstříkne do oběti velké množství slin, které obsahují pestrou směs enzymů. Ty způsobí, že vnitřní orgány kořisti se během krátké doby přemění na tekutinu, kterou larva vysaje. Nepoživatelný chitinový krunýř pak odhodí.

Další zázrak přírody je, kterak Ťutínek dovede svoji kořist svými dlouhými kusadly uchopit, či sevřít. Sklapnutí kusadel mravkolva trvá 18 milisekund. To je v říši hmyzu poměrně pomalé. Mravenec Odontomachus bauri, žijící v tropické Střední Americe, rozevře čelisti dokořán během 10 milisekund a k jejich sklapnutí mu pak stačí půl milisekundy.

Mravkolev je však mistr v přesnosti. Obě jeho kusadla se dotknou kořisti ve stejném okamžiku. Nestane se, že by jedno zasáhlo kořist byť jen o zlomek vteřiny dříve. Pak by se mohla kořist od jednoho kusadla odrazit a druhé už by stiskl naprázdno, úlovek by byl v nedohlednu. Ťutínek však čapne kořist přesně, pevně a už ji nepustí. Tak precizní stisk není jednoduché zajistit. Kořist může být jednomu z kusadel značně blíže. Mravkolev to řeší tím, že scvakává každé kusadlo jinou rychlostí. Vzdálenější kusadlo se může pohybovat i dvakrát rychleji než kusadlo, které má ke kořisti blíže. Celý proces změření vzdálenosti a výpočet rychlosti jednotlivého kusadla probíhá takovou rychlostí, že naši současní kybernetici jen zelenají závistí.

Mravkolví pasti - téměř městská zástavba

Larva tráví lovem i několik let, než se náležitě vykrmí. To s sebou nese jednu potíž. Larvy mravkolvů nemají dokonale vyvinutý trávicí trakt. Nestrávenou potravu nemohou vyloučit, protože jim zcela chybí řitní otvor. Vše, co spolykají, buďto stráví anebo uloží v útrobách. Řitní otvor se otevírá až dospělému mravkolvovi krátce před dokončením vývoje v kukle. Jedna z prvních věcí, kterou musí motýlkovi podobný dospělý mravkolev po opuštění kukly vykonat, je vyloučení nestrávených zbytků z mládí. Odborně se tomuto obsahu střev říká mekonium a je ho pěkná hromádka. Jak by také ne, když toho je za dva až tři roky.

Larva obvykle dvakrát přezimuje. Druhým rokem vytvoří asi 20 mm dlouhý kokon, v němž se zakuklí, a obvykle v červenci se z něj líhne dospělý mravkolev. Dospělec má štíhlé tělo a dlouhá úzká křídla o rozpětí 65 až 75 mm, krátká paličkovitá tykadla a dlouhá pysková makadla. Přes den sedí v křoví či jiném úkrytu, z něhož vylétá teprve večer. Samička láká samečka pomocí feromonů a po kopulaci snáší drobná vajíčka, jednotlivě do suché půdy.

A nyní, jak nám o tomto zázraku přírody píše pan Ondřej Sekora:

Knížka: Ferda Mravenec v cizích službách.

Druhý den se přihlásilo takové nějaké drobné šídlo, mrkalo malými očky, a to si Ferdu vzalo.

Vlastně to vůbec nebylo šídlo. Mělo to tykadla, a když si to sedlo, skládalo si křídla pod sebe, dozadu. Docela jinak to sedalo než opravdové šídlo. Říkalo si Mravkolev Neviňátko.

Uvázalo si Ferdu na provázek a letělo pomalu nad ním. Vypadalo to docela zábavně. Vypadalo to tak, jako by si vlastně Ferda vedl na provázku mravkolva. Jako by si ho byl koupil někde na pouti, kde prodávají plynové balónky a všelijaké podobné létací hračky. Však také za Ferdou běžel celý průvod zvědavých malých broučků, ale žádný se ho neodvážil optat, kde tu podivnou hračku koupil.

Mravkolev skvrnitý, foto David Short

„Mravkolev! To je divné jméno,“ řekl mravkolev Ferdovi důvěrně. „Pro mne se ani nehodí. Copak já, takové neviňátko, vypadám jako nějaký lev? Ale já se tak vlastně jmenuji kvůli svému synovi. Ten je totiž lev. Mravenčí lev. Opravdový divoký mravenčí lev!“

„Uáááááá!“ zařvalo to v dálce. Všichni, kdo byli okolo, se ihned rozprchli, jen Ferda musel zůstat, protože byl na provázku.

„Slyšíš ho?“ otázal se pyšně tatínek Neviňátko. „To je on. Můj syn!“ Ferda zbledl. Už v mraveništi slýchával o malém mravenčím lvu, který požírá samé mravence. myslel si však vždycky, že je to jenom pohádka.

„Uáááááá!“ zaznělo zase, až se tráva zatřásla. Snad ho mravkolev nevede k němu... Propánečka, snad lev Ferdu nesní?

„Uáááááá!, Uáááááá!“ zaznělo znovu, až se kameny sypaly. „Ten má pěkný hlásek!“ rozplýval se radostí tatínek. „Takový zdravý hlásek. Jistě už má hlad!“

„Uáááááá!, Uáááááá!, Uáááááá!“ Ferda už nemohl strachem ani jít. Jeho nový pán ho za sebou jenom táhl.

„Neboj se,“ chlácholil Ferdu. „To se můj synáček jen tak raduje, že už k němu jdu.“

„Uáááááá!“ zařvalo to už zcela nablízku, až se Ferda doopravdy svalil.

„Už jsme tu,“ zajásal mravkolev. „Už ho uvidíš, bobánka malého, už ho uvidíš, mého Ťutínečka!“ Pak vytáhl klíče a otevřel temnou díru mezi kameny. „Pojď, Ťutínku!“

To jste měli vidět malého Ťutínka! Z díry vyrazil strašlivý netvor s hroznou tlamou a s dlouhými ostrými kusadly, s řetězem kolem krku a hned se sápal na Ferdu. Ještě štěstí, že táta Ťutínkův řetěz pevně držel.

„Počkej, drobečku, nespapej ho, on se ti přece bude starat o jídlo!“

Ale Ťutínek sebou lomcoval, dorážel, vyl a řval, a jen a jen na Ferdu.

„Ty jeden hloupý,“ konejšil táta svého synáčka, „toho nesmíš sníst! Ten ti bude nadhánět samé dobré a tlusté mravence. Koukej, Ťutínku! Ty se zahrabeš jako vždycky do své jamky a Ferda ti bude vodit nejpěknější mravence, jednoho za druhým, zrovna tobě do pusinky. No a ty je budeš pěkně papinkat. No ne? Proto jsem ti ho přeci koupil! Chechecheche!“

„CHA, CHA, CHA, CHA!“ zařvalo s ďábelským chechtotem mládě a už se na Ferdu nesápalo.

„Nu vidíš, jak jsi rozumný. Teď už ti mohu sundat řetěz z krku. Hezky si vezmi Ferdu za ruku a zkuste to spolu,“ řekl potom mravkolev spokojeně a poslal je na lov. „A ty, Ferdo, hezky poslouchej, nadháněj Ťutínkovi dobré jídlo, nebo tě pošlu k paní Střevlíkové!“ pohrozil ještě na cestu Ferdovi.

Ťutínek všude čenichal, hrabal, zkoušel půdu, až najednou zastavil.„Tady si udělám důlek.“ Na měkkém místě začal jezdit pozpátku po zemi kolem dokolečka. Ryl zadečkem do země, hlavou kolem sebe vyhazoval písek, až si vyhrabal pěkný důlek a byl v něm až po krk zavrtán. V samém měkkém písku. Nic z něho nebylo vidět, jen hlava s těmi dlouhatánskými zuby vyčnívala.„A teď mi, Ferdo, přiveď honem nějakého mravence, mám hlad!“ poručil si Ťutínek a přimhouřil oči.

To víte, to se lehko řekne, přiveď! Ale co by tomu druzí řekli, to už mládě nepovědělo. Copak by bylo možné, aby Ferda nadháněl lvíčeti mravence k snědku? Něco podobného by se nemohlo napsat ani v pohádce. To by přece byla hrozná zrada, jakou Ferda nikdy neprovede. To raději knížku zavřeme a už se do ní ani nepodíváme.

Ale počkejte, možná že se něco stane, co nikdo nečekal. Podívejte se, tu přicházejí nějací dva podivní brouci. Už jsou u Ferdy a už se s ním zdraví.

Kdopak to asi může být? Vypadají jako brouci páteříčci, oba mají oblečeny takové dlouhé, černé taláry a na hlavě mají malé čepičky s dlouhými tykadly.

Ferda se s nimi dává do řeči. A pohleďte, jeden z brouků smeká svoji čepičku a Ferdovi se rozzáří tváře. Pročpak asi?

Víte proč? Víte, kdo to byl? Jeho dva kamarádi, černí mravenci. Tentokrát si pro něho přišli přestrojeni za páteříčky.

„Pojď, Ferdo, pojď s námi. Přinesli jsme ti také převlečení. Koukej, tam za tím křovím máme pro Tebe černý talár. Ten ti oblečeme,“ šeptali mu.

„Když já se,“ ukázal Ferda palcem na Ťutínka, „trochu bojím.“

„Co? Ty se bojíš ? Takový hrdina ?“ A plác! Jeden z mravenců ho plácl po rameně.

A jejej! Teď mohlo být opravdu po Ferdovi. Vždyť on stál na krajíčku Ťutínkovy jamky, a jak ho kamarád plácl, Ferda sjel po písku dolů. Honem nahoru, pryč od Ťutínkových zubů!

„Á, chachachá! Už tu mám mravence!“ zajásal Tutínek. „To si pochutnám!“ mlaskal. Už byl přesvědčen, že mu Ferda nadehnal tučného mravence. Hned po něm začal házet písek. A to bylo zlé. Písek podrážel Ferdovi nohy. Ferda se dral zoufale nahoru, ale jak udělal krok nahoru, vletěl mu pod nohy nový písek a on zase sklouzl o krok dolů.

„Kamarádi, zachraňte mne, on mne sní!“ zakřičel Ferda zoufale.

„Á, chachachá!“ jásal do toho Ťutínek nadšeně a cvakal svými dlouhatánskými kusadly. Krak, krak, zapraská to, a bude po Ferdovi.

„Rychle! Ferdu nedáme. Ferdu musíme zachránit!“ vyskočili polekaní kamarádi. „Podej mi ruku, já půjdu první. Nebo ho už nikdy neuvidíme!“ Udělali řetěz. Jeden se pevně postavil na kraji jamky, chytil kamaráda, ten se spustil a podal Ferdovi ruku. Však už byl nejvyšší čas. Ťutínek už málem držel Ferdu za jednu nohu, když ten hup! Vyskočil nahoru. Jej, to si kamarádi oddychli.

„A teď, teď Ťutínka vyplatíme!“ rozjásali se šťastní zachránci. Jeden už přinesl pěkný, tvrdý kamínek, namířil na Ťutínka a kutululu! Poslal jej do důlku přímo do Ťutínkovy otevřené huby. Ťutínek se už třásl na něco dobrého. Ucítil, že něco letí k němu. „To bude konečně mravenec!“ řekl si. Chytil to bez rozmyšlení kusadly a křup, křup! Kamínek se rozsypal na kousky a Ťutínek ho hltavě spolykal.

Lidičky zlatí, dovedete si představit, jak si pochutnal. „Fuj, ááá!“ zaječel. „Cos mi to sem poslal? Tfuj! Ani vyplivnout to nemohu. Já chci mravence. Bééé! Opravdové mravence. Na ty mám chuť. Rozumíš?“

„Už, už, hned to bude!“ těšil ho rychle Ferda. „Takového velkého, černého chlapíka jsem ti chytil. Už ho pustím dolů.“ Přitom mrkl na kamarády, aby mu z křoví podali nachystaný černý talár. Uvázal jej na provázek a spustil do jámy.

„Hůůů, to se konečně najím. To je ono,“ zaradoval se Ťutínek a hned chňap po taláru! Ale jak chňapl, Ferda zatáhl za provázek a talár vyskočil. Juj, to teď byla podívaná. Talár skákal, Ťutínek skákal za ním, vyl, skučel, Ferda tahal za provázek a kamarádi zatím jako dva stroje rychle stavěli. Postaví nad Ťutínkem věž, která ho v jeho jamce zavře. Ve věži bude viset černý talár a bude se nad Ťutínkem houpat. A on, zubatec hladový, bude jen skákat a řvát, protože si neukousne ani prázdného taláru.

„Ještě tuhle! A tu! Tu máte dřevo!“ Sláva, kdosi jim pomáhal. Jakýsi motýlek nebo můrka. Právě jim přinášel dřevo a honem běžel pro druhé. Skákal radostí, že může mravkolvovi něco vyvést.

„Dobře mu tak! Jen do něho! Postavíme mu takovou věž, že se o tom bude vykládat daleko široko!“ a rozplýval se škodolibou radostí.

Ťutínek nepřestal řvát a skákal, až se celá jamka otřásala. Ano, otřásala. Hodně. A na to mravenci zapomněli. Jak se jamka otřásala, pohnul se písek. Nejprve trošinku, potom hodně, a najednou bác! Celá věž se svalila. Spadl talár, spadly všechny trámy a přiskříply pod sebou Ferdu.

Větší neštěstí se nemohlo stát.

„Podvedl jsi mne. Vyhladověl! Teď tě za to sním!“ zasípěl hlady polomrtvý Ťutínek. Oči mu zčervenaly, celý se třásl, ale ještě měl tolik síly, aby se pohnul k Ferdovi. Tu je! Tu ho má! Tu leží ten černý nešťastník. Už na něj míří ostrá kusadla, už jen malý ždibínek a teď ho chytí a sní. Je po Ferdovi.

Ale v poslední chvíli přiskočil k němu ten podivný motýlek. „Ferdo, chceš, abych tě zachránil? Jsi obratný chlapec. Uděláš mně něco pěkného doma?“

„Udělám, udělám,“ křičel Ferda. „Jen mne, prosím vás, vytáhněte!“

Motýlek, nebo můrka, se opřel o trámy, ty povolily, silnýma rukama chytil Ferdu, vytáhl ho, a cvak! Za Ferdou cvakla hlasitě Ťutínkova kusadla. Ale už cvakla naprázdno.

Jak je jeho zvykem, popisuje Ondřej Sekora dění v říši hmyzu celkem věrně. Larvy mravkolva skutečně hledají místa s jemnou písčitou půdou. Líbí se jim na stinných místech, kde je písek vlhčí a jeho zrnka lépe drží při sobě. Zkušenost, že se z vlhčího písku snáze staví, získal každý z nás už v dětství, když jsme zkoušeli dělat na pískovišti hrady, tunely či bábovičky. U mravkolva je výběr správného písku a hloubení trychtýřovité pasti záležitost zcela pudová. Larvy využívají postupy ověřené bezpočtem generací mravkolvů.

Mravkolví pasti

Ťutínek vyhazuje ze staveniště pasti přednostně kamínky a největší zrnka písku. Drobná zrnka mají menší tendenci se sesouvat. Drží na svažitých stěnách, které mohou být díky tomu příkřejší. Past je potom účinnější. Larva hází kamínky a písek pod úhlem 45°. Tak odhodí odpad nejdál s vynaložením nejmenší námahy. Ke konci budování pasti, když už ve zpracovávané zemině převažují jen jemná zrnka, hází larva materiál pod úhlem 60°. Šance, že se jí podaří vyhodit písek ven, tak klesá. Na okraji trychtýře se díky tomu hromadí zrádně jemná zrnka, která se pod tíhou neopatrné kořisti velmi snadno sesouvají.

Mravkolev však při hloubení pasti nehází písek ze všech sil. To se ukáže, když se zbavuje zbytků kořisti nebo nežádoucího materiálu, který mu napadal na dno trychtýřové jámy. Těmto předmětům dokáže larva udělit o 40 % vyšší rychlost. Jen aby měla jistotu, že přelétnou přes okraj pasti ven.

Energetická investice do výstavby pasti je velká. Larva ji proto neopouští, ani když se jí lovecky nedaří. Když však zůstane měsíc bez úlovku, opustí chudé loviště a hledá nový, bohatší revír. Pak je ochotna si stavět novou past každých deset dní. Pokaždé se stěhuje na větší vzdálenost, ale hloubí tam mělčí důlek, který není tak pracný.

Mravkolví past není symetrická. Před larvou jsou stěny o poznání strmější než za ní. Roste tak pravděpodobnost, že se sražená kořist skulí přímo do jeho mohutných kusadel.

Psáno 16. 11. 2017.

Foto v článku: George Švehla a wikimedia. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.