PSI: Na výletě s Imíčkem

Je půlka července a my vyrážíme hodně brzo ráno, po čtvrté ranní, abychom ze Znojma vyšli, ještě dokud bude chladno a úplně se nepřehřáli. Pro Tima už to cestování poslední rok není, co to bývalo. Na to, jak autobus vůbec neznal, když přišel z útulku v Polné k nám, tak si na něj celkem zvykl a neměl problémy jezdit jak v něm, tak ve vlaku. Lehl si na zem, a když to šlo, tak si zdříml. Akorát to nastupování do příkrých schodů starých vlaků neměl rád a bylo potřeba ho vystrčit nahoru, případně snést dolů. Ale do autobusu vždycky nastupoval bez potíží. Až poslední rok se to změnilo k horšímu a celou cestu autobusem nervózně prostál s hlavou nacpanou u mě a těšil se, až bude jízda za námi. Tak ještě to dneska chvíli vydrž, Timíčku, však za chvíli budem na autobusáku a už nás bude čekat jen parádní výlet.

Na výletě v Podyjí s Imíčkem. Králův stolec

Slunce je už celkem vysoko, ale v ulicích Znojma je chládek a prakticky ani noha. Cestou k Dyji rušíme hromady ptáků, hlavně kosáků, kteří tu nikoho v tuhle dobu nečekají, a nemůžeme se nabažit vůně levandule, která tu je vysazená.

Tim 2015

Tim měl vždycky parádní čuch, hlavně jak šlo o jídlo. Nepohrdnul ani slupkama od brambor, pro který byl ochotný se sápat do odpadkovýho koše na návštěvě, a granule v něm mizely, jako by větší laskominu v životě nejedl. I v zahrádce si rád dal rajčátka nebo švestky a špendlíky. Prostě vůně čehokoli poživatelného, to ho vždycky přitahovalo, a samozřejmě vůně feneček, které měl vždycky rád...

Tim 2015

Tim se mnou v Podyjí nikdy nebyl, tak si to dneska užije. Ladně jako laňka, tak jak to umí jen on, si cupitá po okraji chodníků a sem tam si čuchne k něčemu zajímavému cestou. V lese je chládek a příjemně, jde se nám dobře a zdoláváme prvních 6 kilometrů k odpočívadlu, kde nás čeká uheráček k snídani. Já čistý uherák, Tim mě štípne do prstů a dal by si toho masa o něco víc, než je k dispozici. Bude teplý den, což na výlet úplně není ideální, ale Tim využívá možnosti si odpočinout a natáhnout se na sluníčko. Kde jsou ty časy, kdy vyhledával nejstudenější části domu. Když jsme si ho v březnu 2010 vzali, byl přes chlupy skoro dvojnásobný a mnohem radši byl venku v -25 °C než v domě, kde se topilo. Přece jen, odchytli ho jako toulavce koncem zimy, kdy teploty pod -20 padaly na Vysočině skoro každou noc... Ale poslední rok, dva už se rád v zimě lepil na topení a bylo vidět, že teplo teď vnímá úplně jinak.

Na výletě v Podyjí s Imíčkem. Opeřenec.

Posilněni na další cestu vyrážíme a plašíme dvě veverky, které na nás zvědavě koukají z korun stromů. Zvířata většinou jako správný špic ignoroval, i když každé šustnutí bylo provázeno zkoumavým pohledem a nastraženými ušisky. Prozkoumal terén a za chvilku už zase ladně hopkal po kraji cestičky. Na vyhlídce Železné schody si dáváme další svačinku a Tim mi strká hlavu na klín, dloube do mě tlapkou a chce mazlit. Je zajímavý, jak to každej mají jinak a třeba Feri vůbec hrabání tlapou nepoužívá. Timíček je ochotnej v jakoukoli hodinu, klidně i v noci, když chce podrbat, přijít a svojí mohutnou tlapou nás drápat do obličejů, abychom jako hladili. Nejednou mě ráno probudila jeho „něžná“ snaha o pozornost a v noci, když si hledal místo na spaní, po nás láskyplně šlapal jak medvěd, než se pěkně natáhl přes celou postel, případně jste po nás skákali s Feri oba v divoké psí hře.

Šediváčci - kámošky Grace a Feri (zleva), vpravo Tim

Kolem vinice Šobes začínáme potkávat lidi a neodolám a dám si ochutnávku vína místní produkce. Alkoholu moc neholdujeme ani jeden. Když měl ze začátku pobytu u nás Tim potíže s vracejícím se zánětem močového měchýře, krom ATB veterinář doporučoval taky Plzeň, ale Tim se rozhodl, že ATB v šunčičce by šlo, ale Plzeň, tu ani omylem. Zato obdiv cyklistů, dávajících si tu posilnění, to jako on rád. Lidi naprosto miloval, což mě vždycky hrozně udivovalo. Hlavně proto, že nás se několik týdnů bál a člověk na něj nemohl prakticky hlasitě promluvit a sáhnutí na obojek nebo prudký pohyb znamenaly okamžitě uši přitisklé k hlavě, a kňučící pes přikrčený k zemi. Jak to, že pes, kterej zažil hodně špatného především od lidí, je tak bezmezně miluje? Ale bylo to vzájemné a všude budil zájem a každý se s ním chtěl pomazlit. Možná i díky věčně rozesmátému výrazu vždycky přitahoval hladiče víc než Ferinka.

Nerozlučná dvojka - Tim a Feri.

Cestou k Dyji plašíme ještěrky, které se vyhřívají na teplých kamenech a je fakt vedro, takže u vody by mohlo být líp. Přes repliku visuté lávky Pod Šobesem se Timovi moc nechce a docela opatrně našlapuje. Vlastně kdybych tam nešla já, jeho to ani nenapadne. Vodu může jedině v misce, jinak je jeho největší nepřítel. Když prší, tak se ven nechodí, když je po dešti, tak je potřeba obezřetně našlapovat. Pokud jde o pití z kaluží a jiných vodních zdrojů, zásadně je třeba nechat tlapky dostatečně daleko od mokrého okraje a natáhnout krk jak žirafa, co to dá, aby jen jazýčkem lehce nabral osvěžující tekutinu.

Visutá lávka.

No a pokud jde o chození přes mosty, to je čistě individuální směsice věcí jako šířka, stabilita... a taky fakt, že kvůli mně ten most prostě přejde. Na naší první dovolené, pár měsíců poté, co Timíček přišel do rodiny, jsme šli trochu zatopeným údolím v Teplických skalách a on se kousl na suchu a odmítl jít dál. Tak jsme šli bez něj. A on, pes, který se vody bezmezně štítil, proběhl tou zatopenou loukou po chvíli přemýšlení za námi a my v tu chvíli věděli, že už je náš a že už bude vždycky jen dobře.

Doufám, že tenhle výlet do Podyjí sis moc užil. Jen my dva, jak jsme občas chodívali a Feri zahřívala doma postel, aby sis měl po návratu kde odpočinout. Tak odpočívej v pokoji Timíku, tenhle výlet byl speciálně jen pro nás dva.

Foto: autorka. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Osobní stránky autorky: http://mawenzi.cz/