Neviditelný pes

ROZCESTNÍK: Expedice 2017 – Jánošíkovým chodníčkem

22.11.2017

První díl najdete zde.

Dneska napíšu o pokračování letošní Expedice 2017. Sice jsme prve plánovali, že se potouláme po Strážovských vrších, ale pak – kvůli dopolednímu máchání ve šprůdlvani – jsme se rozhodli pro kratší pocourání Dolnými Dierami.

Pravda, vycházka je to docela maličká, ale nám to stačilo (:o)). Někteří z nás se obětovali a převezli auta z parkoviště Terchová Štefanová (počátek cesty) na parkoviště Terchová Biely Potok. Tentokrát jsme to vzali po té nejjednodušší trase, tudíž jsme vynechali jednosměrné žebříky, což mne teď trošku mrzí, ale nevadí, i tak to byla moc hezká vycházka.

Rozsutec

Takže jsme vyrazili z rozcestníku Štefanová po zelené do sedla Vrchpodžiar – a řeknu vám, tady dostaly mé průdušky, už načaté astmatem, poněkud zabrat. Je fakt, že je to kratičké stoupání lesem (určitě necelý kilometr), ale navrchu jsem myslela, že bude po mně. Naštěstí jsem to umně maskovala zastávkami na kochání se krajinou a focení, takže snad nikdo nepoznal, že jsem splavená jak kůň za brodem (;o).

No a od tohoto sedla se už šlo dolů, což mi maximálně vyhovovalo. Nejprve jsme sešli k rozcestníku Podžiar , kde bylo možno doplnit tekutiny na „salaši“ (včerejší vyhlašování výsledků v minigolfu někteří vzali až moc vážně), zde jsme uhnuli ze zeleného značení na modré a teď už podle potoka jsme pokračovali dolů a dolů.

Malá Fatra

Tato stezka je dobře udržovaná – mnohá málo schůdná místa jsou opatřena železnými přechodníčky (něco mezi mostkem a chodníčkem). Protože tentokrát vody nebylo zas tak moc (ale byla), místama se chodilo skoro vodou a asi na dvou úsecích se přelézalo přes kameny (ovšem s Bílou Opavou se to nedá srovnat) – i tak to bylo nepříjemné, protože kameny klouzaly, ale naše grupa – i když první rozpuk mládí máme dávno za sebou – i tyto nepříjemné sestupy zvládala bravurně a s noblesou (:o)). Nikdo nespadl. Přesto jsem si nedovedla představit, jak tudy projdou ty mladé rodinky s batolátky v nosítku či kočárku, které jsme potkávali v protisměru.

Jinak počasí nám opět neobyčejné přálo – svítilo sluníčko, nepršelo, nevichřilo, ale zároveň nebylo vedro. Výhledy byly krásné (když byly, většinou jsme šli lesem). Je pravda, že po minulých studených dnech jsme si toto hezké počasí užívali – a nejenom my, ale i ostatní návštěvníci (však na parkovišti nebylo kde zastavit). A i když většinou dávám přednost cestičkám liduprázdným, tentokrát mi to nevadilo – však i naše expedice čítala celkem čtrnáct lidí (ovšem tři „obětující se“ řidiči s náma nešli). Tady nejde vůbec o to, co projdeme, za jak dlouho a kolik kilometrů si dáme do těla, ale o to, být spolu a nesedět jenom u piva.

Malá Fatra na podzim

A pak, našla se místa a chvilky, kde se dalo pokochat a pofotit moc hezké záběry, aniž by tam korzoval autobus lidí. Navíc spoluchodci byli dobře naladění (to dělá počasí), potkávali jsme starší, mladší, děti a nikde nebyl problém.

A podzimní Malá Fatra je kouzelná, vůbec Malá Fatra je nádherná pokaždé – už jsem ji zažila i na jaře i začátkem léta, ta zkrátka potěší. Ale teď, na podzim, kdy se začaly vybarvovat stromy a každý kopec byl jinak flekatý, teď tam bylo nádherně. A pak – svatý Petr nás má rád – zatím nám na každé Expedici vyšlo počasí – to sluníčko nám udělalo obrovskou radost. Do cíle jsme došli zvesela a hladoví (a ještě jsme uprchli před foceníchtivým medvědem) a těšili jsme se, jak si dáme něco dobrého do břůška. Však náš vedoucí zájezdu už měl vytipovanou Jánošíkovu kolibu (jo, v tomhle je na něj spoleh) – bohužel ji mělo vytipováno i padesát dalších hladových. No, tak jsme chvilku počkali a pak se nadlábli. Měl pravdu, vedoucí, jídlo velice chutné a prostředí hezké – moc jsme se tam poměli.

Mlýnek na potoce

A po příjezdu do hotelu jsme si s Jeníkem ještě půjčili tu kolobrndu (kterou jsme měli v paketu už zaplacenou) a objeli Rajecké Teplice. Sice se půjčovatel divil, že jsme byli za dvacet minut zpátky (půjčeny jsme je měli na hodinu), ale za prvé – ty Rajecké nejsou tak veliké a za druhé – kdo není zvyklý na tento druh dopravy, ten se dost nadře! Já to nakonec řešila tak, že jsem se odrážela nohou o obrubník (:o)).

Tak konstatuju, že den s Jánošíkovými dierami nás velice potěšil. A protože hodně okolních míst jsme ještě nenavštívili (minimálně mám v plánu ještě malovanou vesničku Čičmany a hrady Lietavu a Strečno), tak doufám, že se sem časem zase podíváme.

Noční Afrodita před hotelem (Rajecké Teplice)

Poznámka: samotné Rajecké Teplice jsou pro našince příjemným místem – jsou nedaleko hranic (okres Žilina) – z jihu Jižní Moravy cca 2 hodny autem, okolí je moc hezké, mírné zalesněné kopečky. Samotné městečko je teda hodně zaměřeno na návštěvníky termálů a je takové – no, kdo má rád barevné fontány, Vánoce i v létě (světýlka), hóóódně „antických soch“ (ale hodně!) nebo naopak andělů (taky hodně!) či mozaiky všude, kde se dá (i nedá) – tak tomu se tu musí moc líbit.

A my ostatní toto trošku vytěsníme, sedneme si v podvečer do teploučké vodičky a díváme se přes ty Afrodity na okolní kopečky, nad kterými zapadá sluníčko.

Skalka nad hotelem v Rajeckých Teplicích

Fotek právě z Rajeckých Teplic moc nemám (ono do bazénu brát foťák se mi nechtělo, i když by to bylo pokoukáníčko), ale mám pár z parku okolo lázeňského domu Skalka (ten není tak procovský jako hlavní lázeňský dům Afrodite, ale jinak velmi pohodlný) a pak jsou tady fotky z našeho putování z Terchové do Terchové.

Tak až na vás padnou chmury ze tmy a zimy, vzpomeňte si na ty okamžiky letošního roku, kdy vám bylo krásně a které jste strávili se svými dobrými kamarády – vaše YGA

Foto: autorka. Na Rajčeti najdete album z Terchové a druhé album z Rajeckých Teplic.

Yga Neviditelný pes


zpět na článek