ZANINY CESTY: Po chodníku

Pražský chodník… Dvě věci mě na něm štvou. Teda když pominu rozšlapané žvýkačky, vajgly a jiné roztomilosti.

Především – kde jsou ty doby, kdy byl vyhrazený pro lidi. Dneska kdejaká dopravní společnost, když veze desetidekový balíček, zajede samozřejmě až před dům, tedy na chodník. Pokud je ten chodník ohraničený trávníkem, jede buď přes tu trávu, nebo najede na chodník sto metrů daleko a dojede to po něm – ať holota opěšalá uhne.

Parkujeme na chodníku...

Nebo stěhováci. Ano, je to těžká práce. Ale opravdu nevím, proč musí stát zásadně uprostřed chodníku tak, že se matky s kočárky, babičky s chodítky a ostatní pěší verbež nemá kudy protáhnout.

A mnoho dalších – naposledy firma, která má u nás na starosti zeleň. Tu zeleň si neničili, stáli pěkně na chodníku, kam najeli kdesi v dálce. Chodník je tam úzký, pěším nezbylo než jít vozovkou.

Po tomhle se dobře nechodí...

Druhý chodníkový problém je více dámského rázu, i když věřím, že mužů, kteří do práce musí „v kostelním“, se týká taky. Zrovna nedávno zase někdo v novinách hořekoval, jak ti Češi chodí po městech oblékaní – prý že na túru dobré, ale elegance vypadá jinak.

A jak máme tak asi chodit, když pražský chodník je schůdný jen v pohorách? Přeháním, ale ne moc; původní mozaikové chodníky jsou zničené výkopy a vypadají jako moře za orkánu, nově se dláždí zřejmě z úsporných důvodů většími nebo menšími šutráky typu „kočičí hlavy“, jenže kočičí hlava byla hladká a kulatá, dneska je to nahrubo vyseklá krychle, po které se dá ve zdraví chodit jen v těch pohorách.

Tudy by se to chodilo...

Jistě, Italky a Francouzky vypadají cestou do práce jinak, ale on taky vypadá jinak italský nebo francouzský chodník.

Sem tam někde vidím jiné dláždění, různé hladké dlaždice, asi jako mají ti Italové a Francouzi. To je ale bohužel naprostá výjimka.

A tak nezbývá než hledat, kudy vede starý dobrý neekologický asfalt. Po něm člověk s trochou štěstí projde i ve společenské obuvi.

Foto autorka.